Kráska a Zvíře 6.

Zalapu po dechu, když to slyším.

„Cože? Ne… já… nevěřím ti, Tome, jsi hajzl“ zabručím. Přesto mi srdce bije jako o život, když slyším ta slova.

„Billy, já vím, že je to teď hodně složité, ale… je to tak. Miluju tě…“ slyším znovu. Uteče mi slza. Nedokážu mu věřit.

„Proč mě nechceš vidět?“ zeptám se. Tohle mě opravdu hodně zajímá. Slyším ho dýchat. Ale proč mlčí? „Tome? Proč mě nechceš vidět?“ zopakuju svoji otázku nervózně. Prosím. Odpověz mi. Prosííím!

„Já… je to těžké, Billy. Já vím, že… že se na mě asi zlobíš a opravdu to chápu, ale… musel jsem.“ Vydechne zhluboka. Stisknu pěsti. Proč mi na to sakra neodpoví?!

„Thomasi, ptám se tě naposledy! Proč mě nechceš vidět?!“ zavrčím podrážděně. Tohle mě opravdu sere.

„Tohle mi chybělo. Jak se vztekáš…“ cítím, že se uculil. Zamračím se a vztekle s tím telefonem třísknu. Ze mě si dělat srandu prostě nebude! Když se na něco ptám, tak mi na to prostě odpoví a ne, že bude totálně odbočovat!

(Tom)

Vydechnu… koukám na hluchý telefon. Vždycky jsi byl trochu temperamentnější a to je to, co se mi na tobě vždycky tak strašně líbilo. Jenže teď… teď mám prostě strach se ti ukázat. Je mi prostě nad slunce jasné, že až mě spatříš… přijdu o tebe navždy. Raději tě budu mít u sebe doma, i když mě budeš nenávidět, ale budu tě prostě mít na blízku! Patříš mi! Patříš! Projedu si zdravou rukou vlasy.

„Saki!“ zavolám. Trvá to pár minut, než přijde.

„Ano, pane?“ koukne na mě zvědavě. Nevím, co čeká, že mu řeknu. Ale… musím mu přeci něco říct.
„Když… když bude Bill něco chtít… splň mu to okamžitě, ano? Ale pokud… bude chtít odejít… nedovol mu to. Je to rozkaz, rozumíš?!“ výhružně kouknu.

„Rozumím, pane.“ Kývne a ukloní se. Jsem opravdu rád, že se na nic nevyptává. Že prostě plní moje rozkazy, i když oba víme, že teď pevnou půdu pod nohama opravdu nemám.

„No… teď mi zjisti, kde je, a… přijď mi to říct.“ Vydám tichý rozkaz a postavím se k oknu. Koukám na slunce, na ptáky… oni jsou tak volní a já? Nikdy nebudu moc mezi lidi. Nikdy tě nebudu moci vzít do kina, na večeři… milovat se na pláži. Možná bych tě prostě měl nechat letět, abys byl volný jako ti štěbetavci venku, ale copak to jde? Když jsem zjistil, co se s tebou dělo… myslel jsem, že umřu! Pořád jsem doufal, že jsi doma v bezpečí, že jsi na mě snad zapomněl, ale ty ne… musel ses dostat do problémů a ve finále se pokusit o sebevraždu. Jenže by z tebe nebyl jen sebevrah, ale vrah. Já bych totiž zemřel taky.

„Tak?“ kouknu na přicházejícího Sakiho.

„Můj pane, trucuje u sebe v pokoji. S dovolením jsem zapojil kameru, abych měl přehled,“ trochu nejistě na mě koukne, jako by čekal, že mu za to urvu hlavu.

„To je v pořádku, on je někdy… divoký,“ pousměju se trochu, když si vzpomenu, jak se mi dokázal bránit, když chtěl.

„Přejete si ještě něco?“ koukne na mě. Zapřemýšlím… když je u sebe, můžu jít klidně na zahradu… užít si trochu toho slunce.

„Ne, Saki. Jen ho hlídej, já půjdu ven,“ dám si kapuci na hlavu.

Je mi jasné, že na mě teď dost překvapeně kouká, ale já jsem tady boss. Vezmu si cigarety a brýle. Nakouknu ven na chodbu a pak se rychle vydám k zadním dveřím vedoucím na zahradu. Sednu si tam pod strom a opřu si hlavu. Cítím, jak mi v paži mocně pulzuje. Je to opravdu nepříjemné. Někdy to dokonce i dost bolí, ale… raději tohle, než být bez paže. Tu potupu a bezmoc bych nepřežil.

Zavřu oči… dovolím paprskům, aby zahřívaly moji pokožku. Moc ven nechodím, ale občas se potřebuju nadýchat svobody. Dům se pro mě stává klecí. Stává se ze mě zvíře lapené v kleci.

(Bill)

Dost dlouho trucuju. Nechápu to. Opravdu ne. Buď mě miluje, a chce, abychom byli spolu, nebo si ze mě prostě jen dělá prdel! V takovém případě s ním ovšem spolupracovat nebudu! Vstanu a jen tak prostě kouknu na rozházenou postel. Možná bych si měl ustlat? Ne. Kašlu na to! Dojdu k oknu a koukám na zahradu. Rozbuší se mi srdce, když uvidím sedící postavu pod stromem. Je to on? Je to můj Tom? Roztřeseně vydechnu. Musím. Opatrně vykouknu ze dveří a našpulím rty, když vidím Sakiho. Sakra… sakra! Zase zavřu. Tiše vyčkávám a pak slyším kroky, jak odchází. Tohle je moje šance! Maximálně tiše jako myška vyklouznu z pokoje… seběhnu dolů po schodech a nadechnu se čerstvého vzduchu. Pořád tam sedíš! Nohy mě málem neposlouchají, ale musím! Tichounce dojdu a sednu si pod strom na druhou stranu, abys mě neviděl. Mlčím… snažím se přijít na to, co říct. Nechci tě vyděsit, nechci vyděsit ani sebe. Zavřu oči. Nádech výdech.

„Ahoj Tome,“ brouknu.

autor: Mykerina