autor: Muckátko :o*
Zdravím vás čtenáři,
den D právě nastal a tímto kulatým 60. dílem se s povídkou rozloučíme.
Na semináři to všechno začalo a na semináři to taky všechno skončí. Doufám, že jste si příběh užili, jak jen to bylo možné, a mockrát vám děkuji za každičkou zpětnou vazbu. Bylo mi potěšením pro vás psát!
Říká se do třetice všeho dobrého. Pravděpodobně si teď vezmu nějaký čas na oddych, pokusím se dopsat vlastní knihu, kterou mám v plánu zkusit vydat, a kdo ví, třeba mě napadne další námět pro další povídku na tento blog. Užijte si poslední díl a mockrát děkuji za přízeň.
Vaše Muckátko :o*
Cílová páska
Zip u Tomova batohu se znovu rozjel a Tom už snad po desáté kontroloval, že všechno k jeho zápočtu leží v tašce a že na nic nezapomněl. Bill s ním sešel dolů do chodby, aby jej vyprovodil. Cítil se lítostivě.
„Bojíš se?“ zeptal se Bill, když Tom zavřel batoh a začal si obouvat boty.
„Ani ne, jen jsem trochu nervózní. Jsem vždycky, i když je to jen zápočet,“ narovnal se Tom a námahou vydechl, jak byl dlouho skloněný dolů.
„Jsi dobrý student. Budeš nejlepší ze všech,“ usmál se Bill a krátce Toma objal. „Určitě nechceš, abych šel s tebou?“ ujišťoval se Bill znovu.
„Věř mi, že bych se cítil lépe, kdybys tam byl, ale dovnitř na hodinu nemůžeš, a nechci, abys seděl někde sám na chodbě, protože nevím, jak dlouho to bude trvat.“
„Dobře, tak já ti budu držet palce odsud.“
„Díky, že jsi dneska přespal u mě. Neměl bych tak klidnou noc,“ přitulil si Billa k sobě.
„Rádo se stalo. Víš, že to byla maličkost,“ vydechl Bill uvolněně a stiskl Toma ve své náruči.
„Budu muset jít.“ odklonil se Tom po chvíli neochotně.
„Hodně štěstí, Tomi,“ popřál mu Bill a procítěně jej políbil. „Pro štěstí,“ vysvětlil Tomovi tak naléhavé spojení rtů zničehonic. Tom se vděčně usmál, silně stiskl Billův obličej a rychle pusinkoval každou část jeho tváře. Bill se smál a snažil se z Tomova sevření vyprostit.
„Miluju tě, Bille,“ pošeptal Billovi, jako by to bylo nějaké tajemství. Bill se zaculil.
„Já tebe taky.“
„Uvidíme se odpoledne.“
„Budu se těšit,“ naposled Toma objal a vypískl, když jej Tom jemně plácl po zadečku. Krátkým políbením se rozloučili a Tom se vydal na cestu do školy, cítíc, jak se všechen nepříjemný stres, který se předtím rozpustil v Billových ústech, vrací zpět a usazuje se u jeho žaludku. Jen doufal, že se všechno podaří. Většinou když mu bylo takhle špatně, zvládl danou zkoušku na výbornou.
*
Před školou se to studenty nehemžilo jako obvykle. Zkouškové období sice znamenalo stres, ale také klid na chodbách, protože studenti docházeli jen na určitě termíny a nemotali se na chodbách jako zmatené včely.
Tom šoural nohama po chodníku a už z dálky viděl stejně nadšeného Andrease, který na něj čekal pod schody a kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohy.
„Ahoj,“ vydechl Tom mdle, když došel až ke svému kamarádovi.
„Čau! Vypadáš divně,“ oznámil mu Andy hned. Všiml si, že je Tom trochu bledý.
„Nechce se mi tam,“ ušklíbl se Tom, ale přece jen se překonal a zdolal první schod ke vchodu do budovy.
„No tak s tím ti asi nepomůžu, ale nechtělo se ti ani na tu zkoušku posledně a dostal jsi šprťácké Áčko, takže na mě nezkoušej tyhle finty,“ zabručel Andy. Tom raději mlčel. Jeho tváře získaly růžovější barvu, když si vzpomněl, jak se učil ve svém pokoji s Billovou rukou ve svém klíně, bojujíc o dech. Této informace ale hodlal Andyho ušetřit.
„Chci to mít za sebou. Jen doufám, že nepůjde podle abecedy,“ ošil se Tom.
„No jo. Ty jsi vlastně skoro až na konci, ale zase nás tam není přihlášených tak moc. Třeba to půjde rychle. Třeba se ještě do půl hodiny někdo odhlásí,“ pronesl Tom nadějeplně.
„Jo mám nutkání být jedním z nich,“ zakňoural Tom. Andy do Toma silně šťouchl.
„Koukej se vzpamatovat. Začínáš stresovat i mě,“ zamračil se Andy a otevřel dveře do školy. „Kde jsme?“ zeptal se Toma, když se ocitli v přízemí na hlavní chodbě.
„P 3.36.“
„Třetí patro?“ vykulil Andy oči.
„Jo.“
„Nepojedeme výtahem?“
„Proč ne,“ kývl Tom. Jeho nohy se trochu třásly, takže byl rád, že nebude muset po schodech.
„Bože, moje babička je rychlejší než tenhle krám,“ nadával Andy a už po sté zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu.
„Pěšky bychom tam byli asi rychleji,“ poznamenal Tom.
„Už je tady!“ houkl Andreas a nastoupil dovnitř.
Výtah cinkl a zastavil se ve třetím patře, což jim ostatně ještě oznámila žena v mluvítku. Dveře se otevřely a kluci vylezli ven. Pedagog, který na výtah čekal ve třetím patře, se na oba hochy nemile podíval. Ačkoli nikde nevisel výslovný zákaz, bylo nepsaným pravidlem, že výtahem se přepravují jen učitelé, uklízečky, pouze pokud mají uklízecí vozíky, studenti na vozíčku a studenti, kteří měli dočasné zranění, které jim opravdu neumožňovalo vyskákat schody byť jen na jedné noze. Ti ostatní, co se vozili výtahem, byli některým kantorům trnem v oku.
„Nevím, proč tak čuměl. Jsme lidi stejně jako on,“ odsekl Andy.
„Nech to plavat,“ mávl nad tím Tom rukou a s Andym po boku došel na chodbu, kde se nacházela jejich učebna.
„Teda já zírám, že je otevřeno. Co je?“ nechápal Andy, když se Tom posadil před učebnu na sedadlo.
„Ještě zbývá nějaký čas a já si to chci ještě jednou projít,“ pípl Tom zahanbeně. Bral to tak, že ti, co jsou už uvnitř, jsou na svůj výstup stoprocentně připraveni a k tomu měl Tom ještě zatraceně daleko.
„Nemel nesmysly a pojď dovnitř,“ sáhl Andy po Tomově batohu a vzal jej do rukou. „Vsadím se, že to umíš nazpaměť i pozpátku!“ zavrčel nevrle a táhnouc svůj i Tomův batoh, se vydal do učebny.
„Uuuch!“ zasténal Tom a zvedl se na nohy, aby Andrease dohnal. „Jdi někam dozadu,“ řekl za jeho zády.
„Bude nás tu pět a půl, takže to vážně nemá cenu. Dostane se na tebe, ať už chceš nebo ne,“ protočil Andreas očima a usadil se do třetí řady od učitelské katedry, aby Tomovi prokázal alespoň malou laskavost a nesedl si hned do první řady.
Jen co se Tomův zadek dotkl židle, hned otevřel batoh a vytáhl z něj svoji práci a poznámky k výstupu a všechno si znovu pročítal.
„Můžeš toho prosím tě nechat? Myslíš, že za pět minut doženeš něco zásadního?“
„Možná? Kdyby si na celý měsíc neodjela pracovně do zahraničí, mohli jsme to mít už dávno za sebou. Myslel jsem, že tohle bude první hotová věc a nakonec je to to poslední, co nám zbývá. A jak nás na první hodině upozorňovala, abychom si hlídali termíny! A teď je všechno jinak,“ rozohňoval se Tom.
„No mně to pomohlo,“ ucedil Andy. Tom mu chtěl odpovědět, ale nestihl to, protože dovnitř vešla jejich vyučující.
„Dobrý den vám všem,“ odložila si věci na stůl a předstoupila před třídu. „Nejdřív bych se vám chtěla moc omluvit za ty zmatky ohledně ukončení tohoto předmětu. Vím, že jsme se podle plánu měli sejít 30. května kvůli vašim výstupům a do 6. června jste měli čas na odevzdání práce, ale bohužel kolegyně onemocněla a na pracovní stáž do zahraničí jsem musela odjet místo ní já. Takže těm, kterým to způsobilo nějaké nepříjemnosti vzhledem k ostatním studijním povinnostem, se moc omlouvám a ti, kteří všechno nechávali opět na poslední chvilku, a čas navíc jim byl darem z nebe, ti nemají za co,“ usmála se a vrátila se ke svému stolu. „Takže uděláme to následujícím způsobem. Nejdřív si zkontroluji, zda jsou tu všichni, kteří tu mají dnes být, a pak vám řeknu, jak to bude probíhat,“ řekla a začala číst jména, která měla vytištěná přímo z portálu pro studenty.
„Tak všichni jste tady, takže můžeme začít, ať se tu moc dlouho nezdržujeme. Jakmile vyvolám vaše jméno, přijdete sem dopředu s indexem, vytištěnou seminární prací a pokud máte poznámky ke svému výstupu, tak ty si také můžete vzít s sebou, ale pozor! Žádné čtení souvislého textu bez očního kontaktu s ostatními,“ upozornila. „Chci vidět, že jste se o svůj případ opravdu zajímali.“
„Někteří až moc, že?“ kuňkl Andreas a šťouchl do Tomovy paže.
„Mlč,“ procedil na půl úst a tiskl v ruce poznámky, jako by na nich závisel jeho život. Učitelka se usadila na židli a namátkově začala vyvolávat jména. Jednou z konce, jednou ze začátku, jindy sáhla po někom zprostřed seznamu. Tom byl schopný pouze vnímat jednotlivá jména. Snažil se uklidnit bijící srdce a trochu se odreagovat posloucháním ostatních, ale jeho uši jako by odmítaly všechna ta slova přijímat. Co však vzápětí začal vnímat, byl komentář k jedné z Tomových spolužaček.
„Kolegyně, je mi opravdu líto, ale práci vám musím vrátit k přepracování. Je v ní mnoho chyb, nepřesností, kapitoly nenavazují na sebe a většinu z odborných věcí jste mechanicky opsala z doporučené literatury. Úplně vám chybí závěr a možná bych očekávala i nějakou sebereflexi, protože zrovna váš případ byl přinejmenším bohatý na lékařské zprávy, takže v tomhle ohledu mě práce zklamala. Další termín je vypsaný na příští týden, takže se přihlaste. Pokud to stihnete přepracovat, dostanete druhou šanci. Pro dnešek mi je líto,“ řekla a dívce index vrátila. Ta jej převzala a se sklopenou hlavou se šla posadit. Tom se ani moc nedivil. Tak holka byla snad největší lajdák na celé škole. Všechno odevzdávala s brekem po termínu, byla schopná vyvraždit půlku rodiny, aby jí učitelé umožnili pozdější odevzdání kvůli pohřbům, na učení kašlala, všechny zkoušky dávala s odřenýma ušima na potřetí, nebo opět pohřbila někoho z rodiny, aby jí učitelé dali alespoň to E a poslali ji pryč. Popravdě se Tom divil, že se dostala tak daleko.
Chtěl si rychle prolistovat práci, jestli tam nenajde nějaké nedostatky, které učitelka zmínila, ale na to už nebyl čas.
„Tom Trümper?“ rozhlédla se po třídě a čekala, který ze studentů se zvedne.
„Sakra,“ špitl Tom a neochotně se zvedl.
„Hodně štěstí,“ šeptl Andreas a přisunul se blíž k lavici, aby mohl Tom projít. Došel k učitelce, podal jí index a vytištěnou práci, která byla v jeho případě jen formalita, protože ji v elektronické verzi odeslal v termínu na učitelčin univerzitní e-mail těsně předtím, než se k němu dostala informace, že se termín odevzdávání prací posunuje o téměř celý měsíc.
„Děkuji,“ převzala si od Toma věci a udělala si u jeho jména fajfku, že dostala práci a Tom vystoupil před třídou. Všimla si, že má u jeho jména několik poznámek, proto je rychle prolétla očima.
„Kolego, ještě než začnete s vaším výstupem, bych ráda před třídou vyzdvihla vaši seminární práci, která mi jako jedna z mála přišla na e-mail v termínu. Nedělám to proto, abyste se cítil nepohodlně, a ani proto, aby se vám někteří spolužáci mohli ze závisti vysmívat. Jsem toho názoru, že dobré práce by měly být náležitě oceněny a ve vašem případě mě opravdu mrzelo, že za tento předmět dostanete pouze splnil-nesplnil do indexu společně s mým podpisem. Vaše práce by si zasloužila mnohem vyšší ohodnocení jak po technické stránce, tak po té obsahové. Chválím vás za opravdu precizní a svědomité vypracování. Bez nadsázky by se tato práce dala použít jako velmi kvalitní podklad pro vaši závěrečnou práci, protože by byla škoda tento materiál nechat jen tak někde ležet zapomenutý. Tímto bych vás ráda požádala o svolení vyvěsit vaši práci na stránkách katedry psychologie jako vzor a inspiraci pro vaše spolužáky,“ zakončila svůj projev.
„Uhm ano. Dobře,“ kývl Tom vyvedený z míry, jaké pocty se mu právě dostalo. Jeho srdce se uklidnilo a žaludek přestal bláznit, když slyšel chválu na svoji práci.
„Děkuji vám. Ve vašem případě půjde spíše jen o formalitu, ale prosím. Podělte se se svými spolužáky o tématu vaší práce. Máte slovo,“ vybídla jej učitelka a otevřela jeho index, aby mu mohla velkým krasopisným písmem zapsat ‚Splnil‘ do příslušného řádku a do rohu se podepsat.
Tom se rozhlédl po třídě, podíval se na Andrease, který mu gestem naznačil, aby začal mluvit, a pak se podíval do své přípravy. Zamrkal a zvedl od papíru pohled. Všichni si jej začali se zájmem prohlížet, jestli z něj vyleze alespoň něco, když nějakou chvíli mlčel.
„Co to kruci děláš?“ zašeptal Andy vesměs sám pro sebe a zíral na Toma, který položil svoje poznámky na lavici před sebou a odsunul je úplně stranou, aby na ně neviděl. Andreas nechápal, co dělal. Ještě před hodinou kvůli těm poznámkám vyšiloval a teď je dobrovolně odhodí? Tom nebyl jeden z těch, co si troufli něco říkat jen tak z patra. Ticho donutilo zvednout hlavu i vyučující. Chtěla se zeptat, zda se Tom cítí dobře, ale v tu chvíli se Tom nadechl a jeho ústa se otevřela.
„Důvodem, proč jsem tu seminární práci napsal tak, jak jsem ji napsal, je fakt, že z neosobního a anonymního vztahu mezi mnou a pacientem se stalo něco osobního. Když jsme byli v léčebně na exkurzi, stala se tam jedna nepříjemná věc, o které nikdo z vás neví, protože jste u toho nebyli. S jedním dalším studentem, kterého nebudu jmenovat, protože nevím, jestli by chtěl, abych ho v téhle věci zmiňoval, se nám v dost negativním slova smyslu podařilo neúmyslně dostat jednoho z vážně psychicky nemocných pacientů do těžkého záchvatu. Shodou obrovské náhody jsem později zjistil, že složka, kterou jsem ten den dostal k vypracování, patří právě jemu. Můj pacient, zhruba v našem věku, trpěl panickými záchvaty strachu a hrůzy. V léčebně byl umístěn dohromady 4 roky po tom co…“ Tomův hlas se na chvíli zlomil a Andreasův obličej posmutněl. Věděl, jak těžké to pro Toma musí být, ta slova znovu vyslovit. „Po tom, co vyšlo najevo, že byl dlouhou dobu znásilňován a fyzicky týrán od vrstevníků a svých starších spolužáků. Nebylo možné na něj promluvit, dotýkat se ho, ani pobývat ve stejné místnosti jako on. Dokonce i stálá ošetřovatelka a psycholožka měly problém s péčí o něj. Možná to někomu přijde směšné a ne zrovna silácké, ale měl jsem výčitky svědomí, že jsme mu takhle ublížili, a proto jsem se během zpracovávání práce do léčebny vracel. Díky dopisům a trpělivosti se mi podařilo dostat se až k němu a prolomit všechny zábrany, které kolem sebe měl. Před nějakou dobou jej pustili z léčebny, teď bydlí se svým otcem a naplno se vrátil do normálního života. Přes všechen strach z jakéhokoli intimnějšího sblížení si našel přítele, který ho z celého srdce miluje,“ zakončil Tom svůj výstup a s mírným úsměvem se zadíval do země. Bylo mu jedno, jak hodnotí jeho výstup učitelka. Byl hluchý vůči všemu kromě svých myšlenek, které se točily kolem jeho milovaného Billa.
Už nebyl číslem – dostal jméno. Už nebyl obětí – stal se z něj vítěz.
Tom ho vyléčil.
KONEC 🙂
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 45
Jéééééje, to jsem ještě nečekala, co mi to děláš. Moje milovaná povídka – a konec. Ale opravdu moc ti za ní a taky za šťastný konec, děkuju. Bude mi moc chybět …
[1]: Miki, jsem si jistá, že konec avizovaný už v polovině povídky a podruhé 5 dílů před koncem, byl dostatečným upozorněním pro všechny 🙂 Jsem ráda, že se ti povídka líbila 🙂
Zakončila si to perfektne. Kde to začalo, tam to aj skončilo 🙂
Tomova nervozita pred skúškou… chápem, čo cítil. Aj keď je pravda, že pri tejto skúške to preňho bolo predsa len niečo viac ako obyčajná skúška. Ten jeden predmet, na ktorý sa zapísal, mu kompletne zmenil život a nielen jemu 🙂 Vďaka jeho rozhodnutiu ten predmet absolvovať dostal Bill šancu na nový krásny život.
Ďakujem za nádhernú poviedku, ktorá sa radí medzi moje Top-ky 🙂 a dúfam, že ťa niekedy ešte niečo napadne a opäť nám predvedieš svoj talent, lebo píšeš úžasne 🙂
A držím palce, nech sa ti to s tou vlastnou knihou podarí (ak áno, tak by som si ju rozhodne prečítala) 🙂
To, nač jsme všechny čekaly a co jsme nechtěly je tu – konec. Opravdu jsem si tuhle povídku užila, Bill se od začátku do konce změnil naprosto neuvěřitelně. A to vše díky Tomovi. Tomu, který jej zachránil a vyvedl na světlo. Ačkoliv byl konec ohlašovaný dopředu, stejně mě to překvapilo. To definitivní slovo… opravdu moc doufám, že se k nám jednou jako spisovatelka vrátíš a umožníš nám ještě další zážitek. A za ten pozitivní happyend moc a moc děkuji. Vše je tak, jak být má.
Co dodat? Snad jen, že mi bude příběh chybět a že si jej na 100% brzy znovu přečtu. A jedna důležitá věc na konec: moooooooooooooc děkuji za všechen ten čas a ochotu k psaní.
Krásné zakončení jedné z nejúžasnějších povídek, které jsem kdy četla. Bylo mi Toma docela líto jak byl nervózní, ale když se pak ukázalo, že vlastně nemá být z čeho nervózní, tak to zvládl skvěle. Moc ráda bych ještě slyšela názor učitelky na ten jeho proslov 🙂
Taky jsem přemýšlela, jak to asi původně mělo končit, když jsi ten konec přepisovala, ale asi to raději nechci vědět… Tohle je parádní konec. Na Billa jsem strašně moc pyšná, jak to všechno zvládl a ani nechci myslet na to, co by s ním bylo, kdyby se s Tomem nepotkal. A tenhle tvúj Tom – prototyp absolutně ideálního chlapa, úplně jsem se do něj zamilovala. Doufám, že jsi nezapomněla, že mám u tebe objednaný jeden jeho klon 😀
Byla to opravdu nádherná povídka, a skvěle napsaná, jako všechny tvé povídky. Opravdu moc doufám, že se tady zase někdy ukážeš s novou povídkou. Prozatím držím palce při dopisování knihy a doufám, že nám dáš vědět, jestli vyjde! 🙂
[3]: Kirsten, mockrát děkuji za chválu a to, že se k povídce budete některé ještě vracet, je pro mě prakticky největší vítězství 🙂 S knihou na vás budu myslet 🙂
[4]: Lexi, i tobě děkuji za přízeň a především mě velice dojalo tvé poděkování za můj čas a ochotu k psaní. Toho si vážím nejvíce, že to někdo dokáže ocenit i jinak než pravidelným komentováním. 🙂
[5]: Konec to mělo jiný, protože jsem si pár dní pohrávala s myšlenkou, že bych napsala druhou řadu, ale nakonec jsem to zavrhla a konec pozměnila. S klonem mého Toma na tebe myslím. Jakmile se naučím klonovat rozešlu ho všem, kdo bude chtít. 😀 Děkuji za pochvalu mých povídek. 😉
Krásny konec Bill je šťastný díky Tomovi a Tom má svojí lásku.
Tak, a moje nejmilovanější povídka blogu končí! 🙁 Opravdu se děsně nerada loučím s čímkoliv, co mi přirostlo k srdci a co mám moc ráda.
Musím se přiznat, že jsem tu poslední díl viděla už před pár hodinami, ale neměla jsem odvahu si jej rozkliknout a přečíst si jej. Ačkoli jsem věděla, že dnes bude už díl poslední, a opravdu jsem se na to připravila, i tak se mi moc nezamlouvá to, že je to definitivní konec a už nebudu nic vědět o Billovi a Tomovi, do kterých jsem se tolik zamilovala! Chtěla jsem si ještě o chvilku prodloužit tu chvíli, než se ponořím do posledního střípku příběhu a všechno tak zapadne tam, jak má být.
Začátek tohohle posledního dílu byl opravdu milý. Bill popřál Tomovi štěstí při zápočtu naprosto po svém a to kouzelným, nádherným polibkem! ♥
Byla jsem až překvapená, jak moc na mě Tomova nervozita padla! Když byl celý nervózní před svou zkouškou, opravdu jsem byla nervózní s ním, jako bych to byla já, kdo tam má jít před své spolužáky a nastínit svůj případ. Věděla jsem, že asi pro Toma nebude zrovna nejjednodušší si tam stoupnout a mluvit o tom, jak špatně na tom byl Bill, když se poznali. Měla jsem trochu strach, aby se tam Tom třeba nesesypal.
Když začala profesorka vyzdvihovat Tomovu práci, udělalo mi to radost za něj. Věděla jsem, že si Tom určitě dal na své práci záležet, a to hlavně kvůli tomu, že to byl případ, který mohl posuzovat na vlastní oči a také proto, že se do Billa tolik zamiloval. Když tam pak stál a chvíli nemluvil, trošku jsem se obávala, co se stane. Ale věřím, že musel Tom chvíli sbírat síly na to, aby byl schopen říct, jaké hrůzy Bill prožíval. Samozřejmě, že v polovině jeho řeči mi už tekly slzy. Tím, že to byl Tom, kdo shrnoval celý Billův případ, jak popisoval jejich sblížení, následné Billovo uzdravení, no, udělal to na mě asi větší dojem, než kdyby byla povídka ukončena nějak jinak. Bylo to takové krásné shrnutí povídky, a i když profesorka ani spolužáci nemohli vědět, jak obrovské city Tom k tomuhle pacientovi chová, na mě to udělalo dojem a v každém Tomově slovu jsem mohla slyšet tu jeho obrovskou lásku a především pýchu, kterou cítil z Billova zotavení. ♥
Tohle je další povídka z Tvé sbírky, která se hned po pár dílech zařadila mezi moje nejmilovanější a měla jsem pocit, že díl od dílu je povídka krásnější a krásnější. ♥ Psala jsem to tady sice už vícekrát, ale myslím, že nikdy není na škodu něco takového zopakovat, protože tahle povídka si to rozhodně zaslouží! Už v průběhu přidávání nových dílů, jsem se dvakrát či třikrát ponořila do příběhu od samého začátku a pokaždé jsem byla dojata jejím emotivním a silným dějem, který se mnou opravdu zamával. Občas se mnou mával tak moc, že jsem celé díly probrečela a prosmutnila. Opravdu jsem si tuhle povídku užila do posledního doušku, protože emoce, které jsem při ní zažívala, se jednoduše nedají nijak opsat.
Děj povídky byl naprosto perfektně propracovaný a často jsem přemýšlela nad tím, zda jsi už měla předem vymyšlený celkový průběh příběhu nebo ne. Všechno mi do sebe krásně zapadalo, děj na sebe nádherně navazoval a v příběhu bylo řečeno všechno potřebné. I přes to, že byla povídka dlouhá, nebyla zdlouhavá ani táhlá, ale naopak mi děj ubíhal tak rychle a čtení bylo tak krásné, že bych klidně ještě dalších šedesát dílů slupla jako malinu. Vlastně ještě pořád nemůžu uvěřit, že je konec. Čas mi poslední dobou utíká tak rychle, až se občas nestačím divit, a jsem skutečně ráda, že mi ten čas zpříjemňují takhle nádherné povídky! ♥ Připadá mi to jako před pár týdny, co se na blogu objevil první díl a už tady máme konec. Neuvěřitelné!
I charaktery postav byly krásně promyšlené a jde vidět, že sis dala na povídce opravdu záležet. Především moji oblíbení hlavní hrdinové byli propracováni do nejposlednějšího detailu. Snažila ses vždycky jejich pocity vypsat, a i když věřím, že to muselo být občas složité se do někoho z nich vciťovat, myslím, že jsi to zvládla na výbornou!
Uvědomuju si, že je tohle všechno jenom fikce, ale rozhodně bych někdy velice ráda poznala někoho, jako je Tom v téhle povídce. Je to totiž neobyčejně úžasný, mladý muž. ♥ Po celou dobu byl úžasně citlivý, vnímavý, laskavý, milý, ochranářský, obětavý a vždycky si se vším věděl rady. Všechno, co dělal bylo od srdce, nikdy na nic nespěchal a věděl, že některé věci prostě potřebovaly svůj čas. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem hodně trpělivý člověk, ale na tohohle Toma prostě nemám! Myslím, že jeho rodiče na něj můžou být právoplatně pyšní! 🙂
A Billovu postavu jsem si zamilovala už od samého začátku. ♥ Možná to bude tím, že v povídkách miluju takhle zranitelného Billa s bolavou dušičkou, která potřebuje ukázat, že svět umí být i krásný. Po celou dobu jsem vůči němu měla ohromné ochranářské pocity a strašně moc jsem mu chtěla nějak pomoci. Moc se mi líbilo, jak jsi dokázala popsat jeho pocity a jak se z toho ustrašeného ptáčátka stával, díky Tomovi , naprosto okouzlujícím mužem, který si v sobě zanechal tu krásnou dětskost. ♥
Ale nejvíc ze všeho se mi asi líbila ta láska, kterou k sobě kluci cítili. Myslím, že vším tím, čím si spolu prošli, mají tak nádherně pevný a milující vztah! Něco takového je muselo posilnit a já jsem ráda, že je to skutečně posilnilo a neposlalo je to spíše na dno. Protože některé chvíle byly pro oba dva opravdu krušné. Děkuji, že jsi povídku nenechala skončit špatně! 🙂
A ještě chci říct, že se mi moc líbí jednotlivé názvy kapitol. Vždycky mě krásně navnadily, maličko mi poodhalily, co by se třeba mohlo v dílu odehrávat, ale nikdy neukázaly až moc. Byl to opravdu skvělý nápad, který mě nadchnul! 🙂
Moje nejmilovanější autorko! ♥ Chci Ti z celého srdce poděkovat za to, že máš s námi už takovou dobu pořád trpělivost, a i když je komentářů opravdu jen poskrovnu, stále pro nás píšeš! Pokaždé, co se na blogu objevil nový díl téhle povídky, jsem zajásala a pouštěla se do čtení s obrovskou chutí. Sice při povídkách opravdu nerada trpím, a že jsem se při některých z téhle povídky natrápila až až.., ale všechno to trápení se mi u téhle povídky vyplatilo. Ta Tomova neskonalá láska a Billovo roztomilé chování mi vynahrazovalo naprosto všechno!
Také chci říct, že si neuvěřitelně vážím toho, jak často tady díly přibývaly. Povídku bych měla samozřejmě stejně ráda, kdyby díly přibývaly i daleko pomaleji, nic by jí to na kráse neubralo, ale moc se mi líbí, že když se do něčeho ponoříš, nevzdáváš se a snažíš se psát tak často, jak jen to jde. Opravdu si vážím toho, že jsem na díly nemusela čekat několik měsíců a i přes své státnice jsi nás nenechala bůh ví jak dlouho napínat a vždycky sis našla čas pro svou povídku a tím pádem i na nás.
Rozhodně jsi pro mě PANÍ spisovatelka, protože všechny své povídky jsi dokázala popsat tak bravurně, až mi občas docházel dech. Máš opravdu obrovský talent a já jsem ráda, že jej chceš využít i na svou vlastní knihu, se kterou Ti přeji obrovské štěstí! Tvé slovní obraty, přirovnání a schopnost umět popsat sebemenší maličkost mi tenhle nádherný příběh nádherně krášlovalo a podtrhávalo to její kouzlo! ♥
Strašně moc se budu těšit na den, kdy se tady na blogu objeví nějaká nová povídka a já pod ní spatřím Tvé jméno. ♥ Teď si ale rozhodně vem čas pro sebe, protože si to po tom tří-povídkovém maratonu rozhodně zasloužíš!
Ještě jednou a naposledy Ti chci poděkovat za tenhle přenádherný příběh. ♥
Děkuji, Muckátko! ♥♥♥♥♥
Je mi vážne ľúto, že tento skvelý príbeh skončil, ale som strašne rada, že skončil tak krásne. Tá Tomova obhajoba ma dojala asi tak, ako aj jeho. Znovu som si pripomenula tie ťažké chvíle, ktoré Bill prežíval na začiatku poviedky a pripomenula som si tie smutné pocity ale aj nádherný Tomov prístup a jeho trpezlivosť a to aký bol krásne vtipný, keď za Billom chodieval. Aj tie ich dopisy:)
Bože ja túto poviedku zbožňujem. Viem, že keď ju budem čítať aj neviem koľký krát, budem to celé stále prežívať tak isto ako na začiatku, len s malým rozdielom, už budem vedieť, že Bill má šancu a bude šťastný:)
Veľmi pekne ďakujem za krásne aj smutné chvíle, za všetky silné emócie a prajem veľa šťastia s vydaním knihy (keď sa Ti to podarí, bude niekde nejaká reklama?) Budem veľmi dúfať, že napíšeš zase aj poviedku pre tento blog, pretože je Ťa radosť čítať♥
Škoda, že už je koniec 🙁 Strašne krásna, emotívna poviedka a štýl písania bol úplne bravúrny!:-)
[9]:Zuzi, můj původní plán s knihou přes prázdniny trochu pohnout se bohužel nezdařil a zatím zůstávám na mrtvém bodě, ale jsem si jistá, že se k ní brzy vrátím a dopíšu ji. Jestli bude na knihu reklama nevím, ale nějakým způsobem vám určitě dám vědět 🙂 Děkuji za krásný komentář 🙂
Neuveritelne. Vazne povidka me uchvatila. Smala jsem se a brecela zaroven. Uchvatna a obvivuhodna prace. Dekuji za tento zazitek.
Uf, dalo mi to zabrat ale dočetla jsem. Obecně nemám ráda když je jeden z kluků blázen, je mi to trochu proti srsti. Nicméně tvoje povídka je napsaná naprosto úžasně. To jak se postupně sblížují, zvykají si na sebe, jak Tom nakonec Billa vytáhne z ulity. A bože, klobouk dolů že si napsala 60 dílů. Neuvěřitelné. Stejně ale musím říct že mám mnohem radši povídku Teach me a nejlepší pro mě byla Change of lifestyle. Ale to je tím že si myslím, že v jednoduchosti je krása. Každopádně ale děkuji za tuto povídku, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Těším se i na další skvosty od tebe. 😉
Opravdu moc krásná a zajímavá povídka, při které jsem občas napětím ani nedýchala. Bill ušel za těch 60 dílů neuvěřitelnou cestu a Tom mu po celou dobu trpělivě a s láskou ukazoval správný směr 💕👬