autor: Ghostie
Somehow I find beauty in our failings,
Somehow I find meaning in these lies.
Somehow I’m made perfect in this fracture,
Your back is begging sweetly for my knives.
-Thrice
A tak se stalo, že Tom dokázal hledat na správných místech. Byl si jistý, že Bill nešel domů, a kromě čerpací stanice tady opravdu nebylo jiné místo, kam pro něj jít. Musel být někde tady kolem, a tak Tom šel na první místo, které mu přišlo na mysl – autobusová zastávka.
První pokus byl neúspěšný, zastávka byla prázdná. Ale hledal dál, pátral po každé zastávce v okruhu jednoho kilometru, o které věděl. Nebylo jich tu mnoho, ale byly daleko od sebe, strategicky umístěné pro snadný přístup k autobusovým linkám. Konečně, Tom jej našel.
Byl to kus vojenské boty, které si Tom všiml jako první, se zastrčenýma černýma úzkýma džínama uvnitř, které Toma ujistily v tom, že je Bill opravdu uvnitř. Zpomalil a opatrně se přibližoval, v mysli si tvořil větu po větě, které by měly být vysloveny. Nemyslel, že by se měl omluvit, ale potřeboval s Billem alespoň mluvit. V poslední době strávili mnoho času v nedorozumění a Tom chtěl dát konečně věci mezi nimi do pořádku.
Když Tom přišel k zastávce blíže, všiml si krve.
Nejistý, co si má myslet, ale s jistotou, že krev je špatná, posledních pár metrů doběhl a nahlédl dovnitř. Bill seděl v rohu, pravou ruku měl bezvládně nataženou mezi koleny a jeho již dříve zraněná levá ruka svírala zápěstí pravé ruky, které se zdálo být nyní zdrojem krve. Tom měl pomalu srdce až v krku, jako by mu chtělo vyskočit z úst a přivést Billa k vědomí. Přehnala se přes něj obrovská vlna paniky a strachu jako tsunami. Opatrně se přiblížil, zatímco se mu převracel žaludek a hrozil, že jeho obsah vylétne ven spolu se srdcem. Opatrně zvedl Billovu ruku a na chvíli pocítil úlevu, když si uvědomil, že krev vychází z centra dlaně a ne ze zápěstí.
Bylo ironií, že to byl právě Tomův nůž, který ležel vedle Billa na lavičce, natáhl se pro něj, ale zaváhal. Ohlédl se zpátky na Billovu dlaň a přitáhl si ji k sobě, aby pochopil přesnou příčinu jeho zranění, a opět polykal žaludeční šťávy, když spatřil uprostřed dlaně kráter přesně v místě, kde se původně nacházela spálenina. Tomovi poklesla ramena pod tíhou viny, a snažil se pochopit, proč to Bill udělal. Bylo zřejmé, že se nesnažil předvést, jak jej Tom obvinil, ale poté, co mu prozradil své tajemství, mu Tom opět příliš nerozuměl, a to ho vyděsilo nejvíc. Tom jej nechtěl opustit, chtěl porozumět a chtěl se snažit ze všech sil, dokud by se neukázalo, že jsou všechny jeho pokusy marné.
Před tím, než se rozhodl Billa probudit, položil jeho ruku zpátky a poklekl. Chtěl jej probudit, ale místo toho se zarazil a po chvíli sáhl do kapsy. Díval se na telefon dlouhou dobu, snažil se rozhodnout, jestli přivolání sanitky stálo za to, aby jej Bill nenáviděl. Bylo zřejmé, že stále ztrácí krev, i když ne takovou rychlostí jako nepochybně dříve. Ale Tom si byl jistý, že Bill neusnul na zastávce jen proto, že si chtěl trochu zdřímnout.
Volal.
Další den se Bill vplahočil do třídy s tlustým obvazem kolem pravé ruky, se kterým bylo téměř nemožné psát. Zhroutil se ve svém obvyklém rohu, vytáhl z tašky The Speed of Dark a začal číst. Potřeboval vedení. Potřeboval vědět, jak se Tomovi postavit po událostech včerejšího dne. Tom byl důvod, že se Bill probudil v nemocnici, s matkou vzlykající téměř ke zhroucení, ale byl také důvod pro nejtrýznivější rozhodnutí Billova života. Ale jeho mysl byla příliš zaměstnaná na to, aby přečetl nějaké slovo. Odložil knihu a pokoušel se přemýšlet.
Když oči opět otevřel, spatřil Toma vcházet do dveří.
Bill už dlouho nevěřil sám sobě, takže Tom by mohl být ten, kdo ho povede. Bylo by to jednoduché, a Bill přesně znal odpověď, kterou mu Tom mohl dát, jež byla důvodem, proč by se jej měl zeptat. Pokud by k sobě byl Bill upřímný, nebylo to vedení, které potřeboval, ale důvěra a jistota.
Nicméně když Tom přišel do zadní části učebny, hodil tašku na zem a klesl na židli vedle Georgova místa – ne Billa – jako kdyby tam Bill vůbec nebyl. Okamžitě složil ruce na stůl a sklonil hlavu. Bill zmateně vklouzl na sedadlo vedle sebe a kopl nohou proti Tomově. Nejdřív přemýšlel, jestli minul, ale nakonec Tom zvedl hlavu jen natolik, aby mohl na Billa pohlédnout před tím, než ji opět sklopil.
„Co sakra? Zlobíš se na mě, nebo tak něco?“ zeptal se Bill upřímně překvapený Tomovým chováním. „Nebo se mnou prostě právě teď nechceš mluvit?“
Tentokrát Tom zvedl hlavu a podíval se na Billa zmateně. „Nejsi na mě pořád naštvaný?“
„Jsem… ale, kurva, nemůžu to řešit právě teď. Žádné další drama, nemůžu vystát další dramata.“
„Ehm…“ Tom se narovnal a zíral na stůl. Po chvíli se zeptal tiše: „jak je na tom tvoje ruka?“
„Hm… není to zlé. Myslím…“ Bill se zamračil a zkřížil ruce na prsou. Očima zabloudil k oknu, pryč od Toma, a zamumlal, „díky.“
„Aha.“
„Já opravdu, ale opravdu nesnáším nemocnice. S naprostým utrpením. Ale…“ Bill si odkašlal, protože věděl, že pokud by Tom nezavolal sanitku a nikdo jiný by jej nenašel, mohlo to mít vážné následky. Dostal transfuzi krve a odpočinul si, a to bylo v pořádku, ale věci s jeho matkou byly podivné a Bill si byl jistý, že každou chvíli mohla dosáhnout svého limitu. Vyčítala si Billovo zranění až neuvěřitelně, a pak, když opustili nemocnici, byla zticha. Celou cestu až doteď byla tichá jako myška. Abnormalita toho všeho Billa děsila, nemohl se zbavit zlověstného pocitu, který se jej držel. Hlavně díky tomuto pocitu potlačil veškeré zbytky hněvu vůči Tomovi za to, že jej dostal do nemocnice. Jakýkoliv jiný hněv za Tomovu nevědomost byl zcela zapomenut.
„Takže… jsi v pořádku? A… nejsi naštvaný? Já… jsem trochu… no, sakra, nevědě jsem, co jsem říkal. Ale Bille, pořád potřebuju odpovědi. Řekl jsi mi o své nemoci, ale já pořád nemám ponětí, co se ti děje v hlavě. Jsem pitomý. Musíš mi tyhle věci říkat, nebo je nepochopím.“ Tom našpulil rty a zíral dál na stůl, s Billem za svými zády se cítil nervózní a trochu vystrašený. Bill dokončil jedno puzzle tím, že mu řekl o SCN11B, ale tím zároveň vytvořil nové, ze kterého měl Tom jen jeden nebo dva kousky. Najednou to byla úplně nová hra.
„Odpovědi…“ Opakoval Bill dutě a dlouhou chvíli přemýšlel. Příliš dlouho, nicméně najednou přišel Georg, a Bill před ním nechtěl o ničem diskutovat. „Po škole,“ slíbil. „Mamka je v poslední době v klidu. Půjdeme do parku…“
Když se Georg přiblížil, Bill se odmlčel, protože ho nechtěl upozornit a nechat vtrhnout do jejich předběžných plánů. Ale on je pouze pozdravil jako obvykle, a v tu chvíli se Tom otočil k Billovi, ušklíbl se a řekl:
„Uhni, sedíš mi na místě.“
„Tome, kam jdeš? Park, pamatuješ?“
„Oh…“ Tom se obrátil, zamrkal a následoval Billa. „Promiň, zapomněl jsem. Proč se prostě nemůžeme jít poflakovat ke mně?“
„Prostě rád bývám venku. Nesnáším pocit být jako v kleci.“
Tom jen přikývl a dal si ruce do kapes. Několikrát se kousnul do piercingu. „Takže… můžeme si promluvit?“
„Oh.“ Bill se podíval na školu a rozhlédl se kolem. Tom si všiml, že se při tom zastavil a přemýšlel, jestli Bill nemůže dělat takhle více věcí najednou.
Zdálo se, že vzduch je čistý, a Bill promluvil. „O čem chceš mluvit?“ Opět se rozešel a Tom jej následoval.
„Ehm… já… no, zřejmě pořád nechápu, jak tvoje hlava funguje, takže… já nevím. Vysvětli mi to.“
„Ehm…“
„Chci říct, proč jsi udělal to, co jsi udělal,“ vysvětlil Tom rychle.
„Aha… no, myslím, že… ty nemáš mnoho jizev, že, Tome?“
„Já… myslím, že ne. To je to, o co šlo?“
Bill si povzdechl, naklonil hlavu dozadu a na chvíli se zadíval na nebe. Tom se odvrátil, měl pocit, že je z něj Bill jen podrážděný.
„Jo, je to jako… Myslím tím, mám tak mnoho jizev, viděl jsi je, a jsou nevyhnutelné. Každá z nich. Já vím, co každou z nich způsobilo a každá z nich… má jiný význam. Jako tahle.“ Bill si povytáhl levý rukáv a ukázal na oválnou bouli. Natáhl paži tak, aby si ji Tom mohl prohlédnout zblízka, ale přesto stále nevěděl, co mohlo být její příčinou. „Tahle jizva, tahle způsobila, že mě vykopli ze školky. To způsobilo, že můj táta opustil mou matku. A to-“ Bill se znovu zastavil, zaváhal a pak si povytáhl tričko k pasu. Tom zíral, ohromeně, když spatřil tlustou, na prst silnou jizvu, která běžela šikmo přes Billův pas. „-tahle… víceméně způsobila, že jsem mámu ztratil. Myslím, opravdu ztratil. Málem jsem zemřel.“
Jizva byla nepochybně hluboká a určitě život ohrožující, jak Tom předpokládal, ale najednou našel svoje oči, jak putují z jizvy na Billovo břicho, na špičku tetování a na ostrou hranu jeho boků. Zíral, dokud Bill tričko nestáhl dolů a mlaskl jazykem.
„Neukázal jsem ti to proto, abys mohl čumět, idiote. Snažím se ti ukázat smysl toho všeho.“
„Oh.“ Tom odtrhl oči od Billova už-více-nevystaveného břicha, i když jej stále mohl vidět ve své mysli. Bill měl zvláštní krásu svého těla, která byla v dokonalé synchronizaci s podivnou krásou jeho obličeje. Tom byl více šokován než cokoliv jiného. „Co?“
„Ptal jsem se, jestli tomu teď rozumíš. Kde přesně se nachází tvoje hlava?“ Zeptal se a zvedl obočí. Tom si povzdechl. Přál si, aby Bill neměl neustále na tváři ten rozzlobený pohled, který zahaloval jeho atraktivní vzhled. Byl pošetilý, když si myslel, že by mohl významně ovlivnit Billův život.
„Bille, jsme přátelé?“
Bill polkl, zamračil se a pak zpanikařil. Přátelé? Ano, pomyslel si, to jsme. Ale měl by na chvíli upustit od své hrdosti a přiznat to Tomovi?
„No… ehm… um…“ Bill vydal několik podivných bublavých zvuků, než rychle a výstižně řekl ´ano´ a svižně se rozešel směrem k parku.
„Počkej,“ řekl Tom, rychle se rozešel za Billem a natáhl ruku, aby ho zastavil. „Jsme, nebo nejsme? Nedělej z toho víc složitou věc, než to je. Je to jednoduché.“
Billovy rty se zkroutily do úšklebku a uviděl, jak Tom naprázdno polkl. Bill se snažil vzpomenout, proč právě oni dva, byli přátelé.
„Ano,“ řekl pevně. „Jsme. Šťastný?“
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Snaha o překlad dnešního citátu:
Nějak nacházím krásu v našem selhání,
Nějak nacházím smysl v těchto lžích,
Nějak se sám nácházím perfektní v tomto zlomení,
Tvoje záda sladce žadoní pro mé nože.
Užijte si dnešní dílek a díky za komentáře 🙂
Ešteže Tom našiel Billa včas, inak by to mohlo mať fakt vážne následky.
A som rada, že sa Bill konečne rozhodol, že dá Tomovi šancu, aby mu pomohol.
Vďaka za preklad.
Snad si to kluci rozříkali ale Bill by se měl více Tomovi otevřít.
pecka, už se těším na druhý díl 🙂
Samozrejme, ze je stastny 😀 moc hezky dil, opet brilantni preklad – dekuji 🙂 myslim, ze ta jizva na brise je klic te nehody na lodi… a myslim, ze prijde neco oskliveho ohledne Jutty. Urcite se ji v te chore palici neco hnusneho zrodilo. Docela se toho obavam :-\ nicmene, moc se tesim na dalsi dil 🙂
Úžasný citát. Som nejaká mäkkota ale skoro všetko ma na tejto poviedke dojíma. Pri tom citáte som si zaslzila.
A pri Billovej odpovedi tiež. Tom je určite šťastný, no a ja s ním. Bola to krásna kapitola, nemám dosť, chcem viac a rýchlejšie ale zároveň nechcem aby to niekedy skončilo. Je to neuveriteľne dobrá poviedka. ďakujem za kapitolu♥
Vážně se mi ulevilo, když šel Tom Billa hledat. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby Tom za Billem nešel.
A jsem ráda, že to kluci mezi sebou trochu urovnali. nejsou na sebe nijak moc naštvaní a baví se spolu. Co víc si přát 🙂 Když si Tom nepřisedl za Billem do lavice, tak jsem měla pocit, že je všechno špatně a měla jsem strach, že jim bude dlouho trvat, než se jejich přátelství dostane tam, kde bylo. Moc mě potěšilo, že to byl Bill, kdo prolomil ledy a začal se s Tomem bavit 🙂
No a Billova poslední věta je prostě krásná!!! 🙂
Moc děkuji za překlad! 🙂
samozrejme že som šťastná:-) konečne možno Bill viac poodhalí o sebe,veď priatelia sú na aby sme s nimi zdieľali svoje starosti♥