Ostrov lží 8.

Bill zamžoural do prostoru kolem sebe, tma, ticho, jen světlo svíčky. Pokusil se pohnout, tělem mu projel chlad. Silně sevřel víčka a snažil se z hlavy dostat vzpomínky na předešlé chvíle. Ať se snažil, jak se snažil, nemělo to žádný smysl, nelibý zápach v místnosti se mu dostával pod kůži a po celém těle mu naskakovala husí kůže, tohle bylo strašné. Ne tak strašné jako to, co se mu stalo v předešlých chvílích, ale bylo to strašné. To ticho jako by mu chtělo vykřičet díru do hlavy, slyšel jejich hlasy, jejich smích. Usykl a tiše zaúpěl, provaz se mu zarýval do zápěstí. Ze rtů mu unikl tichý a zoufalý nářek.

„No tak, puso, nevrť se tak!“

„To brzo zjistíme.“

Znovu otevřel oči, nemohl je mít dlouho zavřené, protože když tomu tak bylo, zvedal se mu žaludek z jeho vlastních vzpomínek. Poplašeně se rozhlédl kolem sebe, snažil se nějak zmapovat prostředí, zjistit, kde to je. Ty svíčky, lehká vůně kadidla a nějakých jemu neznámých bylin rozdrcených ve vodě. Byla to snad nějaká svatyně? Chtěli ho obětovat? Znovu se rozhlédl. Ale viděl jen to, co mu chabé světlo svíček dovolovalo.

Kamenné zdi se leskly vlhkostí a vodou, která po nich stékala, venku se ozývalo tiché bubnování, muselo pršet a nejspíš sem zatékalo. Tekoucí pramínky vody na zdech vytvářely slizké cestičky a neškodnou plíseň. Ta ale nebyla dost silná na to, aby zabránila svým předchůdcům nanesených na povrchu pod ní. Ornamenty nakreslené stejnou bílou a rudou barvou, stejné, které Bill zahlédl na tomto ostrově už několikrát a stále nevěděl, co znamenaly. Když se podíval pod sebe, viděl znovu jen tmu, i když tentokrát… nebyla to jen tma, co viděl. Pod ním se nacházel opravdu jakýsi oltář, který by se hodil do svatyně, možná se přeci jen nepletl. Stály na něm svíce a rozteklý vosk z nich se slíval kolem misek, které na něm stály. V některých z nich byly položené vonné tyčinky, nebylo to kadidlo, jak si původně myslel, jen tyčinky. Nepřemýšlel nad tím, kde a jak se tu vzaly. Jeho pohled cestoval dál po podlaze, neviděl daleko, ale to, co viděl, mu obrátilo žaludek vzhůru nohama…

Rychle odvrátil pohled a znovu zoufale zakňučel, co to sakra mělo být? Necelý metr od oltáře, kde končila čistá a vyleštěná podlaha, začínalo peklo. Krev. Tam na zemi byla rozlitá krev, doufal, že tam nic jiného není, i když tohle samotné pro něj bylo hrozné dostatečně. Ignoroval slzy zoufalství, které se mu v horkých cestičkách procházely po tvářích. Musel se odsud dostat co nejdřív, nebo tam zanedlouho přibude i krev jeho, tím si byl stoprocentně jistý. Několikrát trhl rukama, ale moc mu to nepomohlo, i když by přísahal, že cítil, jak to alespoň trochu povolilo. „No tak, povol, sakra, povol!“ vrčel skrze zaťaté zuby a snažil se dál.

***

Tom pomalu, ale jistě postupoval v misi s cílem najít Billa. Bohužel mu nepřišlo, že by byl nějak úspěšný, spíš naopak. Ať dělal, co dělal, objekt svého zájmu nebyl schopen nikde najít nebo alespoň najít něco, co by ukazovalo, že se na tom místě Bill někdy nacházel. Jako by se po něm země slehla. A jemu z toho nebylo vůbec dobře. Takovou beznaděj nepociťoval už hodně dlouho, možná že nikdy.

Pomalým krokem se posouval areálem dál a dál do jeho středu. Netrvalo dlouho a zahlédl skupinku mužů, kteří se spolu o něčem s neskrývaným zájmem bavili a smáli se u toho. Tom se obezřetně schoval za postavené krabice u zdi jednoho s přístřešků a vyčkával, až bude vzduch čistý.

„Tak co na něj říkáš, Marve, hm?“ ušklíbl se plešatý cizinec a podíval se na svého kolegu. Ten jen neurčitě pokrčil rameny a podrbal se na hlavě.

„Těžko říct, moc mě to nebavilo…“ zabručel nespokojeně a narovnal si na rameni zbraň. „Kam ho vůbec dal šéf odpočívat?“ uchechtl se.

„Těžko říct, podle mě ho hodil zpátky do té kobky, kde by zavřený, když ho přivedli.“

„Vážně? Že bych zvážil ještě jednu návštěvu?“ s hlasitým smíchem oba dva zašli za roh.

Tom tam seděl jako opařený. Absolutně nevěděl, co si počít, jak Billovi pomoct. Rychle se ale vyškrábal na nohy a po tom, co v sobě sebral veškerou šikovnost a odvahu, vyběhl směrem k budově, do které je předtím viděl Billa odvádět. Nějak mu momentálně nedocházelo, že kdyby ho kdokoliv viděl, asi by už Billovi nijak nepomohl, měl ale štěstí.

Přístřešek nebyl daleko. Zpomalil do klusu a následně zastavil úplně. K jeho překvapení, jedny dveře byly otevřené úplně a druhé byly trochu pootevřené. Polkl. Že by se spletl? Pomalým krokem přišel blíž a se zatajeným dechem pootevřené dveře otevřel úplně. Roztřeseně vydechl a hrdlo se mu sevřelo, když byla malá místnost před ním prázdná. „B-Bille?“ zamumlal a nejistým krokem vstoupil dovnitř. Nohou prohrábl podestýlku na zemi, jako by snad doufal, že se Bill schovává pod stébly suché trávy. Samozřejmě, že tam vůbec nic nenašel, trochu nespokojeně se zatvářil, jako by snad očekával opak. Vydechl a rozhlédl se, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu kdy Bill nacházel.

***

Bill váhavě vykročil z místa, na kterém byl ještě před několika okamžiky připoutaný. Země pod jeho nohama nepříjemně křupala, snažil se nemyslet na to, co na dlážděné podlaze leželo, nechtěl radši ani pomyslet. Po zádech mu přejel mráz a Bill se ošil. Cítil, jak ho něco šimrá na krku a dost intenzivně se modlil, aby to byly jen jeho vlasy a ne nic, co by snad mělo nohy. O to hůř, kdyby to mělo osm nohou. Znovu se při té myšlence oklepal.

Trochu mžoural do temné místnosti a snažil se očima najít cestu ven, měl dojem, že zahlédl dole na zdi nějaké mříže, možná kanál nebo něco, nebyl si jistý. Naštěstí mříže tvořily dvířka od kanálu, který šel lehce otevřít.

Tak jo, Bille, tohle zvládneš, tohle musíš zvládnout. Dostaneš se odsud a až budeš venku, tak najdeš cestu z tohohle šílenýho místa, dostaneš se na pláž, najdeš loď a dostaneš se odsud sám, když se na tebe všichni vysrali. Znechucený si klekl na zem a opatrně vlezl do únikové díry. „Fuj,“ zašklebil se a znovu se ošil, podlaha byla lepkavá a plná čehosi slizkého a smradlavého. Obrátil se mu žaludek a měl opravdu co dělat, aby se nepozvracel. „Fuj…“ zopakoval a opatrně lezl dál. „Fuj!“ obratně se vyhnul lebce, které skrz oko prolézala nazrzlá stonožka s kusadly. Znovu mu na celém těle naskočila husí kůže, chtělo se mu brečet z toho, jak zoufalý ze své nynější situace byl. Chtělo se mu schoulit se do klubíčka, schovat se pod deku a brečet.

„Nenávidím tohle místo, nenávidím.“ Zanadával a hlas mu přeskočil, svíralo se mu hrdlo, bolela ho hlava a měl pocit, že se mu brzy rozskočí čelo. „Zasraný hajzl.“ Bručel si pod nos při myšlence na Georga, který ho opustil a nechal ho na smrt. „Zasraní chlapi!“ Ignorujíc to, že on sám není žena, viděl rudě při pomyšlení na to, co všechno mu mužské pokolení této planety stačilo udělat. Byl asi hodně naivní, když si myslel, že by mohlo někomu na něm záležet. Nezáleželo. Byl všem u prdele, všichni se raději starali o sebe, než aby se někdo alespoň z malé části pokusil mu pomoci.

Protáhl se škvírou na konci starého odpadního tunelu a vyškrábal se na pevnou a relativně čistou travnatou zem.

Rozhlédl se okamžitě kolem sebe a postavil se, nikdo tu nebyl, ale srdce mu stejně bušilo jako šílené strachem. Musel se odsud dostat, musel najít cestu ven, ať to stojí, co to stojí. Zdálo se, že to jediné, co mu stálo v cestě, bylo bludiště uliček, několik starých aut a domy, ze kterých mohl každou vteřinu někdo vylézt a zastřelit ho. Vydechl. Jakou měl asi šanci na přežití?

***

Bill se vší silou snažil vytáhnout nahoru na zeď, ke které se nějakým zázrakem dostal v jednom kuse. V obličeji byl celý rudý a podrážky u bot nelítostně klouzaly. Bylo to těžké, rozhodně těžší, než si myslel, že bude. Myslel si, že přeskočit z toho starého auta bude hračka, ale to byla naprosto fatální chyba. Tohle si měl lépe promyslet, příště bude muset jednat trochu uváženěji. Příště? Snad už nebude žádné příště – nikdy! Zaťal zuby a přidušeně zaúpěl, zaťal všechny svaly v těle a vytáhl se nahoru. Křečovitě se držel a přelezl na druhou stranu, dolů se svalil z dobrých tří metrů jako balvan. Znovu zaúpěl a promnul si obličej. Spadl do křoví, do kapradin a bůhví čeho ještě. „Bože,“ vydechl zoufale a prostě tam jen tak zůstal ležet.

Po chvíli nečinného ležení ale něco zaslechl. Jakýsi šramot, někdo šel směrem k místu, kde ležel, a on se tak začal snažit být neviditelný. Nastražil uši, neviděl, jestli tam má zůstat jen tak ležet a doufat, že ho nikdo neuvidí, nebo jestli se má otočit na břicho a odplazit se opatrně někam jinam. Nakonec zvolil první možnost a zůstal nehybně ležet ve vysoké zeleni. Snažil se minimalizovat hlasitost svého dechu, cítil na ruce vlezlé šimrání, ale ignoroval to. Ať už to byl nějaký brouk, jeho vlas nebo cokoliv, radši to nechtěl vědět, ne na úkor toho, že by se kvůli tomu prozradil. Kroky se k němu přibližovaly stále blíž a blíž, cítil, jak se země pod ním jemně chvěje, ani nedýchal – krev mu tuhla v žilách strachy z těch nevyřčených kdyby, která mu stále útočila na mysl a každý nerv v jeho těle.

Najednou bylo po všem, tak rychle jak se hlídač objevil, tak rychle zase odešel. Billovi spadl kámen ze srdce. Zvedl trochu hlavu, neviděl z něj nic než jen kobří tetování na zátylku. Položil hlavu zpátky a promnul si obličej. Měl pocit, že tohle na něj vypadá až jako velké množství štěstí najednou.

***

Určité věci nasvědčovaly tomu, kudy Bill šel nebo v horším případě, kudy ho někam vedli nebo snad vláčeli. Tom se snažil jít po těchto malých stopách, které to snad ani ve skutečnosti nebyly. To jen on potřeboval nějakou naději, nějaké vodítko, po kterém se jeho unavená mysl rozhodla vydat.

Ovšem to, co nemohl vědět, bylo, že ho tahle jeho nereálná představa dovede až k místu, kde se Bill opravdu před nedávnem nacházel. Jeho pohled upoutal třpyt ze země, zastavil se, a když se pro onu věc sehnul, našel tam jeden z Billových prstýnků. Vydechl a srdce se mu rozbušilo tak zběsile, že se až bál, aby nedostal infarkt.

autor: LilKatie