autor: Ainee
Tomův podělaný den
Tom odhodil klíče a telefon na kuchyňský pult hned, jakmile vstoupil do bytu. Někde za sebou zaslechl otravný ochraptělý hlas domovníka, stěžujícího si na jeho údajně hlasité hraní na kytaru, ale ten byl ztlumen, jakmile se zavřely dveře. Dotáhl nohy ke gauči, aniž by se obtěžoval se svlékáním svého flekatého trička, a těžce na něj dosedl. Zvednout nohy na konferenční stolek se zdálo být jako příliš velká námaha, a tak se spokojil jen se zakloněním hlavy přes opěrku. Zavřel svá ztěžklá víčka a v hlavě si pomalu začal přehrávat události celého dne. Bože, byl to příšerný den.
Všechno, co mohlo jít během těch šestnácti hodin špatně, tak rozhodně i šlo. Nejprve se probudil s příšernou bolestí hlavy, s jednou z těch opravdu pronikavých, kdy se s vámi zatočí celý svět, pokud se jen pokusíte pohnout. Rozhodl se zkusit to spláchnout vodou, jen aby zjistil, že žádná voda není. Typické! Vinil z toho Georga. Tom byl samozřejmě z nich ten jediný dostatečně zodpovědný se postarat o účty, ale příliš to nepomáhalo, když je Georg neustále vyhazoval. Tom si nemohl vzpomenout, kdy naposledy mohl najít svou poštu, aniž by předtím musel prohledat celý byt. A celý byt opravdu znamenal celý byt, včetně koupelnových skříněk a starých krabic v zadní části skříně na chodbě.
Nakonec polkl několik aspirinů, nasucho, a ve chvíli, kdy mířil do práce, už to bylo trochu lepší. Nějak se mu podařilo dostat se z bytu v jednom kuse a včas. Už si téměř myslel, že se do práce dostane brzy, když v tu chvíli kolem něj projelo auto, trefilo se do té největší kaluže široko daleko a promočilo jej od hlavy až k patě. Rozzuřeně hlasitě zaklel za odjíždějícím autem a vysloužil si tím ránu po hlavě a zamračení od procházející starší paní. A tak se poraženě vrátil domů, aby se převlékl.
Když byl konečně v metru, které jelo pozdě, bylo zároveň i narvanější než obvykle. Už tak cestu metrem nesnášel, takže mu to na náladě příliš nepřidalo. Jediná pozitivní věc, kterou z toho získal, byl úsměv od roztomilé blondýnky. Vlastně to byl jediný dobrý moment za celý den. Není třeba dodávat, že do práce dorazil příšerně pozdě.
Gustav jej úspěšně více než deset minut káral, aniž by přitom ochraptěl. Pak Tomovi nařídil úklid skladu. Naposledy tam bylo uklízeno před třemi měsíci, Tom by to měl vědět, i tenkrát tam uklízel on.
Až později toho dne mu bylo dovoleno se znovu objevit a postavit se za pult. Tom byl opravdu rád, obsluhování měl na své práci nejradši. Netrvalo ani pět minut, a začal svého až příliš šťastného pocitu litovat. Přišel zákazník a začal nadávat na jakousi defektní kytaru, kterou si koupil téměř před dvěma lety a již samozřejmě s sebou nepřinesl. Tom předpokládal, že na ni ten chlap spadl nebo tak něco, a nechtěl jim ukázat, jak moc je poničená. Dokonce i bez jakéhokoliv důkazu o poškození, který by mu mohl pomoct, nebo snad dokonce účtenky, se mu i tak podařilo na Toma řvát přes půl hodiny. Tom musel zapojit veškeré své sebeovládání, aby tomu idiotovi jednu nevrazil.
Když se konečně ukázal Gustav, aby celé to dohadování převzal, všechno se jen zhoršilo. Pokud byla na celém světě jediná osoba temperamentnější než Tom, byl to Gustav. Celá ta ošklivá aféra skončila Gustavovým vyhrožováním, že zavolá policii, a jedním vykopnutým zákazníkem. Zákazník zuřil, Gustav ještě víc, a Tom vítězně znovu nabyl pulzující bolest hlavy.
Za necelou hodinu Tom sám sebe našel opět tváří v tvář nasrané osobě. Bohužel, tentokrát to nebyl zákazník. Ty dokázal zvládnout. Ne, byla to jedna z jeho starých jednonočních známostí, které se úspěšně povedlo jej vystopovat. Ta samotná skutečnost mu způsobovala mrazení v zádech.
Nejdřív byla opravdu sladká, povídala mu, jak o něm opravdu od té doby přemýšlela a jak si myslela, že by byli pro sebe perfektní. Zezačátku to bylo docela roztomilé, ale jelikož o ni neměl žádný zájem, zdvořile ji odmítl. To rozhodně nebylo dobré a ona zvýšila hlas a trvala na tom, že jsou pro sebe jako stvoření a že si bez něj svůj život nedokáže představit. Tom se začal cítit celkem nepohodlně a měl strach, že na ně opět přijde Gustav, a tak jí opět pověděl, že si jejich setkání velmi cení, ale že si opravdu nemyslí, že by se k sobě hodili.
To byl okamžik, kdy přepnula z roztomilé a sladké na zoufalou a agresivní a rychle prohlásila, že je těhotná a čeká dítě. Tom na ni minutu nevěřícně zíral, než si všiml, jak nervózně přitom vypadala. Pozvedl obočí a pátravě se na ni zadíval. Byla hubená jako tyčka a oni dva si spolu užili asi tak před půl rokem. Poukázal na tu skutečnost a ona sklesle přiznala, že to byla lež. Ne že by jí snad nejprve opravdu věřil, ale pocítil extrémní úlevu. Poté odešla, naštěstí až příliš v rozpacích na to, aby se zdržela. To setkání jej zanechalo roztřeseného a doničilo jeho už tak pocuchané nervy.
Tom nikdy nebyl šťastnější, že může jít z práce domů. Dokonce byl rád, že může jet domů metrem, alespoň nemusel jít pěšky. Když se šoural posledních pár schodů z podzemí, jeho příšerný den dostal dokonalé zakončení. Očividně vystresovaný businessman spěšně vběhl do metra, narazil do Toma v okamžiku, kdy vyšel poslední schod, a vylil svůj kelímek s horkou kávou na celé Tomovo tričko. Skvělé, pomyslel si, příliš unavený, aby byl vůbec naštvaný. Ten businessman, na druhé straně, nebyl příliš šťastný. Seřval Toma, že má kurva koukat na cestu a dokončil svou řeč tím, že jej nazval opovrženíhodným gangsterem. Tom se ani neobtěžoval odpovídat, jen na něj s nechutí zazíral a ukázal mu prostředníček. Muž na něj jen vykulil oči, ale byl až příliš nasraný, aby cokoliv řekl, a tak se jen k Tomovi otočil zády a vztekle odkráčel.
Tom s těžkým povzdechem pomyslel na to, že ještě nikdy neměl tak špatný den, a sám sebe utěšoval myšlenkou, že už to aspoň nemůže být o nic horší. Den byl skoro u konce a on byl v bezpečí mezi čtyřmi stěnami svého bytu. Ne, nic dalšího už se nemohlo stát.
Tom napůl spal, bezstarostně driftoval mezi spánkem a bděním, když vtom zazvonil telefon. Rozhodl se ho ignorovat. Po několika minutách si uvědomil, že ho volající nemá v úmyslu nechat na pokoji a spát. Zvedl se z gauče a hlasitě zavrčel. Nohy jej bolely a hlava se mu nepohodlně točila. Ani nedával pořádně pozor na své okolí a po cestě do kuchyně k telefonu se kopnul kolenem do konferenčního stolku. Polohlasně zaklel, zvedl telefon a odšoural se zpátky ke gauči, na který ztěžka dosedl. Zkontroloval jméno volajícího a zabručel. Nebylo divu, že to ta osoba nevzdávala.
„Ahoj zlatíčko!“
Pousmál se. Simonin hlas mu vždycky nějakým způsobem pozvedl náladu. Zněla jako domov. Hřejivě a uklidňujícím dojmem, bezpečně. „Mami.“
„Ach, tak ráda slyším tvůj hlas! Jak se máš?“
Tom opravdu nechtěl své matce přidělávat starosti tím, že by jí pověděl o svém příšerném dni, a opravdu ani nebyl v příliš povídavé náladě, a tak si vybral jednoduchou odpověď. „Mám se fajn.“
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Promiň, jsem fakt unavený. Co se děje?“
„No, já… Ehm, jen jsem chtěla slyšet, jak se máš.“
Její odpověď Toma na okamžik vyvedla z míry. Ne že by jeho matka něco takového neudělala, ale obvykle měla opravdový důvod k zavolání a obvykle přitom nezněla tak nejistě. Něco se stalo, cítil to, a nejspíš to nebylo nic dobrého. „Ano, protože mi vždycky voláš, jen abys mě zkontrolovala. Vážně, mami, co se děje?“
„Nic to není, opravdu. Jen ti volám, abych ti řekla, že mi chybíš.“
Vyhýbavost, to bylo pro Simone ještě neobvyklejší. Teď už si byl zcela jistý, že se něco stalo. Simone vždycky byla ta, která šla rovnou k věci. Vždy Tomovi opakovala, že není důvod chodit kolem horké kaše a že by měl prostě rovnou říct, co má na srdci. Prohlašovala, že je to dobré, aby se předešlo nedorozuměním. Tom s ní většinou souhlasil, ale věděl, že se nějakým způsobem stal mistrem ve vyhýbavosti. Jeho matka by se vyděsila, kdyby to věděla. „Taky mi chybíš. Vy oba. Ale proto jsi mi nevolala.“ Jen to konstatoval a věděl podle toho, jak na druhém konci hlasitě vydechla, že měl pravdu. Hned neodpověděla, a tak přitlačil. „Mami, ty mě děsíš. Prostě mi řekni, co se stalo, a bude to!“
Uběhla další chvilka ticha, než si odkašlala a odpověděla. „Jörg Kaulitz zemřel.“
Tom nad tím jménem těžce polkl, Kaulitz. Mohl cítit, jak se mu jen při zmínce toho jména sevřel žaludek a jeho mysl se na krátkou chvíli zatoulala. Hleděl před sebe na nic určitého, a silou vůle svou mysl přinutil zpátky k funkčnosti. Počkat, co to řekla? „Ještě jednou?“
„Jörg zemřel.“
Slyšel, jak se jeho matce chvěje hlas a náhle se pro ni cítil opravdu špatně. Znala Jörga už od základní školy. Nikdy si nebyli opravdu blízcí, ale byli to známí. Tom také věděl, že jeho matka je velmi emotivní člověk a že smrt opravdu nesnáší příliš dobře. Vždy to s ní hluboce otřáslo bez ohledu na to, jestli toho člověka znala nebo ne.
„Mami, to je mi opravdu líto.“
„Děkuju, zlatíčko.“ Simone při té odpovědi téměř popotahovala.
Ano, Tomovi bylo jeho matky opravdu líto, věděl, že je to pro ni těžké. Ale zcela upřímně, v jeho mysli se nacházela jen jedna myšlenka. A co Bill? Měl pouze otce, jeho matka zemřela už před lety. Tom moc dobře věděl, že Bill si nikdy nebyl s Jörgem příliš blízký, ale přesto, po tak dlouhou dobu to byli jen oni dva. Když přišlo na Kaulitzovy, opravdu tam nebyla žádná další rodina, o které by se dalo mluvit. To uvědomění jej silně zasáhlo a on náhle pocítil závrať.
„Pořád tam jsi, zlato?“
Simone se už zřejmě dala dohromady a nyní se ptala na Tomovu mlčenlivost.
„Jo, jsem tady.“ Jeho hlas byl jen sotva slyšitelný a on věděl, že zní ochraptěle. Ne že by tomu snad dokázal pomoct. V očích se mu hromadily slzy a hrozilo, že každým okamžikem vytrysknou ven. Knedlík v krku jej téměř dusil. A co Bill?! Nemohl najít hlas a ani slova, aby se zeptal.
„Zlatíčko, jsi v pořádku? Já vím, že sis byl s chudáčkem Billem ve škole blízký. Oba dva jsi je docela dobře znal, že. Ach, je mi to tak líto. Měla jsem vědět, že tě to zasáhne. Nechtěla jsem…“
Odmlčela se a Tom byl za to rád. Jeho slzy nepatřily Jörgovi. K čertu, on toho chlapa sotva znal. Billův otec si vždycky dával pozor, aby se od nich držel dál, kdykoliv Tom přišel na návštěvu. Za celé ty roky, co Billa znal, si s tím mužem vyměnil jen několik slov. Ne, ty slzy, které se mu kutálely po tvářích, a tiše, ale neústupně mu mokřily tričko, nepatřily Jörgovi. Ty byly všechny pro Billa.
„Tome?“
Simone nyní zněla nervózně. Zřejmě nečekala, že to přijme tak těžce. Ale zase, opravdu o jeho vztahu ke Kaulitzovým příliš nevěděla. Věděla jen, že Tom a Bill bývali kamarádi, nejlepší kamarádi. Taky věděla, že v určitém okamžiku během jejich posledního roku na střední škole se spolu přestali vídat. Ale nikdy se na to nezeptala a Tom předpokládal, že si myslela, že se jeden druhému prostě vzdálili. Lidé to dělají.
„Pořád jsem tady.“
Zvedl ruku a vztekle si slzy otřel. Neměl dovolit, aby jej to takhle zasáhlo. Billa už neviděl a ani o něm neslyšel roky. Teď už si byli prakticky cizí. Někde hluboko uvnitř Tom věděl, že to není pravda. Stále mu na Billovi záleželo a věděl, že mu na něm nikdy záležet nepřestane.
„Ach, zlato. Je mi to opravdu líto. Budeš v pořádku?“
„Budu v pohodě. Byl jsem jen trochu… překvapený? Bylo to tak najednou. Jak, ehm… jak zemřel?“
Uplynul další rozpačitý moment a Tom tak nějak věděl, co to znamenalo. Vážně nerozuměl proč, ale věděl. Když Simone konečně odpověděla, jen to potvrdilo jeho podezření.
„Spáchal sebevraždu, prášky.“
Zněla unaveně a Tom rozuměl, jak se cítí, on sám se cítil být k smrti unavený. Pomalu, jako kdyby sám sebe nechtěl vyděsit, zvedl ruku a jemně si začal masírovat spánek. Vážně si myslel, že už ten den nemůže být o nic horší?
„Kdy je pohřeb?“ Plánoval na něj vůbec jít? A proč by měl? Tom sám na to opravdu neměl odpovědi, ale cítil, že je vhodné se zeptat.
„V pátek. Přijedeš?“
„Já nevím. Měl bych?“ Tom nepotřeboval slyšet matčinu odpověď, aby věděl, že bude ano.
„Myslela jsem, že by to možná byl dobrý nápad. Vlastně proto jsem ti hlavně volala. Já vím, že ty a Bill jste si v posledních letech nebyli příliš blízcí, ale on je teď úplně sám. Myslela jsem, že by možná v takových chvílích potřeboval kamaráda, dokonce i starého.“
Tom si těžce povzdechl. Věděl lépe než kdokoliv jiný, že má pravdu. Bill byl úplně sám, vždycky to byl tak trochu samotář. Tou poslední větou si však až tolik jistý nebyl. Aby byl zcela upřímný, nemyslel si, že by jej tam Bill chtěl. Nerozešli se zrovna v dobrém a Bill se o sebe dokázal postarat, jako vždycky. Ne, pokud Tom půjde, tak to bude z vlastního, sobeckého důvodu. Pokud půjde, bude to proto, že tam chce být. Bill by nikdy nepřiznal, že někoho potřebuje.
„Popřemýšlím o tom. Možná ani nedostanu volno v práci, víš.“ Odmlčel se a uvědomil si, že lže. Půjde tam. Podvědomě se rozhodl ještě dřív, než se vůbec zeptal, kdy ten pohřeb je. Musel tam jít. Musel tam být pro Billa, a musel tam být i kvůli sobě. Potřeboval Billa vidět.
„Okay, popřemýšlej o tom. A víš, že u nás máš dveře vždycky otevřené. Moc rádi tě uvidíme. Už to opravdu byla dlouhá doba, víš. A tvůj otec tě postrádá.“
Na Tomově tváři se rozšířil úsměv. Věděl, že jeho matku by nezastavilo vůbec nic, aby jej přesvědčila k alespoň chvilkovému návratu domů, navzdory tomu, že okolnosti nebyly zrovna ty nejveselejší. „Uvidím, co v práci. Dám ti vědět, až to budu vědět.“
„Dobře. A promluvíme si později, ano?“ Nyní už zněla opravdu unaveně a Tom sám potlačil zazívání. Byl to opravdu, opravdu dlouhý den a on byl dychtivý už konečně zavěsit a jít do postele.
„Jasně, mami. Promluvíme si později.“
„Okay. Mám tě ráda!“
„Já tebe taky, mami. Dobrou.“
„Dobrou noc, zlatíčko!“
S povzdechem zavěsil. Místnost se s ním lehce točila. Celé tělo měl těžké a ten gauč už nebyl příliš pohodlný. Ale vstát bylo opravdu tak náročné. Pomalu nechal své oči zavřít a snažil se vstřebat to, co mu právě řekla jeho matka. Jörg byl mrtvý, zabil se. Proč by to dělal? A co teď bude dělat Bill? Bill. Tom znovu cítil, jak se mu svírá hruď. Ach bože, a co Bill?
Náhle jej rozbolelo celé tělo, a nebylo to jen fyzicky. Byla to pronikavá bolest, která přicházela z myšlenek na Billa. Tom to moc dobře věděl, zažil to hodněkrát během posledních let. Popravdě, začalo to v den, kdy přestali být přátelé. Byl to pocit toho, když se bortí blízkost a neochvějná důvěra. Byl to pocit zrady, ačkoliv Tom věděl, že on by Billa nikdy nezradil. A pokud ano, neměl to v úmyslu. Nikdy by Billovi neublížil. Nikdy!
S hlavou plnou Billa Tom usnul, s vědomím, že toho bude ráno litovat. Spaní na gauči mu poláme celé tělo a přemýšlení příliš hluboko nad věcmi, které po tak dlouho držel potlačené, mu rozhodně nadělá zmatek v hlavě.
Georg hlasitě zívnul, když vešel do bytu. Bylo pozdě, opravdu pozdě. Vážně zůstal ve škole tak dlouho? Zatraceně, byl na sebe pyšný. Ke svému překvapení našel světla v bytě rozsvícená, a když se zvědavě rozhlédl, spatřil Toma tvrdě spícího na gauči. Georg se ušklíbl, věděl, že bude další den pěkně protivný. Toma bude ze spaní na tom zatraceném gauči všechno bolet. Ale Georg věděl, že není dobrý nápad jej budit. Vážně vypadal dobitý. A tak přes něj namísto toho přehodil deku. Tom bude ráno remcat, že je celý ztuhlý, ale kdyby i onemocněl, to by teprve bylo peklo.
V co největší tichosti Georg zhasnul světla a zamířil do koupelny, aby se připravil do postele. Tiše zaklel, když si všiml, že neteče voda. Věděl, že je to jeho chyba, jak neustále vyhazuje účty, a sám sobě v duchu nafackoval. Tom jej ráno rozhodně nebude šetřit.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Tak to bude naozaj smutne stretnutie chlapcov.
Moc jsem zvědavá jak to bude až se kluci setkají.