autor: Janule
Baf! :o) Pachatel se vrací na místo činu 😉 Sice jsem dost dlouho čekala na nápad, ale nakonec přišel a já se pustila do psaní. Tentokrát je to ovšem výrobní proces značně dlouhý. První odstavce jsem napsala na Silvestra 2013, což je taky den, kdy povídka začíná. Je to devět měsíců, takže jako správný dítě už měla být hotová, jenže není. Doufám, že zveřejněním se dokopu k pravidelnějšímu psaní a stihnu to tak, aby šlo všechno hladce a jednou týdně, jak jste zvyklí. Dílů mám zatím předepsaných 13, ale kolik jich bude definitivně ještě netuším. Tipuju to tak na 30 max, víc to snad nebude.
Název jsem si vypůjčila z jednoho starýho českýho filmu, a až pak mi teprve došlo, že je to taky jejich stará písnička z alba Schrei, ale to s tím nemá co dělat. Je to fantasmagorie jako vždycky, já normální povídky nějak neumím psát. 🙂 Doufám, že vás to bude bavit, brzy pochopíte, o co půjde. Nejpozději ve druhém díle, slibuju. 🙂
Za betaread děkuju Allce a za skvělej banner LilKatie. Díky, holky. Přeju hezký čtení, J. :o)
Los Angeles
hotel Roosevelt, Hollywood Boulevard
31. prosince 2013
23:40
Poslední den roku 2013 bylo v Los Angeles polojasno, foukal mírný západní větřík a bylo 18° Celsia. Pro Evropana průměrné jarní počasí. Kdybychom to číslo převedli na místních 64° Fahrenheita, znělo by to jako šílené vedro, ale je to samozřejmě jen klam různých stupnic měření. Pro Billa Kaulitze už bylo téměř nepředstavitelné, že by Silvestra trávil třeba v Berlíně, kde byla teď zrovna Celsiova nula. Stačila mu jen vzpomínka na letošní jarní pobyt v Německu. Byl rád, že v té nechutné zimě nenastydl. Zdejší počasí bylo pro něj i jeho dvojče Toma absolutně vyhovující. Celý rok minimálně kolem dvacítky, jeho hlasivky netrpěly věčnými přechody z tepla do zimy, a nebýt jarního výletu do Německa, ani by si nemuseli s bratrem kupovat nové zimní bundy. Na druhou stranu, Bill rád nakupoval nové oblečení, odjakživa módu miloval. V LA, kde poslední tři roky s bratrem žili, měl se svými financemi neomezené možnosti a taky jich náležitě využíval. Miloval jak drahé butiky na hlavní třídě, tak všelijaké místní bazary. Užíval si hrabošení v haraburdí, dokud nenašel nějaký opravdu zajímavý, typicky americký nevkusný kousek. Měl jich doma plnou šatnu a nemohl se dočkat, až zase se skupinou vyrazí na turné a bude je moct předvést svým zbožňujícím fanouškům.
Momentálně se ovšem nudil sám u baru hotelu Roosevelt, před sebou už několikátý drink dnešního večera, a začínal cítit lehkou špičku. Bylo tu vyloženě vedro, odhadoval to tak na 30°. Celsia samozřejmě. Místní Fahrenheity, ačkoliv ten název zněl vyloženě německy, se dosud nenaučil přepočítávat z hlavy a ani se o to nesnažil. Doma v Hollywood Hills, kde se svým dvojčetem žili v pronajaté vile, měli všechny teploměry s evropskou stupnicí, aby se nemuseli namáhat s přepočítáváním. Taky měli pravidlo, že pokud u nich nebyl nikdo na návštěvě, mluvili doma německy. Bill se smál, když mu jeho kamarád Andreas po jednom takovém mezikontinentálním telefonním rozhovoru sdělil, že zapomíná německy. Býval by se s ním hádal, že to není pravda, dokud si to sám neověřil, když se začal hlídat. Zcela mimoděk používal anglická slova, když si na to německé nemohl honem vzpomenout. Někde se pak dočetl, že svou rodnou řeč může člověk jejím nepoužíváním zapomenout, a toho se lekl. Od té doby zavedl doma tohle pravidlo. Naopak venku mluvili s Tomem jenom anglicky, aby se to pořádně naučili.
Hotel Roosevelt, Los Angeles
Bill se nudil a byl naštvaný, hledal očima v davu svého bratra a jeho přítelkyni, ale v dusné a hlučné atmosféře nadcházející silvestrovské půlnoci to bylo těžké. Nechápal, proč mu Tom neřekl, že někam zmizí, bylo to divné. Kdyby tu byl alespoň někdo s ním, ale Andy někde v davu hledal svou kořist na dnešní noc a všichni jejich zdejší známí měli na Silvestra jiný program. Chtělo se mu čůrat, bylo mu horko a potřeboval už nutně na vzduch trochu se zchladit, ale nikde Toma s Riou neviděl. V duchu se ušklíbl. Ria… ta silikonová zrzka už je na jeho bratra nalepená skoro čtyři roky a pořád spolu cukrují, jako by se znali pár týdnů. Bill ji hluboko v duši neměl rád, strašně na ni žárlil, ale najevo by to nikdy nedal. Nemohla za to, byla fajn, milá, zábavná, donutila Toma postupně zmenšit šatník asi o pět velikostí, což se jemu nikdy nepodařilo, a dokonce i jejich máma ji měla ráda, ale štvala ho tím, že si jako jediná dokázala Toma udržet.
Celý minulý měsíc tu nebyla, musela odjet kvůli práci do Německa, a pro Billa jako by se najednou nějak víc rozsvítilo kalifornské slunce. Měl všechnu bratrovu pozornost pouze pro sebe, což si ovšem užíval jen čtrnáct dní, dokud Tom nezačal skuhrat, že už mu jeho „žena“, jak jí z legrace říkal, chybí. Tedy Bill pevně doufal, že to je jen z legrace. Tom se na ni těšil, protože mu už nejspíš chyběl sex, uvažoval Bill, a nebylo se taky čemu divit; podle jeho vynikajícího sluchu, když byla Ria v LA, bušili do toho minimálně obden. Při té představě do sebe kopl zbytek drinku a smutně vzdychl. Hudba a dusno silvestrovské párty naplňovaly bar tak intenzivně, že bylo skoro těžké i jen přemýšlet, ale Bill dokázal vypnout a nevnímat i větší kravál, když na to přišlo. Byl zvyklý jako každý muzikant. Naučil se postupem let relaxovat všude, i během toho největšího hluku, jen aby byl schopen si odpočinout. Kývl na barmana a objednal si další drink. Během minuty ho měl před sebou.
Napil se a zamyšleně hleděl na světla a obrazovky blikající všude kolem. Loni touhle dobou byli na dovolené v Mexiku, tam to bylo úžasné. Letos na to nebyl čas, museli makat ve studiu. Tenhle starý slavný hotel na Hollywood bulváru ale nebyla jeho volba, tentokrát silvestrovskou párty vybíral Tom. Bill netušil, kde splašil pozvánku, párty byla jen pro hotelové hosty, ale bylo mu to momentálně jedno. Chtěl být hlavně s bratrem a s Andreasem, který přijel na pár dní, ale jak na to tak koukal, asi měl radši přijmout Alexovo pozvání do Kansasu, udělal by nejspíš líp. Všichni členové Alexovy rodiny byli nesmírně milí. Když tam byl před měsícem na návštěvě, ohromně si to užil.
Flashback
„Vy si nedáte krocana?“ divila se Alexova babička u slavnostní večeře. Byl Den díkůvzdání, americký svátek, o kterém Bill sotva věděl víc, než že se při něm zkonzumuje neuvěřitelné množství krocanů. Jeho srdce vegetariána plakalo i pro ty ošklivé uřvané tvory, ze kterých měl při osobním setkání celkem strach, ale nechtěl svým negativním názorem na jejich pojídání urazit Alexovu rodinu, na to měl svého kamaráda moc rád.
„Ne, babičko, Bill je vegetarián,“ přispěchal mu Alex na pomoc. „Nejí maso,“ dodal, když na to stará bělovlasá paní nijak nereagovala, jen pozvedla udiveně obočí.
„Aha,“ pokývala téměř soustrastně, „ale tohle je jen drůbeží, to můžete, ne?“
„Ne, babičko, ani drůbeží, Bill nejí žádné maso,“ upřesnil znovu Alex, evidentně to stará paní moc nechápala. Nebylo divu, v rodině žádného vegetariána neměli.
„Budete mít hlad, chlapče,“ konstatovala, když viděla na Billově talíři jen pár sladkých brambor a několik druhů zeleniny, které si nabral z bohaté tabule, u níž se sešla celá Alexova rodina.
„Nebojte se, paní… Clasterová,“ váhavě vzhlédl Bill; nevěděl, jak se vlastně kamarádova babička jmenuje, tak zvolil příjmení jejího vnuka.
„Říkejte mi Joyce,“ usmála se stařenka. „Jste hubený, Bille, měl byste jíst maso každý den,“ nedala si říct.
„To jsou geny, jsem takovýhle odjakživa,“ trochu se začal bránit Bill, „když jsem jedl maso, vypadal jsem úplně stejně,“ dodal. „A neměl jsem tyhle svaly,“ usmál se a ukázal přes kostkovanou košili svůj biceps vytrénovaný během posledních dvou let s Tomem v domácí posilovně. Byl na to patřičně hrdý, stejně jako na svoje vousy, které mu teprve po třiadvacátých narozeninách začaly konečně růst téměř po celé bradě. Pořád to ještě nebylo ono jako u Alexe, ten měl na bradě vyloženě medvědí srst, ale při pohledu na totožnou houštinu na bradě jeho bratra Bill pochopil, že je to nejspíš opravdu dáno geny.
Stará paní už nic neříkala, nechala toho hubeného mládence, na nějž její vnuk celé odpoledne s takovým zalíbením zíral, na pokoji. Nikdy si nebyla jistá, jak na tom vlastně Alex se svou sexualitou je. Dřív si myslela, že chodí s tou blonďatou Katie, se kterou měli společnou návrhářskou firmu, ale to Alex popíral. Nikdy jim vlastně žádnou dívku představit nepřivedl. Až teď přivezl na Díkůvzdání Billa. Zdůraznil hned na začátku, že jsou kamarádi, ale když viděla Joyce tyhle dva pohromadě, říkala si, že už je to nejspíš jisté. Její „malý“ chlapeček bude asi na chlapečky. Usmála se pod fousy, když ji tahle dětinská věta napadla, ještě jí to i v pětaosmdesáti myslí, a to se počítá. Ten klučina byl sice hubený, trochu víc potetovaný a v obličeji okovaný, ale milý, měl krásný úsměv, a to jí stačilo, aby ho odhadla jako hodného člověka. Hlavně když bude její vnuk šťastný, říkala si a dál se snažila svým umělým chrupem rozmělnit alespoň kousek toho zatraceného krocana. To jediné jí na stáří opravdu vážně štvalo… nemohla si pořádně vychutnat maso, ačkoli by tak ráda, a tenhle mladý cápek, co má zuby, že by s nimi mohl louskat ořechy, jím pohrdá. Ach jo, život je prostě nespravedlivý.
Chudák stará paní neměla zdání, že je Billův chrup už pár let umělý, a že si musí dávat sakra pozor, aby nekousl do něčeho tvrdého, natož louskat ořechy. To by mu jeho zubař dal. Bylo by to hodně drahé.
Alex se na Billa usmál a naklonil se k němu. „Promiň, to víš, naše bábi,“ omlouval se šeptem za její netaktnost. Při té příležitosti natáhl nosem Billovu příjemnou vůni, přivřel oči a vychutnal si možnost být k objektu své lásky tak blízko. Jediný problém byl, že ten voňavý objekt o jeho lásce neměl ani tušení.
„To je dobrý,“ odpověděl šeptem Bill, „jsem na to zvyklý. Naše babička to taky nemůže pochopit. Pořád se nám snaží to maso někam propašovat,“ usmál se a pustil se do kukuřice.
Po večeři se všichni přecpaní rozprchli po domě, Alex si šel hrát se svým malým synovcem, který ho s tím otravoval celé odpoledne, jeho bratr se ženou a rodiči byli nejspíš v kuchyni a Bill se unaveně svezl na sedačku vedle Alexovy bábinky sledující televizi. Už téměř usínal, když do něj stará paní malinko žďuchla, aby s ním zapředla hovor.
„Jak dlouho se s Alexem znáte?“ zeptala se. Bill se k ní trochu natočil, aby nemluvil k televizní obrazovce, a usmál se.
„Skoro dva roky, seznámila nás společná kamarádka Shay, taky návrhářka,“ odpověděl Bill vlídně, snažil se dobře artikulovat, aby mu stará paní rozuměla, pořád měl ještě problémy se svým německým akcentem, když si nedával dost pozor.
„Vy nejste Američan, že?“ hned ho bábi ujistila, že se dostatečně nesoustředil. „Odkudpak jste?“
„Z Německa,“ dostala promptní odpověď. „Říkejte mi Bille,“ vybídl Joyce k neformálnímu oslovení. Mělo to stejný význam, jako by jí u nich doma nabídl, aby mu tykala, to už se o zdejších zvycích stačil naučit. „Jsem z východní části kousek od Berlína,“ malinko si svou rodnou vísku přiblížil k hlavnímu městu, které, jak doufal, znají i důchodci ve Státech.
„Vážně? Tam sloužil za války můj bratr,“ usmála se Joyce. „Svět je malý. Jak ses ocitl ve Státech?“
„S bratrem jsme sem přišli před třemi lety, abychom utekli některým našim šíleným fanouškům,“ odpověděl popravdě Bill. „Máme hudební skupinu,“ dodal, protože bylo jasné, že to nebude bábince stačit. „Už jsme neměli doma žádné soukromí, tady máme klid.“
Po chvilce mlčení, kdy už si Bill myslel, že konverzace skončila, přišla další otázka.
„Bratr je taky tak hubený?“
„Jo, jsme úplně stejní, dvojčata.“
„Aha, a proč taky nepřijel?“
„Tom je se svou přítelkyní, než mu odjede do Evropy za prací,“ trochu zklamaně odpověděl Bill, ale hned se na bábinku usmál. „Jel jsem s Alexem, abych poznal kus Ameriky a taky oslavy Díkůvzdání. Vzali jsme to z LA autem přes Vegas, tam jsme přespali, pak projeli Utahem přes Denver až sem. Trvalo to dva dny, udělali jsme si takovou poznávací jízdu. Bylo to fajn.“ Bábinka jen pokývala a vypadala, že jí to stačí a bude zase sledovat televizi.
„Jsi zamilovaný, Bille?“ Padla po chvíli celkem nečekaná otázka.
„No… jo…“ váhavě odvětil Bill. „Ale nešťastně,“ dodal s povzdechem. Tahle stará paní byla sice trochu moc zvědavá, ale jejich babička byla to samé v bledě modrém. Konec konců… neměl o svých vztahových problémech s kým mluvit, tak proč se nesvěřit úplně cizímu člověku? Jen jí nesměl říct, koho že to miluje, to by asi ani tahle dobrá duše neskousla.
„Můžu vědět, kdo to je?“ dostal vzápětí otázku, jíž se obával. Bábi na to šla fikaně, bylo jí žinantní se ptát rovnou, jestli to náhodou není její vnuk Alex. Nechtěla Billa urazit svým automatickým předpokladem, že je gay. Co kdyby náhodou nebyl?
„Toh-…“ zarazil se Bill, když si uvědomil, že mužský rod by radši použít neměl, tak moc zase bábince věřit nemohl. „Tu neznáte… to bylo ještě u nás doma v Německu,“ povzdychl si. Zvedl oči a spatřil v její tváři náznak zklamání. Netušil, že jí zrovna potvrdil obavy o vnuka.
„Myslela jsem…“ zarazila se Joyce, „ale ne, to nic,“ usmála se posmutněle. Bylo jí Alexe líto, když pochopila, že to není on, do koho je tenhle blonďatý kluk nešťastně zamilovaný. Billovo srdce asi uvízlo jinde. „Nechtěla tě?“ zeptala se pohotově, aby co nejlépe zakryla své zklamání.
„Hm,“ přitakal Bill. „Nešlo to kvůli naší slávě, a teď už má dlouho někoho jiného.“ Chvilku váhal, co vlastně může říct, ale bylo fajn se někomu svěřit. Bábinka vážně nevypadala na pravidelnou dopisovatelku místních bulvárních plátků. Kdyby jí tak mohl říct, že ho odmítlo jeho vlastní dvojče, když jim bylo čtrnáct, ale to nebude moci říct nikdy a nikomu. Chvilku se zasnil, když se vzpomínkami vrátil o deset let zpět. Políbili se tehdy s Tomem po jejich narozeninové oslavě a byl si jistý, že nebyl sám, kdo si polibek a něžné doteky v lehké opilosti užíval, ale to bylo taky naposledy, co se něco takového mezi nimi stalo. Přestože bylo oběma jasné, že Bill není jediný, kdo něco zvláštního cítí ke svému dvojčeti, Tom byl v téhle věci naprosto nekompromisní.
Druhý den, když se mu ráno vybavilo, co se svým dvojčetem prováděli, řekl jasně, že nic dalšího se mezi nimi už nikdy nestane, ačkoliv o tom se Bill ani v nejmenším nezmínil, když mu po úžasném polibku vyznal své city. Nejdál, kam tehdy jeho představy zašly, bylo právě jen to líbání, ale Tom byl odjakživa v téhle oblasti trochu napřed, tudíž si z toho hned odvodil, že s ním jeho dvojče chce mít sex. Od té doby o tom odmítal diskutovat, a když se proslavili, spal s každou fanynkou, která mu vlezla do postele. Asi tušil, že tím Billovi ubližuje, ale chtěl mu zřejmě dát jasně najevo, že jejich vztah opravdu nemá šanci, a donutit ho, aby si už konečně někoho našel. A pak jednoho dne Tom potkal o pět let starší Riu. S každým dalším rokem jejich vztahu Bill svou naději ztrácel. Vzdal to, ale bohužel… jeho srdce ne.
„To je mi líto,“ poklepala ho Joyce s účastí lehce po ruce. „Čas takové věci spraví. Už je to dlouho?“ Snažila se ho utěšit.
„Deset let,“ odvětil Bill a Joyce se zhrozila.
„Deset let?! A ještě to nepřešlo?“ udiveně na něj zírala. Myslela si, že je to záležitost stará tak maximálně dva tři roky, ale deset? To musela být opravdu láska jako trám.
„Ne, asi mě to nepřejde nikdy,“ usmál se smutně Bill.
„Nikoho jsi nepotkal?“
„Ani o to nestojím,“ přiznal. Když se ho lidi ptali, říkal, že nemá štěstí, ale v duchu moc dobře věděl, že mu ani nedává šanci.
Joyce věděla, jak dokáže nenaplněná láska člověka užírat, a bylo jí toho chlapce opravdu líto. Sama v mládí milovala někoho, kdo předčasně zemřel, a moc dobře si pamatovala svoje tehdejší pocity. Bylo to dávno, ale už jen vzpomínka na Henryho ji znovu zabolela u srdce. Něco ji napadlo.
„Chtěl bys vědět, jaký by byl tvůj život, kdyby tě tehdy neodmítla?“ zeptala se Joyce a ve tváři měla zvláštní, až trochu spiklenecký výraz. Popravdě, Bill si tuhle možnost v hlavě představoval dost často, byla nedílnou součástí jeho nočních fantazií a snů.
„No,“ podíval se váhavě na Alexovu bábinku. „Asi jo,“ pousmál se. Sice to byla nereálná představa, ale samozřejmě, že by to chtěl zažít… jasně že jo. Byl by to jeho splněný sen. „Vlastně určitě,“ dodal už daleko rozhodněji, když o tom přemýšlel.
„Počkej tady,“ poklepala ho Joyce na koleno, tak trochu se o něj opřela, když vstávala z nízké pohovky. Bill ji zachytil a pomohl jí. „Dojdu pro něco,“ dodala s úsměvem, než zmizela za dveřmi následována Billovým udiveným pohledem. Naprosto netušil, co si o tom má myslet.
Netrvalo ani dvě minuty, když se Joyce znovu objevila a v ruce držela malou černou knížku. Nebyla větší než obyčejný diář, neměla na sobě ani žádný nápis, přesto působila na první pohled zvláštně, tak trochu jako něčí starý deník. „Tu máš,“ vtiskla mu ji Joyce do ruky. „Já už jsem stará, pro mě už to nemá cenu, ale ty jsi mladý a třeba bys to rád zkusil.“
„Zkusil co?“ váhavě otočil deník v ruce, když k ní zvedl tázavý pohled. Joyce se znovu posadila vedle něj.
„Dostala jsem tuhle knížečku od jednoho rodinného přítele po válce v roce čtyřicet šest. Bylo mi tehdy osmnáct,“ povzdychla si Joyce zasněně, ale hned pokračovala. „Bratr Ben se tenkrát z války vrátil, ale můj přítel Henry zahynul někde u vás v Evropě a já se s jeho ztrátou nemohla smířit. Milovala jsem ho, tak jak může milovat jen nevinná osmnáctiletá duše, a měla jsem pocit, že jeho smrt nepřežiju, že bez něj můj život skončil a už mě nic hezkého nečeká,“ usmála se smutně Joyce. „Víš, začali jsme spolu chodit těsně před jeho odjezdem do Evropy, a jak bylo v té době zvykem, nic než pár polibků mezi námi nebylo. To bylo na celé té věci asi nejtěžší. Nenaplněná láska. Strašně mě to mrzelo a vlastně mrzí dodnes,“ povzdychla si Joyce a chvilku se zamyslela. Billovi jí bylo líto. Měl pocit, že se do její situace dokáže dobře vžít, protože když ho Tom kdysi odmítl, taky měl pocit, že je všemu jednou provždy konec, jako by Tom pro něho v tu chvíli zemřel.
„Ten přítel mého otce mi tehdy chtěl pomoct,“ pokračovala Joyce po krátké odmlce. „Věděl, co se mi stalo a jak moc se tím trápím, a tak mi jednoho dne dal tenhle sešitek, abych si ho přečetla a možná v něm našla řešení. Nechtěl mi tenkrát říct, kde k tomu přišel, tvářil se záhadně, ale po letech jsem se od otce náhodou dozvěděla, že pracoval na nějakém přísně tajném vládním projektu, kde šlo o pozůstalost po Nikolovi Teslovi, tak to asi pocházelo odtud. Až si to přečteš, pochopíš,“ ujistila ho Joyce. „Písmo je úhledné, snad s tím nebudeš mít potíže. Pokud to nebudeš chtít číst, nevadí, je to jen teorie, ale vypadá to lákavě. Já dlouho neměla odvahu to zkusit a za nějaký čas jsem se seznámila se svým budoucím mužem, znovu se zamilovala, a tak už pak ani nebyl důvod.“
„A o čem to vlastně je?“ zeptal se se zájmem Bill.
„O paralelních světech. Víc ti neřeknu, je to příliš složité, však uvidíš sám.“
konec flashbacku
autor: Janule
betaread: Allka
Inspirační fotka k flashbacku:
Díkůvzdání v Kansasu 2013: Alex, Bill a zřejmě Alexova babička :o)
Janulko, to je mi ale překvapení! 🙂
Už jsem si delší dobu říkala, zda se ještě někdy dočkám nějakého dílka z Tvé tvorby a nebo se už budu jen vracet k povídkám zveřejněným. Opravdu jsi mi udělala obrovskou radost, protože je mi jasné, že jak je tohle povídka od Tebe, bude to stejná bomba jako povídky minulé!
A teď k téhle povídce! 🙂
Prvně chci říct, že mě strašně těší, že děj povídky je zasazen do ´téhle doby´, kdy už byl Bill blonďák s krátkýma vlasama. 🙂 I to, že se v povídce vyskutuje Alex a Ria a nějaké informace jsou pravdivé i z jejich života, tak mi pak připadá, jako bych ani nečetla smyšlený příběh, ale jako by jsi měla nějakou moc kluky na dálku šmírovat a teď jsi pro nás sepsala to, co jsi viděla! 😛 🙂
Pak bych chtěla říct, že už teď, při prvním dílu jsem lehce trpěla! 😀 Opravdu těžce nesu, když je jeden z kluků tajně, dlouhodobě a těžce do toho druhého zamilován. A jak vidím, Bill se trápí, což mi není dvakrát po chuti. Úplně s ním soucítím a už i za něj doufám, že se Toman s tou svojí ´ženou´ velice rychle rozejde! Nemám ráda holky v povídkách, protože všechno jen komplikují a navíc celý jejich vztah musí Bill sledovat přímo před očima, o to horší to musí být. Opravdu moc doufám, že se na Billa brzy usměje štěstí a konečně bude i on šťastný s láskou svého života! 🙂
A v neposlední řadě jsem strašně ráda, že bude tohle opět povídka, která se bude vymykat všem ostatním! 🙂 Nemám tušení, kde na takovéhle nápady chodíš, ale jsem za to vděčná, protože mi vždycky každá Tvá povídka rozšířila obzory! 🙂
Už jsem natěšená na to, co se Bill o těchhle paralelních světech dozví a jak mu to pomůže získat Toma! Teda doufám, že tohle nakonec dobře dopadne! 😛 Zatím nemám tušení, jakým směrem se bude tohle ubírat, ale rozhodně se nechám ráda překvapit. 🙂
Navíc miluju Tvůj vtipný styl psaní! Ty napíšeš naprosto obyčejnou větu takovým způsobem, že se u toho musím chechtat! 🙂
Moc děkuji za další Tvoje dílko! Zatím to vypadá báječně a já se už teď těším na příští sobotu! 🙂
Joo, a LilKatie opět nezklamala! Banner je naprosto božííí! 🙂
To mi je teda prekvapenie 🙂 Ale rozhodne príjemné.
Poviedka vyzerá zaujímavo a páči sa mi, že si zasadila dej do terajšieho prostredia s ich aktuálnou vizážou a postavami ako Ria a Alex.
A k obsahu… je mi ľúto, že sa to začína tam, kde je jeden do toho druhého už dlho tajne zamilovaný. A ten druhý to možno podvedome aj vie, ale nechce si to priznať. Tak trochu asi tuším, o čo v tejto poviedke pôjde, ale rozhodne netuším, čo všetko sa stane a ako to všetko dopadne 😀 To sa nechám rada prekvapiť.
A dúfam, že nakoniec Bill bude šťastný. 🙂
Ďakujem za začiatok ďalšieho príbehu a ešte dodám, že Alexova babička nemala chybu, ako Billa spovedala 😀
Janul, sice jsem ti to chvalila uz po mailu, ale udelam to znovu:) tvoje povidka zacina opravdu skvele:) jsem rada, ze ses vratila k psani. Je mi cti, ze ti delam betu:) Budu se tesit na dalsi díy:)
Konečně jsem se dostala k tomu slibovanému komentáři 🙂
Jsem pořád strašně nadšená, žes to psaní nakonec nevzdala a rozhodla ses v povídce pokračovat! Miluju všechny tvoje povídky a do téhle jsem se už zamilovala taky!
Je skvělé, že je povídka prakticky ze současnosti a navíc i se všema těma reálnýma fotkama a informacema. Jako bys je opravdu potají špehovala a měla info z první ruky. (tohle jsem obdivovala už například u Časoprostoru a jejich oslavy osmnáctých narozenin…atd, vše do detailů promyšlené 🙂 )
Musela jsem se smátt nad tím popisem Billa od Alexovy bábinky – potetovaný, v obličeji okovaný… 😀 Jak už psala Mischulka, ty dokážeš napsat vtipně i ty nejobyčejnější věty 😀
Billa mi tu bylo moc líto a Tom byl pěkný pitomec, když ho tenkrát odmítl! Doufám, že mu to hodně rychle dojde! A že jim v tom pomůže ta tajemná knížečka…
Tak ještě jednou díky díky za povidku a taky LilKatie za krásný banner a už se moc těším na pokračování! 🙂
Je fajn že je to z dnešní doby a jsem zvědavá co bude Bill dělat z tou knížkou.
Suprovka Janule. Ctu to a culim se tu u toho od ucha k uchu. Tvuj smysl pro humor a vtip, se kterym to pises, je perlou mezi perlama. Kdybych si mela vybrat jen jednu pasaz, u ktere jsem prskala smichy, tak by to musely byt uvahy Alexovy babicky. Hubeny capek, co by mohl svym zuby louskat orechy a pohrda masem tomu vsemu nasadil korunu:-D
No, tesim se na dalsi vyvoj a at ti to pise:-)
Tak to teda cucim… uplne me to vtahlo do deje. Miluji tyhle fantasmagoricky povidky a opravdu jsem zvedava, jak to vse bude probihat. Predpokladam, ze si Bill bude bud moct sestrojit jakysi stroj nebo se proste nejak dostane do sveho paralelniho sveta. A ta fotka se mi libi, jeste jsem ji nevidela 🙂 Billovi to sekne <3
Moc dekuji za uvodni dil a tesim se pristi tyden ^^
Na úvod *strašne hlasný výskot* a úplne obrovský radostný úsmev. Už som ani nedúfala, že sa raz vrátiš s novou poviedkou. Tak sa na to teším, že…. ani neviem napísať ako veľmi.
Teší ma aj to, že je to príbeh zo súčasnosti, aj keď milujem Toma a Billa zo starých čias a poviedky z ich začiatkov, toto bude mať taký ten punc skutočnosti, pretože sa to deje teraz:) Už v prvom odstavci som sa do deja tak vžila, že som videla Billa ako sa hrabe v tých amerických handrách a vybera tie najhnusnejšie veci aby si ich na seba s radostným slniečkovským úsmevom navešal a vyrazil do slnečných ulíc LA.
Pobavila ma aj úvaha o stupňoch celzia a farenhaita 😀 Bože som tak rada, že píšeš♥
Chýba mi ich nemčina. Všetko majú anglicky a najviac mi je ľúto, že aj nový album je len anglicky, ale aj tak sa naň teším, už som si ho objednala 😀 nech sa chlapcom zarátam do % keď ich mám tak rada.
Ria mi vadí. A aj Alex. Aj tie ich chlpy na tvári:D Chápem, že… bla bla bla, ale keď som tak nakazená twincestom, že ho motám aj do reality.
Začala si tak krásne optimisticky a teraz na konci mi je smutno. Je mi Billa strašne ľúto. Obdivujem ten nápad… zošit Nicolu Teslu 🙂 to bude super. Len sa bojím, ako sa vysporiadam s tým čo je v tejto realite, keď tá druhá bude krajšia. Alebo nebude? Už sa teším na ďalšiu kapitolu. ĎAKUJEM ♥
Všem vám moc děkuju za milé přivítání a podporu :o)
to vypadá zajímavě 🙂
Som šťastná že pani spisovateľka zasa píše :)Janulka som zvedavá aký príbeh nám ponúkaš a začiatok je úplne fantastický a vtipný ako býva u teba zvykom,začiatok školského roku si mi urobila novou poviedkou krajší,teším sa na sobotu a ďakujem♥
Ty jo, mám z týhle povídky upřímně hroznou, hroznou radost <3 Už nějakou chvíli si řikám, že bych si možná mohla po tý dlouhatánský době tady zase něco přečíst, a od koho se tu objeví povídka?! Od Janule! Zvlášť to záhadno na konci mi vykouzlilo velkej úsměv, hned se mi vybavilo, jak jsem si užívala všechny tvoje povídky :))
Hezkej nápad, těším se na další díly 🙂
ano ano, Janule, pachatelé se na místo činu vždycky vracejí. 😉
takže si tentokrát zacestujeme paralelními světy? no paráda, mám sbaleno, na tohle čekám už připravená docela dlouho. budem se vracet taky do Německa nebo zůstanem v tý Américe? nemám kabát. :/ 😀 ale já myslím, že teplé oblečení není třeba, brzy nám v žilách rozpumpuje krev ta krásná mladá twincestní láska a bude hic. 🙂
bála jsem se, že jak jsem byla mimo dění kolem TH (no fakt mě nezajímal každej blbínek, se kterým se kde zkámošili a fotili a chodili žrát), tak že se do té jejich losangeleské reality nečapnu, ale tys do příběhu zakomponovala i pěkná vysvětlení a dokonce i obrazovou přílohu. 😀 na tebe je vždycky spoleh, že se člověk neztratí, proto se s tebou na tu výpravu opět ráda odhodlám. 🙂 pustila jsem si k tomu tu jejich novou písničku a běžím se mrknout do dalšího dílu. 🙂
jak ma Billan cepicu jak Lolek :rofl::rofl::rofl:
po precteni prekladu s cestovanim v case sem dostala chut osvezit si tento pribeh. uz se na nej tesim ❤ i kdyz vim jak to krasne dopadne.