Balance 31. (2/2)

Pomalu, pomalounku se blížíme k cílové rovince. Psaní tohohle dílu jsem si nesmírně užila. Mám ráda chvíle, kdy se neděje nic špatného, smutného, možná ani závratného, ale přesto cítím klid a spokojenost. Z celého srdce děkuju za překrásné komentáře a doufám, že se vám bude díl líbit 🙂

Bill se však neusmíval. Právě naopak. Mračil se, jeho rty zůstávaly silně stisknuté, v očích čisté zmatení. Zíral na člověka před sebou, jako by nemohl uvěřit svým očím. Jako by nepoznával sám sebe, a Simone se mu v podstatě nedivila. Vypadal jinak. Víc než kdy jindy připomínal svou matku a ona byla opravdu ráda, že nepodlehla své původní touze pozvat i Gordona a nechala ho i s jím tolik milovanou sebelítostí doma. Pohled na Billa by mu jistě ublížil. Možná stejně jako ublížil samotnému Billovi.

Hleděl na bledého chlapce před sebou. Na vyděšený pohled, který díky kouřovému líčení vypadal tajemně, hluboce a úplně jinak, než byl zvyklý. Na tvář, která pouze vzdáleně připomínala tu, která se na něj každý den dívala ze zrcadla. Delší prameny vlasů mu volně spadaly kolem tváře, byly uhlazené a ani v nejmenším se nepodobaly vrabčímu hnízdu, které si tam zvykl pěstovat. Měl chuť se pousmát, když si ve vlasech našel malou bílou mašli a zjistil, díky čemu tak krásně zářily. Simone mu je posypala třpytkami a vytvořila tím přímo magický efekt. Rty potřela leskem tělové barvy a líčka zvýraznila lehkým nachovým odstínem. Bill těmhle věcem ohledně líčení a make-upu vůbec nerozuměl, ale bylo to hezké. V tmavých, úzkých džínech, volánkové košili a s dokonalou maskou na tváři působil opravdu jako panenka. Simone si na tom dala hodně záležet a on si jejího úsilí nesmírně vážil, ale čím více se mu jeho nový převlek líbil, tím větší strach cítil. Ta situace pro něj byla až nepříjemně známá. Stejně jako před lety stál před velikým zrcadlem a díval se na svůj odraz, nyní se však neusmíval jako tenkrát, neživil v sobě plané naděje, neočekával moment překvapení. Bál se. Strach byl tím jediným, co mohl cítit. Strach z toho, že se to Tomovi nebude vůbec líbit. Strach z toho, že opět selže, opět se stane neviditelným.

„Mů-žu se… vás na něco zep-tat?“ Odvrátil tvář od zrcadla, sklopil pohled k zemi a došel k posteli. Posadil se na její kraj, do rukou vzal jeden z polštářů a přitulil jej k sobě jako milovanou plyšovou hračku.

Pomalu zamrkala a opravdu doufala v to, že si nevšiml slz v její očích. Nechtěla plakat, nechtěla před ním projevit svou lítost, protože věděla, že by mu tím svým způsobem ublížila. Konečně porozuměla jeho slovům. Nevyslovené prosbě. Nechtěl slyšet víc než to, že je hezký. Že je jako všichni ostatní kluci v jeho věku, že není nic, za co by se měl stydět. Že to, co jej celý život trápí a nedovoluje mu vnímat se správným způsobem, je opravdu hluboce skryté a očím ostatních lidí neviditelné.

„Co vidíš, když se podíváš do zrcadla, Bille?“ Natáhla ruku a pomalu jej pohladila po tváři.

Nebyla si zcela jistá tím, jestli ta slova ještě pořád patřila Tomovi, nebo z ní mluvila minulost. Její v té době zamilované, hloupé a naivní já, po kterém šlapal, které hrubě rozdrtil a probral ji ze snů o pravé lásce. Pohřbil v ní veškeré naděje a sny, veškeré krásné myšlenky i představy, ke kterým se upínala ve chvílích, kdy jí bylo nejhůř. Nyní už věděla, že se mýlila. On nebyl spřízněnou duší. Nebyl posledním kusem skládačky. Vlastně do ní vůbec nezapadal. Ale Tom… on byl jiný. Měl v očích něco měkkého a hřejivého, něco, co se v jeho očích objevilo pokaždé, když byl na blízku Bill a co nepohaslo ani ve chvílích, kdy se mu vzdálil.

Věděla, že ji nemůže slyšet, proto opětovala jeho stisk a doufala, že jí porozumí. Nemusel děkovat. Dělala to ráda. Chtěla, aby se po letech konečně cítil šťastný. Dělala to nejenom pro něj, ale i pro památku jeho nebohé maminky, pro Toma a hluboko v srdci cítila, že i pro Gordona. Jakmile na ni opět dolehla vzpomínka na ten šílený polibek, rychle zavrtěla hlavou, odtáhla se od Billa a pohlédla mu do tváře. Opět v něm viděla tolik z něho. A možná to pouze chtěla vidět. Tak moc si přála ještě jednou spatřit jeho tvář, samozřejmě pouze proto, aby mu pořádně vynadala, že viděla její náznaky i na místech, kde nikdy předtím nebyly.

„Bille,“ snažila se mluvit co možná nejméně podezřele. „Tvůj táta bude na Silvestra sám? Víš… možná, kdyby chtěl, mohl by zůstat tady. Neříkám, že bych byla nadšená, ale o svátcích by neměl být nikdo sám.“

…

Bill vstoupil do pokoje právě, když si Tom se soustředěným výrazem ve tváři, přivazoval na rameno plyšového papouška. Chtěl dodat své masce trošku autentičnosti, a tak se snažil vychytat i ty nejmenší detaily. S parádním pirátským kloboukem na hlavě, roztrhaných tmavých kalhotách a bílé volné košili, přišel Billovi přitažlivější než kdy předtím. Zády se opřel o dveře, zhluboka vdechoval milovanou vůni cedrového dřeva a vanilky a pozoroval Tomovy rozkošné pokusy dovést převlek k dokonalosti. Netrvalo dlouho a jejich pohledy se setkaly.

„Panebože,“ vydechl, ruce mu nevědomky sklouzly podél těla a on nešikovně upustil papouška, který dopadl na podlahu vedle něj a začal zpívat nějakou směšnou námořnickou píseň. „Panebože,“ zopakoval, jeho slovník v tu chvíli neobsahoval žádné jiné výrazy.

„Jsi… vypadáš nadpozemsky,“ šeptl a s potěšením zjistil, že Bill s takovou reakcí vůbec nepočítal a očividně ho překvapila. Jeho oči se rozšířily, jak plaše sklonil hlavu a odvrátil pohled.

Natáhl ruku, konečky prstů pohladil Billa po čelisti. Třásl se, dokonce i jeho prsty a doteky působily rozechvěle, ale na tom mu nezáleželo. Zlehka hladil jeho tvář, dotýkal se jí a teplo, které z něj vycházelo, v něm vyvolávalo zvláštní klid. Bylo to mnohem příjemnější, než dotýkat se chladného porcelánu. Konečně poznával rozdíl. Konečně zjistil, čím byly porcelánové panenky tolik výjimečné a čím se lišily od ostatních.

Tom se zhluboka nadechl, pootevřel rty a přitiskl je ke hřejivé kůži Billova krku. Vnímal, jak se Bill pod jeho měkkými polibky celý roztřásl. Chytil jej kolem boků a přitiskl na své rozpálené tělo. V rozkroku mu silně škublo, jakmile se rukou neopatrně dotkl Billova klína a z pohledu, který mu Bill věnoval, usoudil, že na tom také nebyl nejlépe. Chtěl přitisknout své rty na jeho, nadechnout se z jeho bytosti, ale pokaždé, když to chtěl udělat, zabránil mu v tom veliký klobouk, který narážel do Billova nosu.

„Bože,“ zasténal. „Chci být v tobě,“ šeptl zoufale. Přišlo mu, že od chvíle, co se s Billem naposledy milovali, uplynula léta. Rozkrokem se otřel o Billovo stehno a zachytil jeho vášnivý sten svými ústy.

A kupodivu v nich skutečně vydržel téměř celý večer. Celý magický večer, jak by doplnil Bill, protože to, co následovalo, se jinak nazvat ani nedalo. Ještě nikdy předtím nic podobného nezažil. A bylo zřejmé, že ani chudáček Flinn ne. Ten po celou dobu zářil radostí a poskakoval vzrušením i přesto, že mu téměř nikdo nerozuměl. Simone ve svém převleku bláznivé čarodějky byla jedním slovem skvělá. Připravila pro ně neuvěřitelnou hostinu, pro Billa dokonce speciální vegetariánské menu. Po úžasné večeři se dívali na filmy, povídali si a popíjeli její proslulý vaječný likér. Buřtík s Amélií měli taky své převleky. Buřtík měl na tlapkách Tomovy dětské pantofle a Amélie na vrchu hlavy roztomilou fontánku. Se stoupajícím množstvím alkoholu klesaly i jejich zábrany a bylo ještě dlouho před půlnocí, když kluci vzdali své pokusy, přestali se tvářit jako přátelé a uložili se do pozice přijatelné pro oba. Bill se uložil Tomovi na klíně, ten si hrál s jeho třpytícími vlasy a několikrát dokonce sklonil hlavu a políbil jej. V takových okamžicích na sebe Simone s Flinnem významně mrkli a tvářili se, že si ničeho nevšimli, ale oba věděli své.

Pro Flinna to bylo nejprve veliké překvapení, ale po chvilce do sebe jaksi všechno zapadlo. Když se dívali na film, někdy se na ně dlouze zahleděl a díval se, jak spolu mluví, jak se vzájemně dotýkají a šeptají si slova, kterým nerozuměl, protože na rozdíl od Billa neuměl odezírat ze rtů. I po několika skleničkách vaječného likéru uměl racionálně uvažovat a uvědomoval si, že jim to spolu sluší. Moc sluší. Konečně pochopil Tomovo chování a lhostejnost ke spolužačkám. Byl zamilovaný do někoho jiného. Do někoho, komu se nikdy nemohly rovnat.

Když konečně nastala půlnoc, odpočítali posledních deset vteřin starého roku a pak si vzájemně popřáli hodně zdraví, štěstí a krásných chvil v tom novém. Tom s Billem si věnovali první novoroční polibek a pak se společně pustili do her. Simone vytáhla staré Člověče nezlob se a karty a po dalších dvou skleničkách donutila Toma, aby si s ní zatančil. Flinn s ní šel tancovat o něco ochotněji.

„Chceš si jít zatančit?“

Když konečně zapadli do svých pokojů, bylo dávno po čtvrté hodině ráno. Flinn se Simone se odebrali ke spánku, ale Bill s Tomem měli od spánku ještě daleko. Jakmile se za nimi zavřely dveře, vrhli se na sebe jako šílení. Oblečení létalo na všechny strany, když se konečně ocitli na posteli nazí, jako by pokojem proběhla vichřice. Smetli veškeré polštáře i přikrývky, převalovali se přes sebe a líbali snad každý milimetr kůže toho druhého. Bill díky příjemnému alkoholovému opojení necítil bolest, a tak se mohl zcela uvolnit. Tom si jej dlouho připravoval, líbal jej po celém těle, jeho ruce byly jako hladová háďata a hladily jej všude, kam dosáhly. A když do něj konečně pronikl, oba zůstali na několik vteřin zcela paralyzováni. Zírali do tváře toho druhého, třásli se, obklopeni směsí vůní jich obou a pomalu se probouzejícím dnem za okny.

autor: B-kay