autor: Muckátko :o*
Sám za sebe
Normálně se Bill venku moc netoulal. Zaprvé sám nikam nechodil a zadruhé bylo venku ještě chladno na to, aby se jen tak bezcílně coural po venku. Pár minut strávil vždycky na svém malém balkoně a přemýšlel. Chlad se ale vždy brzy dostal až k jeho holému tělu a zahnal jej zpět do tepla. Pomalu se učil být v domě sám. Dříve sedával v pokoji a čekal, dokud se někdo neobjeví, ale nyní se již plně osmělil a bez pocitů viny se pohyboval po domě. Občas něco uklidil, na televizi už vydržel koukat podstatně déle než předtím, a dokonce dostal Tomovo svolení zůstávat v jeho pokoji, pokud si bude připadat, že je Tom na blízku. Proto celkem dost času trávil na Tomově posteli a poslouchal písničky na Tomově I-Podu, kterého se Tom vzdal. Normálně jej tahal všude s sebou a cestou do školy z něj poslouchal. Vlastně poslouchal písničky při každé příležitosti, když se musel někde déle zdržet.
Bill si vzpomněl, že I-Pod, který zrovna hledal, včera nechal dole v obýváku, kde večer na chvíli usnul. Tom jej opatrně budil, aby si šel lehnout do postele. Sundal sluchátka z uší a I-Pod odložil na stolek. Sešoural se dolů a zanadával, když zakopl o nohavice svých tepláků. Skláněl se na stůl pro bílý přístroj, když si všiml, že se k domu blíží nějaký muž v bundě a kšiltovce. Myšlenky začaly v jeho hlavě lítat jako splašené.
Jde opravdu k nim?
Co bude chtít a bude Bill schopný mu otevřít?
Bill se přikradl ke dveřím a přes záclonku s úlevou sledoval, že je to jen pošťák. Hodil do schránky, co musel, a přesunul se zase o dům dál. Bill sáhl po své bundě, oblékl se a na věšáčku vzal malé klíčky, kterými se odemykala schránka.
Venku vybral obsah a zaznamenal pošťáka, který vycházel ze dveří domu vedle.
„Dobrej!“ houkl na Billa pošťák.
„Dobrý den!“ pozdravil Bill slušně. Už dříve si všiml, že se s pošťákem zdravila jak Simone, tak slyšel i Gordona. Ten muž měl zřejmě tuto oblast na starosti permanentně a v okolí jej lidé už dobře znali. Bill se otočil a vrátil se do domu. Automaticky se probíral obálkami a všemožnými letáky. Nečekal, že by tam bylo něco pro něj, přesto se v polovině zastavil, když našel obálku s jeho jménem, avšak adresou Tomova domu. Nejdřív neměl tušení, kdo by mu mohl psát, ale pak jej to trklo. Musel to být přeci jeho táta.
A taky měl pravdu. V obálce našel složenku a dopis.
Ahoj Bille,
doufám, že se ti dobře daří. Při posledním hovoru jsem ti zapomněl říct, že ti pošlu nějaké peníze, kdyby sis potřeboval něco koupit. Nemohl jsem je ale poslat jen tak v obálce, a tak ti musela přijít složenka. Peníze si můžeš vybrat na nejbližší poště. Budeš potřebovat jen občanku. Pozdravuj Gordona, Simone i Toma.
S láskou
táta
Vzal do prstů složenku a našel kolonku s částkou, která na něj čeká na poště.
„Tatiii,“ zamumlal Bill nespokojeně. 40€. Nebyla to bůhví jak vysoká částka, kvůli které by se Bill musel rozčilovat, ale nepotřeboval peníze. Od té doby, co jej vzal Tom do města a koupil mu všechny ty věci, o nic nepožádal a vše nabízené odmítl.
Povzdychl si. Peníze prostě vybere a nejdříve je nabídne Tomovi, který za něj zaplatil ty věci posledně. Pokud odmítne, schová je Bill do obálky a tátovi vrátí. Důležité ale bylo, že je bude muset vyzvednout.
Odložil zbylou poštu na barový pult, kde bude dobře viditelná, a vydal se nahoru. Jestli si dobře vzpomínal, nejbližší pošta se nachází kousek odsud směrem k centru města. Posadil se na postel a zadíval se na poštovní poukázku. Bylo to riskantní a Bill si nebyl jistý, jestli je na něco takového připravený, ale možná by na něj byl Tom opravdu pyšný, kdyby to dokázal.
Zdá se, že bylo rozhodnuto.
Otevřel svoji skříň a vytáhl si lepší oblečení, které by si mohl obléknout, než bylo obyčejné domácí tričko a tepláky.
Nevěděl, kdy přesně se Tom vrátí ze školy, ale věděl, že bude doma jako první, proto vešel do jeho pokoje a na pracovním stole mu nechal vzkaz. Při odchodu si všiml, že na nástěnce visí jeho rozvrh hodin, který tam ještě včera nebyl. Podíval se na příslušný den a poslední barevné políčko zasahovalo až do 14:00. Teď bylo půl 1.
Bill seběhl dolů a přihnal se k pevné lince. Zvedl sluchátko a vytočil Simonino číslo na mobil. Bohužel ale nikdo hovor nepřijímal, a tak zkusil ještě Gordona. Tomovi volat nechtěl, kdyby měl zrovna hodinu, aby mu nezpůsobil nějaké těžkosti. Ve sluchátku klaplo.
„Halo?“ ozval se Gordonův hlas.
„Ahoj, tady Bill,“ představil se.
„Ah Bille, co potřebuješ? Stalo se něco?“
„Nene, jen kde je Tomova škola?“ zeptal se přímo.
„Oh, je to kousek od centra. Čtvrtá zastávka od centra směrem k nádraží. Pěšky se to dá zvládnout za 15 minut.“
„Nevíte adresu?“
„Uch! Stydím se, ale vážně nevím. Ale vím jméno té zastávky.“ Po Billově vybídnutí mu jméno řekl a ujistil se, že bude Bill opatrný, ať se chystá udělat cokoli. Simone by pravděpodobně začala vyšilovat a Billa po telefonu vyslýchat. Gordon byl jiný. Starostlivý, ale ne tak moc ochranitelský. Billovi zkrátka věřil. Věděl, že když se Bill rozhodne něco udělat, je si tím jistý, protože jinak by to nedělal.
Bill se dobře oblékl, ujistil se, že nezapomněl peněženku, klíče, které mu Tom dal, a především složenku, bez které by mu peníze na poště zřejmě nevydali. Vyšel před dům, dvakrát se přesvědčil, že zamknul, a zhluboka se nadechl. Jeho srdce bilo rychleji a trochu jej bolelo u žaludku, ale přesto vykročil vpřed. Nejistě a opatrně, jako když dítě bojácně prozkoumává okolí, které nezná, ale vykročil. S každým ujitým krokem se ulice plnila lidmi, jak už zažil s Tomem. Snažil se pravidelně dýchat a nikoho příliš neprovokovat přímým pohledem. Byl to Bill, kdo uhýbal lidem z cesty, ačkoli kolikrát nemusel. Přesto do něj lidé občas narazili, nebo do něj strčili, nebo se o něj otřeli svými věcmi, které trčely do prostoru. Jedno se naučil, ať se bude snažit sebevíc, lidé do něj nepřestanou vrážet. Hnali se za tím svým a ostatní je nezajímali. Na takové chování si zvykl velmi rychle, že už šťouchání dokonce přestal i vnímat.
Byl rád, když vešel na poštu, kde bylo jak o mnoho lidí méně, tak o mnoho více osobního prostoru. Sledoval staršího pána před ním, jak mžourá na nějaký přístroj, který ženě vedle nich vydal nějaký lísteček. Pán se rozhlédl kolem a podíval se na Billa.
„Mladíku, buďte tak hodný, zapomněl jsem si doma brýle. Které tlačítko je na důchod?“ zeptal se slušně. Neptal se zrovna toho pravého. Bill takové zařízení viděl poprvé.
„No uhm…,“ vydal ze sebe a stoupl si na místo toho pána. Sjel očima jednotlivé kolonky, až v jedné z nich stálo ‚Výplata důchodů‘. Přejel prstem doprava a stiskl šedé měkké tlačítko. V přístroji to zachrčelo a zepředu vylezl lísteček s modrým pořadovým číslem. Bill jej malým trhnutím vyškubl a podal muži.
„Mockrát vám děkuji,“ poděkoval dědeček uctivě a za pomoci dřevěné hůlky prošel posuvnými dveřmi do místnosti s přepážkami.
Bill stočil pohled zpět ke kolonkám a pomalu je pročítal. Byl trochu nervózní, protože lidé za ním se netrpělivě ohlíželi, co tam tak dlouho dělá, protože jejich polední pauza trvá jen půl hodiny. Naštvaně přebíhali k druhému přístroji, když se tam místo uvolnilo rychleji.
Nakonec našel, co se týkalo jeho. Stiskl tlačítko vedle nápisu ‚Poštovní poukázky – příjem a výdej‘ a odtrhl si lístek. Po vzoru všech lidí prošel šoupacími dveřmi a postavil se stranou. Světelné tabule s čísly si všiml hned. Svítila, blikala a cinkala, jak si pracovnice pošty volali jednotlivé zákazníky. Podíval se na své číslo. 61, a jelikož na tabuli svítilo 55, znamenalo to, že před ním čekalo 6 lidí, kteří přišli dřív, a také přijdou dříve na řadu. Bill se podíval po všech otevřených přepážkách a zjišťoval, že červené číslo je číslo z lístečku a zelené je číslo přepážky. Proto lidé přecházeli sem a tam. Nemohli tušit, kdo si je zavolá. Nad každou přepážkou se nacházelo číslo, které se zleva postupně zvyšovalo. Přímo naproti Billovi byla přepážka číslo 5, takže když bude zavolán k číslu nižšímu, než je 5, automaticky se otočí vlevo, když vyššímu, vydá se doprava.
Pro každého naprosto běžná věc, ale pro někoho, kdo byl na poště snad poprvé v životě, úplná novinka. Bill si potřeboval věci uvědomit a udělat si ve všem systém. U naprosto jasných věcí se zkrátka musel dvakrát ujistit, že jsou tak, jak jsou, a během krátké doby se nezmění.
Díky většině otevřených přepážek přišel Bill na řadu poměrně rychle. Na tabuli bliklo číslo 61 a vedle zelená 6. Bill tedy očima vyhledal okénko a vydal se k němu.
„Dobrý den,“ pozdravil nejistě.
„Dobrý den,“ odpověděla mu žena a zůstala se na něj dívat. Bill jí do otvoru ve skle šoupl složenku a čekal. Žena něco napsala do počítače a otočila se k Billovi.
„Občanský průkaz, prosím,“ řekla a v mluvítku zachrastilo, když si odkašlala. Bill hodil do žlábku kartičku a sledoval, jak si z ní žena něco opisuje.
„Nahoru na řádek prosím podpis,“ podala mu složenku zpět a ukázala na připravenou propisku na pružině. Bill rychle naškrábal svůj podpis. Nebyl zvyklý se podepisovat, a tak mě strach, že si podpis bude žena kontrolovat s tím na občance. Naštěstí se tak nestalo. Po pár formalitách mu žena podala zpět občanku, vyplněnou složenku a 40€ ve čtyřech bankovkách.
„Děkuji. Na shledanou,“ rozloučil se Bill a peníze rychle schoval.
„Na shledanou,“ oplatila mu žena a stiskla tlačítko, aby si přivolala dalšího člověka.
Po opuštění budovy pošty se Bill zadíval na hodiny na sloupu. Měl asi 40 minut na to, aby našel Tomovu školu. Díval se kolem. Bylo tam obrovské množství zastávek, autobusy a tramvajemi se to tam jen hemžilo a každá z nich jela na opačnou stranu do několika různých ulic. Bill přešel silnici a postavil se na zastávku. Podíval se do jízdního řádu, ale z toho nic moc nevyčetl. Podíval se na člověka, který k němu stál nejblíž. Byl to mladý kluk. Možná v jeho věku. Bill měl nutkání jej raději obejít a zeptat se ženy vedle, která však zrovna přijímala hovor a Bill ji nechtěl rušit.
„Uhm promiňte?“ pípl Bill a podíval se na mladíka, který jej okamžitě zaregistroval a strhl si z uší sluchátka.
„Ano?“ podíval se na Billa.
„Já… hledám tuhle zastávku,“ podal mladíkovi papírek s názvem zastávky.
„Jo jasně. No buď pojedeš tramvají číslo 16 a vystoupíš na čtvrté zastávce, nebo půjdeš pěšky tímhle směrem podél kolejí a zase odpočítáš 4 zastávky. Budeš tam rychleji pěšky, šestnáctka před chvilkou odjela a další pojede až za 20 minut,“ vrátil mu kluk lísteček.
„Děkuji,“ přijal Bill lísteček.
„Není za co,“ broukl kluk a vrazil si sluchátka zase do uší, nevěnujíc Billovi další speciální pozornost. Možná se jen jedním pohledem ujistil, že se ten kluk vydal správným směrem, který mu poradil.
Bill, příjemně potěšen sám sebou, že se zvládl zeptat, odpočítával zastávky a po chodníku kráčel dál a dál. Gordon měl pravdu. Po 15-ti minutách dorazil ke čtvrté zastávce. Kousek od ní viděl velkou budovu, u které se to hemžilo mnoha mladými lidmi s taškami nebo batohy a knížkami, podle čehož Bill usoudil, že to budou studenti, a ti se shromažďují kde? Ve škole.
Na dlouhých táhlých schodech, které vedly k hlavnímu vchodu, pobíhalo obrovské množství lidí. Někteří spěchali ven, někteří se ploužili dovnitř.
Billovi přišlo nejlepší zůstat stát dole u sloupu, na kterém stál kamenný květináč, než se motat mezi studenty a překážet.
Měl ještě dost času, ale jakmile se čas na hodinách kousek od školy přiblížil ke dvěma hodinám, začal Bill luxovat pohledem všechny studenty, kteří jej minuli, aby Toma případně nepropásl. Těšil se, jak se bude Tom tvářit, že mu přišel naproti, ale měl i trochu strach, aby mu Tom nevynadal, že takhle riskoval.
Před fakultou se dění trochu uklidnilo, a tak pro Billa nebyl problém zkontrolovat všechny, kteří prošli. Otočil se čelem ke dveřím a v momentě se odpíchl, když na vršku schodů uviděl Toma, jak v doprovodu nějakého kluka schází dolů a něco hledá v batohu. Bill se rozhodl počkat.
„Musím říct, že jsi dneska na tom semináři zaválel. Ten referát se ti fakt povedl,“ chválil Toma Andreas a scházel dolů.
„To protože to byl jeden z mála předmětů, kde vím, o čem je vlastně řeč,“ uchechtl se Tom.
„Na tom něco… co to do prdele…?“ zasekl se Andreas a zaostřil zrakem na osobu, která se téměř schovávala za sloupem pod schodištěm. Brejlil tak usilovně, že skoro zapomínal scházet schody. Tom, příliš zaneprázdněn obsahem svého batohu, nevzhlédl ani na okamžik.
„No to snad…“ zamumlal Andreas znovu a všiml si, že se Tom zastavil. Hledání za chůze bylo zatraceně těžké, když se mu batoh neustále houpal sem a tam. Andreas se vrátil o pár schodů výš a s pohledem upřeným k Billovi začal bouchat Toma do paže.
„Co je?“ zabručel Tom, když nemohl najít svoji peněženku.
„Tome,“ šťouchal do něj Andreas dál.
„Uch! Co?!“ nechal Tom hledání a podíval se na Andrease, který se však díval někam dolů. Podíval se tím směrem a spodní čelist mu trochu klesla.
„Že to není ten, kdo si myslím.“
„Bille?“ vyslovil Tom jeho jméno, aniž by jej Bill mohl zaslechnout. Byl od nich ještě pořád daleko.
„On je tady? Sám?“
„Kruci! Musím jít. Čau!“ rozloučil se Tom spěšně a hodil si batoh na záda. Seběhl zbývající schody, kterých nebylo zrovna málo, a zastavil se před Billem. Až tehdy uvěřil svým vlastním očím.
„Bille?“ vydechl překvapeně. „Bille, co tu děláš?“ zeptal se.
„Musel jsem na poštu, a tak…“
„Musel jsi na poštu?“ podivil se Tom.
„Táta mi poslal peníze a já je musel vyzvednout, tak jsem si říkal, že bych ti přišel naproti, abys nejel domů sám,“ vysvětlil. Tomův výraz zjemnil.
„To je milé,“ vydechl Tom. „Pojď, popovídáme si cestou, už chci být doma,“ vyšel Tom k zastávce, kde nasednou na autobus a pojedou až domů.
„Máš ještě jízdenku?“ zeptal se Tom a postavil se k prosklené čekárně. Bill zavrtěl hlavou.
„Žádnou jsem neměl.“
„A jak ses dostal až sem?“
„Pěšky,“ svěřil se Bill.
„Pěšky?! Ty jsi šel pěšky z domu až sem?“ vypískl Tom a pokoušely se o něj mdloby, když si představil, co se Billovi mohlo stát.
„Zlobíš se?“
„Nezlobím, ale kdybych to věděl, asi bych zešílel strachy,“ přiznal Tom a v automatu koupil Billovi jednorázovou jízdenku.
„Děkuji,“ přijal Bill lístek. „Proč?“ zeptal se.
„Protože… protože… víš, jak dopadla návštěva města minule. Tentokrát bych tam nebyl, kdyby se něco stalo.“
„Já vím, Tomi, ale zvládnul jsem to a mluvil jsem s lidmi. S pánem a s paní na poště a pak s klukem na zastávce, když jsem se ptal na cestu, protože Gordon nevěděl adresu tvé školy.“
„To se ani nedivím, ale víš co, Bille?“
„Co?“
„Jsem na tebe pyšný, že jsi to dneska zvládl. Opravdu moc,“ pohladil Bill po tváři, jak měl ve zvyku.
„Dělal jsem to, abys byl,“ přiznal Bill.
„Opravdu jsem, ale měl bys věci dělat hlavně pro sebe, ne jen pro ostatní,“ poučil jej Tom.
„Ale je to dobrý začátek, nebo ne?“
„Ten nejlepší! Nejraději bych tě teď obejmul, ale jednak je to příliš a jednak nám přijíždí autobus,“ pousmál se Tom a nachystal se k nástupu.
Bill sklonil hlavu a postavil se vedle Toma. A kdyby přísahal, že to nebylo příliš? Kdyby měl autobus zpoždění, obejmul by ho Tom? Nebo to byly jen prázdné řeči, protože Tom tušil, že by jej to Bill nenechal udělat a s tím také počítal? Doteky na rukou, občasné pohlazení Billovy tváře. To všechno bylo krásné, ale začínalo to být málo. Přestávalo to stačit.
Po cestě domů Tom z Billa vytáhl jen poslední drobné detaily, které Tomovi chyběly, aby zmapoval Billův dobrodružný den, a dál jej otázkami netrápil. Bill vypadal unaveně. Možná dokonce uraženě. Tom jej chtěl vzít za ruku, ale co bylo moc, to bylo moc. Cítil se už dostatečně špatně, když se takhle Billovi věnoval několikrát během dne bez důvodu. Bill většinou nebyl ani smutný ani osamělý, ani se mu nestýskalo, a přesto jej Tom až láskyplně bral za ruku, nebo jej hladil po tváři. Bál se, že si Bill začne myslet, že už to z Tomovy strany není čisté gesto, ačkoli bylo. Pocházelo z těch nejčistších citů, kterých byl Tom schopen. Přesto se rozhodl je omezit, i když mu to přišlo tak automatické.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Jsem na Billa opravdu pysna! Je skvele, ze si dokazal dojit na postu mezi spoustu lidi uplne sam 🙂 a je hezke, ze sel doprovodit Toma domu. Ovsem nedivim se mu, ze uz je mu obcasne pohlazeni malo, vsak je podle vseho do Toma pekne poblazneny 😀 a Tom mu to moc neulehcuje svym rozhodnutim mene se jej dotykat. Jsem opravdu napnuta, jak se vztah mezi nimi bude rozvijet. Snad Tomovi brzy dojde, ze Billa nema rad jen jako mladsiho brasku.
Dekuji za dil 😉
Tome, Tome, kdy si uvědomíš, že Bill tohle všechno rozhodně omezit nechce! 🙂
A na Billa jsem dneska moc pyšná! A musím říct, že na té poště bych se cítila úplně stejně, jako on. Nikdy jsem nebyla na poště, kde by byl tenhle vyvolávací systém. Takové vymoženosti tady nemáme 😀
Díky za super dílek a už jsem nedočkavá, jestli Bill Tomovi příště něco řekne…
Bilišku ty jsi zlatičko že jsi to zvládnul a Tom je truhlík musíš jej malinko postrčit.
Tome, není to příliš! Ty dva by si měli promluvit :-D.
Moc pěkný díl, tuhle povídku miluju!!!
Jééj Billy som na teba taká hrdá ! 🙂 Oproti tomu ustráchanému chlapcovi ktorý k sebe nepustil takmer nikoho akým si na začiatku bol si spravil nádherný pokrok.. a Tom ty trdlo ! Toto si zaslúžilo jedno obrovské objatie 😉
Pevne dúfam v to,že to nabudúce napraví :)) Každopádne.. zbožňujem ich v tejto poviedke sú úžasní 🙂
Ďakujem ti za diel 🙂
Bill je moc moc statečný, mám z něho velkou radost 🙂 A rozhodně by ti dva měli hodit řeč, jinak bude docházet k nedorozuměním… A to my určitě nechceme, přejeme si úplně jiný věci :)))
Těším se na pokračování 🙂
Na Billa som strašne pyšná, že tú svoju dobrodružnú cestu zvládol sám a bez problémov. A ešte keď šiel čakať Toma pred školu 🙂 inak Andreasova reakcia bola super. Ten bol inak mimo 😀
Ale ten záver.. Billovi dotyky prestávajú stačiť, lebo je do Toma zaláskovaný, aj keď si to ešte neuvedomuje a Tom sa ich naopak ešte dokonca rozhodne obmedziť, aby náhodou Billa nevystrašil. Takto mu skôr bude ubližovať tým, že ich bude obmedzovať a Bill chce pritom viac. Rozhodne by sa mali čo najskôr porozprávať 🙂
Vďaka za krásnu časť a teším sa na pokračovanie.
To je paráda, moc děkuju za krásný dílek. Oba jsou skvělý, miluju tuhle povídku.
Moc Vám všem děkuji za komentáře! Jste skvělé 🙂
Som tak šťastná, že to Bill zvládol:)
Tom trochu oslepol od kedy sa Billovi darí lepšie. Už nedáva pozor na Billove emócie:D ráchajú sa v tom poriadne obaja. Zrejme budú obidvaja predpokladať o tom druhom úplne niečo iné…
Mali by si to čím skôr ujasniť. Hlavne teda Bill by mal Tomovi oznámiť, že objatie by bolo fajn:)
Veľmi pekne ďakujem za nádhernú kapitolu. Páni, tak sa teším ako by to bolo moje decko, ktoré sa vyliečilo.
Další nádherný díl, který mi ohromně zvedl náladu! 🙂
Bill je úžasné zlatíčko! Stejně jako Tom jsem na něj strašně pyšná, že tohle zvládl. Byl vážně perfektní a i přes to, jak moc mu tlouklo srdce se odhodlal a šel na poštu sám. Dokonce mluvil s cizími lidmi a ještě přišel Tomovi naproti. Až se mi chce z toho všeho brečet! Je úžasné, jaké pokroky Bill dělá, je to něco nádherného. Věřím, že tahle povídka bude mít někdy v budoucnu ten nejkrásnější konec, jaký bych si kdy mohla přát! 🙂
A Tomovo chování chápu, i když mě mrzí, že Billa vážně neobejmul a nevzal jej za ruku. Je pravda, že kdybych byla na Tomově místě, měla bych stejné myšlenky a také bych se snažila jakékoli dotyky omezit. Nezbývá nic jiného, aby někdy udělal ten první krok Bill a nebo aby Tomovi sám o objetí řekl 🙂
Strašně moc se těším na pokračování a moc za tuhle povídku děkuji!!♥♥
Dneska mám z Billa trošku rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem na něj neskutečně pyšná a na tu druhou zase naštvaná, že takhle strašně riskoval. V tom jsem jako Tomi, umírala bych strachy.
Dneska se nám malinko pootevřelo okénko do Billova srdíčka a začíná být více než zřejmé, že jeho city k Tomovi pomalu, ale jistě přestávají být jen bratrské.
Zato z Toma jsem trošku zmatená, vlastně ani ne zmatená, spíše jsem jistým způsobem zklamaná, že jeho city jsou ty nejčistší z čistých. Ale zase, co může být čistějšího, než láska? Vím, že v tuto chvíli je to příliš silné slovo, ale myslím, že tam někde v dálce už slyším zlehounka ševelit její křídla =)♥