autor: B-kay
Není to tak dávno, možná dva tři dny, co se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem Billem a něco mezi mnou a Tomem nebylo v pořádku. Někdo nám ublížil. Nemluvili jsme spolu. A pak jsme na sebe zničehonic narazili a řeknu vám, pohled, který mi Tom věnoval, mě málem rozplakal. Už dlouho jsem nic tak bolavého a raněného neviděla. Měla jsem povídku rozmyšlenou poněkud jinak, ale ten sen všechno změnil a já jsem si všechno rozmyslela. Nedokázala bych klukům ublížit. Nedokázala bych je rozdělit, zejména proto, když jsem na vlastní oči viděla, jak moc by to bolelo.
Doufám, že se vám bude díl líbit, i když je také trochu smutný. Z celého srdce vám děkuji za komentáře i přání k uzdravení. Jste zlatíčka a já si vás neuvěřitelně vážím :). Přeji hezké čtení 🙂
Když se mládě po dlouhých hodinách spánku konečně probudilo, cítilo se být více vyčerpané než odpočaté.
Zdálo se mu o rodičích. O otci, který ve snech vystupoval v podobě beztvarého stínu, o sourozencích, kteří se mu hloupě chechtali a vrtěli nad ním hlavou. V očích měli pouze jediné: ´My ti to říkali. Varovali jsme tě´, a o mámě, postávající v pozadí. Tiše, beze slov. Nehýbala se. Pouze se na něj dívala, jemně se usmívala a lítostivým pohledem jej prosila, aby nikdy nezapomněl. Chtěl se za ní rozběhnout. Naposled se jí dotknout, pohladit ji, rozloučit se, ale dřív, než k ní vůbec stihl dojít, proměnila se v stříbřitou mlhu. Chvilku se vznášela kolem něj, pulzovala, plazila se po jeho drobném těle, jako by jej vtahovala do svého objetí.
„Maminko,“ pípl. Zářivá mlha se pomalu vznesla výš, chvilku se houpala v poryvech jemného větru, až najednou zmizela a donutila srnečka probudit se s bolavým, hlasitým vzlykem, rozléhajícím se tichou nocí.
Nedokázal nalézt sílu vstát, a tak zůstal ležet. Cítil, jak mu po tváři stékají veliké slzy. Bolelo jej celé tělo, ale nejvýraznější bolest, tu, která mu nedovolovala dýchat a nutila jej nešťastně kvílet, cítil hluboko uvnitř sebe. Na něco takového nebyl připravený. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Mrzelo jej, že ji neposlouchal. Litoval všech dnů, kdy jí přidělával pouze další a další starosti. Tak rád by vrátil čas. Tak rád by vzal všechno zpět. Ale nemohl.
Slabě pootevřel oči a zahleděl se před sebe. Několik minut pozoroval drobné, poletující vločky na pozadí spícího lesa a uvědomil si, že mu poprvé v životě nezpůsobují radost. Ne, právě naopak. Pohled na ně bolel. Připomínaly mu vše, co tolik miloval a o co přišel. Připomínaly mu mámu, a tím mu způsobovaly bolest větší, než byl schopen unést.
Roztřásl se, s vypětím všech svých sil se postavil a otočil se tak, aby měl před očima pouze chladné, šedé kamení. Nic jiného. Protože přesně tak se cítil. Jeho srdce se měnilo v kámen, v žilách mu neproudila krev nýbrž něco hodně chladného a smutného. Byl otupělý, přál si, aby to všechno bylo pouze ošklivou noční můrou.
Jakmile se otočil tváří ke kamenné stěně, všiml si, že je sám.
Něco uvnitř něj se pohnulo a on nečekaně pocítil i něco jiného kromě nekonečné bolesti. Strach. Zoufalý, hluboký strach. Bezmocně se rozhlížel kolem sebe, mžoural do noci, snažil se rozeznávat tmavé, studené stíny v okolí kamenné hory, ale žádný z nich nepatřil jemu.
Byl sám. Vlk odešel. Odešel, protože mu svými slovy tolik ublížil. Zalapal po dechu. Jeho divoce poskakující srdce se v té chvíli lámalo v drobné úlomky něčeho, co již nikdy nemělo být poskládáno dohromady. Zůstal sám. Už neměl nikoho. Vůbec nikoho. Klesl na hromadu opadaného listí a suchého jehličí, kterou pro něj zřejmě připravil, aby mu nebyla zima, ale on se stejně třásl po celém těle. Popadla jej další vlna zoufalství a opět se rozplakal.
Nevěděl, jak dlouho tam ležel, mohly to být i hodiny, než zaslechl zvuk, který jej opět probral k životu. Dopad velikých tlap na studené kamení. Během vteřiny byl na nohou a vyděšeně na něj zíral. Třásl se, ale nyní to bylo ze zcela jiného důvodu. Vlk uhýbal jeho očím, se skloněnou hlavou opatrně odkryl to, co mu přinesl.
„Tušil jsem, že budeš mít hlad,“ zachraptěl. „Není toho hodně, ale víc se mi bohužel nepodařilo najít. Borůvky jsem nepřinesl, protože vím, že tě z nich bolí žaludek.“
„Bříško,“ poopravilo jej mládě tenkým, roztřeseným hláskem a opatrně popošlo blíž. Snažilo se zachytit vlkův pohled, ale ten se jeho očím úspěšně vyhýbal. Srneček moc dobře věděl proč. Ranil jej. Ublížil mu.
„Měl jsem strach,“ promluvil a posadil se naproti němu. „Bál jsem se, že jsi odešel. Vůbec bych se na tebe nezlobil. Zasloužil bych si to.“
Vlk překvapeně zvedl hlavu a zadíval se do prázdna. Bylo krásné zjistit, že se doopravdy zbavil zlozvyku s oslovením ´pane´, a že to nebylo pouze důsledkem šoku ze ztráty matky.
„Nemohl bych tě opustit. Jsi dítě. V lese bys v tomhle ročním období dlouho nepřežil. Něco takového by si nezasloužil nikdo.“ Nepoznával svůj hlas. Byl prázdný, ochuzen o veškeré emoce. Možná měl srneček pravdu. Možná skutečně udělal něco špatně.
„Já ano.“ Mládě se na něj dívalo uslzeným pohledem. „Podívej se na mě,“ šeptlo. „Prosím.“
A vlk nemohl jinak. Byl v tom až po uši. Byl schopen udělat pro toho maličkého blázna cokoli na světě. Uposlechl jej a i přesto, že v uších pořád cítil nepříjemnou ozvěnu jeho slov, zahleděl se mu do očí. Do těch velikých, zraněných očí, ze kterých bylo do pláče i jemu.
„Tolik se ti omlouvám.“
„To nemusíš.“
„Ale ano. Řekl jsem věci, ošklivé věci, které jsem tak vůbec nemyslel.“
„Netrap se tím. Už jsem na to téměř zapomněl.“
Vlk smutně sklopil pohled. Pamatoval si vše z toho, co mu řekl. A i přesto, že si říkal, že to byla přirozená reakce, každé ze slov mu do srdce vyrylo hlubokou díru. Věděl, že to tak nemyslel, ale přesto jej to zabolelo. Zabolelo jej to víc, než by předpokládal.
„Možná to je moje vina. Kdybych byl rychlejší, kdybych se zoufale nesnažil zachránit tebe, pak bych možná-„
Srneček s tichým vzlykem zavrtěl hlavou a popošel blíž. „Ne,“ zasténal. „Není to tvá vina. Není to ničí vina. Maminka je pryč a já se s tím budu muset naučit žít.“
Byli od sebe vzdáleni sotva deset centimetrů. Jejich těla se dotýkala. Vlk na sobě cítil třes srnečkova těla, on zase jeho hřejivou srst.
„Není pravda, že tě nenávidím. Nemyslel jsem to tak.“
„J-já vím.“ Nevěděl. Už si nebyl ničím jistý. Celou noc kvůli těm dvěma slovům nemohl spát. Tak moc se bál, že to myslel vážně. „Byl jsi pouze rozrušený a smutný. Je to v pořádku.“
„Není. I kdybych byl smutný, neomlouvá to mé chování. Nezasloužil sis to. Ne po tom, co jsi mi zachránil život. Nebýt tebe, nebyl bych tady. Mohl ses rozhodnout pro mámu, ale ty sis vybral mě.“
Vlk unaveně vydechl, sklonil hlavu a tváří se přitiskl ke tváři mláděte. „Vždy bys to byl ty. Ať už bych si měl vybrat mezi tebou a kýmkoli jiným, vždy bych zvolil tebe.“
Srneček se k němu silně přitiskl. „Děkuju,“ pípl, po tváři mu již opět stékaly slzy. „Děkuju za všechno, co pro mě děláš. Za to, že jsi mě neopustil, a zůstals.“
Možná to tak mělo být. Kdyby zemřel, přežila by. Nyní byl naživu a ona… Tak jako tak by jeden z nich zemřel. Zřejmě jim nebylo souzeno zůstat spolu, a to bylo opravdu smutné. Nebylo to správné. I když se snažil utěšovat podobnými myšlenkami, věděl, že to nebylo správné. Děti by měly vyrůstat po boku svých rodičů. On byl dítětem. A během tak krátkého času ztratil oba.
„Slíbil jsem ti, že tě neopustím a svůj slib hodlám dodržet.“
Srneček zničeně stiskl víčka. Maminka mu to také slibovala. Dokonce to ani nebylo tak dávno. Sourozenci se mu tehdy opět vysmívali a ona mu byla jedinou útěchou. Tiskla jej k sobě, mazlila se s ním a olizovala mu uši a on se smál, protože to šimralo. Tehdy mu slíbila, že jej nikdy neopustí. A teď byla pryč.
Bál se věřit vlkovu slibu. Bál se uvěřit, protože nyní věděl, jak lehce se může vše změnit.
Tom se přerývaně nadechl a ještě jednou pohledem přelétl poslední řádky. Očima zůstal viset na slovech, jak lehce se může vše změnit. Říkala toho tolik a zároveň tak málo. Konečky prstů hladil popsané stránky a přemýšlel. Líbilo se mu vědomí, že se dotýká knihy, které se stejným způsobem dotýkaly i Billovy bledé ruce. Z nějakého důvodu jej ta skutečnost hřála u srdce ale ne natolik, aby přestal myslet na to, co ho trápilo.
S těžkým povzdechem zavřel knihu, odložil ji na noční stolek a natáhl se po telefonu. Věděl, že nespatří to, co si přál, ale přesto stisknutím tlačítka rozsvítil displej a toužebně hleděl do levého rohu, ve kterém se za jiných okolností pokaždé zjevila malá bílá obálka symbolizující novou sms. Tentokrát tam nic nebylo. Roh zůstával i po třech hodinách čekání pořád prázdný, a to nebylo dobré.
Měl jít s ním. Měl zatnout zuby, překonat ostrou bolest opuchlého kotníku a odvézt jej domů, měl odolat Billovým prosbám, aby zůstal v posteli a odpočinul si. Poté, co pro Billa přijel taxík, mu s úsměvem slíbil, že zavolá hned, jak dorazí domů, což bylo přesně před třemi hodinami. Mohli se zdržet. Ve městě mohla být zácpa, uklidňoval se, i když věděl, že cesta od něj k Billovi by za žádných okolností netrvala dýl jak půl hodinu. Naposled se zadíval na tmavnoucí displej a odhodil mobil stranou. Začínal mít opravdu strach.
Jak lehce se může vše změnit.
Ne. Tohle nebyla pohádka. Byl to skutečný život. Byli to oni dva. Začínal být pouze přehnaně paranoidní. Nic se nemohlo změnit. Milují se. Patří k sobě a nic na světě je nemůže rozdělit. Bill byl jeho druhou polovinou, byl vším. Nic se nestane. Nic se nezmění. Všechno bude tak, jak má být. Patří k sobě.
Ohlédl se, jakmile vedle sebe ucítil jemný pohyb a chvíli na to se již díval do tváře mámina vypaseného kocoura. Za jiných okolností by jej poslal pryč, to zvíře opravdu nemusel, ale nyní potřeboval něčí blízkost. Poklepal si na stehna a překvapeně sledoval, jak Snížek zvědavě naklonil hlavu na stranu, nesměle popošel blíž, jako by váhal, zdali opravdu může, a poté se mu spokojeně rozvalil na klíně.
„Je to pravda,“ šeptl, na rty mu vystoupil nesmělý, drobný úsměv, jak hladil Snížka po bohatém kožíšku, a ten blaženě přivíral víčka. „Všechno se může tak lehce změnit. Stačí jen trochu chtít, viď, kluku?“
Snížek nereagoval, hlavu si opřel o Tomovo koleno a poprvé v životě usnul v jeho blízkosti.
Bill s úsměvem poděkoval taxikáři, chtěl mu zaplatit za cestu, poté si však vzpomněl, že mu dal Tom peníze již předem, a tak mu ještě jednou poděkoval a popřál hezkého Silvestra. Taxikář, menší zavalitý chlápek s velikým knírem a laskavýma očima, oplatil jeho přání a na rozloučenou mu zamával. Bill vystoupil z taxíku, zavřel za sebou dveře a pomalu vykročil k honosné bráně. Ohlédl se, hravě se kousl do rtu a sledoval odjíždějící auto tak dlouho, dokud mu nezmizelo z dohledu. V té chvíli se uvolnil, zavřel oči a s divoce bušícím srdcem udělal otočku. Jednu, druhou, třetí. Byl jako malé dítě. Na tváři mu přistávaly desítky sněhových vloček, smáčely mu vlasy a štípaly smetanovou kůži, která pomalu získávala nachový odstín, ale on se cítil krásně. Chtělo se mu tančit, ale jelikož nikdy předtím neslyšel žádnou skladbu a neuměl jediný taneční krok, točil se na místě tak dlouho, dokud se mu nezakroutila hlava a on nespadl do hromady odhrabaného sněhu vedle příjezdové cesty. Točila se mu hlava, ale on se nepřestával usmívat. Pootevřel rty, dovolil, aby mu několik vloček vklouzlo do úst a užíval si toho pocitu stejně, jako když byl malý kluk.
Byl šťastný. Všechno bylo dokonalé. Miloval Toma tak moc, že si na chvíli nasadil na oči růžové brýle a přestal vnímat všední starosti. Naprosto se poddával pocitu, který si jej zcela podmanil. Cítil, že mu vystoupila husí kůže, měl slabost v kolenou, v podbřišku cítil zvláštní šimrání. Po tom všem, čím si musel projít, si nemohl přát víc. Chtěl tam jenom tak ležet, užívat si toho pocitu a splynout se sněhovou přikrývkou, ale nesměl být sobecký. Zůstal ještě několik minut a domů se rozhodl jít teprve poté, co se roztřásl zimou.
Billovi stačilo několik vteřin k tomu, aby poznal, že se něco děje. U dveří jej nepřivítal Buřtík jako obvykle, přiběhla pouze maličká Amélie, ale i ona se k němu blížila poněkud zdráhavě. Mohl se ukrývat v očích toho štěněte strach?
Zul si boty, svlékl teplou zimní bundu a vykročil směrem k obýváku, odkud k němu doléhala zvláštní vůně. S divoce bušícím srdcem a nepříjemnou předtuchou pomalu proklouzl kolem koupelny, a když se ocitl na prahu dveří do obýváku, po úsměvu nezůstalo ani stopy a vše krásné, co cítil ještě před malou chvílí, se jako mávnutím kouzelné hůlky rozplynulo. Díval se před sebe, sledoval shrbenou postavu na podlaze, emoce v něm sváděly nelítostný boj. Cítil strach, vinu, lítost, bolest. Jeho otec se mu před očima měnil ve stín své původní silné osobnosti a on s tím nemohl nic udělat.
S hrůzou v očích se díval na to, jak si z posledních sil nalévá do skleničky whisky, ale zřejmě byl až příliš opilý na to, aby mu došlo, že láhev, kterou tak vášnivě tiskl mezi prsty, byla již dávno prázdná. Když to po několika nezdařených pokusech nakonec zjistil, rozzlobeně hodil láhví o drahý sklený stůl a než Bill stačil nějak zareagovat, střepy již létaly na všechny strany.
„Tati!“
Bledý v tváři, zděšený, přiběhl svému otci na pomoc, tomu se však jakýmsi zázrakem podařilo vyhnout všem střepům, neměl jediné škrábnutí. Konečně Billa zaregistroval. Zvedl hlavu a zadíval se na něj pohledem, který u něj Bill neznal. Nikdy by nevěřil, že v jeho očích spatří tolik odporu a zlosti. Nepoznával jej. V tu chvíli byl pro něj naprosto cizí člověk. Člověk, který chladně odstrčil Billovu nataženou ruku, kterou mu chtěl pomoct a sám se neobratně vyškrábal na pohovku, přičemž si nešikovně zabodnul jeden ze střepů do dlaně.
„Tati, jsi… v po-řádku?“ Bill pomalu došel blíž a pozorně překračoval jednotlivé střepy. Potřeboval jej dostat do postele. Rychle. „Ta-ti, krvácíš. Ta-dy nemů-žeš zůstat. No tak… po-dej mi ruku. Odve-du tě do… pokoje.“
Gordon neodpověděl. Prohlížel si své zranění. Sytě rudá krev mu vytékala z poměrně hluboké rány a Billovi začínalo být opět nevolno. Nedokázal se na to dívat a nelíbil se mu výraz otce, kterému pohled na krev způsoboval zvláštní uspokojení. Jako by byl rád, že trpí. Bill si tolik přál, aby mu věnoval pozornost. Aby promluvil, ale když tak udělal, přál si, aby to mohl vrátit zpět.
„Byl jsi s ním, že?!“ vyštěkl Gordon. Jazyk se mu pletl, nedokázal dostatečně artikulovat, ale Bill pochopil. Vykulil oči a zděšeně couvl. Gordon k němu zvedl pohled, nedokázal zaostřit, přesto se na něj díval způsobem, jako by se dopustil veliké zrady. Bill věděl, že nemá smysl zapírat. Z toho, jak se na něj díval, usoudil, že již všechno ví.
„Ano,“ pípl.
„Zbláznil ses?!“
„T-tati… mů-žeme si o tom prom-luvit poz-ději? Sli-buju, že ti pak řek-nu celou prav-du, ale teď… ne-pochopil bys to.“
„Myslíš, že jsem hloupý?! Nebo slepý?! Chápu to! Dobře to chápu!“ Naštvaně se oháněl krvácející rukou, ve tváři přímo brunátněl a Bill z něj měl poprvé v životě strach. Srdce cítil až někde v krku. „Co je na tom nepochopitelného? Můj syn, můj skvělý, nadaný, inteligentní syn, spí s klukem, který neumí dělat nic jiného než potíže!“ Křičel. Křičel z plných plic. Všechna nashromážděná bolest, všechno to trápení, co mu nedávalo spát, najednou vycházelo na povrch. Opojen alkoholem získal sílu, o které netušil, že ji má.
„Tati.“ Bill se nemohl cítit nepříjemněji. Jako by byl nahý a Gordon se mu každým slovem zavrtával hluboko do kůže.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ Zavrávoral a málem přepadl do hromady střepů, ale Bill jej stihl včas zachytit a i když se mu snažil vytrhnout, násilím jej odtáhl do kuchyně.
„Řek-nu ti všechno. Až vystříz-livíš.“ Chytil jej za ruku a přitáhl jej k umyvadlu. Cítil, jak se o něj pokoušejí mdloby, ale ze všech sil bojoval se svou slabostí.
„Fajn,“ procedil Gordon skrz zuby. „Tak budu mluvit já!“
„Ta-ti, n-ne.“
Bill se jej snažil zadržet, ta rána byla opravdu hluboká, možná potřeboval lékařské ošetření, a když mu ji alespoň nevyčistí, mohl by klidně chytit nějakou infekci. Gordon však o jeho pomoc nestál. Strčil do něj, naneštěstí se však nacházel ve stavu, kdy nedovedl odhadnout svou sílu a strčil do Billa tak, že ten chudáček zavrávoral, ztratil rovnováhu a bolestivě se uhodil zády o roh stolu. Zalapal po dechu, bolestivě stiskl víčka, odmítal pohlédnout otci do obličeje. Věděl, co by spatřil v jeho očích tentokrát. Lítost, strach, možná hněv vůči sobě samotnému. Odsunul si židli a posadil se, v očích slzy. Cítil, jak se něco hodně křehkého, něco, co bylo na pokraji zhroucení, zřítilo s ohlušujícím dopadem. Mocně lapal po dechu, bolest vystřelující od zad až do břicha byla tak ostrá, že se sotva mohl zhluboka nadechnout. Byl si jistý, že bude mít velikou modřinu.
Gordon, znechucen svým chováním, dopadl na kolena jako hromada neštěstí. Po čtyřech se přeplazil naproti Billovi, snažil se zachytit jeho pohled, ale on se odvracel. Z jeho alkoholového dechu se mu dělalo špatně.
„Omlouvám se.“ Gordon k němu natáhl ruku, ale neodvážil se jej dotknout. „Nechtěl jsem. Jenom si nepřeju, aby ses dál stýkal s tím chlapcem.“
Bill silně stiskl rty, z očí mu vyklouzla drobná slza. Bolelo jej celé tělo. „Miluju ho.“
Gordon překvapeně zamrkal. Řekl to tak jasně. Tak zřetelně. Poprvé se před ním nezakoktal. Poprvé působil naprosto normálně. Jako všichni ostatní.
„Ten kluk tě pobláznil. Přitahuje tě, ale to není skutečná láska. Ublíží ti, já to vím.“
„Miluju ho,“ zopakoval Bill nevědomky o poznání hlasitěji, jako by snad byl jeho otec tím, který je z nich dvou hluchý.
Gordon se na něj nedokázal dívat, aniž by se mu nechtělo zemřít. Byl úplně jako ona.
„Jsem tvůj otec…,“ hlas se mu trochu zadrhl. „A přikazuji ti, aby ses s ním rozešel a už nikdy se s ním nesetkal! Přeřadím jej na jiné místo, vše bude jako dřív. Zase budeme jenom ty a já, Bille. Spravím to. Všechno napravím.“
„Ale já… nech-ci, aby bylo všechn-no tak jako dřív.“
„Proč? Všechno bylo skvělé.“
„Ne-bylo.“ Bill už nedokázal déle zadržet slzy. Stékaly mu ze zraněných očí, vytvářely na jeho půvabné tváři mokré cestičky. „Nebyl jsem… šťast-ný. A ty-to víš.“
Gordon pootevřel ústa a rozhodně zavrtěl hlavou. „Už jsem řekl! To je mé poslední slovo! Rozejdeš se s ním a už o tom nebudeme mluvit.“
Bill tiše vzlykl, odsunul jej od sebe a namáhavě vstal.
„Kam jdeš?“
Věděl, co má udělat. Zůstával v tom domě jenom kvůli němu a po tom, co se právě stalo, tam nechtěl zůstat ani o minutu déle.
„Jdu si sba-lit věci. Odchá-zím.“
„Tohle teď uděláš?! Sbalíš si věci a utečeš k němu? Ublíží ti! Ublíží! Nikdy pro něj nebudeš dost dobrý!“ Jako by během těch několika minut zcela vystřízlivěl.
Bill zavrávoral, opět měl mžitky před očima.
„Ne ta-ti. To pro tebe… ne-budu nikdy dost dob-rý. To ty mi neustá-le ubližuješ. Ne Tom.“
„Bille!“ křikl. „Pokud projdeš těmi dveřmi, běž si za ním! Běž! Ale nechci tě více vidět ani v ústavu! Už tam tím pádem nemáš co dělat. Ani jeden z vás.“
Bill nevěřícně vydechl. Celá ta scéna mu přišla jako z ošklivého snu. Opravdu jej chce připravit o děti? O jedinou práci, které je schopen a která mu způsobuje potěšení? Bolest psychická nyní překonala tu fyzickou. Stáli naproti sobě, dívali se na sebe jako dva cizinci. Bill nepřemýšlel. Nechtěl přemýšlet, protože pokud by to udělal, možná by si vybral druhou možnost, a to nechtěl. Opravdu ne. Veden pouze svým srdcem, věnoval otci poslední pohled předtím, než třesoucí se po celém těle vykročil ze dveří. Na přemýšlení bude mít čas. Později. Nyní potřeboval být s ním.
Gordon vyděšený sledoval Billova vzdalující se záda. Nevšímal si bolest ruky, nevnímal nic kromě tíhy výčitek, které se mu pomalu snesly na ramena. Před očima měl divoký pohled Simone.
„Zkuste těm klukům něco udělat a pak teprve uvidíte, čeho je ta šílená ženská s růžovými vlasy schopná!“
Zkusil to. Prohrál.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tak tohle bylo vážně bolestivé! 🙁
Už když byl Tom celý nervózní z toho, že mu Bill ještě nenapsal, jsem si myslela, že se muselo něco stát. A ono přece. Gordona vážně nemám ráda. A svým způsobem je mi jej líto, protože život, který žije od momentu, co ztratil svou manželku, není plnohodnotný. Nedokážu pochopit, proč se za všechny ty roky ještě nepokusil sebrat a něco se sebou udělat. Vždyť i on musí vědět, jak mizerně se cítí. A po dnešním dílu na něj nemám omluvy. Nejvíc mě na tom všem mrzí, že si myslí, že to je ON, kdo má pravdu a že skutečně přesvědčen o tom, že Tom není pro Billa dostatečně dobrý. jasně, že Tom udělal v životě pár chyb, ale nemám ráda, když někdo někoho soudí, aniž by jej znal. 🙁 Je to smutné a měla jsem v očích i slzy. Nejvíce je mi líto Billa, protože je to on, kdo se teď musí cítit totálně na nic a kdo se cítí zrazený. Opět nastala další chvíle, kdy jsem ráda, že má Bill Toma. Ten jej nenechá se trápit. 🙂
Moc děkuji za další díl, B-kay! ♥♥ A doufám, že další už bude malinko pozitivnější! 🙂
Slzy v očích ještě že má Toma moc jej bude potřebovat.
🙁
Aj keď je táto kapitola strašne smutná aj tak je v nej tá, pre Teba typická, neha. Srnčeka a Vlka mi je neskutočne ľúto. Tie slová sa nedajú vziať späť a Vlkove zranené srdce sa musí zahojiť aby uveril, že to boli len slová zúfalstva a určite nie sú pravdivé. Dúfam, že sa to tým dvom nejako podarí. A je mi ľúto aj Billa a Gordona. V tom svojom žiali a zatrpknutosti úplne prestal myslieť na svoje dieťa. Bola som rada, že Bill mal toľko sily a sebavedomia, že ho ten otcov výstup nezlomil, ale že utiekol tam, kde ho čaká jeho láska.
Veľmi pekne ďakujem♥
🙂
chudáčci moji…úplně je mi jich líto. Gordon je taká tupá hlava. Nechci ani pomyslet, že Balance měl skončit špatně. Tohle ne!
Smutný dílek, hlavně, že má Bill kam jít. Tak snad se Gordon nějak probere. Díky za kapitolku.