Balance 24.

Dnes je to zřejmě poprvé, kdy netuším, co bych měla říct. Proto se nebudu snažit o něco, co by možná vůbec nedávalo smysl a poskytnu vám prostor, abyste se mohli rychleji vrhnout do čtení :). Z celého srdce bych vám chtěla opět poděkovat za nádherné komentáře, za to, jak šťastnou mě děláte a že mě nevědomky nutíte usednout ke psaní i tehdy, když vůbec nemám náladu. Můžu si pouze přát, aby se vám povídka líbila i nadále a abyste to společně s kluky nějak vydrželi až do konce :).

Možná byl vážně nemocný. Možná mu nakonec stejně nedokáže pomoct, ale žil. Ještě pořád dýchal, jeho srdce, ač velice slabě a pomalu, tlouklo v drobném třesoucím se tělíčku, které se odmítalo vzdát. A on to také nemínil vzdát.

Od toho osudného dne, kdy přišel o svou matku, mu přirostl k srdci ještě o něco málo víc, pokud to vůbec bylo možné. Pocítil jakýsi závan zodpovědnosti. Pokud nepočítal sourozence, se kterými si dle jeho vlastních slov vůbec nerozuměl, byl jeho jedinou rodinou. Jediným útočištěm. A i když si to možná jenom namlouval, uvnitř cítil, že by si to právě takhle jeho matka přála.

Bylo to poprvé. Poprvé, co byla kamenná hora, domov hrdého alfa samce a vůdce smečky, útočiště obávaného predátora, svědkem jeho slz. Svědkem jeho slabosti. Svědkem bezbřehé lásky, která mu nedovolovala dýchat a pohltila každé skryté zákoutí jeho nitra.

…

Kdyby Bill tušil, jak moc se věci kolem něj změní za pouhých 24 hodin, užil by si ty tři vzácné dny v domě Kaulitzových ještě více. Od chvíle, co se s Tomem rozloučili, měl pocit, že něco není správně. Chodil z jednoho pokoje do druhého, pozoroval všechny kouty, všímal si všech maličkostí. Nic se nezměnilo, a přesto se nemohl zbavit myšlenky, že bylo něco jinak. Dům musel být větší. Ano! Zdál se mu o hodně větší, místnosti byly mnohem prázdnější a ponuré, dokonce mu i jeho vlastní pokoj připadal naprosto cizí. A Buřtíkova reakce pouze utvrdila jeho nepříjemné pocity. Ve chvíli, kdy společně překročili práh dveří, rozhlédl se kolem sebe a zamířil pod postel. Přesně tak jako pokaždé, když se někde necítil doma. A Bill měl poprvé chuť ukrýt se tam také.

S očima zabodnutýma do mahagonového stolu nesoustředěně přehazoval vidličkou kousky studené zeleniny a odmítal zvednout pohled. Nechtěl se na něj dívat. To, že se vrátil o dva dny dřív, nic neměnilo na tom, jak se zachoval. Opět.

„Copak nejsi rád, že mě vidíš?“
Bill neodpověděl. Stiskl rty do tenké štěrbinky a ze všech sil se snažil potlačit narůstající úzkost. A to už si myslel, že jej to s tou znakovou řečí konečně přešlo. Zřejmě se mýlil.

Gordon provinile sklonil hlavu. Nezvládl to. Tak dlouho společně čekali na tu chvíli, tak dlouho doufali, věřili, modlili se, a když to najednou bylo tady, netušil, jak by měl reagovat. Nebyl na to připravený. Byl zbabělec. Ještě hůř. Sobecký zbabělec, utápějící se ve své vlastní bolesti a vzpomínkách na minulost, zatímco zapomínal žít přítomností. Věděl, že prohrál. Už nemělo smysl být tvrdohlavý. Rozhodl se respektovat Billovo rozhodnutí. Už žádná znaková řeč. Už žádné posunky a nekonečné ticho. A i když si to odmítal přiznat, bylo hezké poslouchat jeho příjemný, jemný hlas.

„Počkáme na výsledek operace a teprve poté se budeme radovat, hm?“ Nervózně se pousmál a postavil před něj své vánoční dárky – čokoládový dort a kytici bílých růží, o nichž si myslel, že jsou jeho nejoblíbenější. „Vím, že máš čokoládový dort nejraději, tak bychom si pro dnešek mohli polevit z pravidel a zapomenout na lněná semínka.“

Gordon se spokojeně usmál, hrdě vypjal hruď a otcovsky jej poplácal po ramenou. Fakt, že se tvářil stejně jako před lety, úplně přehlížel. Dopil svou sklenku vína a vzápětí si opět dolil. Když ji odkládal zpět na stůl, všiml si, že je téměř prázdná. Překvapeně zamrkal. Ještě nikdy předtím se mu nestalo, že by vypil celou láhev sám.

Bill už se na něj nedokázal déle dívat. Vymluvil se na únavu a s popřáním dobré noci rychle mířil ke dveřím. Amélie sebou trhla ze spánku, zvědavě zvedla hlavičku, a když jej spatřila odcházet, rozběhla se za ním. Bill ji ale nevnímal. V náručí nesl kytici několika bílých růží a pomalu, schod po schodu, zkracoval vzdálenost do svého pokoje. Cítil se příšerně. Třásl se a pořád si v mysli opakoval, že to nemohlo být skutečné. Že se mu to muselo pouze zdát. Určitě se každou chvíli probudí a spatří Tomovu krásnou tvář. Byl si tím jistý.

Jakmile se konečně ocitl za dveřmi svého pokoje, sklonil hlavu a očima přelétl bílé hlavičky květů. Z nenadání to na něj všechno dolehlo. Na ramenou ucítil neuvěřitelnou tíhu, která jej donutila svézt se podél dveří k podlaze. Zavřel oči, zrychleně dýchal, ale už nemohl dál. Nešťastně zkřivil tvář a rozplakal se. V tu chvíli měl v hlavě pouze jediné – žádné radování nebude, protože nebude ani operace. Vzdal svůj boj. Už déle neměl sílu.

Nikdo se nesnaží v těch horších chvílích nalézt něco hezkého, nějakou drobnou skulinku. Jakési východisko, díky kterému by byly mnohem snesitelnější.

Z posledních sil se doplazil k posteli a z nočního stolku vzal mobil. Přes slzy v očích téměř neviděl na písmenka, přesto po chvíli odeslal správu, došel k oknu, kde se stočil do klubíčka a čekal.

Seděl u toho okna dlouhé minuty, možná to byla dokonce hodina, ale nakonec se dočkal. Holé, zamrzlé větvě dubu, prohýbající se pod náporem silnějšího větru, najednou zastínil obrys postavy. Bill překvapeně zamrkal, a aniž by si to uvědomoval, vstal a popošel blíž. Konečky prstů pravé dlaně opatrně položil na skleněný povrch, zhluboka dýchal, jeho srdce již opět tlouklo jako splašené.

Tom se silně zachytil okenního parapetu a zadíval se Billovi do tváře. Věděl, že se něco muselo stát. Byl si jistý, že mu není dobře, když jej požádal, aby za ním přišel. Ale obraz, který se mu naskytl, mu rval srdce na drobné kousínky. Osoba, která stála u okna, jako by ani nebyla tím Billem, kterého před několika hodinami opouštěl. Jako by za tu chvíli, co se neviděli, vážně onemocněl. Opuchlé, pláčem zarudlé oči, propadlé bílé tváře, mokré cestičky po slzách. Ale i přesto všechno byl pořád nádherný. Tom vůbec netušil, čím to bylo, že i v takové chvíli působil magicky. Jeho nápadná krása mu i nyní vyrážela dech.

Bill přistoupil ještě blíž, čelem se opřel o sklo a přivřel víčka. Cítil, jak do něj pomalu proniká životodární energie a vyplavuje veškeré trápení. Několikrát se zhluboka nadechl, než se odvážil zvednout pohled. Tom vypadal se zarudlými tvářemi a sněhem na řasách přímo kouzelně. Pozoroval jej lítostivým pohledem, po chvilce dokonce posunul ruku výš a dlaní naznačil pohlazení. Bill už déle nemohl čekat. Otevřel okno, vpustil jej dovnitř, ale nedovolil mu promluvit. Rychle se přitiskl na jeho tělo, chlad vycházející z Tomova nitra jej nutil uhýbat mu, ale on se na něj přesto tiskl pořád víc a víc. Ústa mu zaplnil svým jazykem a pomalu z něj svlékal studené oblečení, zatímco společně couvali směrem k posteli.

Po milování se Bill opět rozplakal. Mezi rozházenými peřinami Tomovi připadal zvláštně maličký. Opatrně kolem něj omotal paže a Bill se k němu silně přitulil. Slabým hláskem mu vyprávěl o chování svého otce, o ošklivých myšlenkách, kterých se nedokázal zbavit i o rozhodnutí, které Toma šokovalo ze všeho nejvíce.

Bill se převalil na záda a Tom se naklonil nad něj. Vpíjeli se jeden druhému do očí.

Svět už nikdy nebude takový, jaký byl, než jsem tě poznal.

autor: B-kay