Be gentle when you’re killing me 24.

autor: Wind

Od návratu mořských bratrů uplynulo už několik dní. Tom neměl moc šanci být s Willem zase chvíli sám. Rai svého nejmladšího bratra hlídal jako ostříž, aby náhodou nebyl chvíli s tím člověkem. Neustále Toma častoval varovnými pohledy. A Kai dělal, že to nevidí. Tom byl zoufalý. Za několik minut s Willem o samotě by vraždil. Ale jedna věc ho přece jen těšila. Will po něm neustále házel očkem a kdykoli Rai povolil na ostražitosti, chtěl za ním jít. Ale nikdy mu to nevyšlo, protože nejstarší z bratrů byl vždycky poblíž, aby zakročil. A ačkoli to bylo těžké, Tom se cítil, jako by dělali něco zakázaného a vzrušujícího. Nevěděl sice, jak to bere Will, nejspíš si s ním chtěl jen popovídat o dalších věcech z lidského světa, ale v koutku duše doufal, že ho to k němu táhlo stejným způsobem jako Toma k Willovi. Ale o tom si asi může nechat jen zdát.

Zrovna sbíral prkna, která vyplavilo moře. Už tu byl docela dlouho, ale do stavby obydlí se ještě pořád nedal. Kai mu pomáhal.
„Ty, Kaii… chtěl jsem se na něco zeptat.“

„Hmm?“ Houknul Kai a dál vyhrabával z písku jeden trám.

„Proč vlastně nemůžou merfolkové použít svoje schopnosti na ostatní mořský tvory?“

Kai na chvíli přestal hrabat a zamyslel se. Asi přemýšlel, co říct.

„No… to není tak úplně přesný. Můžeme je používat ke komunikaci, k ochraně jiných tvorů a sebeobraně v případě, že nikomu z moře smrtelně neublížíme. A lov se počítá jako zabití, což je v podstatě pravda. Je to zabití za účelem přežití.“

„Hmm… aha. A co se stane, když tohle pravidlo porušíte?“

„No… to je…-„

„Kaii! Pojď sem, rychle!“ Přerušil jejich rozhovor Rai. Kai se na Toma omluvně usmál a odešel. A Tom se zase nedozvěděl všechno, co chtěl.

Když byl sám, měl spoustu času na přemýšlení. Vzpomněl si na svoje první setkání s Willem a následných pár dní, které strávil u něj doma. Ty děsivé chvíle, kdy se bál o vlastní život. Ale pak si vybavil ty krásné chvilky tady na ostrově. Malého, ustrašeného a křehkého merfolka, který prostě potřeboval chránit. Pak Toma něco napadlo. Nebylo možné, aby obě osobnosti byly Willovy. Vzpomněl si na noc u něj doma, kdy ho k sobě černovlásek ze spaní přitáhl a znatelně se v tu chvíli uvolnilo napětí v jeho těle. A Tomovi to došlo. Ten tvrdý, krutý tvor na začátku, byla jen maska. Will v životě prožil tolik utrpění, jako jiní lidé nepoznají za celý život. Když byl tehdy ve městě, byl k smrti vyděšený, ale nemohl to dát znát. Proto se skrýval za maskou z oceli. Skrýval za ní křehkou duši zraněného dítěte. Toma bodlo u srdce. Chtěl se rozeběhnout za černovláskem, obejmout ho, líbat ho do vlasů a ujišťovat, že se už nemusí ničeho bát. Že je s ním a nenechá nikoho, aby mu ublížil. Ale to bohužel nešlo. Alespoň ne teď.

Než se nadáli, byl tu večer. Rai byl dnes očividně hodně unavený. Měl dnes hodně práce pod vodou a odpoledne mu dělal společnost příliš aktivní Will. Bylo toho na něj moc. Ale Tom si jeho stav docela užíval, protože na něj nevrhal žádné pohledy ani jedovaté poznámky. A nechal Willa, ať se na něj klidně dívá a směje se jeho grimasám. Očividně byl vážně unavený. Kai svého mladšího bratra pozoroval. Ne tak jako Rai. Nechtěl Willa omezovat. Sice se mu taky nelíbilo, že si tak rozumí s člověkem, ale pokud to tak chtěl, nebude mu bránit. Ovšem příjemné mu to taky nebylo, a tak občas na Toma varovně zahlédl. Ale už ne tak výhružně jako nejstarší merfolk.

„No… jdeme na kutě.“ Prohlásil Kai po večeři. Rai se probral z polospánku a zvedl se. Will Tomovi zamával na rozloučenou, a pak všichni tři zmizeli ve vodě. Tom se podíval na své tričko. Vzhledem k tomu, že bratři přinesli Willovi něco málo na sebe, už si nepůjčoval jeho oblečení. Měl vlastní kraťasy a vlastní větší tričko, ale ne tak velké jako to Tomovo. Tom ještě chvíli seděl u skomírajícího ohně. Když vyhasl, zvedl se a šel si taky lehnout. Byl unavený, ale stejně nemohl usnout. Místo toho se díval na hvězdy a přemýšlel, co asi teď dělá Will.

„Aaaa!“ Vyjekl leknutím, když ho cosi zatahalo za palec u nohy. Od vody se ozvalo zachichotání. Tom se s bušícím srdcem zvedl a s nadějí šel… po dvou krocích skoro běžel… k moři. Byl tam. V měsíční záři se skvěl jako nejdražší křišťál. Polovinu těla pořád ve vodě, ale druhá už spočívala na písku. Will se opíral o lokty a usmíval se na příchozího Toma.

„Za to leknutí se omlouvám, ale nechtěl jsem křičet.“ Tom se usmál. Byl šťastný, že ho vidí.

„To nic…“ Na několik vteřin se mezi nimi rozprostřelo ticho. Hleděli si navzájem do očí a ani jeden z nich nechtěl tuhle chvíli rušit mluvením.

„Mám ti podat oblečení?“ Zeptal se po chvíli Tom.

„Ne, to je dobrý… doplavu si tam sám.“ A zmizel ve vodě. Tom byl trochu zklamaný, doufal, že dostane příležitost zase Willa nést v náručí. Miloval jeho váhu na svých pažích. Nutno podotknout, že byl merfolk lehký jako peříčko, až se občas Tom bál, že by mu mohl ublížit pouhým dotekem. Vydal se směrem ke kamenům. Bratři si nechávali svoje oblečení tam, skryté mezi balvany. A Tom věděl, že právě tam Will mířil. Když došel na místo, viděl Willa už ležet na kamenech. Merfolk to místo večer miloval. Kameny v sobě udržely sluneční teplo ještě dlouho do noci a ležet na nich bylo vážně příjemné. Tom se na chvíli zastavil a jen se díval na scénu před sebou. Will ležel na břiše, jednu nohu pokrčenou tak, že jeho ploutev tvořila něco jako slunečník skrývající jeho bledou pleť před neexistujícím sluncem. Podepíral se na loktech a se zavřenýma očima si vychutnával lehký vánek. Měsíc jeho tělo osvětloval jemnou třpytivou září. Tomovi se tajil dech.

Will se na něj otočil.

„Děje se něco?“ Tom se rychle vzpamatoval. Zavrtěl hlavou a došel k Willovi.

„Nic… jen jsem se zasnil.“ Will naklonil hlavu.

„Nad čím?“ Tom se zamyslel. Bylo by divné, kdyby černovláskovi řekl pravdu? No… za pokus nic nedá, ne?

„Jen že takhle ti to vážně sluší. Vypadáš krásně.“ Will maličko strnul a odvrátil tvář od Toma. Ale ten dobře viděl postupující červeň, která se usadila Willovi v lících. Usmál se. Merfolk byl roztomilý. Tom si nebyl jistý, co k němu Will cítí, ale ať to bylo cokoli, nebylo to negativní. Posadil se vedle Willa a zadíval se na obzor.

Will po chvíli protnul ticho mezi nimi.

„Tome… čím se lišíš od ostatních lidí?“ Toma tahle otázka zaskočila.

„Jak jsi na tohle přišel?“ Will si lehl na ruce a zadíval se do dáli.

„Nenávidím lidi. Jsou krutí, omezení a nelítostní. Ale… ty jsi jiný. Pomohl jsi mi, i když jsem tě málem zabil. Pomáháš mi, učíš mě a nikdy ses nepokusil mi ublížit. Naopak. Říkal jsi, že mě ochráníš. Jsi jiný než ostatní.“ Toma Willova slova zahřála u srdce. Chvíli nevěděl, co na to říct.

„Všichni nejsou tak zlí. Lidí jako já je víc, ale asi máš pravdu… těch zlých je většina. Možná jsme jako druh omezenější a krutí a nelítostní k životům, které jsou podle nás méněcenné, ale… najdou se i výjimky. Stačí jen hledat. A… je sice pravda, že ze začátku jsem se tě bál, ale pak jsem poznal, že… ten krutý Will je vlastně jen maska. Když se tě bude někdo bát, nepozná, že ty se bojíš víc jeho. Je to tak? Mám pravdu, Willy?“ Will se na Toma z lehu podíval. Tenhle člověk byl vážně jiný. Dokázal prohlédnout skrz jeho lži a najít tak pod nimi křehké nitro. Nevěděl proč, ale být s Tomem se mu vážně líbilo. Chtěl být s ním. Jen nevěděl, proč. Nedokázal říct… nevěděl, co znamená to svírání u srdce. Na chvíli se bál, že je to nějaká nemoc, ale cítil se tak jen v Tomově blízkosti. A nebylo to zas tak špatné. Občas se mu dělalo vážně špatně od žaludku, když se na něj Tom usmál, ale nebylo to špatné. Co to bylo? Will nevěděl.

autor: Wind