Balance 30.

autor: B-kay

Tak a jsem tady se speciálním po-narozeninovým dílem. Speciální bude zejména proto, že většinu z děje zabírá Gordonův životní příběh a kluci jsou dnes trošku na vedlejší koleji, ale já vám to příštím dílem vynahradím. Chtěla jsem Gordonovu proměnu podrobně rozepsat zejména proto, že mu to tak trošičku dlužím po všech těch dílech, kdy se choval jako naprostý hlupák. Doufám, že se vám bude díl líbit a že si jej aspoň trošku užijete, protože já si to příště hodlám užít pořádně. Bill se pro Toma promění v obživlou panenku a ten to chudák málem nerozdýchá, takže se máte na co těšit :).

Simone pomalu překročila práh dveří a s nejistým výrazem ve tváři vstoupila dovnitř. Nebyla si zcela jistá tím, co to vlastně dělá. Netušila, proč jej nedokázala nechat být a odejít. Proč chtěla zůstat? Proč byla ochotna si jej vyslechnout po tom všem, co udělal klukům?! Čím na ni tolik zapůsobil? Možná to bylo smutkem vepsaným ve tváři, možná hrubou vráskou nad obočím, která by tam v jeho věku neměla být, nebo alespoň ne tak výrazná. Možná stačil jediný pohled k tomu, aby přehodnotila svou nenávist vůči němu a rozhodla se dát mu ještě šanci.

V okamžiku, kdy vstoupila do luxusní předsíně, zavanul k ní nepoznaný chlad. Rozhlížela se kolem sebe, hledala nějaké světlo ve tmě, cokoli, díky čemu by byl dům útulnější, ale bohužel, nic takového nenašla. Cítila na sobě Gordonův pohled, ale když se na něj podívala, on sklonil tvář a odvrátil se. Stál asi dva metry od ní, shrbený, zlomený. Bylo zřejmé, že se za sebe stydí. Dokonce natolik, že náhle nebyl schopen opětovat pohled její živých, hlubokých očí.

„Můžete jít dál,“ promluvil prázdným hlasem a kývl hlavou směrem k úzké chodbičce vedoucí k ostatním pokojům.

Simone se váhavě kousla do rtu. Chtěla si zout boty, ale Gordon ji lhostejným mávnutím ruky zastavil. Už mu na ničem nezáleželo, a to jestli bude mít naleštěnou podlahu, mu stejně nemělo nijak pomoci od tíhy bolesti a výčitek, díky kterým se mu podlamovala kolena. Když pomalu procházeli kolem obývacího pokoje, v uších jim znělo pouze klepání podpatků narážejících o podlahu a ozvěna vlastního srdce. Gordon ji okamžitě nasměroval do kuchyně, ale Simone neunikl pohled do obývacího pokoje. A nebyl to zrovna nejpříjemnější pohled. Po podlaze byly rozházené polštáře, v rohu pokoje sbírka prázdných láhví od alkoholu společně s pozůstatkem kdysi opravdu drahého stolu, kterému chyběla sklená výplň. Byl to skutečně krásný kus nábytku, Simone jej kdysi viděla v jednom katalogu, ale něco takového si jednoduše nemohla dovolit. Tehdy ji to mrzelo, ale nyní na vlastní oči viděla, že peníze člověku nezaručí štěstí. Nechtěla si raději ani představovat, co se s tím stolem stalo, i když Gordonovy pořezané ruce jí byly nepřímým důkazem.

Zastavila v chodbičce mezi kuchyní a obývákem a litovala, že se na to vůbec dala. Z neznámého důvodu se jí udělalo špatně.

„Jste v pořádku?“ dolehl k ní tichý hlas.

„Ano, jsem,“ zalhala, rychle vešla do kuchyně a posadila se na nejbližší židli. Snažila se zklidnit své zrychlené dýchání, zahnat veškeré představy do nejtemnější hlubiny své duše a soustředit se pouze na rozhovor, který ji čekal. I tak si ale nemohla odpustit malou poznámku. „Nejsou tady žádné ozdoby.“

„Ozdoby?“ Gordon se usadil na židli naproti ní a překvapeně pozvedl obočí. „Co máte na mysli?“

„Andílky, girlandy, hvězdy. Jsou přeci svátky. Neviděla jsem dokonce ani vánoční stromek.“

„To bude zřejmě tím, že nemáme vánoční stromek. Vlastně si ani dobře nepamatuju, kdy jsme jej měli naposled.“ Ale pamatoval. Poslední Vánoce, které trávili jako rodina. Před očima měl Billovo autíčko a naoko šťastný výraz.

„A co cukroví?“

„Simone,“ Gordon si unaveně prohrábl vlasy. „My s Billem neslavíme Vánoce. Nemáme je rádi. Je to den jako každý jiný. Pro mě není ničím výjimečný.“

Simone nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jak tohle můžete říct? Pokud je nemáte rád, v pořádku, ale jste rodič. Měl byste především myslet na své dítě. A krom toho, řekl jste to úplně přesně. Pro vás není ničím výjimečný. Vůbec nemyslíte na toho ubohého chlapce. Víte, že když byl o Vánocích u nás, celé hodiny proseděl u vánočního stromku? Nic neříkal, jenom se dotýkal jednotlivých ozdob a usmíval se. Říkala jsem si, co je na tom stromku tak výjimečného, ale nyní to vím přesně.“

Ještě jednou se rozhlédla kolem, jako by snad doufala, že se z ničeho nic v rohu místnosti objeví krásně vyzdobená jedlička. Všechno však i nadále zůstávalo po starém. Žádné květiny, vázy, sošky, lednice pouze s jedinou fotografií.

Zatímco Gordon zpracovával fakt, že Bill strávil celou dobu, co byl pryč, s Tomem a jeho rodinou, Simone pomalu vstala a došla blíž k lednici, aby si mohla prohlédnout fotku. Bylo jí zvláštně těžko, jakmile spatřila rozzářený, krásný úsměv mladé ženy. Jí velmi dobře známý úsměv. Konečky prstů pohladila obrys dlouhých, tmavých vlasů, které se v záři slunce magicky leskly a pozorně se zadívala do její tváře. Nemohla uvěřit tomu, jak moc jí byl Bill podobný. Teprve když sklouzla očima níž, spatřila na jejích kvítkovaných šatech malou vybouleninu. Zajisté byla těhotná. Zhluboka se nadechla a právě ve chvíli, kdy chtěla nahlas říct zjevnou pravdu a to, že byla neuvěřitelně krásná, ucítila za sebou Gordonovu postavu, jeho horký dech dopadal na její týl a způsoboval jí husí kůži.

„Zabil jsem ji.“ Hlas, který mu vycházel z úst, nepoznávala. Bylo to bolestivé, zoufalé kvílení. Jako výkřik raněné zvěře.

„Gordone.“ Roztřásla se. Do očí jí okamžitě vystoupily slzy.

„Podívejte se, jak byla krásná. Vidíte ten úsměv? A dolíčky ve tvářích? A podívejte, jak nádhernou barvu měly její oči, když se dívala do slunce. Ani hnědé, ani zelené. Dokonalé.“

„Ano, byla moc krásná.“

„A já jsem ji chladnokrevně zabil. Obě jsem zabil.“

„Gordone, takhle nesmíte mluvit. Byla to nehoda. Neudělal jste to vědomě. Nemůžete za to.“

„Nehoda,“ Gordon opět zoufale zakvílel a Simone málem překvapeně vykřikla, když se o ni najednou opřel. Hlavu si složil na její rameno, ruce třesoucí se podél svého těla. „Byla nádherná. Nejkrásnější. Ale já ji v mysli přesto vidím v zcela jiné podobě. I po těch letech je ten obraz v mé hlavě pořád čerstvý. Jako by se to stalo včera. V mysli, ve vzpomínkách, i ve snech ji nevidím krásnou. Vidím ji celou od krve, s ulepenými vlasy, nepřirozeně bílou. Její oči nejsou krásné. Jsou prázdné, mrtvé. Stejné jako oči mé dcerky.“

Simone si vůbec neuvědomovala, že jí po tváři stékají veliké slzy. Pořád stála na místě, naslouchala Gordonovu přiznání. Veškerá zlost i nenávist vůči tomu muži z ní kapku po kapce pomalu odtékala. Věděla, že brzy nezbude nic, pouze lítost.

Gordon ublíženě zasténal, nosem se otřel o její hrubý kabát.

„Když jsem kupoval lístky na to divadelní představení, koupil jsem čtyři. Chtěl jsem, aby šel i Bill, i když to byla naprostá hloupost, protože v té době ještě neuměl odezírat ze rtů, dokonce ani pořádně znakovat. Ona nechtěla. Snažila se mi vysvětlit, že je maličký, že z toho nebude mít žádný zážitek, ale já ji neposlouchal. Nevím proč. Možná jsem si chtěl opět něco silou mocí dokázat. V ten večer jsme se poprvé pohádali. Stála si za svým a nechtěla ustoupit. Ještě nikdy předtím jsem ji neviděl tak vytočenou. Řekl jsem tehdy hodně ošklivé věci,“opět dlouze zasténal. „Bill nakonec zůstal doma a my jsme si představení vůbec neužili. Chtěl jsem se jí omluvit, ale nevěděl jsem jak. Když jsme odcházeli domů, spustil se silný déšť. Silnice byla kluzká, já jsem byl naštvaný, nedával jsem pozor, a ještě ke všemu jsme se v autě opět pohádali. Pamatuji si, jak jsem se zadíval do zpětného zrcátka a spatřil jsem Amélií. Zakrývala si dlaněmi uši, po tváři jí stékaly slzy a neustále opakovala prosím, přestaňte. A to byl ten moment. Přestal jsem se soustředit, auto dostalo smyk a já nad ním ztratil kontrolu. A za pár vteřin bylo po všem.“

Bylo to vůbec poprvé, co se neskrýval za ztrátu paměti. Poprvé, kdy o tom dokázal otevřeně promluvit a i když byla bolest nekonečná, cítil, jako by se to těžké břemeno, ta obrovská zátěž, která mu nedovolovala dýchat, o něco zmenšila. Simone nepromluvila. Nehýbala se. Cítil pouze to, jak se chvěje. Nechtěl, aby jej nějak přerušila, protože pak už by neměl sílu pokračovat.

„Když jsem po chvíli otevřel oči, cítil jsem se otupěle. Nevěděl jsem, kde jsem, co se stalo. Postřehl jsem pouze to, že přestalo pršet a nade mnou se vznášelo zlověstné ticho. Necítil jsem bolest, ta přišla později. Vyslovil jsem její jméno, pak jméno dcerky, ale ani jedna neodpovídala. Snažil jsem se pohnout, ale nešlo to. Tak jsem z posledních sil otočil hlavu a spatřil je. Neumíte si představit, jaký to byl pocit. Omdlel jsem a na chvíli jsem nabyl vědomí, až když mě brali do sanitky. Tehdy jsem si toho všiml. Billovu dětskou sedačku náraz vymrštil ven a skončila pod koly auta.“

„Takže,“ Simone si rychle otřela uplakanou tvář. „Nebýt vaší ženy, zemřel by.“

Cítila, jak Gordonova hlava sklouzla z jejího ramene, když přikývl.

„Svou houževnatostí jej zachránila. Víte, milovala Billa celým srdcem, ale poté, co jsme se dozvěděli, že neslyší, jej milovala ještě víc. A jenom díky ní je teď tady. Jenom díky ní jej může váš syn milovat. Protože kdyby to bylo opačně, kdyby v ten večer ustoupila ona mně, Bill by zemřel ještě dřív než ony dvě.“

Simone tiše vzlykla, pokusila se v nohou opět nalézt ztracenou sílu a pomalu se otočila. Zahleděla se Gordonovi do očí, poprvé z takové blízkosti, až jí to vyráželo dech. Vypadal unaveně, třásl se, oči plné slz, přesto nevyklouzla ani jediná.

„Řekl jste to,“ pípla.

„Co?“ Gordon silně popotáhl nosem a sklonil tvář.

„Řekl jste, že jej můj syn miluje. Proč jste to řekl?“

Už nemělo smysl nalhávat si něco, co bylo tak zjevné. Tak ostré a do očí bijící. Každým ošklivým slovem, každým konáním proti vztahu těch dvou, mařil oběť své ženy. Darovala Billovi život, uchránila jej před nehodou a on její snahu nevědomky ničil. Šlapal po její památce. Zahazoval veškeré její úsilí. Už to nemělo smysl. Pohrál. Prohrál, ale tentokrát byla prohra vítězstvím.

„Protože je to pravda,“ šeptl, očima klouzal po všech koutech kuchyně.

„Co prosím?“ Simone jej zlehka chytila za tvář a donutila jej opětovat její pohled.

„Vím, že ho miluje. Vím to. Viděl jsem je spolu. Viděl jsem, jak se na něj dívá. Jakým způsobem se jej dotýká. Dává pozor na každý jeden dotek, protože má strach, že by mu mohl ublížit, nebo by mohl zmizet. Znám ten pocit, protože jsem si zažil něco podobného.“

„Vůbec vám nerozumím, Gordone. Proč říkáte takové věci, když jste se je ještě před dvěma dny pokoušel rozdělit? Svým chováním jste Billovi ublížil a naneštěstí nejen po psychické stránce.“

Gordon se naklonil dopředu, čímž ještě více zkrátil kratičkou mezeru mezi jejich tvářemi. Simone mohla nyní dokonale rozeznat barvu jeho očí, cítila jeho horký dech na své tváři, vdechovala vůni drahé kolínské a pozůstatků alkoholu. Myslela si, že jí tak otevřená blízkost bude vadit, že se lekne, couvne a odejde, ale ona se nedokázala hnout. Zírala do jeho tváře, s napětím očekávala další slova.

„Já vím,“ promluvil nakonec. „Vím, že mě alkohol neomlouvá a cítím se kvůli tomu strašně. Mrzí mě to, a kdybych mohl, vrátil bych čas. Cítím se vinen. Zničil jsem svou rodinu. Všechno, na co sáhnu, všechno, na co jen pomyslím, se okamžitě řítí ke dnu. Řekněte, proč tomu tak je? Nevytrpěl jsem si snad dost?“

Simone po tváři opět sklouzla drobná slza. Byli si podobní více, než by si dokázala přiznat. „Co chcete, abych řekla, Gordone? Je mi vás líto, to nepopírám, ale mnohem více lituji Billa. Jste jeho jediná rodina. Má jenom vás. Za pár dnů jej čeká hodně důležitá operace a vy místo toho, abyste stál po jeho boku, mu jenom ubližujete.“ Ustoupila o krok zpět. „Cítí se méněcenný. Stydí se za sebe. Hluchotu bere jako postižení, myslí si, že není v pořádku. A já mám takový dojem, že ta slova nemá z vlastní hlavy, že ne, Gordone?“

Gordon nešťastně zkřivil rty, ale pořád se držel. I přesto, že se jeho oči topily v slzách, nepodlehl bolesti. Nedopřál si možnost dostat to ze sebe, bylo by to až příliš snadné. Zasloužil si trpět.

„Víte-,“ začal chvějícím se hlasem. „To, o co jsem se já snažil celý život, dokázal Tom během dvou měsíců. Nikdy předtím jsem neviděl Billa tak šťastného. Usmívá se, září, když jsem jej tuhle viděl připravovat snídani, nechodil po kuchyni, on doslova tančil. Vznášel se samou radostí. A já jsem se na to nedokázal dívat. Nedokázal jsem pochopit, jak může být tak šťastný, zatímco já tolik trpím.“

„Tak jste dělal vše proto, abyste mu ublížil,“ dokončila za něj Simone tichým hlasem, udělala další krok zpět a překvapeně sebou trhla, když narazila zády o lednici. Fotka Billovy maminky chvíli visela na kousku magnetu, po chvilce však tiše sklouzla na podlahu a Gordon ji nevědomky přišlápl, jak přistoupil o krok blíž.

„Jsem sobec. Nezasloužím si být otcem. A už vůbec ne otcem někoho tak výjimečného, jako je Bill.“

„Nezasloužíte, ale Bill vás i přesto miluje. Jenom vás prosím, nechte ty kluky na pokoji. Potřebují se, pokud byste je rozdělil, zničí je to. Nedělejte to, prosím.“

„Možná to neříkám rád, ale tak nějak tuším, že Tom je to nejlepší, co jej mohlo potkat. Alespoň jeden z nás nebyl určen k zatracení. U vás mu bude lépe. Jsem rád, že odešel, protože já bych jej stáhl s sebou.“

Odvrátil se od smutných očí Simone, strčil ruce do kapes na tričku a popošel k oknu. Zadíval se ven a chvíli beze slova pozoroval holé stromy třešní. Měla pravdu. Zahrada působila opravdu strhaně. Dlouhé větve se pohupovaly v silnějším větru, natahovaly se, a přesto nedošlo k jejich střetu. Jak by také mohlo, když je sázel on sám a dal si speciálně záležet na tom, aby měly dostatek prostoru. To byl totiž celý on. Myslel pouze na prostor, na to, jak se od druhých odstřihnout, ne jak být někomu blíž.

Trhl sebou, když vedle sebe ucítil pohyb. Simone beze slova došla k němu a také pohlédla z okna.

„Třešně?“

Přikývl. Zadíval se do prázdného prostoru mezi stromy a najednou ji zahlédl. Tančila kolem kmenů, objímala je a natahovala po něm ruce. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na záda, na rtech překrásný úsměv. Po krvi ani stopy. Po nekonečně dlouhé době si ji dokázal vybavit takovou, jakou ji miloval.

„Ta zahrada je krásná, ale byla by ještě krásnější, kdybyste ty stromy nasázel blíž k sobě.“

„Proč?“ Gordon se na její slova sotva soustředil. Pořád měl před očima její tvář, nataženou ruku čekající na jeho sevření.

„Působí smutně. Vidíte ty větve?“

Trhl sebou a konečně začínal věnovat pozornost tomu, co říkala. To nemůže být pravda.

„Vypadá to, jako by se zoufale toužily vzájemně dotknout, proplést se, ale nikdy nenarostou natolik, aby toho byly schopné. To je hodně smutné.“

Obrátil se k ní a přelétl její klidnou tvář nevěřícným pohledem. Nechtěl věřit tomu, co řekla. Nemohl. Byl si přeci tolik jistý, že nikdy nenajde nikoho, kdo by jí byl v něčem podobný, a náhle měl před sebou věrnou kopii. Živou, dýchající, opravdovou. I přes strnulý výraz Simone natáhl dlaň a zlehka se dotkl jejích vlasů. Nebyly černé, ani nemusely být, protože bylo stejně příjemné se jich dotýkat. V záři zimního slunce měla dokonce podobnou barvu očí. Bříšky prstů sklouzl níž a opatrně, dokonce s jistou naivitou, se dotkl jejího spánku a prsty pomalu sklouzl dolů až na bradu, zanechávajíc za sebou jistý druh pohlazení. Bylo nádherné dotýkat se její tváře a vnímat, jak horká a červenající se v tu chvíli byla. Nebyla mrtvolně bledá, její oči nebyly prázdné, a i když okamžitě chňapla po jeho ruce, překvapená a vyděšená zároveň, jeho reakce byla rychlejší. S přivřenými víčky se naklonil k její tváři, chtěl pouze zachytit její vůni, nic víc, jakmile však ucítil stopy jasmínu, stiskl víčka k sobě a žíznivě se přitiskl k jejím rtům. Bezmocně se nořil do jejích šokem pootevřených úst, nedbal na to, že jeho polibky nebyly opětoványi. Během té krátké chvíle, těch několika pominutelných vteřin, byla opět s ním. Cítil, jak veškerá bolest a ztráta odstoupily do pozadí. Vyšel ze stínů na světlo, a i když si za to vysloužil další facku a rychlý odchod Simone, tahle facka jej vůbec nebolela. Právě naopak.

Stál na prahu dveří, dlaní se hladil po bolavé čelisti a díval se na její vzdalující se záda. Po tváři mu stékaly potůčky slz, zanechávaly za sebou mokré stopy a kropily mu límec trička. On však stál bez pohnutí a cítil, jak se něco hluboce uvnitř něj zlomilo. Mohl se volně nadechnout. Tíha jeho břemena jej překvapivě netáhla k zemi. Právě naopak. Cítil se zvláštně volný. Jako pták, žíznivý po dlouhém letu po hodně vážném zranění.

Pousmál se do prázdna před sebou a zavřel dveře. Vráska nad obočím se již nezdála být tak výrazná.

…

„Skříň je hotová.“ Tom spokojeně tleskl nad dobře odvedenou prací a pyšně se zadíval na dvě prázdné poličky, které uvolnil pro Billa. „Teď už jen zbytek.“

Bill, který jej po celou dobu sledoval s pobaveným výrazem ve tváři, se zatvářil ještě pobaveněji. Chtěl Tomovi trochu pomoct, když už se musel pouštět do úklidu, ale ten mu nedovolil vstávat z postele, takže byl pouze němým svědkem toho úklidového šílenství.

„Zby-tek? Myslel jsem… že to oble-čením kon-čí.“ Vesele zavrtěl hlavou a opatrně se převalil na bok.

„Chtěl jsem pro tebe udělat ještě tu poličku. Viděl jsem tvou sbírku knih, takže myslím, že se nám jedna nebo dvě, nebo raději deset poliček bude hodit,“ odpověděl s roztomilým úsměvem a zamyšleně se rozhlédl kolem sebe, pátrajíc po nejvhodnějším místě. „A také bych měl utřít prach. Neutíral jsem prach celé věky. Do večera to v pohodě zvládnu.“

„Ut-řít prach? Tomi… to op-ravdu nemu-síš.“

„Raději to udělám. Můžeš být alergický,“ odpověděl tichým hlasem, zatímco si pozorně prohlížel každý milimetr zdi.

„Nej-sem aler-gický.“ Bill se nedokázal udržet a vesele se zachichotal. Tom mu ještě nikdy nepřišel roztomilejší.

„Někdy to člověk ani neví. Jen se ti začne špatně dýchat a pak skončíš v nemocnici. A já nechci, abys na Silvestra skončil v nemocnici jenom proto, že jsem líný a neschopný uklidit si vlastní pokoj.“

„Mně se dý-chá dobře. Op-ravdu. A sli-buji, že… pokud bych se ná-hodou za-čal dusit, bu-du vinit… pouze sebe.“

Tom mu konečně věnoval pozornost. Zadíval se do jeho tváře, a i přestože se snažil tvářit vážně, i jemu cukaly koutky úst. Nakonec musel sám uznat, že to přeháněl.

„Jsem směšný,“ svěsil ramena, odhodil kladivo připravené k akci někam za hromadu oblečení, které vyřadil, a dopadl na postele vedle usmívajícího se Billa.

„Nejsi. Je to… roz-tomilé.“ Bill k němu natáhl ruku a Tom ji vděčně přijal mezi své. Přitiskl si ji ke tváři, sledoval dokonalý tvar jeho dlouhých prstů, jejich smetanový odstín a prostřednictvím kradmých doteků vnímal hladkost jeho kůže.

„Jen chci, aby se ti tady líbilo. Aby ses cítil opravdu hezky.“

Položil se na bok, jejich tváře byly od sebe asi pět centimetrů, možná méně. Tom Billa hladil po vlasech, proplétal je mezi prsty, dělal na nich různé uzlíčky a s potěšením sledoval, jak se pokaždé téměř okamžitě vracely do původního stavu. Hraní s jeho vlasy byla jeho oblíbená věc. A ještě ke všemu to bylo příjemné. Billovy vlasy byly jemné, lesklé a krásně voněly po něčem sladkém, co neuměl přesně identifikovat. Zbožňoval, když se jich mohl jenom tak dotýkat před spaním, když mu je proplétal hned po probuzení, nebo jej za ně něžně tahal během milování.

Bill jej zatím hladil po tváři, obkresloval tvar jeho stisknutých rtů, a když Tom vsál jeden z jeho prstů, nebýt toho, že ležel, jistě by se neudržel na nohou a upadl. I nyní měl problém udržet se při vědomí. Díval se na to, jak jeho prst pomalu mizí v Tomových ústech, vnímal, jak kolem něj krouží jazykem a tváří se přitom neuvěřitelně přitažlivě, a vzápětí se dokázal proměnit v nevinné dítě a pokrývat jej po celé délce drobnými polibky.

„Jed-nou mě přip-ravíš o rozum. Víš… o tom?“ zasténal.

„Ty už jsi to dávno udělal, Bille.“ Tom se podepřel na loktech a naklonil se tak, že měl tvář přesně nad tou Billovou a hleděl mu zpříma do očí. „Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil. A slibuju, že si dnešní oslavu užiješ tak jako nikdy předtím.“

Bill jej špičkou nosu láskyplně pohladil po líci. „S tá-tou jsem nik-dy nesla-vil Sil-vestra. Vlastně ani ne-vím, co od ta-kové osla-vy očeká-vat.“

Tom potlačil nevěřícný pohled a předtím, než se pustil do popisu průběhu jejich oslav příchodu Nového roku, jej dlouze políbil. „Takže za prvé – bude tady hodně jídla. Máma vždy udělá několik chodů a koláč, ale nejsem si jistý, jak tomu bude teď, když přišla o práci. Ou a dnes máš povolené se opít, protože máma dělá ten nejlepší vaječný likér na světě. Bylo by hřích jej neochutnat.“ Opět se sklonil a věnoval mu další polibek. „Většinou jsme vzhůru celou noc, přejídáme se, hrajeme hry a díváme se na filmy, ale podmínkou je, mít na sobě nějakou masku.“

Bill překvapeně zamrkal. Znělo to opravdu krásně. Již na první pohled bylo zřejmé, že si na tom Simone dávala záležet. Že jí na Tomovi moc záleželo a chtěla mu svátky zpříjemnit. „Masku? Mys-líš jako maškar-ní?“

„Něco takového. Posledně nám to příliš nevyšlo. Máma si koupila dlouhou paruku a ta jí při zapalování svíce začala hořet, takže jsme měli doma menší požár. Ale byla legrace.“

„Mohl bych… mít i já ně-jakou mas-ku?“

Tom měl chuť jej na místě zulíbat. „Jistěže ano. Vymyslíme něco i pro Flinna a pejsky a všichni si dnešek pořádně užijeme. Jen mi musíš slíbit, že se nebudeš trápit a alespoň dnes večer nebudeš myslet na otce.“ Pusinkoval jej po čelisti, nosem se otíral o jeho pulzující tepnu a přál si vstřebat do sebe veškerou Billovu vůni.

„Poku-sím se,“ odpověděl vyhýbavě, a vzápětí se celým pokojem roznesl zvuk jeho veselého smíchu.

„Musíš říct: slibuju, Tome.“ Tom jej líbl na bradu a dál jej hravě šimral na břiše.

„Dob-ře, vzdá-vám se.“ Bill lapal po dechu a snažil se unikat Tomovým šikovným prstům, ale díky bolesti zad to nebylo tak lehké. „Slibu-ju… Tome.“

„Skvělé! Ty odpočívej,“ Tom jej ještě několikrát políbil na usmívající se rty. „A já zatím půjdu utřít ten prach.“

autor: B-kay