autor: Muckátko :o*
Dnešním dílem malinko přituhne. Všimla jsem si, že posledních několik dílů je to jako na houpačce. Jednou dole, jednou nahoře. Užijte si čtení a děkuji za komentáře! M. :o*
Zapomenutá místa
Simone zaklapla víčka od dvou plastových krabiček, ve kterých se skrývaly pokaždé dva výborné sendviče. Vlastně to byl jen tmavý celozrnný chléb, zelenina a především malé kuřecí kousky obalené v křupavém těstíčku s bylinkovým dipem. Normálně sendviče připravovala se salámem, nebo jinou uzeninou, ale vzhledem k tomu, že budou kluci celý den na cestě, bylo třeba vymyslet něco, co se v tom teple nezkazí.
Obě krabičky vložila do malé tašky a šla za Tomem, který venku na zadní sedadlo házel nějaké věci.
„Tome, seš si jistý?“ zeptala se Simone starostlivě a podala mu tašku s občerstvením a penězi, kdyby měli cestou ještě hlad. Tom poděkoval. Peníze schoval do kapsy a jídlo odložil na palubní desku, aby na něj nezapomněli.
„Jsem, mami,“ kývl Tom.
„Já vím, že teď už je docela pozdě měnit názor a všechno to zakázat, ale chci, abys věděl, že tím stále nejsem nadšená,“ vyjádřila Simone své pocity.
„Neboj se, mami. Zvládneme to. Věř mi,“ usmál se Tom.
„Já ti věřím a vím, že jsi dobrý řidič, ale víš, že toho autem moc nenajezdíme, a když, tak většinou řídí táta, proto mám trochu strach. Po dlouhé době budeš řídit a ukousl sis takové sousto.“
„Když už mi věří Bill, ty musíš taky,“ mrkl na ni Tom.
„Uch. Dobře, dobře. Půjdu se podívat, kde je Bill, a dojdu pro tátu,“ otočila se Simone čelem vzad a vydala se domů.
„Mluvil o mně někdo?“ vykoukl Bill ze dveří, sotva Simone stihla vejít dovnitř.
„Já. Chtěla jsem se jít podívat, jak jsi na tom,“ přihlásila se Simone a pohladila Billa po rameni. Zmizela v domě, zatímco Bill došel k autu. Zastavil se těsně u Toma a podíval se mu do tváře. Levou rukou vklouzl do Tomovy dlaně a natáhl se pro polibek.
„Tomi, opravdu chceš jet?“ ujišťoval se.
„Chci,“ přikývl Tom a schoval Billa do náruče. „Chci vidět, kde pobíhal malý Bill a tropil neplechy,“ projel prsty Billovy vlasy a líbl jej do nich. „Proč se ptáš? Rozmyslel sis to?“
„Ne, já jen. Nevím,“ pokrčil Bill rameny.
„Máš strach?“
„To taky. Já jen… nějak si najednou nejsem jistý,“ svěřil se Bill.
„Bille, byl to jen nápad a ještě pořád to můžeme stopnout. Popravdě bych se ani nedivil. Souhlasil jsi, aniž by sis to promyslel, proto jsem vlastně až doteď čekal, že nebudeš chtít jet.“ Bill si povzdychl a objal Toma kolem pasu.
„Víš co? Nech to plavat. Už jsme připraveni, takže nebudeme nic měnit. Jednou se domů budu muset vrátit. Tohle je dobrá věc,“ rozhodl se Bill nakonec a sám si Toma přitáhl do něžného polibku. „Miluju tě,“ pověděl mu.
„Já tebe víc,“ prozradil mu Tom s úsměvem a vzal Billovu tašku, kterou měl přes rameno, a hodil ji k věcem na zadní sedadlo.
„Dobře, takže nádrž je plná, všechno je doplněno, a kdybyste přece jen potřebovali tankovat, tak dovnitř patří benzín. Benzín, Tome! Ne že mi budeš volat, kterou naftu tam natankovat!“ zamračil se Gordon.
„Tati, to bylo jen jednou. V životě jsem se na to už neptal,“ protočil Tom očima a odfrkl si. Tuhle malou nedokonalost bude mít zřejmě na talíři pokaždé, co bude sedat za volat. Gordon by měl být rád, že Tom zavolal a nenatankoval to, co se mu zrovna nejvíc líbilo. Na co auto jezdí, bylo Tomovi úplně jedno. Byl nadšený z toho, že může konečně řídit.
„No jen aby. Jinak nezapomeňte na pana ničitele Schnuppiho, který se před chvílí probudil a pravděpodobně se vydal hledat další moji obuv, aby ji mohl zlikvidovat,“ zavrčel Gordon. Ještě měl v živé paměti, když našel tu kouli u botníku, jak žmoulá tkaničky, zatímco celá bota byla podrápaná, oslintaná a hlavně v ní byly díry od zubů.
„Dojdu pro něj,“ usmál se Bill a než se stihl vzdálit, cítil Tomovo pohlazení na zádech.
Po tom, co Toma nechal, aby jej rukou uspokojil, si všiml, že se jej teď Tom dotýká častěji a bez důvodu. Neměl tím na mysli intimní dotyky. Od toho večera, se mu Tom ani jednou nepokusil vlézt do kalhot. I když se líbali vášnivěji než obvykle, zůstávaly Tomovy dlaně na Billově oblečení, ani na chvíli nezajíždějíc pod svršky. Ty dotyky byly spíš vděčné, chlácholivé nebo tak nějak. Bill za to byl vděčný. Měl pochybnosti, když to Toma nechával dělat. Bál se, že tímhle gestem Tomovi nevědomky naznačí, že je připravený dělat všechno, ačkoli nebyl. Proto byl rád, že i když se už mezi nimi stalo něco víc, drží se Tom stále zpět, jako by se nic nestalo. Jen Bill se občas ztratí ve vzpomínkách na ten okamžik a začervená se, když začne hypnotizovat Tomovu pravou dlaň, která se dotýkala Billových nejintimnějších míst. Bylo jedno, jestli Tom v ruce zrovna držel tužku, vařečku, nebo kartáček na zuby. Byla to ta ruka a její prsty, které Billa rozechvívaly.
Pokud si Bill myslel, že jen on je nemravný a přemítá si ten okamžik v hlavě, pak byl na omylu. Tom byl možná ještě častěji nemravný než Bill. Nejen že na ten okamžik často myslel, nejednou se mu díky té vzpomínce podařilo téměř bolestivě vyvrcholit do vlastní dlaně. Šílel z každé vteřiny toho večera. Od počátečního polibku až po ten poslední, který vše ukončil. Ačkoli fakt, že mu Bill ležel mezi nohama, kroutil se mu v klíně a vzpínal se Tomovým pohybům, se Tomovi do myšlenek čím dál častěji vkrádal pohled na Billův obličej. Pamatoval si všechny emoce, které se v Billově výrazu vystřídaly. Nervozita, pochybnosti, drobný strach přes překvapení, očekávání, horlivost až k uspokojení, únavě a vděku. Bill se mohl nacházet na vrcholu extáze, a přesto mohl Tom v každém Billově vzdechu, zakňučení, zasténání nebo propnutí těla vidět oddanost, důvěru, hluboké city a odhodlanost. Tahle část byla pro Toma možná ještě vzrušivější než samotný akt.
„Tome!“ zvýšil Bill hlas a zatřásl s jeho ramenem. Skoro to vypadalo, že Tom usnul ve stoje. Byl opřený o auto, díval se do země a skoro nemrkal.
„Jo já… co?“ vzpamatoval se Tom a zatřepal hlavou, aby se probral. Uviděl před sebou stát Billa se Schnuppim v náruči.
„Ptal jsem se, jestli můžeme jet,“ zopakoval mu Bill.
„Jo, uhm, jasně, pokud máš všechno,“ odpíchl se Tom od auta a poškrábal se na zátylku.
„Jsi v pořádku? Vypadal jsi… ztracený nebo tak,“ krčil Bill starostlivě čelo.
„Jo ztracený. Ale jen v myšlenkách. Neboj,“ pousmál se Tom a podrbal Schnuppiho za uchem. Bill se trochu nepohodlně ošil a podíval se na Toma.
„Myslel jsi na… to?“ pípl polohlasem.
„A když řeknu ano?“ zeptal se Tom opatrně.
„Jestli je to pravda, tak ti budu vděčný, že jsi ke mně upřímný.“
„Já… jo… ano. Myslel jsem na to, ale ne proto, že bych znovu chtěl tvoje kalhoty dole. Já jen… jsem na tebe prostě pyšný a cítím se neuvěřitelně dobře, když mi znovu a znovu dokazuješ, že mi důvěřuješ. Já uhm… už to nechme plavat,“ uchechtl se Tom nervózně a raději Billa rychle políbil, aby nemusel už dál mluvit.
„Tak máte všechno?“ zeptala se Simone, když vyšla před garáž právě ve chvíli, kdy se Tom od Billa odtahoval. Oba si mysleli, že Simone neměla šanci zaznamenat, co se před domem mezi nimi stalo, ale spletli se. Simone možná nezachytila jejich polibek, ale díky jejímu dlouhodobému podezření jí bylo jasné, co se mezi kluky děje. Měla to štěstí, že kdyby se jí teď oba přiznali, byla by na to připravená. Stihla vstřebat myšlenku, že je její syn s chlapcem, když doteď honil každou sukni z okolí. Velký podíl na tom měl i Bill. Kdyby se po Tomově boku pohyboval jiný mladý muž, pravděpodobně by se ten vztah Tomovi nejdříve snažila jemně rozmluvit, než by jej respektovala, ale Bill byl jiný jen proto, že to byl zkrátka Bill.
„Nejspíš jo,“ přikývl Tom a přibouchl zadní dveře.
„Dobře. Jeďte opatrně a dejte nám vědět, až budete na místě,“ prosila Simone.
„Neboj, mami, zavoláme hned, jak dorazíme. Ahoj,“ mávl na rodiče a otevřel Billovi dveře spolujezdce, aby mohl nasednout.
„Ahoj,“ houkli oba rodiče a sledovali, jak Tom zavírá dveře, obíhá auto, nasedá dovnitř a během chvíle vyjíždí z příjezdové cesty a mizí po hlavní silnici pryč.
„Výlet začíná,“ pronesl Tom a očkem hodil po Billovi.
Po šesti naprosto úmorných hodinách v autě měli oba kluci auta až po krk. Během cesty samozřejmě několikrát zastavovali, aby se jednak protáhli, došli si na benzínce na záchod a nechali proběhnout Schnuppiho, který stejně jako Bill po cestě několikrát upadl do znuděného spánku, budíc se po pár minutách ještě unavenější. Snědli všechny zásoby na cestu, vypili téměř všechny tekutiny, které s sebou měli, a byli opravdu rádi, když po nekonečné cestě parkovali před Billovým rodným domkem. Bylo něco málo po půl čtvrté odpoledne, když Tom vypínal motor a vytahoval klíče ze zapalování. Podíval se na Billa a chtěl promluvit, ale všiml si, že Bill je ztracen ve svých myšlenkách. Hlavu mě stočenou k okýnku a upřeně se díval na dům, ve kterém vyrůstal a který na tolik dlouhých let opustil. Tom mlčky vystoupil z auta a šouravými kroky došel až ke dveřím spolujezdce. Billovo okno bylo do půlky stažené, takže mohl Tom bez potíží mluvit.
„Bille? V pořádku?“ zeptal se Tom.
„Já jen…“ snažil se Bill něco říct, ale teď nebyl schopný dokončit myšlenku, natož aby ji mohl vyjádřit slovy.
„Pojď,“ otevřel Tom dveře a pomohl Billovi ven. Schnuppi seskočil z Billova klína a vrhl se k předzahrádce, aby si nové prostředí očichal a všechny cizí předměty prozkoumal. „Zavolám mámě, aby se nestrachovala,“ sdělil Billovi a poodešel dál, vytahujíc z kapsy mobil. Bill sotva zaznamenal, že na něj Tom mluví. Zůstal stát uprostřed chodníku, dívajíc se na dům před ním.
Viděl okno do svého pokoje, kde po nocích sedával na parapetu a plakal. Tlumil srdceryvné vzlyky do dlaní, aby neprobudil tátu, který spal jen pár metrů od něj v ložnici. Na jeho otázky by nenašel odpověď, aniž by nemusel použít lži.
Viděl pár schodků, které vedly k domovním dveřím. Schody, které se pro něj staly nepředstavitelnou překážkou, když se vracel domů s pohmožděnými žebry, naraženým kolenem a nateklým kotníkem.
Pamatoval si kliku od nízké branky, kterou za sebou zavíral každé ráno, když se vypravoval do školy. Pokaždé se jí držel pevně a nechtěl si jí pustit. Nechtěl s ní ztratit kontakt, protože to pak znamenalo, že bude do toho pekla muset znovu a znovu. Přemýšlel, že by se jí jednoho rána prostě nepustil, ale nakonec se prsty od plastového povrchu přece jen oddělily a sevřely pouhý vzduch.
Zahlédl kousek zahradního domku, za kterým se schovával, aby se mohl dát alespoň trochu do kupy, aby mohl přijít domů, zalhat tátovi, že pomáhal třídní učitelce, a proto se zpozdil.
Do úzkého chodníku byly cestou ven vryty Billovy nejisté bojácné kroky, když odcházel z domu, a cestou zpět domů zaznamenaly kachličky všechno to kulhání, každé poklesnutí v kolenou, každé vláčení jedné nohy za sebou, když koleno na několik hodin vypovědělo službu, než mu byl dopřán klid, po kterém bylo znovu schopno fungovat.
Kapky krve, která se mu někdy při cestě domů znovu spustila z nosu, pravděpodobně smysl déšť i sníh, který za ty roky dopadl na chodník. Všechny stopy byly pryč, a přesto němě křičely, aby na sebe upozornily. Jediný Bill byl schopný je slyšet jasně a zřetelně, protože ten příběh, který je vytvořil, prožil.
Tom po ukončení hovoru se Simone opatrně přešel k Billovi a položil mu dlaň na pravé rameno, aby na sebe upozornil.
„Máma tě pozdravuje,“ vyřídil mu.
„Děkuji,“ špitl Bill.
„Tvůj táta bude doma až zítra po poledni. Máš klíče od domu?“
„Támhle ty okrasné kameny u vchodu. Klíč je schovaný v tom černém kameni,“ řekl, když si vzpomněl, kam s tátou klíče od domu schovával.
Jelikož Bill vypadal, že se z místa nehne, udělal to Tom za něj. A opravdu. Oddělil od sebe dvě poloviny falešného kamene a vytáhl zevnitř klíč na kovovém kolečku. Podal klíček Billovi, protože přece jen to byl on, kdo tu byl doma. Tom byl host. Bill sevřel klíček v dlani a zadíval se na něj.
„Nic se nezměnilo. Všechno je stejné jako… tehdy.“ V jeho hlase zaznělo překvapení, zaskočení, ale i smutek. Nevěděl, jestli je rád, že se vrací k něčemu, co dobře zná, nebo k něčemu, co přihlíželo jeho trápení, a teď mu to bude neustále připomínat.
„Potřebuješ být chvíli sám, nebo tak něco?“
„Ne já… budu v pořádku. Pojďme dovnitř,“ otevřel Bill branku a šel ke dveřím. Tom jej následoval a Schnuppi, jakmile ztratil z dohledu oba páníčky, nechal hrabání v sousedovic záhonku, a rozutíkal se po pachové stopě. Přiběhl ke schodkům, s námahou je vyskákal, protože měl na takové schody ještě pořád moc krátké nožičky, a zastavil se až u Tomových nohou.
Nostalgie a pocit, že do domu už dávno nepatří, pohltily Billovo tělo a znovu jej přimrazily k místu. Cítil se jako cizinec. Rozhlížel se po domě, sahal na věci, jako by je viděl poprvé, snažil se vybavit si poslední vzpomínku, která se vázala ke každému pokoji v domě.
Tom usoudil, že Bill bude potřebovat chvilku o samotě, proto se ujal vyložení věcí z auta a nošení je do domu. Zamkl auto a tašky odložil v předsíni na nízkém botníku. Billa nikde neviděl. Cítil se nejistě a nechtěl být nezdvořilý, aby se coural po domě bez vyzvání, aniž by jej Bill domem provedl. Pokud ale nechtěl strávit noc v předsíni, musel do útrob domu sám.
„Bille?“ zavolal opatrně a nakoukl do první místnosti, kterou objevil.
„Tady jsem,“ ozval se Bill zevnitř. Tom tedy vstoupil a našel Billa stát u krbové římsy, na které stálo nespočet fotek. Bill si je všechny prohlížel, některé vzal do rukou, občas pohladil skleněný povrch, a poté fotky vrátil na jejich původní místo. Tom došel k Billovi a zezadu jej objal.
„Tohle fotil táta. Bylo to moje první kolo,“ ukázal na fotku, na které seděl malý Bill na modrém kole, a z jedné strany jej přidržovala za řídítka nějaká žena, o které Tom hádal, že byla nejspíš Billova máma. Bill se přetočil v Tomově objetí a schoval se do jeho náruče. „Tomi, můžeme se jen umýt a jít prosím spát? Já… je toho moc… nezvládnu to,“ nadechl se Bill trhaně a zavřel oči.
„Pro tebe všechno,“ pohladil jej Tom po hlavě a nechal se vést do pokoje a následně do koupelny. Nanosil tašky do Billova pokoje a nechal Billa, aby se zavřel v koupelně. Chápal ho. Tom by byl pravděpodobně taky zmatený a citově vyčerpaný, kdyby se po tolika letech vrátil domů a viděl všechny ty známé věci, na které zapomněl. Všechno na Billa najednou znovu padalo, proto se nedivil, když se s tím teď nechtěl vypořádávat. Navíc byli oba unavení z cesty, a proto bude spánek to nejlepší, na čem se teď můžou shodnout.
Jakmile se oba vysprchovali, dali Schnuppimu večeři a pak zapadli do Billova pokoje, kde si vlezli do postele. Během chvíle ještě uslyšeli Schnuppiho kňučení. Čumáček měl opřený o hranu matrace, protože výš nedohlédl. Tom se sehnul a pomohl pejskovi nahoru. Ten se několikrát zatočil v jejich nohách a uvelebil se.
„Tomi?“
„Ano?“
„Lehni si na mě, prosím? Nechci se dívat kolem,“ zaprosil Bill a přitahoval si Toma za tričko k sobě. Tom si lehl na bok, přitáhl si Billa do náruče a celého jej schoval. Jediné, co mohl Bill vidět, byl Tomův krk a brada, přesto křečovitě tiskl víčka k sobě a snažil se představovat si, že leží v Tomově posteli.
„Tomi?“
„Copak?“
„Nemyslím si, že se můžu vrátit domů. Nezvládnu to. Nechci ležet ve své posteli, na své matraci. Nechci,“ vzlykl Bill a stiskl Tomovo tričko.
„Šššš. To bude dobré, uvidíš. Neplakej, Billi. Pojď, lehni si na mě a schovej si obličej do mého krku ano?“ řekl Tom a začal se štelovat do nové polohy. Položil se na záda, přitáhl si Billovo tělo a nechal jej, aby se polovinou hrudníku položil na Tomovo tělo. Obličej přitiskl do Tomova krku a posmrkl. Cítil se hrozně. Fyzicky jej bolelo vnímat všechno okolo, dotýkat se svých věcí, dýchat vzduch, který naplňoval jeho pokoj. Třásl se a chtěl odsud pryč. Jeho stažené hrdlo mu však nedovolovalo vydat hlásku.
Vyčerpáním usnul až hodinu po tom, co jej Tom začal uspávat hlazením, polibky a šeptáním krásných věcí.
autor: Muckátko :o)
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Oh, bože to je strašne smutná kapitola. Je mi Billa tak veľmi ľúto 🙁 Som zvedavá čo bude ráno. Možno mohli ešte počkať, ale možno by sa to stalo aj tak. A je mi ľúto aj Billovho otca, určite to bude pre neho veľmi zlé, keď sa dozvie ako je Billovi zle z návratu domov.
Veľmi netrpezlivo budem čakať na kapitolu. Za túto ďakujem.
Mě je Billa tak líto! Když myslel na to, v jakém stavu se pokaždé vracel domů a s jakými pocity vždy odcházel do školy. To je příšerné. Úplně se mi u toho sevřelo srdce. Být Tomem, tak Billa sbalím do auta a okamžitě si jej odvezu zpátky domů! A moc doufám, že to tak i dopadne a že to Jorg pochopí!
Chudak Bill, musi byt hrozne vratit se na to misto, i kdyz to kdysi byval jeho domov. Tolik tizivych vzpominek, bolesti a trapeni. Uplne s Billem soucitim. Tom je opravdu skvely, ze se mu to snazi ulehcit a pomoci mu, ackoliv… je to opravdu dobre? Chci rict, ze se vazne netesim na to, ze Bill pojede domu a Tom zustane sest hodin cesty od nej. Opravdu doufam, ze kluci budou zit spolu, at uz tam nebo tam.
Taky me prekvapila Simone. Ackoliv se od matky da predpokladat, ze si neceho takoveho vsimne, je fajn, ze se smirila se synovou sexualitou a je pripravena celit tomu a podporit je. Myslim, ze to budou potrebovat. Navic je pri nich asi i Jorg, kteremu uz Bill do telefonu minule rikal, ze Toma miluje. Nooo, uvidime jak to bude nadale pokracovat, ale opravdu moc dekuji za dil, ac trochu smutnejsiho razeni.
Myslím si, že kluci udělali dobře, že si udělali menší výlet k Billovi domů. Ne že by mi dělalo dobře vidět Billa smutného, ale nejen že je tohle další krok, ale taky pokud by se měl Bill jednou vrátit domů, tak je rozhodně lepší, aby si postupně zvykal, než aby tam byl rovnou vhozen. Věřím totiž tomu, že pak by to mohlo mít přímo katastrofální následky a Bill by se klidně mohl vrátit tam, kde byl před tím, než poznal Toma. Úplně nejjednodušší řešení všeho by bylo, kdyby se Jorg přestěhoval někam jinam a v nejlepším případě ještě poblíž Tomova domu! 😀 Ovšem s tím stěhováním si nejsem jistá, zda by to šlo, vzhledem k Jorgově práci. Vlastně jsem ani netušila jak MOC daleko Bill od Toma bydlí! 6 hodin cesty autem jsem tedy fakt nečekala! 😮 Nějak jsem tajně doufala, že i přes to, že to je daleko, tak ne až takhle daleko! No, myslím, že v budoucnu budou mít Bill s Tomem a i jejich rodiči ještě hodně co řešit. Já být Billem, tak bych se hlavně ani domů vracet nechtěla. A to i když vypustím Toma. Ano, myslím, že by si možná Bill časem zvyknout mohl, možná by byl schopen postavit se svým strachům, ale myslím si, že by s tímhle měl co dělat i ten nejsilnější člověk na světě. Je to těžko, když Bill vidí všude náznaky toho, co se dělo a díky tomu se mu vybavují další a další hrozivé vzpomínky z minulosti. Ale jsem moc ráda, že tam s Billem Tom jel! Nemyslím si, že by to Bill zvládl sám a to i kdyby byl Jorg doma. Čekala jsem, že to na Billa všechno spadne a bohužel se tak i stalo. Ale je to pochopitelné. Mám z toho trochu smíšené pocity. Na jedné straně jsem ráda, že tam kluci jeli, protože je to další velká zkouška pro Billa a to i když se tak moc trápí, ale na stranu druhou už nechci, aby se Bill trápil! Nezaslouží si to, ale řekla bych, že tohle bylo hold potřeba. Buď tenhle výlet Billovi pomůže k tomu, aby se přes ten strach dostal a uvědomil si, že zvládne za čas doma opět bydlet a nebo si uvědomí, že tady už jeho doma nikdy nebude a alespoň budou mít čas prořešit co dál.
Ani mi tak není líto toho, že se Bill trápí zrovna teď, když se brátil zpět domů, jak mě spíš teď trápí to, že se Bill své minulosti nikdy nezbaví a vždycky si na ni alespoň na chvíli někdy vzpomene. Bill se bude muset naučit plně akceptovat svou minulost a to bude asi to nejhorší. Nevím, jestli se dá smířit se s něčím takovým. Ale řekla bych, že s Tomem je to všechno snažší, tak snad se Billovi jednou povede i tohle! 🙂
A teď bych vypíchla věci, které mě v dnešním smutném dílu potěšily! 🙂 Tom je prostě dokonale božský! ♥ Ta jeho neskonalá láska k Billovi mě ještě pořád dostává! Jeho slova, pohledy, úsměvy, doteky, všechna gesta…ze všeho přímo srší láska k Billovi! A to mě dělá tak šťastnou! Tom se k Billovi chová vážně nádherně. Líbí se mi, jak si Billa opěčovává a nikdy na něj s ničím netlačí. 🙂 Schnuppi je neuvěřitelně kouzelný a myslím, že Tom udělal dobře, když mu jej podaroval na narozeniny. Rozhodně totiž dělá Billa šťastnějším! 🙂 No a v neposlední řadě jsem se strašně smála, když si dělal Gordon srandu z Toma, že zase nebude vědět, co do auta natankovat! 😀 😀 Připoměli mi to totiž mě samotnou! 😀 Též se mi tohle jednou stalo a do dnes to mám doma na talíři a všichni si ze mě utahují. Ovšem na rozdíl od Toma, já jsem to hned zapomněla takže do dneška nevím, co do našeho auta patří! 😀
Strašně moc děkuji za krásný díl! ♥ I když byl smutný, stále měl své kouzlo a myslím, že to Billa zase posune o kus dál! 🙂 MOC DĚKUJI! ♥
Billa je mi moc líto ale věřím že díky Tomovi to zvládne.
Billa je mi veľmi ľúto, že to takto prežíva, ale dalo sa čakať, že v jeho domove to naňho všetko takto spadne.
Avšak som rada, že sa predsa len rozhodli ísť do jeho domu teraz a nie, aby sa tam Bill potom rovno nasťahoval späť, lebo je vidno, že Billovi bude robiť jeho starý domov pekné problémy.
Som zvedavá, či sa mu podarí tieto problémy prekonať a nakoniec tam bude môcť znova bývať, alebo to jeho domov už nikdy nebude a budú sa musieť s otcom presťahovať inde (najlepšie by bolo čo najbližšie k Tomovi :D).
A za Toma som strašne rada, ako pri Billovi stále stojí, poskytuje mu oporu a dokáže ho upokojiť aj jedným slovom alebo jednoduchým dotykom, ale hlavne svojou prítomnosťou.
Ďakujem za krásnu, i keď smutnú, časť.
Ach, ubohý Bill, všechny ty kruté vzpomínky se vrátily a znovu ho ničí…
Na jednu stranu si říkám, že Bill domů neměl jezdit, ale zase co se vyřeší věčným odkládáním? On tam prostě musel, už kvůli sobě samému, protože jestli chce začít nový život, musí se nejdříve vypořádat s tím starým. Ano Bille, je třeba konečně vyklidit pokoj, aby se dveře mohly navždycky uzamknout. Bude to velmi těžké, ale Bill se tomu prostě musí postavit a naštěstí má po svém boku Toma, který mu je velikou oporou.
Neskutečně se ti podařilo vystihnout Billovy pocity, když dům uviděl. To, jak se kdysi cítíval, co za trápení a bolest prožíval, to zoufání a beznaděj, úplně mi vhrkly slzy do očí, ostatně jako už poněkolikáté u téhle povídky.
Tohle byl úžasně napsaný díl, ale ty emoce v něm, je mi z toho opravdu úzko, úzko a smutno…
Věřím, kvůli Billovi, že zítra bude líp.