Ničitel 39.

Protože mi na tobě záleží

Tom

Bill, miluje mě…

Otočil jsem se, zahodil Gramm i Ničitel a skočil mu kolem krku.

„Loki…“ Pevně jsem ho sevřel a zabořil si hlavu do ohybu mezi jeho ramenem a krkem. Vdechl jsem jeho vůni a usmál se. Prudce jsem zamrkal a snažil se rozehnat slzy, které se mi opět draly do očí. Loki kolem mě obmotal své ruce a vydechl mi na krk horký vzduch.

Roztřásl jsem se. Loki mě konejšivě pohladil po zádech. Trochu jsem se od něj odtáhl, abych mu viděl do obličeje. Jedna osamocená slza si našla cestu z mých očí. Loki mě opatrně chytil za tvář a palcem mi mokrou cestičku setřel. Usmíval se a prohlížel si můj výraz. Pak se přiblížil a zlehka se otřel rty o ty mé. Chvilku vyčkával, než mě pomalu políbil. Byl to náš první polibek od doby, co jsem se mu vyznal, ale mně připadalo, že je to snad naše úplně poprvé.

Všude kolem nás probíhal boj a my tam stáli ve vzájemném objetí. Nic, kromě toho, že jsme spolu, nás nezajímalo. Byl jsem jen já a on. My.

„Opravdu… Opravdu to myslíš vážně?“ zeptal jsem se roztřeseně. Dostal jsem strach, že je to jen hloupý vtip. Že si se mnou a mými city zase jen zahrává.

„Naprosto,“ přikývl. Široce jsem se usmál. Vyjel jsem mu rukama po zádech a prsty se mu začal prohrabovat v jemných vlasech. Spokojeně přivřel oči.

Vtom jsem si něco uvědomil. Pustil jsem ho tak rychle, jako bych se o něj spálil.

„Jsi v pořádku?“ Přejel jsem ho starostlivým pohledem, obešel ho a začal zkoumat jeho nahá záda. Překvapilo mě, že vypadala celkem zdravě. „Počkat,“ zarazil jsem se. „Jak jsi se sem vlastně dostal?“

„To všechno Laava a jeho retard gang.“ Pomalu jsem zamrkal a počkal, až mi to všechno dojde. Laava… Řekl jsem mu, že je Loki uvězněný, ale jak věděl kde? Jak ho mohl někdo tak neschopný dostat zpod Jörmunganda? Loki se ke mně otočil čelem a chytil mě za zápěstí.

„Co až to zjistí ostatní bohové?“

„V nejhorším mě tam hoděj zpátky. Ale myslím si, že teď maj dost práce sami se sebou.“ Řekl to tak klidně, jako by se bavil o počasí.

„Ale-“ Chtěl jsem něco namítnout, jenže on mi přiložil prst na pusu. Pak se naklonil a znovu spojil naše rty. Dlaněmi se mi přesunul na zadek a šibalsky se usmál do polibku. Kousl jsem ho do rtu.

„Hele, tady jste!“ Neochotně jsem se od Lokiho odtáhl. Těsně k nám přiskákal Duffy.

„To seš zas ty?!“ zavrčel Loki temně.

„Ahoj,“ zamával mu Shinigami nejistě. Podíval jsem se na Lokiho a všiml si, že se mu na tváři pomalu tvoří ďábelský úšklebek.

Ale ne. Ne… Tohle není dobrý.

„Co potřebuješ, Duffy?“ zeptal jsem se a snažil se zachránit situaci.

„Mitsuki potřebuje pomoc. Prý tě tam mám dovést.“

„Dobře,“ přikývl jsem. Loki mě pohladil po boku.

„Půjdu s tebou.“

„Ne,“ zavrhl jsem, i když jsem tak moc chtěl, aby se ode mě už nikdy nevzdálil.

„Proč?“

„Musíš zůstat někde na okraji. Tady nepotkáš žádné jiné bohy.“

„To je pravda,“ pokýval hlavou. Sebral jsem Ničitel s Grammem a vtiskl Lokimu krátkou pusu.

„Slib mi, že budeš opatrný,“ zamumlal jsem.

„Ty taky.“ Naposledy jsem se na něho podíval a rozeběhl se za Duffym.

Dovedl mě až na místo, kde bojovali Mitsuki, Ally, Kyle a Thor. Všichni byli zcela zaneprázdnění. Viděl jsem, jak se Thor ohání svým kladivem. Když jsem se podíval víc doprava, spatřil jsem Mitsukiho, který čelil dvěma nepřátelům – Oskarovi a Lauře. Doběhl jsem k němu.

„Levi, vem si Oskara,“ zařval učitel hned po tom, co vykryl jeden silný útok.

„Jasně,“ zavolal jsem nazpátek. Vzal jsem Ničitel a vyslal jeho moc proti Oskarovi. Ten ji stěží odrazil. Věděl, že takhle proti mně nemá žádnou šanci. Ničiteli se nemohlo nic rovnat. Oskar se rychle rozhlédl. Hned na to se rozeběhl někam pryč. Vydal jsem se za ním.

Dostali jsme se mezi trosky nějaké budovy. Snažil jsem se zorientovat a najít Oskara, ale to se mi nedařilo.

„Hej,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se obrátil. Oskar stál asi metr ode mě a pokřiveně se usmíval. Roztáhl prsty, mezi kterými se objevila jeho moc – černá bublající koule. Polkl jsem. Nestihl jsem nic udělat a Oskarova koule mě odhodila pryč. Zády jsem narazil na tvrdou skálu. Bolestně jsem sykl a svezl se na zem. Ničitel mi vypadl z ruky. Zoufale jsem se podíval jeho směrem. Ležel moc daleko a Oskar se blížil.

Sakra!

Vtom se dřevěná hůl vznesla do vzduchu a přiletěla ke mně. Okamžitě se postavila Oskarově síle, která na mě směřovala. Ničitel odrazil čarodějovu moc jakoby nic. Oskar udiveně vykulil oči. Zvedl jsem se na nohy a probodl tmavovlasého muže vražedným pohledem. Teď jsem byl na řadě já. Ničitel se sám od sebe ve vzduchu přetočil a donutil Oskara ucouvnout. Bylo vidět, že neví, co má dělat. Potěšeně jsem se usmál. Měl jsem navrch.

Oskar se pokusil o poslední sebeobranný útok. Stačila mi pouhá myšlenka a Ničitel udělal přesně to, co jsem chtěl. Konečně jsem pochopil, jak s ním zacházet.

Oskar se otočil a dal se na útěk. Vytvořil jsem před ním neviditelnou bariéru, kterou jsem za jiných okolností používal jako štít. Oskar do ní narazil. Dlouhými kroky jsem došel k němu. Chytil jsem Ničitel do ruky a odmrštil Oskara ke skále. Tam jsem ho pomocí své síly spoutal. Vzal jsem ho za bradu a podíval se mu do očí. Zračila se v nich zlost, ale především bolest a zranitelnost.

„Zab mě, no tak mě zabij!“ vykřikl poraženě. Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem. „Dělej! Zabij mě! Prosím…“ Jeho hlas úplně změnil svůj tón. Teď byl zoufalý.

„Ne, nechci tě zabít.“

„Prosím, pomoz mi! Osvoboď mě od toho!“

„Osvoboď?“ zopakoval jsem nevěřícně.

„Já-já nechci být zlý,“ vzlykl. To mě zarazilo ještě víc. Myslí to vážně, nebo to jenom hraje? „Všechno je to kvůli němu, kvůli Anholenovi! Drží mého mladšího bratra jako rukojmího. Musím mu sloužit, jinak ho zabije. Nemůžu žít s tím, že jsem bráškovi nedokázal pomoct. Prosím…“ Chvilku jsem zůstal zaraženě stát. Takže takhle Anholen získal své spojence? Vydírá je?

„V tom případě tvého bratra zachráníme,“ rozhodl jsem.

„Vážně?“

„Jen pokud tuhle bitvu vyhrajeme a ukáže se, že nelžeš.“ Zase tak lehce bych se oblbnout nenechal.

„Pusť mě, pomůžu vám.“

„Nevěřím ti,“ řekl jsem prostě. Vážně jsem se na něj podíval. Pak jsem se rozeběhl pryč. Tady nebylo dál co řešit.

„Počkej! Počkej!“ Slyšel jsem, jak Oskar vříská, abych se vrátil, ale snažil jsem se ho nevnímat. Sám sobě jsem slíbil, že se pro něj vrátím, až bude po všem.

Když jsem se vrátil zpátky na místo, kde jsem dostal za úkol vyřídit Oskara, nikdo už tam nebyl. Všiml jsem si jen Olieho běžícího ke mně.

„Žiješ?“

„Jo.“ Protočil jsem oči. Byl zbytečně starostlivý. Jako bych byl malé dítě.

„Co je s Oskarem? Je… mrtvý?“

„Ne. Spoutal jsem ho.“

„Cože? Jak…?“

„Pomocí Ničitele,“ vysvětlil jsem. „Konečně jsem se ho trochu naučil ovládat.“

„To to trvalo,“ zasmál se Olie. Uraženě jsem si odfrkl.

„Chtěl bych vidět tebe. Manuál u toho nebyl,“ bránil jsem se.

„No jo, jasně,“ zahuhňal. „No nic, ještě to neskončilo.“ Rozhlédl jsem se po Helu. Snad všude, kam jsem dohlédl, ležela mrtvá těla. Byla to hrůza. Vybavila se mi věštba té kartářky. Můžu změnit svůj osud, každý může.

„Ale brzo skončí!“ Olie odhodlaně přikývl. Rozeběhl jsem se vyhledat Lokiho.

Bill

Nechtěl jsem opouštět Leviho, ale bylo to nezbytné. Snad bude v bezpečí, pomyslel jsem si zoufale. Ten pocit… Srdce bijící jako splašené a hrdlo vyschlé strachy… Ten pocit jsem už dlouho nezažil. Byl jsem necitelný. Levi mi vrátil srdce, aby mi ho vzápětí ukradl. Sakra, odkdy přemýšlím o takových poetických pitomostech?

Běžel jsem k Helinu sídlu. Vedle něj byly ruiny starého chrámu. Chtěl jsem prozkoumat, jestli se tam neukrývá někdo z Land’s Crown klanu. Doufal jsem, že cestou nenarazím na někoho z bohů. Když jsem se zamyslel, o něco jsem zakopl. Podíval jsem se na zem. Spíš… o někoho.

„Sorry, kámo,“ zamumlal jsem směrem k mrtvému Álfovi a vypáčil mu ze stále pevně sevřené pěsti meč. Pak jsem se znovu rozběhl ke chrámu. Těsně před vchodem jsem se zastavil a dál pokračoval pomaleji. Otevřel jsem dveře – zatraceně nahlas vrzaly. Co nejtišeji jsem vešel dovnitř a zase je za sebou zavřel.

„Někdo tu byl zvědavý, co?“ ozval se za mnou až bolestně známý hlas.

„Andy…“ zašeptal jsem a otočil se k němu.

„Loki.“ Na chvíli vypadal stejně zaskočeně jako já. Pak se zamračil. „Proč jsi to udělal? Jak jsi mohl?“

„Já se k vám nemůžu přidat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prostě to nejde.“

„Jenom jsem chtěl… sakra!“ Kopnul do nějakého kamene povalujícího se na zemi. „Do hajzlu!“

„Uklidni se,“ řekl jsem mírně. Neposlouchal mě. „Andy…“ Natáhl jsem se a chytil ho za ruku. „Klid…“

„Proč už mě nemáš rád?“ Přímo se na mě podíval obrovskýma očima plnýma smutku. Na chvíli mi opět připomněl toho Andyho, kterého jsem miloval.

„Nechápeš to… Pořád mám rád svýho Andyho, který se mnou chodil do školy, byl na mě hodný a podržel mě, kdykoliv jsem potřeboval. Ale ty nejsi on.“ V jeho očích se zatřpytily slzy. Pak se mi vytrhl a vrhl po mně černý plamen. Uhnul jsem se.

„Proč kopíruješ moji sílu?“

„Chtěl jsem ti být blíž!“ Další útok, který jsem bez problémů vykryl.

„Místo toho se mi vzdaluješ.“ Na chvíli se zastavil a ztěžka oddechoval.

„Našel sis za mě náhradu,“ procedil mezi zuby.

„Přešel jsi na špatnou stranu,“ opáčil jsem.

„Ty… miluješ… jeho.“

„Ano,“ přikývl jsem prostě. Než jsem stihl zareagovat, přistála mi na tváři facka. Překvapeně jsem se pulzujícího místa dotkl.

„Lhal jsi mi…“ Tak temný pohled jsem v jeho očích ještě neviděl. Nevesele jsem se usmál.

„To jsem prostě já.“

„Slíbil jsi mi, že mě budeš milovat navždy.“ Andy měl šílený výraz ve tváři. Dost mě to znepokojilo.

„Andy? Jsi v pořádku?“

„Ukončíme to. Tady a teď.“ Rozběhl se ke mně.

Čekal jsem, a až když byl tak dva kroky ode mě, vytáhl jsem meč a nastavil ho proti němu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Jeho oči se rozšířily strachy a zrychleně dýchal. Pomalu jsem vytáhl ostří z jeho těla a nechal ho, ať se o mě opře. Chvěl se. Něžně jsem ho sevřel v náručí.

„To bude dobrý,“ zašeptal jsem mu do ucha. Po tváři mi stekla jediná slza. „Teď už bude všechno dobrý.“

„Loki“ zasípal.

„Neboj, jsem tady. Budu s tebou až do konce.“

„Vždycky jsem chtěl, abys byl u mě, až budu umírat…“ Pohladil jsem ho po zádech.

„Miluju tě,“ vzlykl.

„Já tebe taky,“ řekl jsem konejšivě. Jeho tělo se uvolnilo a on šťastně vydechl. Nic víc jsem mu dát nemohl, ale on si nic jiného nepřál. Zaručil jsem, že umře šťastný. Krev z jeho rány mě hřála na břiše a stékala na zem.

„Je mi zima,“ řekl tichounce. „A to i když jsem s tebou. Není to divný?“ Krátce a přidušeně se zasmál. Pak se rozkašlal. Z břicha se mu vyvalila krev a s hlasitým zvukem stříkla na zem. Sevřel jsem ho o něco pevněji, jako bych mohl zabránit jeho duši, aby uletěla pryč.

„Zlobíš se na mě?“ zeptal jsem se tiše.

„Ne…“ V jeho hlase jsem slyšel úsměv. „Už jsem měl dost toho být zlý. Děkuju.“ Sedl jsem si na zem a jeho posadil naproti. Doufal jsem, že aspoň trochu zpomalím krvácení… Sobecky jsem si přál víc času s tím starým Andym, který se najednou vrátil. Byl bledý a jeho obvykle jasné a veselé oči byly zakalené.

Vtom se trhaně nadechl a znovu se na mě překlopil.

„Ne,“ vydechl jsem zoufale. Celé jeho tělo divně ztuhlo. „Andy,“ vzlykl jsem. Teď, když jsem držel v náručí jeho prázdné tělo, se ven dostalo všechno zoufalství, smutek i stesk, láska a oddanost. Do teď jsem to skrýval hluboko v sobě, ale to už nemělo cenu.

Po půl hodině jsem si uvědomil, že bych se měl vrátit do bitvy, abych byl aspoň trochu užitečný. Opatrně jsem vzal Andyho ztuhlé tělo do náruče a odnesl ho na rozbitý kamenný oltář.

„Sayonara,“ zamumlal jsem.

„Hej, Loki!“ Prudce jsem se otočil. Do chrámu vběhl Levi. „Hledal jsem tě.“ Ztěžka oddechoval.

„Jak jsi mě našel?“ Můj hlas zněl divně.

„Tohleto má nějakou navigaci,“ zamával Ničitelem. Jen jsem přikývl. „Stalo se něco?“ Levi popošel blíž. Pak spatřil Andyho prázdnou schránku. „Ty…? Nevěřícně se na mě podíval. Znovu jsem pouze přikývl. „A… jsi v pořádku?“

„Jo, je mi fajn.“

„Loki…“ Odmlčel se. „Bille.“ Škubl jsem sebou. Došel až ke mně a pevně mě objemul. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Aby mě měl někdo rád a podpořil mě.

„Budeme muset jít,“ zašeptal jsem.

„Hmm…“ Ani jeden z nás se neměl k odchodu. Nakonec jsem se neochotně odtáhl a chytil ho za ruku.

„Půjdu po Jimmym,“ řekl jsem rozhodně.

„Proč? Je to nebezpečný,“ odporoval Levi.

„Když vyřídím ty nejsilnější, budeme mít větší šanci na úspěch.“

„Tak půjdu s tebou.“

„Ty jich můžeš zabít víc najednou. Běž pomoct jim,“ kývl jsem směrem k polím Helu, kde stále ještě probíhala bitva.

„Dobře…“ Bylo vidět, že se mnou moc nesouhlasí z osobních důvodů, ale věděl, že mám pravdu.

„Nenech se tam někde zabít…“ sevřel jsem ho v náruči.

„Nápodobně,“ vydechl. Poslední dotek, poslední oční kontakt. Znovu jsme se rozdělili.

autor: Dietřisko & Kentaur