autor: B-kay
Všechno to způsobil můj táta. Byla jsem zrovna uprostřed pečlivého studování, když ke mně z nenadání přišel a pohladil mě po tváři se slovy: „Ty moje malá, křehká panenko.“ A od chvíle, co opustil můj pokoj, jsem se už na učení soustředit nedokázala. Takže byste za tenhle díl měli děkovat zřejmě jemu. Každopádně jsem jej stihla v rekordním čase, takže věřím, že se to neodzrcadlí na jeho kvalitě. Z celého srdce děkuji za vaše nádherné komentáře a dotazy a doufám, že se vám bude líbit i dnešní díl. Přeji krásné čtení 🙂
Tom se právě převlékal do pracovního oblečení, když do šatny vletěl samotný ředitel ústavu. Tom se tak polekal, že přepadl přes lavičku a silně se uhodil do zad, ale Gordon jako by si jeho pádu ani nevšiml. S nepříčetným výrazem napochodoval blíž, vlasy mu neposlušně postávaly kolem rudé, naštvané tváře, bílou košili i oblek měl polité něčím, co připomínalo kávu nebo mléčnou čokoládu. Tom jej v podobném stavu ještě nikdy předtím neviděl. Vždy se snažil působit elegantně a upraveně, nikdy nedával otevřeně najevo, když jej něco překvapilo nebo vytočilo. Tom věděl, že se muselo stát něco vážného, a když Gordonův pohled spočinul na jeho tváři, srdce se mu rozbušilo jako bláznivé. Už neměl nejmenších pochyb.
Ví to. Viděl mě odcházet. Nebo možná zaslechl ten pád ze stromu. Každopádně to ví a teď mě zabije.
„Ty!“
Tom se nevědomky roztřásl po celém těle a nespouštěl pohled z Gordonova výhružně zvednutého prstu. Pořád zůstával napůl ležet na podlaze, s tričkem shrnutým do poloviny hrudníku a zděšeným výrazem ve tváři. Chtěl myslet na Billa. Na vše krásné, co spolu prožili. Chtěl si připomenout jeho kouzelnou vůni, roztomilý hlas a přímo magický smích, ale Gordon působil jako obří zeď, která jej dělila od tolik milovaného světa.
„Do mé kanceláře! A hned!“
Přísahal by, že když opouštěl šatnu, z uší mu vycházela pára a z vlasů malinké čertí rohy. Netušil, kde v sobě nalezl sílu zvednout se, hodit na sebe vytahané pracovní kalhoty a s malou dušičkou pomalu vyjít vstříc svému osudu, přesto o pět minut později už nervózně postával přede dveřmi Gordonovy kanceláře a zíral na svou ruku třesoucí se ve vzduchu, jak se odmítá dotknout kliky. Váhavě se kousl do rtu a ohlédl se. Vzdálenost mezi ním a Billovou třídou byla téměř nicotná, jemu však přišla nekonečná. Jako by stál na opačné straně propasti. Za kvítkovaným závěsem spatřil obrys postavy sedící u stolu, krčící se nad nějakou knihou. Smutně se pousmál, zhluboka se nadechl a nervózně nahlédl dovnitř.
Gordon pochodoval kolem svého stolu, sem a tam, ve tváři zamyšlený, mrzutý výraz. Říkal si něco sám pro sebe, přikyvoval a vzápětí zlostně vrtěl hlavou a každou novou myšlenku si zapsal na kus papíru.
„Ch-těl… hm,“ Tom si silně odkašlal. Hlas, který mu vycházel z úst, vůbec nezněl jako jeho hlas. Byl to jakýsi bezmocný chrapot. Cítil se jako vlk z pohádky, když byl konfrontován matkou mláděte. „Chtěl jste se mnou mluvit?“
Gordon sebou trhl, prolétl jeho tvář podezřívavým pohledem, poté však kývl hlavou a požádal jej, ať za sebou zavře dveře. Tom jej uposlechl. Nacházel se ve stavu, v němž byl schopen splnit vše, o co by jej požádal.
„Posaď se,“ pokusil se o mírnější tón a rukou ukázal na dřevěnou židli.
Tom váhavě kývl hlavou a kulhaje pomalu zamířil k židli, na kterou se zhroutil jako hromádka neštěstí. Mikinu položil na stůl naproti rámečkům s fotkami a sklonil hlavu. Bylo to přesně jako před několika týdny, stejné místo, stejné pozice, stejný respekt, který choval vůči tomu utrápenému muži. Přerývaně se nadechl a otevřel ústa, v mysli formulujíc stovky omluv a důkazů o tom, že to s jeho synem myslí vážně. Gordon však byl rychlejší. Posadil se naproti němu a naklonil se přes stůl, aby na něj lépe viděl.
„Jsi v pořádku?“
Tom překvapeně povytáhl obočí. Nerozuměl otázce. Byl ze vzniklé situace natolik mimo, že nedokázal porozumět základním frázím.
„Kulháš.“
„Ou.“ Nejistě se poškrábal na hlavě. „Upadl jsem, ale to nic není.“
Příště si při útěku z Billova pokoje budu dávat větší pozor, chtěl ještě dodat, ale pro jistotu se kousl do jazyka a pevně semkl rty k sobě.
„Dobře,“ Gordon si napravil špinavý límec košile a opřel se zády o opěradlo. Zhluboka se nadechl. „A teď k věci. Chci, abys mi s něčím pomohl.“
Tom překvapeně zvedl hlavu. Téměř zaslechl silný pád kamene, který mu drtil vnitřnosti. Konečně se mohl zhluboka nadechnout, aniž by zoufale tápal po kyslíku. Nepřijde o Billa. Neví to.
„Jistě. Od toho jsem přeci tady. Tak, kde mám začít?“ Na rty mu vystoupil drobný, nejistý úsměv.
„Ne, ne, ne. Tys mě nepochopil. Nejedná se o práci. Měl jsem před chvílí menší nehodu,“ ztišil hlas, do tváře se mu vrátila bojovnost. „A chtěl bych podat žalobu na toho, kdo ji způsobil.“
„Tak to mě opravdu mrzí, pane. Já jen… celkem dobře nechápu, jak bych vám měl pomoct.“
„Zapsal jsem si SPZ, protože ta osoba odmítala spolupracovat. Dokonce mě obvinila, že jsem tu nehodu způsobil já, což je naprostá hloupost.“
„Ještě pořád nerozumím.“
„Tak se podívej.“
Na Gordonově tváři se usadil nepříjemný úsměv, jak Tomovi podal popsaný kus papíru. Tom pohledem rychle přelétl počáteční písmenka i několik čísel a trhl ramenem. Vzápětí sebou však trhl a přečetl si je ještě jednou. A poté několikrát za sebou. V první chvíli mu přišla značka pouze povědomá, ale o několik vteřin později věděl jistě, že auto, které s velkou pravděpodobností narazilo do Gordonova, patřilo jemu, a osoba, která odmítala spolupracovat, byla jeho máma. V ústech mu nepříjemně vyschlo, kámen, který jej ještě před chvílí tolik tížil, byl náhle zpět. Nedokázal zvednout pohled a podívat se na ředitele. Netušil, jak by měl zareagovat. Jeho máma byla přeci výborná řidička. Dodržovala veškeré předpisy, byla svědomitá a opatrná. Právě proto jí bez větších výhrad půjčil své auto. Nerozuměl tomu.
„Tak, myslím, že teď, když už si doufám všechno pochopil, mi řekneš, co je zač ta osoba s těmi podivnými růžovými vlasy. Starší přítelkyně? Teta?“
„Máma,“ pípl tichým hláskem, aniž by k němu zvedl pohled.
„Nic mi k tomu neřekneš?“
„Omlouvám se, ale nevím, co bych měl říct. Přijde mi to zvláštní. Moje máma se takhle nikdy nechová. Kdyby si byla vědoma své chyby, jistě by za ni přijala zodpovědnost. Je chytrá a spravedlivá. Tohle jí vůbec není podobné.“
„Mně se nezdála příliš chytrá a spravedlivá,“ Gordon povýšenecky ohrnul nos. „Urazila mě a pak na mě vychrstla kelímek s kávou.“
Tom věděl, že mu kávou nemohla ublížit, protože ji pokaždé pila téměř ledovou, ale její chování mu přišlo zvláštně cizí. Takhle ji neznal. Něco se muselo stát.
„Urazila?“
„Ano. Řekla, že jsem pokrytec a nazvala mě Střihorukým Edwardem. Vysmívala se snad mým jizvám? Ten film jsem sice nikdy neviděl, ale vím, jak vypadá hlavní představitel. To nebylo poněkud lichotivé. A spravedlivé už vůbec ne.“
I přesto, jak nepříjemně se v tu chvíli cítil, měl chuť se rozesmát. Jeho máma byla zřejmě jedinou žijící bytostí, schopnou vzepřít se Gordonu Trumperovi.
„Možná to nevyznělo lichotivě, ale věřte mi, nemyslela to špatně. Je to její nejoblíbenější film. Kdyby mohla, dívá se na to pořád.“
„A to ji snad omlouvá z jejího pošetilého chování?!“
„Ne… samozřejmě, že ne. Omlouvám se. Je příliš impulzivní. Nechává se vést pouze srdcem a řekne vše, co má na jazyku. Ale jsem si jistý, že vás nechtěla urazit. Možná se jenom bránila.“
Gordona při těch slovech opět zvláštně zahřálo u srdce. Už snad po desáté v ten den. Impulzivní. Vedená srdcem. Ta slova mu byla tak blízká, a přitom tolik vzdálená.
„Bránila?! Snad si nemyslíš, že bych-“ rozkřikl se, ale vzápětí ztichl. Silně zaryl konečky prstů do lakované desky drahého stolu a se zavřenýma očima přerývaně dýchal. „Uzavřeme to. Jelikož ona se mnou odmítala rozumně mluvit, doufám, že ty budeš mít tolik inteligence, abychom se mohli normálně domluvit.“
„Tak co mám udělat?“ Tom poraženě odvrátil hlavu, svěsil ramena a modlil se, aby na něj Gordon co nejdříve vysypal veškeré své požadavky a on mohl odejít pryč a zapomenout na celou nepříjemnost i ledový odstup v jeho očích. Billovy oči byly tolik jiné.
„Chci peněžní náhradu celé opravy auta, jinak na ni podám žalobu.“
Tom zděšeně pootevřel ústa, z hrdla mu vyšel nevěřícný povzdech. „Tohle nemůžete myslet vážně! Máte tolik peněz, že byste si klidně mohl dovolit dvě nová auta a vy ji chcete poslat před soud kvůli několika stovkám eur?!“
„Tady nejde o peníze, ale o princip. Nechci polevit ze svých zásad.“
Tom už se nemohl cítit hůř. Jeho máma měla pravdu. Gordon byl pokrytec. Pokrytec, který si nezasloužil žít v blízkosti tak nádherné bytosti, jakou byl Bill. Zaťal ruce v pěst a snažil se myslet na jeho nevinný úsměv, jinak by to už nevydržel.
„Máma přišla o práci. Já si kvůli veřejným pracím nemůžu najít zaměstnání. Opravdu mě to mrzí, ale nemáme peníze na vaši opravu.“ Jedna možnost tady byla, ale tu zamítl ještě dřív, než se nad ní stačil pořádně zamyslet. Od svých prarodičů by nevzal jediný cent. „Kdybyste chvíli počkal, zbývá mi už jenom něco přes 100 hodin. Pak si najdu práci a vrátím vám to. Nezůstaneme vám nic dlužní. Jen potřebuji trošku času. O víc váš nežádám.“
„Ne. Už jsem řekl.“ Ani sám netušil, proč si tak tvrdě stál za svým, ale nemínil ustoupit. „Požádej svého otce.“
„Nemám otce,“ šeptl. „Nikdy jsem otce neměl. Mám jenom ji. Nejúžasnější bytost na téhle planetě, které se chystáte nesmyslně ublížit.“
„Náš rozhovor právě skončil.“ Gordon nervózně vyklepával do stolu neznámou melodii, netrpělivě čekal, dokud se Tom vyčerpaně nezvedl a kulhavým krokem nezamířil ke dveřím. Položil ruku na kliku, ale zůstal stát. Gordon překvapeně povytáhl obočí, když se najednou ohlédl a přes slzy v očích mu věnoval smutný úsměv.
„Máma se spletla. Nejste jako on,“ vydechl. „On nebyl skutečným člověkem, a přesto byl mnohem lidštější než kdokoli jiný. A vy, člověk, kterým se tolik toužil stát, se chováte jako bezcitná, chladná loutka.“
A dřív, než stačil Gordon jakkoli zareagovat, vyšel ze dveří.
Bill si zapsal ještě několik krátkých poznámek, než to vzdal. Nedokázal se na nic soustředit. Opatrně si protřel unavená víčka, zavřel knihu a odložil ji stranou. Byla to opravdu zajímavá kniha o alternativní medicíně a způsobech její aplikace na jednotlivé části těla, o to víc jej mrzelo, že se nedokázal plně soustředit na možnosti, které nabízela. Když si ji od Flinna před dvěma dny vypůjčil, těšil se, až si ji během volné chvíle celou přelouská, ale nyní nedokázal myslet na nic jiného, než na svého otce a na to, jak moc mu svými slovy ublížil.
Zvedl hlavu a rozhlédl se. Třída bez dětí, působila stejně jako zpěv bez hudby. Smutně. Neúplně. Byl zvyklý na svět ticha, ale nyní jako by veškeré ticho místnosti získalo hmotnou podobu a útočilo na něj ze všech stran. Poprvé se ve třídě necítil příjemně. Poprvé by byl kdekoliv raději, než v té veliké, opuštěné místnosti plné drobných stolů a židliček, krásných i bolestivých vzpomínek, směsí různých vůní i osudů. Pohlédl směrem k oknu a veškeré pozůstatky jeho dobré nálady byly nenávratně pryč.
Pršelo.
Spustil se opravdu silný déšť, studené kapky vody silně dopadaly na bílé cesty i chodníky a pomalu je tím zbavovaly hrubé vrstvy sněhu. Billovi by déšť za jiných okolností nevadil, měl ho rád, dokonce miloval zemitou vůni vznášející se ve vzduchu pokaždé, když zapršelo po dlouhém horkém dni. Ale nyní mu z jakýchsi důvodů překážel. Potřeboval sníh. Potřeboval poletující vločky, překrásné ledové obrazy na oknech, ostrý vzduch, ze kterého se mu točila hlava. Když sněžilo, cítil se v bezpečí. Když padal sníh, věděl, že je všechno v pořádku. A nyní si byl jistý, že něco v pořádku nebylo.
Odvrátil se od okna právě ve chvíli, kdy ze dveří kanceláře jeho otce, pomalu vyšla shrbená postava. Zahleděl se na ni. Zjevně vynakládala hodně veliké úsilí, aby se vůbec udržela na nohou. Několik vteřin pouze stála na místě, přerývaně dýchala a zírala do země. Poté nešťastně zkřivila tvář a pomalu kulhala ke dveřím šatny a on najednou věděl, proč nedokázal snést pohled na déšť. Vyskočil ze židle tak prudce, až narazil do stolu, ze kterého se sesypalo několik věcí, včetně Flinnovyi knížky o alternativní medicíně, a utíkal ke dveřím. Když se po několika nekonečných vteřinách konečně ocitl v zatuchlých prostorech šatny, zdála se být prázdná. Zastavil na místě a zvědavě se rozhlédl.
Bylo to vůbec poprvé, co se ocitl na tom místě a opět pocítil nával hněvu vůči svému otci. Byla to malá, ponurá tmavá místnost s kopou starých skříněk, bez oken, bez přístupu čerstvého vzduchu, bez jediného náznaku pokusu o útulnost. Vzduch byl cítit prachem, špínou, nevypraným oblečením a pozůstatky silného dámského parfému, který jistě patřil Lucii nebo Bertě. Skříňky byly rozházené po místnosti bez náznaku logiky, vytvářely jakési bludiště, kterým se Bill prodíral s neblahou předtuchou, protože přes všechen ten zápach a špínu cítil i něco jiného. Slabé tóny sladkého cedrového dřeva, vanilky a blízkost osoby, která jej v té chvíli naléhavě potřebovala. Vyšel z poslední skříňkové uličky a spatřil jej. V nejtmavším z rohů místnosti, sedícího na veliké staré krabici plné mycích prostředků, s tváří v dlaních.
Prolétl jeho shrbené tělo lítostivým pohledem a popošel blíž. Když byl dostatečně blízko, klekl si a zlehka přiložil své zkřehlé ruce na ty jeho. Propletl s ním prsty a pomalu odkrýval jeho tvář. Při pohledu na ni se vůbec nemusel ptát na to, co se stalo. Přeformuloval svou otázku mnohem výstižněji.
„Co ti u-dělal?“
Tom neodpověděl. Natáhl ruku a bříšky prstů jej pohladil po čelisti. Lehce, téměř neznatelně, jako by mu snad mohl silnějším pohlazením ublížit. Vypadal tak překrásně. Nevinný, křehký, zranitelný. Úplně jiný než jeho otec. Jeho pohled nebyl ledový. Ne. Hořel. Hořel nadějí, láskou a vším, co jej v té chvíli jako jediné drželo při životě. Chtěl se mu jenom dívat do očí. Nic víc nepotřeboval. Utápět se v nich a uvěřit, že vše, co se stalo předtím, bylo pouze noční můrou.
Gordon chtěl celou záležitost alespoň na chvíli vypustit z hlavy, proto se rozhodl, že pro jednou zapomene na práci a půjde si dát někam skvělý drink, díky kterému na všechno zapomene. A kdyby jel taxíkem, nemusel by skončit jenom u jednoho. Sbalil si své věci, vzal Tomovu mikinu, kterou zapomněl na stole, a chtěl mu ji vrátit předtím, než odejde. Celou cestou do šatny přemýšlel nad tím, že by možná mohl pro tentokrát polevit ze svých zásad, že na něj neměl být tak tvrdý. Přeci jen, nezachoval se úplně správně. Neřekl celou pravdu. Ale takhle to pro něj bylo mnohem lehčí a vyhnul se tak zbytečným otázkám. Takže z té neřešitelné situace nakonec stejně vyšel jako vítěz.
Tiše vstoupil do šatny, ve které jej k vlastnímu překvapení nepřekvapilo až takové ticho, jaké očekával. Doléhala k němu vzdálená ozvěna dvou hlasů. Jeden z nich, tichý a smutný, patřil zcela jistě Tomovi. V tom druhém hlasu, v nepravidelně a opatrně vyslovovaných slovech, poznal hlas svého syna. Nedokázal rozeznat, co říkali, proto po špičkách popošel blíž a ukryl se za velikou dřevěnou skříní, ve které bylo nářadí a která byla dostatečně blízko na to, aby si vyslechl jejich rozhovor.
„Mohl… bych ti dát ty- pe-níze.“
„Bille, to nemůžu přijmout. Bylo by to až příliš lehké. A krom toho,“ ozvalo se jakési mlasknutí. „Cítil bych se opravdu hloupě, kdybych to od tebe přijal.“
„Tak to mů-žeš brát ja-ko půjčku. Znám… své-ho otce. On neustou-pí a já nech-ci, aby si Simone mu-sela pro-jít něčím tak-ovým.“ Zaslechl další podivné mlasknutí, tentokrát mnohem delší než to předešlé. Zvědavě se kousl do rtu a zíral na starou, prázdnou zeď před sebou, zatímco naléhavě očekával další slova.
„Opravdu nevím, co mám dělat. Vůbec tomu nerozumím. Máma se takhle nikdy nechová. Nikdy by tvého otce bezdůvodně neurazila.“
„Mož-ná to nebylo bez-důvodně. Ale můj… otec je pří-liš pyš-ný na to, aby přiz-nal, že udělal chy-bu.“
„Jsem ze všeho tolik unavený.“
Chvíli bylo ticho, pak zaslechl pouze jakýsi buchot a poté další mlasknutí. Už to déle nemohl vydržet. S divoce bušícím srdcem vystrčil hlavu a zadíval se do uličky. To, co spatřil, neočekával ani v nejdivočejších snech. Bill, jeho vlastní syn, kterého tolik miloval a ve kterého vkládal veškerou svou důvěru a naději, seděl na klíně klukovi, který mu nesahal ani po paty. A kdyby jen seděl. Hladil jej po tváři, dotýkal se jej tak otevřeným způsobem, že mu bylo okamžitě jasné, že to nedělal poprvé. A když jej něžně políbil, pochopil, co znamenal ten zvláštní zvuk, který k němu doléhal od chvíle, co vstoupil do místnosti. Líbali se po celou dobu.
„Jak dlouho tady dnes zůstaneš?“
„To ne-vím.“ Bill sladkými polibky pokrýval celou Tomovu tvář.
„Já končím v pět. Kdybys na mě počkal, mohli bychom si někam vyjít. Co ty na to?“
Gordon nedokázal odpoutat pohled od Tomovy tváře. Od pohledu, který Billovi věnoval. Zdi kolem na něj najednou začínaly působit poněkud klaustrofobicky. Všechno se s ním točilo, nemohl popadnout dech. Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi.
„To zní skvě-le. Jen šk-oda toho poča-sí.“
„Můžeme zaběhnout nakoupit a jít k nám. Podíváme se s Flinnem na nějaký film, sníme 28 porcí vanilkové zmrzliny, co jen budeš chtít. Nezáleží mi na tom, co budeme dělat. Chci být s tebou.“
„Jen mi slib, že… už ne-budeš smutný. Ně-jak to vy-řešíme, ano? Všech-no bude zase dob-ré.“
Tom se smutně pousmál a silně jej k sobě přitiskl. Pošeptal mu do vlasů něco, co Gordon neslyšel, ale bylo to zřejmě něco hezkého, protože se tvář jeho syna vzápětí přímo rozzářila. Věnoval mu veselý úsměv a také mu pošeptal něco, co mohli slyšet pouze oni dva. Najednou byli oba na nohou a pomalu kráčeli směrem ke dveřím. Když procházeli kolem Gordona, se zatajeným dechem čekal na okamžik, kdy jej odhalí, ale nestalo se tak. Měli oči pouze jeden pro druhého a prošli kolem něj, jako by byl jenom dalším z mnoha kusů staršího nábytku. Tom Billa objímal kolem boků, ten se k němu spokojeně tulil a každý další krok zpečetili drobným polibkem.
„Mys-lím, že budu pot-řebovat tvou po-moc.“
„Ano?“ Tom mu špičkou nosu něžně přejel po líci a dál jej pomalu vedl ke dveřím.
„Ve tří-dě mám… prob-lém s jed-nou la-vicí. Kdybys byl tak… laskav a podí-val ses mi na to.“ Bill byl ochoten vymyslet si i další potíže jenom proto, aby mohl být s Tomem déle.
„Hm, měl bych se na to zřejmě podívat hned. Přeci nechceme, aby se některému z dětí něco stalo.“
„Ne, to… nech-ceme.“
Zadívali se na sebe, ještě jednou se políbili a pak zmizeli Gordonovi z dohledu.
Ještě dlouho poté, co se za nimi zavřely dveře, slyšel v uších ozvěnu jejich veselého smíchu. Místnost byla náhle plná něčeho, co neuměl identifikovat. Nedokázal vstát, nedokázal vykonat sebemenší pohyb, dokonce i něco tak přirozeného jako dýchání mu náhle dávalo hodně zabrat. Svezl se podél skříně k podlaze, zavřel oči a představil si ji. Její krásný hlas, kouzelný smích, podmanivý pohled. Jako by byla u něj. Slyšel její slova. Způsobovala mu stejnou husí kůži jako před lety.
„Vidíš, ty stromy? Třešně. Nejsou kouzelné? Jedna rozkvetlá, druhá holá, bez květů. A přesto pořád stojí. Vidíš, jak k sobě natahují větve? Touží se vzájemně dotknout. Vzájemně si dodávat energii. Nesmíš je srovnávat, protože i když to tak na první pohled nevypadá, jsou stejné. I kdybychom se mezi ně postavili a vytvořili tím překážku, najdou k sobě cestu. Jejich kořeny jsou propletené hluboko pod zemí, skryté našim očím. Chce to čas. Jenom trošku času. A věř mi, dřív nebo později se v záři slunce zatřpytí plody obou.“
„Proč nevidím svět tvýma očima? Proč vidím pouze obyčejné stromy?“
„To vůbec nevadí. Kdybych nebyla s tebou, také bych viděla pouze obyčejné stromy. Ale teď, když jsem našla svou spřízněnou duši, vnímám všechno jinak. I kdyby mezi nás dva někdo vklínil překážku, nerozdělí nás.“
„K-kvůli kořenům?“
„Přesně tak. Kvůli kořenům.“
„Ale kde jsou? My dva přeci nejsme stromy.“
„Tady,“ šeptla a přitiskla si jeho třesoucí se dlaň ke svému srdci. „Tady jsou tvé a tady,“ konečky prstů přiložila k jeho hrudníku. „Tady jsou ty mé.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Juj, tak to teda moc děkuju tobě i tvému tatínkovi. Snad to nebude mít nějaké negativní dopady na tvé studium. Já bych brala kapitolu klidně každý den, to by nám ale příběh skončil zase moc rychle, že.
Na začátku mě rozesmál vyděšený Tom a vzápětí i rozzuřený Gordon 😀
Bill s Tomem byli opět úžasní, jen z Gordona mám trošku strach…
🙂
Krásne, dychberúce, nežné, len Gordon je hnusný aj keď mi ho je ľúto, hnevám sa na neho, že je tak zlý k ľuďom okolo seba. Bill a Tom, ako som už toľkokrát písala, sú v Tvojom podaní strašne krásne osobnosti. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
To láskavé gesto od Tvojho ocina, je nádherné♥
Gordon mě strašně moc štve 🙁 Jsem zvědavá, jak ta nehoda s Tomovou maminkou byla ve skutečnosti, protože Gordonovi nevěřím ani slovo. Opravdu chápu, že mu chybí jeho láska, že si po celý život vyčítá, co se stalo, ale už by s tím měl přestat. Myslím, že jsem to tady už psala, ale napsat to musím znova. Tím svým chladným, nepříjemným chováním neubližuje jen sobě, ale i všem okolo a především Billovi, který si to ani v nejmenším nezaslouží. Považuji za vrchol nevkusu, že žádal Toma o to, aby s jeho matkou vyřešil tu nehodu a prakticky chtěl Toma donutit, aby mu zaplatil. Tom o tí nehodě neví ani ťuk, tak jak má co řešit?! Začínám být už na Gordona pěkně alergická 🙁
A taky se trochu začínám bát toho, co ještě Billovi předvede..tajně doufám, že tohle co viděl v šatně, přejde, a nechá Bill na pokoji. Že jej nechá užívat si vlastního štěstí a lásky. Ale trochu se obávám, že když Tom vlastně ´nesahá Billovi ani po kotníky´, že z toho bude Gordon dělat problémy a bude Billovi Toma zakazovat. Vlastně jsem si myslela, že udělá scénu přímo tam v šatně a byla jsem překvapena, že k ničemu nedošlo. Opravdu se začínám dalšího dílu trochu obávat, ale pevně věřím (díky Tvým minulým povídkám), že by jsi kluky nenechala dlouho se trápit 🙂
A Tom s Billem jsou jednoduše úžasní ♥ Jejich láska nehynoucí, obrovská a strašně nádherná ♥ Ještě pořád se nestačím divit, jak krásně něžně umíš psát a jak skvěle dokážeš opsat jejich city. Ve Tvém podání mi to pak přijde, jako bych tu obrovskou lásku cítila já! 🙂
Moc DĚKUJI! ♥♥
fíííjo tak tenhle díl mě opravdu dosta. Děkuju taťkovi za to, že tě nakopnul k psaní 🙂
Gordon je pitomec… člověk by čekal, že když vidí absolutní lásku v očích svého dítěte, bude ho bezmezně podporovat. To nemluvím o tom, že hází vinu na všechny kolem sebe, ale zamést vlastní práh ho ani nenapadne.
Tom a Bill opět zahřáli u srdíčka, však jsou spolu takoví zlatí 🙂
Mám obavy co udělá Gordon kluci k sobě pasují jako pucle.