Two is better than one 5.

autor: Kiki

Ahoj! Omlouvám se, že posílám později, ale mám pro to důvod!:D V den otaku srazu jsem se rozhodla, že tam pojedu :3 Bylo fajn, ale kdyby nám sraz nepřerušila bouřka a liják, tak by bylo ještě líp 😀 Nakonec mě táta vyzvedl a jela jsem s ním do Německa, takže neplánované výlety 😀 A teď dospávám, protože se jelo přes noc. 😀 Snad si prázdniny taky užíváte :).
Další věc je, že dnes se dozvíte, co se skutečně stalo s Billovými a Rinninými rodiči. Taky chci říct, že ano, měsíc byl velký skok, ale mezi kluky se nic nezměnilo, takže vám nic neuteklo, nebojte :3 No nic, končím a jděte na to! :3^^ K.

„Tak jdi,“ pustil Tammy z vodítka, aby se mohla proběhnout. A Rin s ní. „Rin! Daleko neutíkejte!“ Zakřičel ještě a posadil se na lavičku. Před ním bylo spousty trávy a lidé zde chodili na procházky se psy, bylo to celkem daleko od dětského koutku, tak to bylo v pořádku.

„Oh, ahoj,“ Bill zvedl pohled, aby zjistil, kdo na něj promluvil. ‚Sakra.‘
„Ahoj,…“ posunul se více ke kraji lavičky, aby uvolnil místo právě příchozímu.
„Co tady děláš?“
„Um, no… procházka.“
„Aha…“
„Ty?“
„No, taky, potřeboval jsem si provětrat hlavu.“

„Billy!“ Běžela malá holčička směrem ke dvojici na lavičce. Tammy za ní. „Pojďme už!“
„Už chceš jít na houpačky?“ Podivil se. Byli tady jen chvíli. Rin jen přikývla hlavou. „Dobře,“ Souhlasil a podíval se na osobu, co seděla vedle něj. „Umm… Tome, tohle je Rin, moje mladší sestra. Rin, tohle je kamarád Tom,“ představil je. Teď už Tom bude znát i jeho celou rodinu.
„Ahoj, kamaráde Tome. Půjdeš s námi?“
„No, nevím…“ podrbal se Tom za krkem. Nevěděl, jestli to nebude Billovi vadit.
„Billy, Billy, ať jde!“
„Jestli chceš, tak můžeš jít,“ usmál se Bill a Tom nestačil zírat. Opravdu chce, aby šel? Nemohl odmítnout.
Rin chytila Billa za ruku a už jej rychle táhla na místo, které moc dobře znala. S mámou tam chodila často.

„Rin, počkej, tady už musí mít Tammy vodítko,“ pustil její ruku a dal štěněti vodítko. Nepotřeboval mít další problémy. Vodítko dal Rin do ruky a spokojeně pokračovali dál v cestě, dokud nedošli na místo.
„Půjdu koupit pití a nějakou svačinku, Tom tady počká, kdybys něco potřebovala, tak zatím řekni jemu, ok? Buď hodná a poslouchej,“ Rin přikývla na bratrova slova a odběhla za ostatními dětmi. „Nebude ti to vadit?“ Zeptal se Bill Toma.
„Jistěže ne, jdi,“ posadil se na volnou lavičku.
„Jo… a pohlídal bys i Tammy? Neboj, nekouše, je hodná,“
„Všiml jsem si, v klidu,“ převzal si vodítko od černovláska, který se starostlivě podíval na svou sestru a pak už utíkal.

„Kamaráde Tome,“ Zatahala Rin za jeho velké triko.
Tom otevřel oči a podíval se na ni. Ne, že by spal, jen přemýšlel. „Copak, potřebuješ něco?“
„Ty máš Billyho rád, že ano?“ Pohladila Tammy, která po ní skákala.
„Um… mám. Pročpak?“ Toma zarazila dětská upřímnost. Věděl, že děti jsou upřímné, ale že až tak?
„On je smutný, nevím proč, večer někdy pláče, vždy mi řekne, že se nic neděje, ale já vím, že ano… buď na něj hodný.“
Tom se sekl. Pláče? Proč? Musel se ale usmát nad starostlivou Rin. Na to, že jí jsou čtyři roky, je velmi všímavá a slovní zásobu má taktéž velkou. „Neboj, budu hodný,“ pohladil ji po hlavičce.

„O čem si to tu povídáte?“ Přišel k nim i černovlásek. Musel říct, že pohled na Toma, jak hladí Rin, se mu líbil. Položil tašku na lavičku vedle Toma. Bylo štěstí, že obchod je odsud opravdu kousek.
„Kamarád Tom je hodný,“ usmála se Rin.
„Rin…“ povzdechl si Bill s úsměvem. „Je to jen Tom, nemusíš pokaždé říkat kamarád Tom.“
„Já vím, já vím,“ posadila se na lavičku. „Copak máš dobrého?“
Bill se musel zasmát. Pořád stejná. Vytáhl z tašky pití pro Rin s dětským obrázkem na etiketě a šáteček s jahodovou náplní. Vše to podal Rin. „Co se řekne?“
„Děkuju!“ Zakousla se do sladké mňamky.
„A ty, že jsi byl hodný,“ zalovil v tašce a vytáhl další šáteček, který podal Tomovi. „Tady máš taky,“ pověděl s úsměvem.
„Pff… a pití nedostanu?“ Hrál dred uraženého.
„No…“ vytáhl Bill z tašky další pití. Tentokrát to nebylo nic s dětským motivem, ale minerálka v menší plastové láhvi. Podal ji Tomovi.
„Teda, překvapils mě,“ zasmál se. „Děkuju.“ Vzal si i láhev.
„Není za co,“ pověděl černovlásek a sám si vzal svou svačinu.

Všichni v tichosti jedli, jen dětský smích, křik a pokřikování rodičů po svých ratolestech přerušovalo tu tichost mezi nimi. Až najednou-
„Billy, já si jdu hrát támhle,“ ukázala Rin směrem na pískoviště.
„Fajn, ale buď opatrná,“ přikývl Bill a schoval Rinino pití do tašky k tomu svému. Teď tu zůstali Bill a Tom sami. Počkat. Ještě tu máme Tammy.

„Hele, Bille…“ Začal opatrně Tom. Ani nevěděl, jestli se má na něco ptát, jestli je to vhodné. „Ty… jsi mě odmítal kvůli Rin? Proto jsi nechtěl… nemohl odpoledne ven?“
„Jo…“ Přikývl Bill, nohy vytáhl na lavičku, poté si je přitáhl k tělu a objal rukama, hlavu položil na kolena. V tu chvíli začal mít pocit, že Tomovi může věřit. Postaral se o Rin, Tammy… ve škole si taky hodně povídají… Nikdy mu neudělal nic špatného, právě naopak. Když ve škole nestíhá, pomáhá mu.
„Proč jsi mi to neřekl hned…? Chci říct-„
„Protože… já nevím, víš… nechci, aby mě někdo litoval.“ Odpověděl popravdě.

Tom nevěděl, co na to odpovědět. Zajímalo jej, proč Bill po nocích pláče a taky…

„Co rodiče? To se o Rin nestarají oni? To nechávají vše na tobě?“ Tom, aniž by věděl, zasáhl Billovo citlivé téma.
Bill zvedl hlavu nahoru, aby se mohl podívat do Tomových očí. „Já… My nemáme rodiče.“ První slza si našla cestičku ven. „Umřeli…“
Další věc, která Toma zarazila. „Bille, jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš, netušil jsem to, omlouvám se.“

Jenže Bill pokračoval. Už to muselo ven, nedokázal to držet vše v sobě. Byl na všechno sám, potřeboval se někomu svěřit. „Oba letěli na služební cestu, avšak letadlo se zřítilo, nikdo to nepřežil,… nikdo. Je to už rok, ale… bolí to.“
Tom na nic nečekal a černovláska objal. „Jsem tu pro tebe, neplakej,…“ hladil jej po hlavě. Nevěděl to, ani v nejmenším by jej to nenapadlo.

„Billy!“ Uslyšel Bill své jméno křičet téměř přes celé hřiště. Upřímně, nechtělo se mu z Tomovy náruče, cítil se tak… dobře, v bezpečí, nikdy takový pocit necítil, jenom u mámy. Okamžitě zvedl hlavu, aby uviděl, jak Rin sedí v písku a drží se za koleno. Okamžitě si otřel slzy, vyskočil na nohy a běžel k ní. Plakala.

„Proboha, Rin!“ Dal jí ruku pryč, aby se mohl podívat na ránu. „Copak jsi dělala?“ Tekla ji z toho krev, ale ne moc. Avšak dítěti to stačí. „Neboj se, odnesu tě domů a tam to ošetříme, je to jen odřené,“ zhodnotil situaci hned po tom, co si ránu pořádně prohlédl. Vzal ji do náruče a šel s ní směrem k Tomovi, který jim běžel naproti.
„Billy, ty jsi plakal?“ Všimla si Rin rozmazaného líčení. Pomalu, ale jistě její pláč ustával a přestal v momentě, kdy si všimla bratrova vzhledu.
„Ne, neplakal, jen mi něco spadlo do oka,“ usmál se na ni a došli k Tomovi, který se okamžitě zastavil na místě, aby do Billa nevrazil.
„Dej, já ji vezmu,“ natáhl ruce.
„To je dobrý,“ odpověděl Bill.
„Není.“ I bez černovláskova souhlasu si ji prostě vzal.
„Děkuju,“ poděkoval Bill a rozešli se směrem k lavičce, kde na ně čekala Tammy uvázaná k lavičce a taška s pitím. To vše vzal černovlásek a ihned si to zamířili k Billovi domů. Toma to i těšilo, alespoň zjistí, kde bydlí.

„Tady chodím do školky!“ ukazovala Rin prstem směrem k budově, která měla v oknech vystavené dětské kresby.
„Opravdu? Já sem taky chodil,“ usmál se Tom, aniž by si všiml černovláskova zaraženého pohledu. Tom je ve stejném ročníku, jako je Bill… to znamená, že musí být stejně staří a že spolu chodili i do školky.
„Já taky,“ pověděl Bill.
„Paráda! Takže se teoreticky známe od školky a ani o tom nevíme,“ zazubil se dred.
„To je fakt,“ usmál se i Bill.

autor: Kiki