Balance 29. (1/2)

Možná se vám bude zdát první polovina 29. dílu malinko smutná a ponurá, ale věřím, že vám to druhou polovinou vynahradím. Věci se totiž konečně pohnou dopředu tím správným směrem. I přesto doufám, že se vám bude díl alespoň trošku líbit a že jsem během těch dní ve škole nevyšla ze cviku. Přeji krásné čtení 🙂

Zhluboka se nadechl, hřbetem pořezané, krvácející dlaně si otřel uplakanou tvář a s vypětím všech sil se posadil. Opravdu netušil, kde v sobě nalezl tolik síly, aby byl schopen uklidit nepořádek, který otec svým chováním způsobil, a skončit pouze s drobnými zraněními. Pořezanou rukou a kolenem, když si při uklízení omylem kleknul na jeden ze střepů. Silně se kousl do spodního rtu a s bolestivým zasténáním opět vstal, pomalými krůčky mířil ke koupelně, kde rozsvítil světlo a postavil se před veliké zrcadlo. Snažil se obloukem vyhnout svému obličeji, když si svlékal tričko a s neblahou předtuchou se natočil tak, aby měl dokonalý výhled na svůj bok a záda.

Bolestivě přivřel víčka a konečky pořezaných prstů opatrně přiložil k bolavému místu. Ránu před Tomem zřejmě neschová, jak původně naivně doufal. V místě, kde se uhodil o roh stolu, vznikla ošklivá, několika centimetrová podlitina slabě modrého odstínu, která na některých místech přecházela v tmavě modrou a slibovala pořádnou modřinu. Odvrátil tvář, zhasnul světlo a litoval, že vůbec do koupelny vcházel. Cítil se ještě hůř než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Zamířil ke skříni, vybral si z ní čisté pruhované tričko a několik dalších hodil na postel. Oblékl si jej a pokračoval ve vybírání nejnutnějšího oblečení. Následovaly kalhoty, něco na spaní, dva vlněné svetry – jeden od Simone a pak osobnější věci. Hygienické potřeby, knížky, černovlasá porcelánová panenka na jejáíž původ se otce nikdy neodvážil zeptat, a krabice jeho dětských pokladů.

…

Kráčel dlouhou, tmavou chodbou, všude kolem něj vládlo ticho. Nepříjemné, těžké, dopadalo mu na ramena a svou tíhou jej nutilo klesat na kolena, ale něco takového si odmítal připustit. Musí jít dál! Něco uvnitř něj mu našeptávalo, že nemůže zůstat. Že se nemůže vzdát. Musí jít dál.

A pak najednou někde v dálce zaslechl slabý hlas. S divoce bušícím srdcem rychle vykročil vpřed a soustředil se pouze na slova, která v pravidelných intervalech narušovala tu strašlivou nicotu rozléhající se všude kolem něj. Možná ani on nebyl ničím. Možná byl jenom její součástí. Bezvýznamný, drobný, neviditelný, jako částečka prachu v neobývaném pokoji. Zanikl v davu černých děsivých stínů. Byl jedním z nich.

Opět pohlédl před sebe a spatřil úzký pás světla. Možná se spletl. Možná nebyl stínem. Stíny se přeci světlu vyhýbají a on v tom slabém páse viděl svou záchranu. Rozběhl se jako o život, a když se ocitnul před pootevřenými dveřmi, lapal po dechu a cítil, jak mu vzadu na krku naskakuje husí kůže. Vzniklá situace mu přišla zvláštně povědomá. Konečky prstů přiložil na tmavé dveře a nohou je opatrně pootevřel o trošku víc. Chtěl slyšet rozhovor dvou postav, které se skloněnými tvářemi seděly u stolu. Chtěl přijít na to, komu hlasy patří. Zdálo se, že se hádají.

Když se dlouho nic nedělo, dopadl na čtyři a polovinou těla opatrně vklouzl do prosvětlené místnosti. Pohled mu okamžitě padl na malé, baculaté prsty na rukou, útlá zápěstí v pyžamu s autíčky. Byl dítě. Byl malý kluk. Zvedl tvář, rozhlédl se po místnosti a pochopil. Opět to bylo tady. Opět si bude muset projít další noční můrou. Pevně tiskl víčka k sobě, štípal se do rukou, ale probuzení nepřicházelo. Zvláštní. Obvykle to pomohlo.

„Tome.“

Zamrzl. To nebyl hlas, který očekával. Očima vyhledal osobu stojící u stolu, sklánějící se nad druhou, která měla tvář v dlaních a vrtěla hlavou. Měla to být jeho máma. Pokaždé to byla jeho máma. Ale nyní tam postával Bill. Jednou rukou se opíral o stůl, zatímco tou druhou proplétal vlasy zničeně působící postavy. Věnoval jí něžný pohled, smutně se usmíval. V bílém pruhovaném tričku a tmavých kalhotách vypadal opět překrásně.

„Všechno bude v pořádku. Nezáleží na tom, jak zlé to je. My dva to spolu zvládneme.“

Jeho řeč byla dokonalá. Nezadrhával se, nepomáhal si rukou. Z druhé strany stolu se ozvalo nesouhlasné, téměř neslyšné zabručení, ale Bill se automaticky natáhl přes stůl a přitulil k sobě zdrcenou postavu. Slyšel.

„Všechno bude zase dobré,“ řekl s měkkým úsměvem na rtech a naklonil se k osobě tak, aby jí mohl něco pošeptat do ucha. ´Miluju tě.´

Malý Tom téměř přestal dýchat, když osoba najednou prudce zvedla tvář a on v ní poznal sám sebe. Své starší, dospělé já. Díval se sám sobě do tváře a nepoznával se. Nevěřil by, že by byl schopen Billovi věnovat tak chladný pohled. S hrůzou sledoval, jak jeho starší verzi najednou zbělely klouby na rukou, které silně tiskl v pěst, rysy tváře, do té chvíle smutné, byly najednou tvrdé, nepřátelské. Probodl Billův krásný obličej zuřivým pohledem a dřív, než chudáček stačil jakkoli zareagovat, drapl ubohého Billa za ramena, vstal a z celé síly jej uhodil do obličeje.

„BILLE!“ Snažil se křičet, ale z úst mu vycházela pouze pára. Třásl se po celém těle a snažil se zabránit ošklivému pádu, zachytit jej, ale nemohl se hnout. Nějaká síla jej připoutala k podlaze, nedovolovala mu utéct. Musel se na to dívat. Nedokázal ani zavřít oči. Bylo to příšerné.

Bill odletěl jako hadrová panenka, tváří se silně uhodil o roh kuchyňské linky, a když s bolestivým výkřikem dopadl na podlahu, zanechával za sebou stopy krve.

„BILLE! PROSÍM, SLYŠÍŠ MĚ? TO NEJSEM JÁ! NIKDY BYCH TI NEUBLÍŽIL! „

Bill se vysíleně posadil, vyděšený, zmatený, ve tváři celý od krve, dlouhé prameny havraních vlasů mu ukrývaly uplakané oči. Starší Tom se k němu automaticky sklonil, omlouval se, chtěl mu pomoct. V Billově pohledu však bylo něco jiného. Něco, co tam nikdy předtím nebylo. Měl strach. Měl strach z něj.

„NEDOTÝKEJ SE HO! SLYŠÍŠ?! VYPADNI OD NĚJ!,“ křičel z plných plic, ale nikdo jej neslyšel. Jeho starší já mezitím pomohlo Billovi vstát a otíralo mu utěrkou zakrvavenou tvář, přičemž mu do uší neustále šeptalo sliby a omluvy. Bill zůstával tiše, vzlykal, ale nepromluvil. Jenom se na něj díval. Jako by pořád nemohl uvěřit, co mu udělal.

„BILLE, NEVĚŘ MU! TO NEJSEM JÁ! NEDÍVEJ SE NA NĚJ!“

V té chvíli sevření nečekaně povolilo, převalil se na bok, ale vzpamatoval se téměř okamžitě. Během vteřiny byl na nohou a s pohledem hladového vlka se rozběhl proti staršímu Tomovi. Sotva si uvědomoval, že se jeho tělo transformovalo a prostředí kuchyně vystřídala opuštěná, tmavá louka. Najednou měl čtyři končetiny, zuřivě cenil zuby a utíkal naproti druhému vlkovi, který si pochutnával na své kořisti, na JEHO srnečkovi. Opět v něm spatřil samého sebe. Viděl obraz, který v knížce nikdy nenastal, protože mládě vlka pobláznilo natolik, že mu nedokázal ublížit. Tohle však nebyla pohádka a jeho druhé já z něj pomalu ujídalo, ve tváři zvrácené uspokojení. Někde v pozadí zaslechl škodolibý smích prarodičů a Billův pláč a pak ucítil, jak se kolem něj omotávají dvě zkřehlé ruce a nastal vytoužený konec toho šílenství.

…

„BILLE!,“ vykřikl a prudce se vymrštil do sedu, přičemž nešikovně setřásl spícího Snížka ze svých boků, ten ztratil rovnováhu a skončil na podlaze. Tom dle ošklivého pohledu, který mu vzápětí věnoval, usoudil, že se jejich přátelství opět dostalo do počátečního stádia.

Sklonil tvář, jeho dech se pomalu dostával do normální frekvence, třásl se o poznání méně než před chvílí. Cítil, jak jej Bill opatrně objímá kolem ramen, jak jej tiskne do svého objetí a on se nechal.

Tak moc chtěl jeho slovům uvěřit, ale to, co jen před malou chvílí viděl, bylo až příliš skutečné. Cítil se vinen. Jako by jej doopravdy uhodil. Opět v sobě viděl svého otce. Nechtěl, aby se mu zdály takové sny. Nechtěl, aby se Billovi něco stalo, i kdyby to mělo být pouze ve snu. Byl si jistý, že se mu ještě dlouho nepodaří vytěsnit z mysli Billův vyděšený pohled.

„Už je ti… líp?“

Neodpověděl. Čelem se vyčerpaně opřel o Billovu klíční kost a zhluboka nasál vůni jeho sněhové pokožky. Cítil jemný stisk jeho rukou na zádech, ale on jeho objetí nebyl schopen opětovat. Ruce mu ochablé splývaly podél těla, sotva se hýbal, jak moc se snažil nepropadnout zoufalství. Nebyl si jistý, kolik takových snů je ještě schopen unést.

„Bille,“ vydechl úlevou a naléhavě jej k sobě přitiskl. Byl tak šťastný i překvapený z toho, že jej vidí, že sotva vnímal Billovo bolestivé zasténání, když se prsty nešikovně otřel o bolavou kůži. „Psal jsem ti snad stokrát. Neumíš si ani představit, jaký jsem měl strach. Co se stalo? Jsi v pořádku? Neozval ses celé hodiny. Co táta? Zlobil se? Příště tě nenechám jít samotného.“ Opět jej zoufale objal. „Měl jsem takový strach,“ zasténal mu do vlasů.

„Opravdu se nic nestalo? Když si odsud odcházel, byl si spokojený. Zářil si jako slunce. A podívej se na sebe teď,“ zlehka jej chytil za bradu a pozorně si prohlížel jeho obličej. Mračil se. „Jsi bledý, uhýbáš mému pohledu. Bille, tohle nejsi ty.“

Konečky prstů přitiskl na Billovy líce a něžně jej pohladil. Černovláska po všem, čím si musel ten den projít, ten drobný náznak něhy naprosto překvapil. Okouzleně přivřel víčka, sám se naklonil pro polibek a tiše zasténal, jakmile jazykem vklouzl do Tomových pootevřených rtů. Zafačovanou dlaní Toma hladil po tváři, pomalé, opatrné líbání mu v tu chvíli přestávalo stačit. Potřeboval víc. Potřeboval mu být blíž. Jeho tělo reagovalo zcela přirozeně. Klekl si na kolena a přitiskl se na Tomův rozpálený hrudník, tehdy jej však ostrá bolest zad opět vrátila do reality. Dřív, než se stačil silně kousnout do jazyka, mu zakňučel do úst jako malé štěně a zahanbeně sklonil tvář. Nedokázal se podívat Tomovi do očí. Věděl, že nebude trvat dlouho, než mu všechno dojde. A na jednu stranu byl opravdu rád, protože by mu to sám nedokázal říct. Nemohl by ze sebe dostat to, jak moc mu ublížil vlastní otec.

Nejprve ucítil dotek na pořezané ruce. Silně stiskl víčka k sobě a soustředil se na počínání Tomových prstů. Zlehka mu rozvazoval uzlík na obvazu, aby mohl nahlédnout pod něj. Když se tak stalo, nad obočím mu vyskočila vráska. Opravdu o něj měl starost, ale to Bill nemohl vědět, protože se na něj odmítal podívat. Teprve když ucítil, jak mu bere tvář do dlaní, věděl, že se tomu již nevyhne. Rychle zamrkal, aby tím odehnal přicházející pláč, ale nebyl dost rychlý. Několik slz si probojovalo cestu ven, pomalu mu stékalo po tváři, až dokud je Tom jemně neotřel.

„Co se stalo?“

Bill se váhavě kousl do rtu a po chvilce přemýšlení nepatrně zakýval hlavou. Kdyby byl na Tomově místě, také by jej bolelo, když by se mu nechtěl svěřit. Kdo jiný by jej měl pochopit více než on?

…

„Maminko, jsi v požádku?“

…

A nemýlil se.

„Trošku?“ zeptal se šeptem. „Ukážeš mi, jak moc, Bille?“

Trvalo několik vteřin, než se odhodlal a v zrcadlovém odrazu vyhledal jeho obličej. Ještě pořád nevěřícně zíral na jeho kůži, s váhavě nataženou rukou, kterou nedokázal přinutit k pohybu. A pak se najednou jejich pohledy setkaly a Billovi po těle vystoupila husí kůže. Nejrychleji, jak mu to jeho tělo dovolilo, se obrátil a posadil na své původní místo. Vzal do dlaní Tomovu tvář a rychle vrtěl hlavou.

Nebyl schopen reálně uvažovat. Pořád měl před očima svého otce a matčin zdrcený pohled. Právě ta se mu snažila celý život vtlouct do hlavy to, že všechno zlé se dá řešit i jinak než silou. S klidnou hlavou, vlídným slovem. Jenomže v téhle chvíli neměl klidnou hlavu. Nemohl mít. Jediné, po čem toužil, bylo praštit Gordona do tváře, pořádně, aby se už konečně probral a uvědomil si, jak moc Billovi ubližuje. A nejenom to. Chtěl sbalit všechny Billovy věci a už nikdy jej do toho domu nepustit.

„To ne-říkej. Víš, že… to není pravda.“

Tom to nemohl myslet vážně. Ještě nestihli udělat vše, co si slíbili. Operace jej čekala až za necelé tři týdny. Nestihne slyšet jeho hlas. Nikdy mu nezahraje na kytaře tak, jak slíbil. Nikdy společně nedokončí Billův seznam. Zdi v jeho třídě zůstanou zelené, bez okvětných lístků tulipánů a on se opět promění v prázdnou, nepopsanou knihu.

…

Simone, byla právě na cestě od kadeřníka, když jí v kabelce začal vyzvánět telefon. Zastavila právě uprostřed křižovatky a červená barva na semaforu jí tím poskytla několik vzácných vteřin na rozhovor. Předtím, než se natáhla pro mobil, ještě zvědavě zkontrolovala svůj obraz ve zpětném zrcátku. Chtěla si zítřejší oslavu konce roku užít, aniž by musela neustále myslet na růžové hnízdo na hlavě, a tak se rozhodla s tím rychle něco udělat. Konečně měla opět svou přirozenou, tmavě zrzavou barvu, a po dlouhé době se opět cítila ve své kůži. Když přijímala hovor, s lišáckým úsměvem na rtech pomyslela na Gordona a na jeho výraz, kdyby ji takhle spatřil. Kdo ví, možná by ji ani nepoznal. Nebo by jí nazval šílenou ženskou s oranžovými vlasy. U toho chlapa si nemohla být ničím jistá.

„Tomi, děje se něco?“ s úsměvem přijala hovor a sledovala červenou signalizaci, která pomalu přecházela v oranžovou a zelenou.

…

Gordon pomalu scházel po schodech dolů. Divoké zvonění u dveří jej donutilo vstát i přesto, že měl v sobě ještě pořád zbytkové množství alkoholu a ledva se hýbal. V hlavě mu třeštilo, v ústech měl sucho, mysl plnou výčitek. Když se nakonec dostal ke dveřím a otevřel je, zůstal zaraženě stát. V první chvíli ji vůbec nepoznal. Byla jiná. Měla mnohem normálnější vlasy a dívala se na něj pohledem rozzlobené šelmy. Ale ani její pohled, ani ruka, která rychle vystřelila do vzduchu a profičela kolem jeho bledé tváře, jej nemohla připravit na silnou facku, kterou mu vzápětí uštědřila.

autor: B-kay