autor: Wind
Od Tomova příjezdu na ostrov uplynuly už tři dny. Za tu dobu stihl udělat Willovi provazový žebřík a nasbírat prkna na svůj příbytek. Teď seděl na pláži a brousil nůž, který našel ve člunu. Nikdy dřív o tom moc nepřemýšlel, ale opravdu, když člověk ztroskotá, nůž je jeho nejlepší přítel. Tom sice technicky vzato neztroskotal, ale vyšlo to nastejno.
„Co děláš?“ Ozvalo se za ním. Když se Tom otočil, uviděl Kaie, jak k němu míří.
„Ale… už jsem ho ztupil, tak brousím.“ Ukázal mu nůž.
„Aha… no, ještě že tohle řešit nemusím.“
„Jo… ty máš neustále deset nožů po ruce, co?“ Tom už si zvykl dělat si z jejich schopností legraci, jednak mu nezbylo nic jiného, a taky proto, že už se jich nebál. Teda krom Kaiova neustálého dozoru nad jeho myslí. Na to si asi nikdy nezvykne.
„Doslova.“ Kai se posadil vedle Toma a zadíval se na horizont.
„Kde jsou kluci?“ Kai se podíval kamsi za sebe.
„No… Rai se ujal chystání večeře, měli jsme úspěch, našli jsme hejno tuňáků. A Will… pravděpodobně zase běhá někde po lese.“
„Aha…“
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Ale ne nepříjemné, prostě ticho. Bylo pozdě odpoledne a slunce už tak nepražilo.
„Kaii! Kde se zase flákáš?!“ Ozval se za nimi po chvíli Rai. Kai se zvedl a šel za bratrem.
„Já že se flákám? Já lovil večeři, zatímco ty ses rozplýval nad tím, že jsi našel kapitána Hooka. Takže mi teď dej pokoj.“ Tom zvedl udiveně obočí.
„Kapitána Hooka? Toho z Petra Pana?“ Kai se na něj otočil.
„Jo… Rai před lety našel na moři obrázkovou knížku Petr Pan… četl ji Willovi před spaním a nějak si oblíbil představu piráta s hákem místo ruky. Dneska jsme našli starý Viktoriánský vrak a v něm kostru námořníka… bez ruky. A Rai tvrdí, že je to Hook a hák mu někdo ukradl. No řekni… kdo z těch dvou je větší dítě?“
Tom se zasmál. Vády mořských bratrů byly vždy tak hloupé, až vtipné. A Rai… Tom měl dojem, že nejstarší merfolk trpí rozdvojením… nebo možná roztrojením osobnosti. Pozici staršího bratra bral opravdu velmi vážně, a když bylo třeba, byl velmi rozumný a vyspělý. Na druhou stranu, když šlo o Willa, byl jako kvočna a přílišně starostlivý rodič. A ve chvílích, jako byla tato, byl jak malé děcko. Ale ty rozdíly mezi jeho jednotlivými osobnostmi byly zajímavé. V jedné věci se ale všechny shodovaly. Nesnášel Toma ať se dělo cokoli. Podle jeho teorie je pro Willa nebezpečný.
Kai na druhou stranu byl pořád stejný. Klidný, rozvážný a málo co ho vyhodilo z míry. Mírnil Raie, zdravě chránil Willa a nikdy neplýtval zbytečně energií. A byl docela zručný, hodně nástrojů si dělal sám a postavil Willovi ten přístřešek… Tom ho měl radši než zbrklého Raie, který mu stále naháněl husí kůži svým podezřívavým zíráním.
„Oh, díky za kompliment.“ Zasmál se Kai.
„Hele… můžeš mi laskavě nelízt do hlavy? Je to nepříjemný.“ Osopil se na něj Tom.
„Sorry… ale když ty ses tvářil tak zvláštně, že jsem se prostě musel podívat.“ Kai se smíchem odešel. Tom zakroutil hlavou. Na tohle si vážně nikdy nezvykne.
Se západem slunce už seděli všichni čtyři u ohně a opékali si ryby. Rai byl dobrý kuchař, Tom neměl ponětí, jaké koření do svých jídel dával, ale bylo to dobré. Mohl být rád, že to nevěděl. Po jídle se s ním bratři rozloučili a všichni tři zmizeli ve vodě. Tom osaměl. Měl na pláži udělaný provizorní stan z nafukovacího člunu a jako postel mu sloužily navrstvené palmové listy. Připadal si jako pravý trosečník, jen s tím rozdílem, že tu nebyl sám. Teda většinou. V noci byl vždycky sám.
Rozhodl se před spaním ještě trochu projít na pláži. Bledý půlměsíc osvětloval moře, hvězdy zářily a slabě vál teplý větřík. Byl cítit mořem a dálkami. Tom se posadil na kameny, které v sobě ještě dlouho do noci udržovaly sluneční teplo. Stýskalo se mu. Za posledních několik nocí měl hodně času na přemýšlení. U něj doma po něm nic nezůstalo. Rodiče už neměl, byl jedináček a ani s nikým nechodil. Přemýšlel, co asi dělá Georg. Myslí na něj někdy? Tom si moc dobře pamatoval, jak za ním přišel do vězení a pomalu křičel na celou budovu, že Tom není vrah. Že by to nikdy neudělal. Museli ho vyvést. Tom se smutně pousmál. Chyběl mu. Byl jako jeho bratr.
„Nad čím přemýšlíš?“ Ozvalo se kousek od něj. Tom sebou leknutím trhl. Opodál na něj z vody koukal Will. Připlaval, jak nejblíž to šlo, a položil se na pláž do písku, dolní polovinu těla pořád ve vodě.
„Ale… vzpomínám.“ Will se na něj jen podíval a mlčky k němu vztáhnul ruce. Tom ho beze všeho pochopil. Měl pocit, že s nejmladším merfolkem ani nemusí mluvit, aby věděl, co chce. Prostě to poznal. Došel pro něj a odnesl ho na kameny k němu. Byly dost veliké, aby se tam pohodlně vešli oba.
Will se položil na břicho vedle něj, podepřel si rukama hlavu a zadíval se do dáli.
„Máš tam někoho, koho jsi měl rád?“ Tom se usmál.
„Jo… mám tam přátele, které mám rád.“ Will se na něj zvědavě podíval.
„A jinak nikoho? Rodiče… sourozence…“
„Kdybych někoho měl, už bys to dávno věděl. Byl jsi u mě doma…“ na chvíli zavládlo ticho. Zjevně ani jeden z nich nevěděl, co říct.
„A co ty? Ty nikoho krom bratrů nemáš?“ Tom si nebyl jistý, co znamená ten hořký trn, který cítil v srdci, když se na tohle merfolka ptal.
„Ne… Já ne, ale Kai má družku.“ Tohle Toma překvapilo.
„Vážně? Nikdy jsem ho neslyšel o ní mluvit nebo tak… nenapadlo by mě to.“
„Hmm… je to asi pět, šest let. Mají dvě děti. Holčičky.“
„A jak to, že není s nimi?“
„U merfolků to tak prostě je. Najdeš si družku, která podle tebe splňuje všechny předpoklady pro nejlepší výchovu potomků, máte děti, ale nežijete spolu. Naše ženy žijí v malých skupinách všude možně v mořích a oceánech. Vychovávají děti a starají se o sebe samy. Nebo ne tak docela, navzájem si pomáhají. Odrostlejší synové loví pro celou skupinu, a když přijde jejich čas, odejdou a už se tam nikdy nevrátí. Časem i zapomenou, kde je útočiště merfolků. Prostě se touláme oceánem, kam nás proud zanese. Ale jednou za tři roky se ti, kteří mají družku, vracejí na místo, kde ji poznali. Tam se setkají, poznají se s dětmi a tak… stráví s nimi dva týdny, a pak se vrátí. Ale jinak žijeme sami. My s bratry jsme výjimka, kvůli tomu, co se mi stalo v dětství. Jinak merfolkové jsou spíš samotáři.“
„Aha…“ Nic inteligentnějšího Toma nenapadlo. Tohle bylo zajímavé. Bylo znát, že se lidé a merfolkové hodně liší. Nedovedl si představit, že by byl celý život někde sám na moři… zbláznil by se bez společnosti. Napadla ho jedna otázka.
„A co ty? Jsi taky radši sám?“ Will se na něj podíval.
„Já? … ani ne. Jsem rád, že mám bratry. Bez nich bych byl ztracený. Nedokážu být dlouho sám, ne že bych se neuživil nebo tak… ale nedělá mi to dobře po psychický stránce.“
„To se dá pochopit.“ Toma trochu překvapovalo, že se začíná jejich konverzace ubírat nežádoucím směrem, ale merfolk vypadal, že ho to zas tak moc nevzrušuje. I když určitá bolestivost v jeho slovech byla. Proto raději převedl hovor jinam.
„Tohle je krásný místo.“
„Jo, to je… mám to tu rád.“ Rozhostilo se mezi nimi ticho. A trvalo docela dlouho, protože Will mezitím stihnul úplně oschnout. Když měl konečně nohy, posadil se vedle Toma do tureckého sedu. Ten mu automaticky půjčil triko.
„Nechceš se trochu projít? Bolí mě z těch kamenů zadek.“ Přiznal po chvíli Will. Vstal a čekal, jestli Tom udělá to samé. Ten se beze všeho zvedl.
„Jasně.“ Noční procházka s černovláskem po pláži. Musel se chtě nechtě pro sebe trochu usmát.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
To je tak krásné, noční procházka 🙂 Ale Kai s Raiem mi celkově nahánějí hrůzu. Já být Tomem, tak se k Willovi nepřiblížím ani na pět metrů a nepomyslím ani na jeho jméno 😀
[1]: To není zcela žádoucí 😀 ale máš pravdu, asi bych na tom byla stejně 😀
Já tam chci být s nima! ;-( 😀 Strašně moc miluju moře, písek, vůni oceánu, palmy, noční procházky po pobřeží a zatím sedím doma na zadku a koukám z okna na to škaredé počasí 😀 Ještě že je tu tahle povídka a já se díky ní můžu alespoň na chvíli ocitnout u moře s klukama 🙂 Oni si to ani neuvědomují, ale závěr dílu byl strašně romantický! 🙂 To sezení na kamenech a teď ještě ta procházka po pláži ♥ Nádherná idylka! 🙂 Jsem šťastná z toho, jak moc si kluci rozumí. 🙂 Jasně, že jsou ještě pořád v té ´poznávací fázi´, ale nemají problém spolu mluvit, krásně spolu vycházejí a začínají spolu trávit poměrně dost času! 🙂 Mám z toho jednoduše radost a už se zase těším na další díl, jak se budou kluci poznávat dál 🙂
A plně souhlasím se Zuzu! Raie i Kaie jsem si už stihla určitým způsobem oblíbit, ale na Tomově místě bych z nich měla děsný strach 😀 Nechci vidět, co jednou Kai uvidí v Tomově mysli 😀 V tu chvíli bych fakt nechtěla být na Tomově místě 😀 Myslím, že to bude ještě hooodně zajímavé 🙂
A moc mě překvapilo, jaký život merfolkové vedou. Jakým způsobem si hledají družky a jak to funguje po tom, co spolu mají dítě. Je to strašně zvláštní. Osobně bych stejně jako Tom, takový život nechtěla, ale vím, že merfolci jsou na to zvyklí a tak to u nich prostě chodí. Mě by takový život asi nenaplňoval a samotu také nemám ráda a proto jsem ráda, že je Will jiný a nedovede si představit být sám 🙂
Tenhle díl byl strašně milý! 🙂 Nutí mě se usmívat a přivodil mi vážně krásnou náladu a za to Ti moc děkuji! 🙂 Ohromně moc se těším na další díl! To postupné poznávání se Toma s Willem je kouzelné ♥
Moc děkuji za pokračování!!! ♥
Ja chcem tiež za nimi! 😀 To prostredie už z popisu vyzerá krásne a byť tam s chalanmi… 😀
Inak bolo zaujímavé, ako Tom v duchu hodnotil Kaia a Raia. 🙂 A strašne ma teší ten náznak, že aj Will sa začína zaujímať o Toma – prečo by inak za ním večer šiel na pláž a potom ho vytiahol aj na prechádzku? 😀 Páči sa mi, ako sa čoraz viac spoznávajú a zbližujú sa.
A spôsob života merfolkov… ako povedal Tom, príde mi to dosť osamelé, a preto som rada, že Will je medzi výnimkami. Teraz má bratov a neskôr bude mať Toma 😀
Vďaka za ďalšiu časť.
A ja s nimi byť radšej nechcem, lebo chcem aby boli čo najviac sami a aby mali čas zblížiť sa:D
Prechádzka v noci po pláži… neviem či budú po tej prechádzke Tomove myšlienky bezpečné keď do nich bude Kai zase pozerať. Brr, neviem čo je horšie Kaiova vnútro-lebečná kontrola alebo Raiove otvorené nepriateľstvo.
Veľmi pekne ďakujem za skvelú kapitolu:)