Breaking Through 32.

autor: Muckátko :o*

Sám za sebe

Normálně se Bill venku moc netoulal. Zaprvé sám nikam nechodil a zadruhé bylo venku ještě chladno na to, aby se jen tak bezcílně coural po venku. Pár minut strávil vždycky na svém malém balkoně a přemýšlel. Chlad se ale vždy brzy dostal až k jeho holému tělu a zahnal jej zpět do tepla. Pomalu se učil být v domě sám. Dříve sedával v pokoji a čekal, dokud se někdo neobjeví, ale nyní se již plně osmělil a bez pocitů viny se pohyboval po domě. Občas něco uklidil, na televizi už vydržel koukat podstatně déle než předtím, a dokonce dostal Tomovo svolení zůstávat v jeho pokoji, pokud si bude připadat, že je Tom na blízku. Proto celkem dost času trávil na Tomově posteli a poslouchal písničky na Tomově I-Podu, kterého se Tom vzdal. Normálně jej tahal všude s sebou a cestou do školy z něj poslouchal. Vlastně poslouchal písničky při každé příležitosti, když se musel někde déle zdržet.

Bill si vzpomněl, že I-Pod, který zrovna hledal, včera nechal dole v obýváku, kde večer na chvíli usnul. Tom jej opatrně budil, aby si šel lehnout do postele. Sundal sluchátka z uší a I-Pod odložil na stolek. Sešoural se dolů a zanadával, když zakopl o nohavice svých tepláků. Skláněl se na stůl pro bílý přístroj, když si všiml, že se k domu blíží nějaký muž v bundě a kšiltovce. Myšlenky začaly v jeho hlavě lítat jako splašené.

Jde opravdu k nim?

Co bude chtít a bude Bill schopný mu otevřít?

Bill se přikradl ke dveřím a přes záclonku s úlevou sledoval, že je to jen pošťák. Hodil do schránky, co musel, a přesunul se zase o dům dál. Bill sáhl po své bundě, oblékl se a na věšáčku vzal malé klíčky, kterými se odemykala schránka.

Venku vybral obsah a zaznamenal pošťáka, který vycházel ze dveří domu vedle.

„Dobrej!“ houkl na Billa pošťák.

„Dobrý den!“ pozdravil Bill slušně. Už dříve si všiml, že se s pošťákem zdravila jak Simone, tak slyšel i Gordona. Ten muž měl zřejmě tuto oblast na starosti permanentně a v okolí jej lidé už dobře znali. Bill se otočil a vrátil se do domu. Automaticky se probíral obálkami a všemožnými letáky. Nečekal, že by tam bylo něco pro něj, přesto se v polovině zastavil, když našel obálku s jeho jménem, avšak adresou Tomova domu. Nejdřív neměl tušení, kdo by mu mohl psát, ale pak jej to trklo. Musel to být přeci jeho táta.

A taky měl pravdu. V obálce našel složenku a dopis.

Ahoj Bille,

doufám, že se ti dobře daří. Při posledním hovoru jsem ti zapomněl říct, že ti pošlu nějaké peníze, kdyby sis potřeboval něco koupit. Nemohl jsem je ale poslat jen tak v obálce, a tak ti musela přijít složenka. Peníze si můžeš vybrat na nejbližší poště. Budeš potřebovat jen občanku. Pozdravuj Gordona, Simone i Toma.

S láskou

táta

Vzal do prstů složenku a našel kolonku s částkou, která na něj čeká na poště.

„Tatiii,“ zamumlal Bill nespokojeně. 40€. Nebyla to bůhví jak vysoká částka, kvůli které by se Bill musel rozčilovat, ale nepotřeboval peníze. Od té doby, co jej vzal Tom do města a koupil mu všechny ty věci, o nic nepožádal a vše nabízené odmítl.

Povzdychl si. Peníze prostě vybere a nejdříve je nabídne Tomovi, který za něj zaplatil ty věci posledně. Pokud odmítne, schová je Bill do obálky a tátovi vrátí. Důležité ale bylo, že je bude muset vyzvednout.

Odložil zbylou poštu na barový pult, kde bude dobře viditelná, a vydal se nahoru. Jestli si dobře vzpomínal, nejbližší pošta se nachází kousek odsud směrem k centru města. Posadil se na postel a zadíval se na poštovní poukázku. Bylo to riskantní a Bill si nebyl jistý, jestli je na něco takového připravený, ale možná by na něj byl Tom opravdu pyšný, kdyby to dokázal.

Zdá se, že bylo rozhodnuto.

Otevřel svoji skříň a vytáhl si lepší oblečení, které by si mohl obléknout, než bylo obyčejné domácí tričko a tepláky.

Nevěděl, kdy přesně se Tom vrátí ze školy, ale věděl, že bude doma jako první, proto vešel do jeho pokoje a na pracovním stole mu nechal vzkaz. Při odchodu si všiml, že na nástěnce visí jeho rozvrh hodin, který tam ještě včera nebyl. Podíval se na příslušný den a poslední barevné políčko zasahovalo až do 14:00. Teď bylo půl 1.

Bill seběhl dolů a přihnal se k pevné lince. Zvedl sluchátko a vytočil Simonino číslo na mobil. Bohužel ale nikdo hovor nepřijímal, a tak zkusil ještě Gordona. Tomovi volat nechtěl, kdyby měl zrovna hodinu, aby mu nezpůsobil nějaké těžkosti. Ve sluchátku klaplo.

„Halo?“ ozval se Gordonův hlas.

„Ahoj, tady Bill,“ představil se.

„Ah Bille, co potřebuješ? Stalo se něco?“

„Nene, jen kde je Tomova škola?“ zeptal se přímo.

„Oh, je to kousek od centra. Čtvrtá zastávka od centra směrem k nádraží. Pěšky se to dá zvládnout za 15 minut.“

„Nevíte adresu?“

„Uch! Stydím se, ale vážně nevím. Ale vím jméno té zastávky.“ Po Billově vybídnutí mu jméno řekl a ujistil se, že bude Bill opatrný, ať se chystá udělat cokoli. Simone by pravděpodobně začala vyšilovat a Billa po telefonu vyslýchat. Gordon byl jiný. Starostlivý, ale ne tak moc ochranitelský. Billovi zkrátka věřil. Věděl, že když se Bill rozhodne něco udělat, je si tím jistý, protože jinak by to nedělal.

Bill se dobře oblékl, ujistil se, že nezapomněl peněženku, klíče, které mu Tom dal, a především složenku, bez které by mu peníze na poště zřejmě nevydali. Vyšel před dům, dvakrát se přesvědčil, že zamknul, a zhluboka se nadechl. Jeho srdce bilo rychleji a trochu jej bolelo u žaludku, ale přesto vykročil vpřed. Nejistě a opatrně, jako když dítě bojácně prozkoumává okolí, které nezná, ale vykročil. S každým ujitým krokem se ulice plnila lidmi, jak už zažil s Tomem. Snažil se pravidelně dýchat a nikoho příliš neprovokovat přímým pohledem. Byl to Bill, kdo uhýbal lidem z cesty, ačkoli kolikrát nemusel. Přesto do něj lidé občas narazili, nebo do něj strčili, nebo se o něj otřeli svými věcmi, které trčely do prostoru. Jedno se naučil, ať se bude snažit sebevíc, lidé do něj nepřestanou vrážet. Hnali se za tím svým a ostatní je nezajímali. Na takové chování si zvykl velmi rychle, že už šťouchání dokonce přestal i vnímat.

Byl rád, když vešel na poštu, kde bylo jak o mnoho lidí méně, tak o mnoho více osobního prostoru. Sledoval staršího pána před ním, jak mžourá na nějaký přístroj, který ženě vedle nich vydal nějaký lísteček. Pán se rozhlédl kolem a podíval se na Billa.

„Mladíku, buďte tak hodný, zapomněl jsem si doma brýle. Které tlačítko je na důchod?“ zeptal se slušně. Neptal se zrovna toho pravého. Bill takové zařízení viděl poprvé.

„No uhm…,“ vydal ze sebe a stoupl si na místo toho pána. Sjel očima jednotlivé kolonky, až v jedné z nich stálo ‚Výplata důchodů‘. Přejel prstem doprava a stiskl šedé měkké tlačítko. V přístroji to zachrčelo a zepředu vylezl lísteček s modrým pořadovým číslem. Bill jej malým trhnutím vyškubl a podal muži.

„Mockrát vám děkuji,“ poděkoval dědeček uctivě a za pomoci dřevěné hůlky prošel posuvnými dveřmi do místnosti s přepážkami.

Bill stočil pohled zpět ke kolonkám a pomalu je pročítal. Byl trochu nervózní, protože lidé za ním se netrpělivě ohlíželi, co tam tak dlouho dělá, protože jejich polední pauza trvá jen půl hodiny. Naštvaně přebíhali k druhému přístroji, když se tam místo uvolnilo rychleji.

Nakonec našel, co se týkalo jeho. Stiskl tlačítko vedle nápisu ‚Poštovní poukázky – příjem a výdej‘ a odtrhl si lístek. Po vzoru všech lidí prošel šoupacími dveřmi a postavil se stranou. Světelné tabule s čísly si všiml hned. Svítila, blikala a cinkala, jak si pracovnice pošty volali jednotlivé zákazníky. Podíval se na své číslo. 61, a jelikož na tabuli svítilo 55, znamenalo to, že před ním čekalo 6 lidí, kteří přišli dřív, a také přijdou dříve na řadu. Bill se podíval po všech otevřených přepážkách a zjišťoval, že červené číslo je číslo z lístečku a zelené je číslo přepážky. Proto lidé přecházeli sem a tam. Nemohli tušit, kdo si je zavolá. Nad každou přepážkou se nacházelo číslo, které se zleva postupně zvyšovalo. Přímo naproti Billovi byla přepážka číslo 5, takže když bude zavolán k číslu nižšímu, než je 5, automaticky se otočí vlevo, když vyššímu, vydá se doprava.

Pro každého naprosto běžná věc, ale pro někoho, kdo byl na poště snad poprvé v životě, úplná novinka. Bill si potřeboval věci uvědomit a udělat si ve všem systém. U naprosto jasných věcí se zkrátka musel dvakrát ujistit, že jsou tak, jak jsou, a během krátké doby se nezmění.

Díky většině otevřených přepážek přišel Bill na řadu poměrně rychle. Na tabuli bliklo číslo 61 a vedle zelená 6. Bill tedy očima vyhledal okénko a vydal se k němu.

„Dobrý den,“ pozdravil nejistě.

„Dobrý den,“ odpověděla mu žena a zůstala se na něj dívat. Bill jí do otvoru ve skle šoupl složenku a čekal. Žena něco napsala do počítače a otočila se k Billovi.

„Občanský průkaz, prosím,“ řekla a v mluvítku zachrastilo, když si odkašlala. Bill hodil do žlábku kartičku a sledoval, jak si z ní žena něco opisuje.

„Nahoru na řádek prosím podpis,“ podala mu složenku zpět a ukázala na připravenou propisku na pružině. Bill rychle naškrábal svůj podpis. Nebyl zvyklý se podepisovat, a tak mě strach, že si podpis bude žena kontrolovat s tím na občance. Naštěstí se tak nestalo. Po pár formalitách mu žena podala zpět občanku, vyplněnou složenku a 40€ ve čtyřech bankovkách.

„Děkuji. Na shledanou,“ rozloučil se Bill a peníze rychle schoval.

„Na shledanou,“ oplatila mu žena a stiskla tlačítko, aby si přivolala dalšího člověka.

Po opuštění budovy pošty se Bill zadíval na hodiny na sloupu. Měl asi 40 minut na to, aby našel Tomovu školu. Díval se kolem. Bylo tam obrovské množství zastávek, autobusy a tramvajemi se to tam jen hemžilo a každá z nich jela na opačnou stranu do několika různých ulic. Bill přešel silnici a postavil se na zastávku. Podíval se do jízdního řádu, ale z toho nic moc nevyčetl. Podíval se na člověka, který k němu stál nejblíž. Byl to mladý kluk. Možná v jeho věku. Bill měl nutkání jej raději obejít a zeptat se ženy vedle, která však zrovna přijímala hovor a Bill ji nechtěl rušit.

„Uhm promiňte?“ pípl Bill a podíval se na mladíka, který jej okamžitě zaregistroval a strhl si z uší sluchátka.

„Ano?“ podíval se na Billa.

„Já… hledám tuhle zastávku,“ podal mladíkovi papírek s názvem zastávky.

„Jo jasně. No buď pojedeš tramvají číslo 16 a vystoupíš na čtvrté zastávce, nebo půjdeš pěšky tímhle směrem podél kolejí a zase odpočítáš 4 zastávky. Budeš tam rychleji pěšky, šestnáctka před chvilkou odjela a další pojede až za 20 minut,“ vrátil mu kluk lísteček.

„Děkuji,“ přijal Bill lísteček.

„Není za co,“ broukl kluk a vrazil si sluchátka zase do uší, nevěnujíc Billovi další speciální pozornost. Možná se jen jedním pohledem ujistil, že se ten kluk vydal správným směrem, který mu poradil.

Bill, příjemně potěšen sám sebou, že se zvládl zeptat, odpočítával zastávky a po chodníku kráčel dál a dál. Gordon měl pravdu. Po 15-ti minutách dorazil ke čtvrté zastávce. Kousek od ní viděl velkou budovu, u které se to hemžilo mnoha mladými lidmi s taškami nebo batohy a knížkami, podle čehož Bill usoudil, že to budou studenti, a ti se shromažďují kde? Ve škole.

Na dlouhých táhlých schodech, které vedly k hlavnímu vchodu, pobíhalo obrovské množství lidí. Někteří spěchali ven, někteří se ploužili dovnitř.

Billovi přišlo nejlepší zůstat stát dole u sloupu, na kterém stál kamenný květináč, než se motat mezi studenty a překážet.

Měl ještě dost času, ale jakmile se čas na hodinách kousek od školy přiblížil ke dvěma hodinám, začal Bill luxovat pohledem všechny studenty, kteří jej minuli, aby Toma případně nepropásl. Těšil se, jak se bude Tom tvářit, že mu přišel naproti, ale měl i trochu strach, aby mu Tom nevynadal, že takhle riskoval.

Před fakultou se dění trochu uklidnilo, a tak pro Billa nebyl problém zkontrolovat všechny, kteří prošli. Otočil se čelem ke dveřím a v momentě se odpíchl, když na vršku schodů uviděl Toma, jak v doprovodu nějakého kluka schází dolů a něco hledá v batohu. Bill se rozhodl počkat.

„Musím říct, že jsi dneska na tom semináři zaválel. Ten referát se ti fakt povedl,“ chválil Toma Andreas a scházel dolů.

„To protože to byl jeden z mála předmětů, kde vím, o čem je vlastně řeč,“ uchechtl se Tom.

„Na tom něco… co to do prdele…?“ zasekl se Andreas a zaostřil zrakem na osobu, která se téměř schovávala za sloupem pod schodištěm. Brejlil tak usilovně, že skoro zapomínal scházet schody. Tom, příliš zaneprázdněn obsahem svého batohu, nevzhlédl ani na okamžik.

„No to snad…“ zamumlal Andreas znovu a všiml si, že se Tom zastavil. Hledání za chůze bylo zatraceně těžké, když se mu batoh neustále houpal sem a tam. Andreas se vrátil o pár schodů výš a s pohledem upřeným k Billovi začal bouchat Toma do paže.

„Co je?“ zabručel Tom, když nemohl najít svoji peněženku.

„Tome,“ šťouchal do něj Andreas dál.

„Uch! Co?!“ nechal Tom hledání a podíval se na Andrease, který se však díval někam dolů. Podíval se tím směrem a spodní čelist mu trochu klesla.

„Že to není ten, kdo si myslím.“

„Bille?“ vyslovil Tom jeho jméno, aniž by jej Bill mohl zaslechnout. Byl od nich ještě pořád daleko.

„On je tady? Sám?“

„Kruci! Musím jít. Čau!“ rozloučil se Tom spěšně a hodil si batoh na záda. Seběhl zbývající schody, kterých nebylo zrovna málo, a zastavil se před Billem. Až tehdy uvěřil svým vlastním očím.

„Bille?“ vydechl překvapeně. „Bille, co tu děláš?“ zeptal se.

„Musel jsem na poštu, a tak…“

„Musel jsi na poštu?“ podivil se Tom.

„Táta mi poslal peníze a já je musel vyzvednout, tak jsem si říkal, že bych ti přišel naproti, abys nejel domů sám,“ vysvětlil. Tomův výraz zjemnil.

„To je milé,“ vydechl Tom. „Pojď, popovídáme si cestou, už chci být doma,“ vyšel Tom k zastávce, kde nasednou na autobus a pojedou až domů.

„Máš ještě jízdenku?“ zeptal se Tom a postavil se k prosklené čekárně. Bill zavrtěl hlavou.

„Žádnou jsem neměl.“

„A jak ses dostal až sem?“

„Pěšky,“ svěřil se Bill.

„Pěšky?! Ty jsi šel pěšky z domu až sem?“ vypískl Tom a pokoušely se o něj mdloby, když si představil, co se Billovi mohlo stát.

„Zlobíš se?“

„Nezlobím, ale kdybych to věděl, asi bych zešílel strachy,“ přiznal Tom a v automatu koupil Billovi jednorázovou jízdenku.

„Děkuji,“ přijal Bill lístek. „Proč?“ zeptal se.

„Protože… protože… víš, jak dopadla návštěva města minule. Tentokrát bych tam nebyl, kdyby se něco stalo.“

„Já vím, Tomi, ale zvládnul jsem to a mluvil jsem s lidmi. S pánem a s paní na poště a pak s klukem na zastávce, když jsem se ptal na cestu, protože Gordon nevěděl adresu tvé školy.“

„To se ani nedivím, ale víš co, Bille?“

„Co?“

„Jsem na tebe pyšný, že jsi to dneska zvládl. Opravdu moc,“ pohladil Bill po tváři, jak měl ve zvyku.

„Dělal jsem to, abys byl,“ přiznal Bill.

„Opravdu jsem, ale měl bys věci dělat hlavně pro sebe, ne jen pro ostatní,“ poučil jej Tom.

„Ale je to dobrý začátek, nebo ne?“

„Ten nejlepší! Nejraději bych tě teď obejmul, ale jednak je to příliš a jednak nám přijíždí autobus,“ pousmál se Tom a nachystal se k nástupu.

Bill sklonil hlavu a postavil se vedle Toma. A kdyby přísahal, že to nebylo příliš? Kdyby měl autobus zpoždění, obejmul by ho Tom? Nebo to byly jen prázdné řeči, protože Tom tušil, že by jej to Bill nenechal udělat a s tím také počítal? Doteky na rukou, občasné pohlazení Billovy tváře. To všechno bylo krásné, ale začínalo to být málo. Přestávalo to stačit.

Po cestě domů Tom z Billa vytáhl jen poslední drobné detaily, které Tomovi chyběly, aby zmapoval Billův dobrodružný den, a dál jej otázkami netrápil. Bill vypadal unaveně. Možná dokonce uraženě. Tom jej chtěl vzít za ruku, ale co bylo moc, to bylo moc. Cítil se už dostatečně špatně, když se takhle Billovi věnoval několikrát během dne bez důvodu. Bill většinou nebyl ani smutný ani osamělý, ani se mu nestýskalo, a přesto jej Tom až láskyplně bral za ruku, nebo jej hladil po tváři. Bál se, že si Bill začne myslet, že už to z Tomovy strany není čisté gesto, ačkoli bylo. Pocházelo z těch nejčistších citů, kterých byl Tom schopen. Přesto se rozhodl je omezit, i když mu to přišlo tak automatické.

autor: Muckátko :o*