Tom spatřil, jak pevně stiskla čelist. „Už můžete odejít,“ zopakovala přísně.
*
Černovlasý kluk, který byl předtím zachráněn Tomem, zavřel svůj tak trochu staromódní kufr krémové barvy a zvedl jej z prádelníku. Nebyl těžký, vůbec ne. Konec konců neměl moc věcí, a už vůbec ne tolik, aby jimi zaplnil celý kufr.
*
Tom přecházel ulicemi, před sebou si kopal kámen. Dnes se probudil s cizinkou v posteli, dostal novou práci, ztratil ji pouze několik hodin poté, co přijal pozvání na svatbu svého bratra a své ex-přítelkyně, a zachránil psychicky narušeného chlapce od oběšení, a to vše v průběhu několika hodin. Den ještě pořád nebyl u konce a on začínal mít opravdu strach, co si na něj osud ještě připravil.
Tom nikdy nevěřil na vyšší moc, na osud ani na jiné z těch keců o tom, co nás čeká. Ale pokud něco takového skutečně existovalo, byl si jistý, že to mělo po krk jeho posrané odvahy a chystalo se mu udělat ze života peklo.
Zahnul za roh do malé, úzké uličky, ve které bydlel. Měl slabé podezření, že jej někdo sleduje, ale snažil se to ignorovat, jak jen to šlo. Když konečně došel až ke své bytovce, vystoupal pět schodů a pozorně se kolem sebe rozhlédl předtím, než otevřel dveře. Ulice byla opuštěná, přesně jak očekával. Zavrtěl nad sebou hlavou, otevřel dveře a vstoupil. Uvnitř ho přivítal známý pach hnijících odpadků nashromážděných u dveří jeho souseda jenom proto, že byl ten chlap až příliš líný na to, aby udělal o pět kroků navíc a vynesl odpadky ven.
Zacpávajíc si nos, vyšel do prvního patra a otevřel dveře svého bytu. Hned jak vstoupil do malé místnosti, cítil se lépe. Doma je prostě doma.
*
Bledý chlapec vyskočil z výklenku, ve kterém se ukrýval; byl právě tak velký, že se tam jeho hubená postava v pohodě vešla. Rychle přeběhl ke dveřím a strčil mezi ně svůj malý kufr, aby se úplně nezavřely. Počkal, dokud dredatý kluk nevystoupal do prvního patra, poté proklouzl dveřmi a ty se za ním tiše zavřely.
Černovlásek pokrčil nos nad odporným zápachem a pocítil nutkání ucpat si jej. Kufr si silně přitiskal k hrudi a po špičkách stoupal po schodech. Pod nohama cítil studenou podlahu, ale jemu to bylo jedno. Když se konečně ocitl v prvním patře, byl rád, že tam byly pouze jedny dveře.
Klop… klop… klop Tom zasténal a zamračil se na dveře. Neměl náladu na návštěvy a ještě ke všemu, když jeho jedinými návštěvníky byli lidé, kterým dlužil peníze, nebo pošťák. Opravdu se na nic z toho necítil.
Až příliš naštvaný se zamračeně podíval přes kukátko a zalapal po dechu. Nevinně na něj hleděl pár oříškových očí dokonale mandlového tvaru. Ustoupil, zavrtěl hlavou a několikrát zamrkal.
„Co to sakra,“ zamumlal a opět se podíval do kukátka. Nezdálo se mu to. Černovlasý, psychicky vyšinutý kluk se sebevražednými sklony opravdu stál za jeho dveřmi a čekal, až jej pustí dovnitř.
Tom ustoupil a rukou si vystresovaně prohrábl vlasy. Silně škubl dveřmi a způsobil, že se chlapec za nimi lekl a upřel na něj vyděšený pohled svých velkých očí. Tom popadl chlapce za rameno, hrubě jej táhl přes dveře a zabouchl je za sebou.
Z chlapcových rtů vycházel pronikavý křik, když se snažil uvolnit paži z Tomova sevření. Jeho oči se rozšířily, jak se zhluboka nadechl, připraven opět spustit křik.
„Drž, sakra, hubu!“ Zakřičel Tom, jeho stisk na chlapcově rameni byl náhle ještě silnější.
Tom nakrčil obočí a trochu povolil stisk.
Ne… nedotýkej se, rozléhalo se mu hlavou. Tom okamžitě pustil chlapcovu ruku a ustoupil. Černovlasý kluk rychle otevřel oči a zuřivě si třel paži.
Tom na něj chvíli zíral, nechtěl věřit svým očím.
„Chtěl jsem být s tebou,“ odpověděl jednoduše, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
Tom opět nakrčil obočí. „Cože?“ zeptal se nevěřícně.
Chlapec si přitiskl kufr k hrudníku. „Chtěl jsem být-„
Osmnáctiletý kluk sebou trhl a Tom s povzdechem začal opět přecházet po místnosti. Mumlal různé nadávky až příliš tiše na to, aby to chlapec slyšel.
Po chvíli konečně zastavil a posadil se na židli u kuchyňského stolu. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se, snažil se zůstat v klidu.
Tom složil tvář do dlaní a snažil se uklidnit předtím, než se psychicky zhroutí. Bill jej sledoval a nervózně si přitom kousal vnitřní stranu líce. Tom se nehýbal, už dokonce ani nemluvil, a tak se Bill rozhodl porozhlédnout po pokoji.
Na ledničce spatřil několik fotografií. Popošel k ní a zadíval se na ně. Na většině z nich byla hezká blondýnka se zářivým úsměvem. Tom byl na dvou fotkách, na jedné blondýnku objímal, na druhé líbal.
„Tvoje přítelkyně?“ Zeptal se Bill a obrátil se na Toma.
Tom si sundal ruce z obličeje a spatřil, že Bill ukazuje na blondýnu na fotkách.
„Byla,“ zamumlal a nepřítomně hleděl na fotku, na kterou Bill ukázal.
„Máš přítelkyni?“ Zeptal se Tom nevěřícně, přestal očima propalovat fotku a pohlédl na Billa.
„Nemám,“ odpověděl Bill a posadil se naproti Tomovi. „Ale pokud bych měl, byl bych smutný, kdyby udělala něco takového,“ vysvětlil.
Tom si povzdechl a nechal hlavu klesnout na stůl. Bill byl tím posledním, co ve svém posraném životě potřeboval. Zachránil ho, udělal dobrý skutek tím, že zabránil mladému člověku vzít si život, neměl by být za to náhodou odměněn? Neměl by se jeho život poté, co zachránil jiný lidský život, ubírat lepším směrem? Ne, protože žádný Bůh ani osud ani nic takového neexistuje. Takže místo toho byl za dobrý skutek potrestán.
„Podívej, musíme tě dostat zpět,“ rozhodl.
„Co? Ne!“ Bill prudce vstal a zběsile vrtěl hlavou. „Ne,“ opakoval.
„Podívej, Bille,“ Tom si povzdechl a také vstal. „Musíš se vrátit, patříš tam,“ vysvětloval.
„Nechci se vrátit, nechci být opět pod zámkem,“ pořád vrtěl hlavou.
„Bille,“ řekl Tom přísně, pokládaje ruku na rameno černovlasého chlapce.
„Ne!“ zaječel Bill a pleskl Toma po ruce. „Nedotýkej se mě!“
„Kriste!“ vykřikl Tom a zabořil si obě ruce do dredů. „Jsi blázen, proboha! Patříš tam! Copak si to neuvědomuješ? Nejsi psychicky v pořádku na to, abys mohl žít ve skutečném světě. Trpěl bys! Kurva!“ Tom popadl prázdnou sklenici, která stála na stole, a hodil jí o zeď.
Bill sebou při zvuku rozbíjejícího se skla vyděšeně trhl a zakryl si dlaněmi uši.
Tom si přitiskl dlaně na oči a zhluboka se nadechl. Poté se otočil čelem k Billovi.
„Musím tě dostat zpět,“ řekl tak klidně, jak jen to v té situaci šlo. „Pouze na klinice jsi v bezpečí, nemůžeš žít ve skutečném světě, je těžký a krutý a ty by ses trápil,“ zopakoval to, co se mu již snažil vysvětlit.
„Ne, pokud zůstanu s tebou,“ zamumlal Bill, vyhýbaje se Tomovu pohledu.
Tom zavřel pevně oči a masíroval si spánky. „Bille,“ řekl naléhavě.
Tom zaklonil hlavu, z úst mu vyšel podivný smích. Tohle se prostě nemohlo dít. Ne teď. Ne jemu.
Dopadl zpět na židli a promnul si rukou čelo. „Fajn,“ povzdechl si. „Fajn, můžeš tady dnes v noci zůstat a uvidíme, co přinese zítřek, ano?“ Tázavě pohlédl na Billa.
Bill se usmál a nadšeně přikývl. „Ano, dobře,“ odpověděl spokojeně.
Bill pokrčil rameny. Dnes toho sice moc nesnědl, ale jeho břicho vůbec neprotestovalo.
„Odpověděl jsem.“
Bill opět pokrčil rameny. Tom zasténal a raději se opět obrátil k ledničce.
„To je jedno, udělám pizzu, a pokud máš hlad, můžeš si pak vzít kousek.“
Tom vytáhl balení pizzy z lednice a hodil jej před Billa. „Jak můžeš nevědět, co je pizza?“ Nechápavě zakroutil hlavou a zapnul troubu.
„Dá se to vůbec jíst?“ Zeptal se Bill a prstem píchnul do krabice.
„Nikdy jsi na klinice nejedl pizzu?“ Prolomil ticho.
Bill zavrtěl hlavou s pohledem upřeným ke svým dlaním.
„Co ti tam dávali jíst?“ Byl hodně zvědavý, ale odmítal si to přiznat.
Tom se ušklíbl. „Pak jsou všechny sestry hloupé,“ řekl a šel se podívat do trouby, aby zjistil, jak daleko je pizza. Slyšel, jak Bill za jeho zády zalapal po dechu.
„Co je?“ zeptal se Tom, zavíraje troubu. Ještě dvě minutky a bude hotová.
Bill patřil na kliniku, kde sestry přesně věděly, jak s ním zacházet, a Tom měl v úmyslu jej tam hned zítra vrátit. Bez ohledu na Billovy protesty musel najít nějaký způsob.
*
Tom si potáhl z cigarety, zatímco sledoval osmnáctiletého chlapce, který spal v jeho posteli. Rozhodl se nechat Billa spát na posteli a on se uložil na malý gauč stojící nedaleko od ní. Ale nemohl usnout. Věděl, že je to hloupé, ale pořád myslel na to, že je kolem něj tolik věcí, kterými by si mohl Bill ublížit, nebo jemu, ten nepříjemný pocit se usadil někde hluboko uvnitř něj a nechtěl odejít.
Ano, byl unavený, neuvěřitelně unavený, ale nedokázal udržet své oči zavřené. Takže je pevně upřel do spícího bodu na své posteli. Sledoval, jak se malý hrudník pomalu zvedá a zase klesá zpět.
Tom si nemohl pomoct, ale tak nějak s Billem soucítil. V podstatě mu jej bylo opravdu líto. Přemýšlel, co se mu asi stalo, když skončil s mentálním problémem. Zajisté neměl rád doteky; Tom přišel alespoň na něco. Nebyl si jistý, jestli Bill začal křičet kvůli tomu, že se jej dotkl on, nebo mu překážely veškeré doteky; tak jako tak to byl pořád problém. Přemýšlel, jaké další problémy Bill měl. Zdálo se, že je schopen normálně komunikovat a dokonce i konverzovat. Tom si na Billových konverzačních schopnostech nevšiml ničeho divného; jediné, čeho si všiml, bylo, že reagoval jako dítě. Někdy používal výrazy, jaké používají jenom děti a stejně tak reagoval i na jisté věci. Ale to bylo zřejmě chybou kliniky, protože jej drželi pod zámkem a zacházeli s ním jako s dítětem.
Povzdechl si a snažil se udržet oči zavřené. Nemohl si pomoct, ale cítil se trochu špatně kvůli tomu, že měl v plánu vrátit Billa hned zítra na kliniku, ale okamžitě ten pocit potlačil do pozadí. Opravdu teď ve svém životě nepotřeboval mentálně narušeného teenagera a krom toho, na klinice již po něm jistě pátrali.
Dredatý kluk Billa upřímně litoval, protože klinika byla odpornou dírou, ale na druhou stranu, jeho byt nebyl o nic lepší. V podstatě stál celý jeho život za hovno, akorát kolem něj neposkakovaly starající se sestry, takže si možná Bill neměl na co stěžovat.
Tom cítil, že na něj konečně přichází spánek. Představoval si Billův výraz, když poprvé ochutnal pizzu, a téměř se tiše zasmál. Bylo to docela zábavné. Billovi pizza zřejmě opravdu chutnala, protože snědl víc než polovinu, ale Tomovi to nevadilo. Konec konců, Bill vypadal, že by měl něco dělat se svou váhou.
Zaslechl Billův pohyb na posteli a okamžitě otevřel oči. Posadil se, aby se mohl lépe podívat, ale Bill pouze otočil hlavu na druhou stranu. Tom nyní mohl vidět jeho tvář; vypadal klidně, ze spánku se jemně usmíval, jak mu ze rtů unikaly tiché výdechy.
Tom vydechl úlevou a svalil se zpět na pohovku. Našel správnou polohu a konečně usnul, na rtech pozůstatek maličkého úsměvu.
autor: Sapere Aude
😀 Bill je liška podšitá, protože ho Tom zachránil tak asi usoudil, že dokud hude s ním, pak bude v bezpečí. Chudák Tom, měl příšerný den a ještě se nevyspí. Jsem zvědavá jak bude Bill reahovat na vrácení na kliniku a jestli znovu uteče aby byl s Tomem nebo se Tom slituje a vůbec ho tam nevrátí? To jsou teorie xD každopádně Bill je kouzelný jak capká zásadně bosky 🙂 moc děkuji za překlad 😉
Nejkrásnější na celém dílu byla Billova průpovídka na způsob "Zachránil's mě, tak si mě teď nech." 😀 Ale stejně mě překvapil, že se vydal za úplně cizím člověkem, kterého vůbec nezná, zvlášť když je v normálním světě poměrně ztracený. Děkuji za překlad 🙂
Bill je tady úžasně roztomilý. Já být Tomem, tak mě ani nenapadne Billa někam vracet, pěkně bych si ho nechala 🙂
Ale chápu, že Tom je v docela špatné situaci a další problémy nepotřebuje…
Těším se na jejich další společné soužití a děkuju za překlad 🙂
Bill teda poriadne prekvapil. Absolútne som niečo také nečakala, aj keď bolo strašne zlaté, ako išiel za Tomom bosý s kufríkom v náručí 🙂
Ta jeho veta ´Zachránils mě a teď si mě tady nech´bola perfektná. Tým úžasne pobavil. A aj tým, že nepoznal pizzu, ale potom mu chutila (aj keď najskôr pochyboval, či sa to dá vôbec jesť :D).
Som zvedavá, ako to bude ďalej pokračovať. Či Tom vráti Billa späť do liečebne alebo ho nechá u seba ( ja byť ním, tak by som ani nerozmýšľala a nechala si ho :D). A zdá sa mi zaujímavé, že napriek tomu, že bol Bill celý život väznený a bojí sa dotykov, tak nemal problém s interakciou a dôverou k Tomovi.
Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie, lebo je to pekne napínavé 🙂
Že jej nepošle prič.
Tak toto som si nemyslela, že sa stane 😀 premýšľala som o tom ako sa Tom zase dostane do liečebne, alebo že primárka zistí ako zachránil Billa a prepustenie odvolá:) ale že Bill vezme svoj kufor a nechá sa adoptovať nič netušiacim Tomom, tak to ma absolútne nenapadlo:) Je to strašne pekné. Už sa teším na pokračovanie:) Ďakujem za preklad.
Jůů, tak tohle je strašně miloučké! 🙂
Jsem na tom stejně jako Zuzka, protože jsem taky přemýšlela, jak se teď Tom dostane do léčebny když dostal padáka a kdy znova Billa uvidí. On si zatím Bill sbalil svých pár věcí a prostě se vydal po stopách Toma. Byla jsem ohromně překvapená, ale tohle všechno dodává povídce na roztomilosti. tenhle nevinný, neznalý, milý a dětinský Bill se mi moc líbí. 🙂 Jak už psaly holky, tak jeho věta ve stylu ´Zachránil jsi mě, tak si mě i nech´ 😀 byla prostě skvělá! 😀 😀 Vážně jsem se děsně pobavila!
Povídka se mi zatím moc líbí, vypadá fakt skvěle, takže se už strašně moc těším na pokračování! Obdovské dík za překlad, B-Kay! 🙂
S možnosťou že Bill utečie za Tomom som tiež nerátala a ani s tým že Tom si ho chce v byte nechať,myslela som že zavolá do ústavu aby si pre neho prišli takže sa mám na čo tešiť:-) Bill ktorý nevie nič o živote a Tom "skrachovanec" parádna zostava….