autor: Muckátko :o*
Nový domov
Auto projelo jen pár ulic, párkrát zabočilo a parkovalo před domem Tomovy rodiny. Bill se ani nestihl pořádně rozkoukat po městě a už byli na místě. Sledoval Toma, jak vyskakuje z auta Billova táty a pomáhá Jörgovi vyložit pár tašek s Billovými věcmi. Bill tedy otevřel dveře a vyšel. Ulice vypadala moc pěkně. Bylo tam čisto, všude rodinné domky se zahrádkami, líbilo se mu tam. Vypadalo to tam skoro jako u něj doma. Obešel auto a sledoval, jak Tom bere všechny věci.
„Půjdu napřed. Bezpečnou cestu zpět, pane Kaulitzi,“ popřál mu Tom a přátelsky se usmál.
„Díky, Tome, a ještě jednou děkuji za tohle všechno.“
„Není zač,“ kývl Tom a vešel do domu.
Jörg se otočil na Billa, který se díval na domek Trümperů. Ačkoli souhlasil a po Tomově vyprávění, co všechno jej čeká za úžasné věci, se posledních pár dnů dokonce i těšil, teď se v jeho očích znovu objevily pochybnosti.
„Bille? V pořádku?“ sáhl Jörg na Billovo rameno.
„Asi ano,“ přikývl Bill a podíval se na tátu.
„Kdybys cokoli potřeboval, zavolej, ano? Slibuju, že si pro tebe přijedu, jak jen to bude možné. Trhá mi to srdce, že tě tady musím nechat samotného,“ povzdychl si Jörg.
„Je to, jako bych byl v léčebně.“
„V léčebně jsi musel být. Tady nemusíš,“ oponoval mu Jörg.
„Na tom nezáleží. Zvládnu to,“ vyslovil Bill, snažíc se přesvědčit nejen otce, ale hlavně sebe.
„Simone a Gordon jsou moc milí. Určitě se u nich budeš mít dobře. Neboj se. Kdykoli se ti bude stýskat nebo tak, zavolej, ano?“
„Dobře.“
„Dávej na sebe pozor a… však víš… pamatuj na dobré vychování,“ ušklíbl se Jörg a donutil Billa k mírnému protočení očí. Nebyl přece malé dítě.
„Jeď opatrně,“ pípl starostlivě.
„Pojedu, slibuju. Buď na sebe opatrný. Ahoj.“
„Ahoj.“
Jörg nasedl do auta a přes okénko spolujezdce svému synovi ještě zamával, dokud s těžkým srdcem nenastartoval a neodjel, nechávajíc své jediné dítě stát za sebou. Bill se díval na zadní část auta dlouho. Dokonce i když už bylo pryč, měl pocit, že auto stále vidí.
„Bille?“ oslovil jej Tom a donutil jej tak pohlédnout jinam.
„Hm?“
„Jsi v pořádku?“
„Budu,“ pousmál se Bill a stiskl v prstech uši od tašky.
„Pojď, seznámím tě s našima a vezmu ti tašku. Hosté si zavazadla nenosí,“ zavtipkoval Tom a vedl Billa dovnitř. Položil tašku na botník a pokynul Billovi, aby šel dál po tom, co si oba zuli boty.
„Mami? Tati?“ houkl Tom do kuchyně a přivolal tak oba rodiče do obýváku. Všiml si, že se Bill malými krůčky dostal za Toma a schoval se za jeho rameno. Měl strach a Tom se mu nedivil. Gordon se tvářil neutrálně. Neuměl se ksichtit jako Simone, která měla úsměv od ucha k uchu. Chtěla Billa přivítat vřele, aby se u nich cítil dobře, i kdyby její panty měly dostat křeč od toho usmívání se.
„Bille?“ otočil se na Billa Tom a ustoupil trochu stranou, ničíc tak Billův záměr schovávat se za Tomovými zády. „Tohle je moje mamka Simone a můj taťka Gordon,“ ukázal na oba rodiče. „A tohle je Bill,“ usmál se.
„Dobrý den,“ pozdravil Bill slušně a čekal, co bude.
„Ahoj Bille, doufám, že se u nás budeš cítit dobře.“
„Ahoj Bille, já na ty sladký řečičky moc nejsem, takže… prostě… vítej u nás doma,“ kývl Gordon hlavou. Ani Simone ani Gordon se nedožadovali potřesení rukou.
„Později mi musíš říct, Bille, co rád jíš a co naopak ne,“ vzpomněla si Simone. Bill se nadechl, že něco odpoví.
„To opravdu uděláme později. Ukážu Billovi dům a jeho pokoj,“ rozhodl Tom. Jak znal svoji mámu, hučela by do Billa tak dlouho, dokud by mu chudákovi nepraskla hlava. Nejdřív jej tu nechtěla, a teď by se tu samou ochotou div nepřerazila.
„Dobrý nápad. Půjdu udělat večeři. Budu dělat salát s opečenými francouzskými bagetami s bylinkami. Může být?“
„Eh?“ vydali ze sebe Tom s Gordonem. Co přijde za chvíli? Kuře ala bažant na deset různých způsobů?
„Mám rád saláty,“ řekl Bill, když viděl, že nikdo jiný se slova zřejmě neujme.
„Výborně!“ vypískla nadšeně a zmizela v kuchyni. Gordon zamumlal něco o tom, že jí raději pomůže a zmizel.
Tom si povzdychl a zůstal se dívat před sebe. Bill otočil hlavu a podíval se na Tomovu trochu ustaranou tvář. Posmutněl.
„Překážím, že ano?“ Tom sebou škubl.
„Co? Ne! Vůbec ne,“ zavrtěl Tom hlavou.
„Tomi,“ zamručel Bill, aby mu dal najevo, že je mu situace jasná.
„Dobře, přiznávám. Prvních pár dní to bude asi divné a takové formální, ale jsem si jistý, že to bude dobré. Jen se potřebujeme všichni trochu otrkat. Vlastně by sis měl tuhle máminu pozornost užívat, za pár dní, až jí řekneš, že máš hlad, budeš rád, když tě alespoň nasměruje k lednici, aby ses laskavě obsloužil sám,“ ušklíbl se Tom a Bill se zahihňal do dlaní. „Tak pojď. Vezmu tvoje věci a provedu tě tu,“ vrátil se Tom do předsíně a pobral všechny Billovy tašky. Moc jich nebylo, takže měl jednu ruku úplně volnou.
„Támhle vzadu je ložnice, ty dveře támhle jsou koupelna, mimochodem dole je ještě jedna, můj pokoj a naproti ty dveře budou dveřmi od tvého pokoje. Do kuchyně se podíváš při večeři a v obýváku jsi už byl. V kuchyni jsou pak ještě dveře do garáže a francouzské okno na verandu, kde někdy v létě jíme, když se sejdeme všichni doma. Za domem je pak zahrada. Nic zvláštního. Tráva, zahradní domek, posezení u skalky a máminy okrasné stromky, keře a květiny. Můžeš se tu pohybovat, jak se ti zlíbí. Na všechno se podívej, všechno si osahej, jen se vyhni té hloupé fialové váze, co je v obýváku ve vitríně. Mamka ji dostala od nějaké kolegyně z Číny a smrt by byla to nejmenší, co by nás všechny potkalo, kdyby se té příšernosti něco stalo. No dost žvanění,“ mávl Tom rukou a otevřel dveře do pokoje pro hosty. Nechal otevřeno, aby mohl vejít i Bill a položil všechny jeho věci na křeslo v rohu pokoje.
„Tohle bude tvůj pokoj. Později můžeme zajet do města a koupit něco, co se ti bude líbit a udělá to tu útulnějším, pokud budeš chtít,“ nabídl mu Tom. „Nechám tě v klidu si vybalit a rozkoukat se. Budeš potřebovat pomoct?“
„Ne. Děkuji.“
„Dobře,“ přikývl Tom a sáhl po klice ode dveří.
„Tome?“
„No?
„A kde…“
„Oh. Budu u sebe, a kdyby ne, kradu jídlo mámě pod rukama v kuchyni,“ zasmál se a nechal Billa s drobným úsměvem o samotě. Přešel ke svému pokoji a vklouzl dovnitř. Odolával nutkání si okousat nehty. Chtěl vědět, co teď Bill dělá. Jak se tváří, na co myslí. Právě teď chtěl mít naproti v pokoji kameru, aby mohl sledovat, jak se Bill cítí. Určitě má ve tváři výraz, který stoprocentně odpovídá jeho pocitům. Nejsou to přetvářky před Tomem a jeho rodiči. Je to obraz toho, jak se skutečně ohledně této věci cítí. Tom by hádal, že je nesvůj. Možná stojí uprostřed pokoje, rozhlíží se kolem a nesmělé zkoumá okolí prozatím jen pohledem.
Bill se rozhlížel po pastelově oranžových stěnách, tmavém nábytku, čistě povlečené posteli, kouřové lampě a velkém oknu, které vedlo na malinký balkon, kam by se sotva vešla alespoň židle na sezení. Pokoj se Billovi líbil. Přesto došel k oknu, vzal za ručku a otevřel. Potřeboval trochu vzduchu. Jeho pokoj v léčebně byl o polovinu menší, přesto to byla tato místnost, která jej svírala. Přesunul si tašky na postel, otevřel je a přešel ke skříni. Rozevřel dvířka a vypískl leknutím, když na něj vypadla bílá obálka. Zvedl ji ze země, a jelikož byla adresovaná jemu podle jména Bill, které stálo na přední straně, roztrhl ji a vytáhl z ní lísteček.
Bille,
dlouho jsem Ti neposlal žádný dopis, takže vítej u mě doma. Doufám, že se mi podaří z mého domova vytvořit i Tvůj domov. A jak už jsem říkal, když budeš něco potřebovat, nebo si budeš chtít jen tak popovídat, jsem hned naproti. 🙂
Bill se upřímně široce usmál. Takové nápady může mít opravdu jen Tom. Vrátil uvítací dopis do obálky a opřel jej na nočním stolku o malou lampičku. Začal z tašek vytahovat své oblečení a osobní věci už s daleko lepším pocitem.
Později toho večera vypadal pokoj pro hosty zabydleně. Vůbec se nedalo poznat, že byl nějakou dobu úplně prázdný. Ve skříních měl jeho majitel oblečení, na poličkách malé drobnosti, v křesle polštář s vytištěnou rodinnou fotkou. Dovnitř vnikal chladný čerstvý vzduch a hýbal tak se sněhobílými záclonami. Bill se na chvíli posadil na postel a rozhlížel se kolem. Neměl co dělat. Stejně jako obvykle neměl co dělat v léčebně, ale tam se cítil doma, tady se ještě pořád cítil svázaně. Vysvobodilo jej až ťukání na dveře.
„A-ano?“ houkl Bill ke dveřím. Myslel, že když neodpoví, stejně ten dotyčný vejde, jak tomu bylo v léčebně. Divil se, že osoba za dveřmi opravdu vyčkávala, až ji Bill vyzve ke vstupu. Možná by i odešla, kdyby neodpověděl.
„Ah, Bille! Myslela jsem, že sis šel na chvíli zdřímnout. Večeře je hotová. Měl by sis pospíšit ke stolu, protože Tom dole prohlašuje, že má takový hlad, že by snědl celého kance,“ protočila Simone očima. Bill se pobaveně usmál a vstal z postele. Následoval Simone až do kuchyně, kde Tom zvědavě nahlížel do misek a uhýbal Gordonovým výchovným políčkům.
Bill se posadil na volnou židli a nepohodlně se ošil. Tom si toho všiml. Využil toho, že Gordon jako obvykle četl papíry do práce a Simone ještě něco dokončovala u linky. Pomalu se natáhl pro Billovu dlaň ležící vedle talíře a mísy se salátem a povzbudivě ji stiskl, aby Billovi dodal odvahu a utěšil jej. Bill sebou cukl a podíval se na Toma.
„Neboj se,“ špitl Tom neslyšně. Bill omotal prsty kolem Tomových a stisk mu opětoval. Jasně mu tím odpověděl, že se pokusí. Tom palcem pohladil hřbet jeho bledé hubené ruky a odtáhl se, když Simone pomocí chňapky sesypala opečené bagetky s bylinkovým máslem do ošatky a odkládajíc jak ošatku, tak plech, se posadila ke stolu.
„Tak dobrou chuť,“ popřála všem a poděkovala, když se jí trojhlasně dostalo stejného přání.
Všichni jedli nejdříve tiše. Na první pohled si všímali svých talířů, ale na ten druhý bylo vidět, že si všichni Trümperovi po očku prohlíželi Billa. Všichni tři chtěli vědět, jestli z něj už opadla nervozita, ale z jeho opatrných až bojácných pohybů, když si bral jídlo, aniž by jej někdo před tím vyzval, bylo jasné, že se s novým prostředím ještě nesžil. Jak taky mohl? Byl v něm teprve pár hodin.
„Po večeři ještě nebude tak pozdě. Budete chtít něco podniknout? Projít se nebo tak?“ zeptala se Simone do ticha. Tom polkl a podíval se na mámu a pak na Billa, který převaloval jídlo v ústech a kmital očima z Toma na Simone.
„No, když bude Bill chtít, tak klidně.“ Bill pochopil, že se od něj bude očekávat nějaké stanovisko k nastalé věci.
„Já… kdybych mohl… rád bych si šel dnes lehnout. Jsem trochu unavený,“ špitl Bill opatrně. Tom přikývnul. Chápal to. Bill nebyl fyzicky unavený jako spíš psychicky.
„To nevadí, Bille, bylo toho dneska moc. Nějaký fajn program můžete nechat na jindy,“ usmála se Simone a pokračovala v jídle. Bill tiše vydechl. Byl Tomovi vděčný, že jej co chvíli častuje uklidňujícím úsměvem. Držel se té malé pozornosti, jako se tonoucí chytá stébla. Tomův úsměv dělal věci o tolik lehčí.
Po jídle Gordon poslal Toma nahoru, kdyby Bill něco potřeboval. Přišlo mu nevhodné, aby se oni tři zdržovali dole u nádobí, zatímco Bill by zůstával nahoře odstrčený. Tom bez námitek splnil tátovo přání. Později bude muset Billovi poděkovat, že byl díky němu ušetřen mytí nádobí. S Billem se střetl na chodbě. Bill sebou škubl, jako by byl přistižen při zakázaném výletu.
„Oh ahoj,“ usmál se Tom a přešel k Billovi. Nechtěl se ptát, kam Bill jde. Zajímalo jej to, ale nechtěl, aby to vypadalo, že má Bill vůči němu nějakou oznamovací povinnost.
„Ahoj. Mohl-mohl bych tedy použít koupelnu?“
„Jasně! Pojď, ukážu ti, co kde je,“ rozešel se ke dveřím koupelny. Rozsvítil a počkal, dokud nevejde dovnitř i Bill. „Takže tady jsou čisté ručníky, tady ve skříňce si půjč všechno, co budeš potřebovat. Mýdlo, sprchový gel, cokoli. Pak skočíme do drogerie a koupíme ti vlastní věci. Na dveřích visí tmavě modrý župan, který si můžeš vzít, no a to je asi všechno. Klidně se tu ráchej, jak dlouho budeš chtít. Pokud budeš chtít použít vanu, pěna do koupele je na poličce,“ ukázal Tom a podíval se na Billa, který kmital očima po celé místnosti, aby stíhal všechno, co mu Tom ukazuje.
„Děkuji,“ podíval se Bill zpět na Toma, který se mu zpříma podíval do očí.
„Je všechno v pořádku? Můžu něco udělat?“ Stále viděl nepohodlí v Billových očích. Bill kývl.
„Jen… jsem tu cizí a cítím se… nesvůj,“ přiznal Bill a sklopil hlavu.
„Pro mě cizí nejsi a neboj se, brzo bude všechno dobré. Možná ti mamka dokonce dovolí říkat jí Simone,“ zasmál se Tom a s potěšením sledoval, že i Billa rozveselil. Pohladil Billa po tváři. „Dej si voňavou teplou vanu a uvolni se,“ cvrnkl Billa jemně do nosu a z místnosti odešel.
Bylo už pozdě. Tomovi rodiče už dávno spali a Toma Bill slyšel pochodovat po patře. Nejspíš se coural pro jídlo a pití a do koupelny. Kolem půl 11 však povyk na chodbě ustal úplně. Bill stál několik dlouhých minut u dveří a hladil kliku. Nevěděl, jestli to má udělat nebo ne, ale potřeboval Toma ještě před spaním vidět. Proklouzl na chodbu k Tomovým dveřím a lehounce zaklepal. Nebál se, že by Toma vzbudil. Zpod dveří viděl vycházet velmi tenký proužek nažloutlého světla.
„Dále,“ ozvalo se tlumeně. Kdyby se nad tím Bill pozastavil, uslyšel by v tom jediném slově i drobný náznak úsměvu. Že klepal Bill, Tom poznal ihned. Simone i Gordon klepali důrazně. Tom se otočil na židli a podíval se ke dveřím, odkud na něj zpoza dveří koukal Bill. „Pojď dál,“ vybídl Billa. „Jsi na průzkumné misi?“ zeptal se Tom hravě. Uvědomil si, že Tomův pokoj Billovi ještě nebyl odhalen.
„Já… trochu… můžu-můžu nechat dveře otevřené?“ zeptal se.
„Jasně,“ pokrčil Tom ramenem. Pochopil. Bill potřeboval případnou únikovou cestu.
„Neruším?“ obával se Bill.
„Vůbec ne. Jsem většinou vzhůru dlouho do noci. Ještě jsem něco dodělával do školy,“ vysvětlil Tom a zavřel všechny knihy, odsouvajíc je stranou. Otočil se zpět k Billovi ve chvíli, kdy se zvědavě rozhlížel po Tomově pokoji. Jeho pozornost upoutala láhev, která stála na poličce. Sevřel ji v prstech a němě požádal Toma o povolení. Přikývnutí mu dovolilo zvednout láhev a potěžkat ji v ruce.
„To je…?“
„Jo. Láhev, ve které byl tvůj první vzkaz pro mě. Uhm… nebývám sentimentální, ale tohle jsem si chtěl nechat na památku. Doufám, že to nevadí,“ nakrčil obočí.
„Nene,“ zavrtěl Bill hlavou a vrátil láhev zpět. Ve zbytku pokoje už nenašel nic, co by jej nějak zásadně upoutalo. Tom měl hezký pokoj. Nebyl tolik odlišný od toho jeho přes chodbu.
Posadil se na okraj Tomovy ještě ustlané postele a pohladil její jemný povrch. Zívnutí, které vyšlo z jeho úst, už dlaní skrýt nestihl.
„Páni, tady by někdo spal, až by brečel. Unavený?“ usmál se Tom a opřel se předloktím o opěradlo židle.
„Zkoušel jsem spát, protože jsem moc ospalý, ale nejde to. Mám-mám trochu strach,“ sklonil Bill hlavu. Tom pochopil, proč Bill přišel. Možná pro pohodlí?
„Uhm, no jestli chceš, můžeš spát tady. Ustelu si na zemi,“ nabídl mu Tom.
„To ne. To nemusíš. Já jen… myslel jsem, že bys třeba mohl… no….“ Tom se pousmál.
„Že bych třeba mohl jít k tobě do pokoje a počkat, dokud neusneš, aby ses nebál?“ Bill si povzdychl.
„Jsem hloupý.“
„Nejsi. Když jsem poprvé spal u Andrease doma, nemohl jsem usnout celou noc. Ne že bych se bál, ale je pochopitelné, že se člověk necítí dost pohodlně na to, aby usnul v cizím prostředí. Pojď, půjdeme, než mi tu usneš vsedě. Ne že by to nějak vadilo, ale nerad bych, aby sis ublížil,“ vstal ze židle a počkal, dokud Bill neopustí jeho pokoj.
Přes chodbu bosí přeťapkali krátkou vzdálenost a ocitli se v druhém pokoji. Bill si zalezl pod přikrývku. Podle jejího zmačkání Tom usoudil, že boj s usínáním byl pro Billa opravdu náročný. Musel se dost převalovat, mačkat povlečení a stejně to nepomohlo. Bill se uvelebil na zádech, pravou ruku nechal ležet na přikrývce vedle těla a levou si položil na hrudník. Sledoval Toma, jak si mlčky sedá na okraj a dívá se na něj.
„Jestli tenhle pohled znamená, že chceš pohádku na dobrou noc, tak to rovnou pusť z hlavy,“ zamítl Tom a pohodil neústupně hlavou. Bill se zahihňal do okraje pokrývky, aby ztlumil smích.
„Ještě jsem ti za tohle pořádně nepoděkoval,“ zamumlal Bill. Dostával se do vláčného stavu.
„Ani nemusíš. Udělal jsem to rád,“ přesvědčoval jej Tom. Natáhl se pro Billovu uvolněnou ruku a hlazením chtěl Billovi poskytnout další podnět, který mu pomůže ke spánku. „Zavři oči a nech si něco hezkého zdát. Však víš, co se říká, sny, které se ti zdají na novém místě, se většinou vyplní, tak si dej záležet,“ špitl Tom, když Bill pomalu přivíral víčka.
„Dobrou, Tomi,“ pípl Bill.
„Dobrou,“ oplatil mu tiše a nepřestával něžně hladit Billovu ruku. Tak tak se stihl zastavit, když se chtěl naklonit a vtisknout drobný polibek na Billovo čelo. Roli velkého staršího bratra si vzal zřejmě příliš blízko k srdci, aby si uvědomil, že na některé projevy náklonnosti a starostlivosti je ještě příliš brzy.
Stisk, který Bill Tomovi opětoval, začal s každou minutou, kdy se Billova mysl nořila do spánku, ochabovat, dokud Tom v ruce nedržel ochablý kousek Billova těla. Opatrně ruku pustil a zůstal se dívat na Billovu klidnou tvář. Věděl, že by měl odejít a nechat Billa odpočívat, ale cítil neuvěřitelně jedinečnou možnost si Billa prohlédnout opravdu důkladně. Navzdory všemu, co se Billovi kdy přihodilo, mohl Tom říct, že byl Bill neskutečně živá osoba. Chvilku nevydržel v klidu. Zvědavě pokukoval po okolí, gestikuloval, vrtěl hlavou ze strany na stranu. Teď tu ležel před Tomem s uvolněným obličejem. Nepříliš vysoké čelo, tmavé obočí lemující zavřené oči, chvějící se dlouhé řasy, drobný úzký nos a pod ním růžové plné polštářky. Dlouhý laní krk vykukoval jen kouskem a pak dlouhé hubené ruce, které ležely na přikrývce, byly vždycky tak studené, že měl Tom chuť je pokaždé vzít do svých dlaní a horkým dechem je trochu zahřát.
Jedno musel Tom uznat. Pokud by byl Bill jeho bratrem, měl by opravdu zatraceně krásného a půvabného sourozence, po kterém by se jistě každý ohlédl.
Se smíšenými pocity tiše vstal z matrace a z Billova pokoje odešel, aby mohl Bill klidně a nerušeně snít.
Skutečný Tom možná odešel, ale Tom v Billově hlavě zůstal. Ochranitelsky omotával ruce kolem Billova štíhlého pasu a rty, které se něžně přitiskly k těm jeho, zahalily Billa bezpečím, láskou a důvěrou.
Sen, který se začal rodit v Billově hlavě, možná nezamotá jen Billovými city a představami, ale i skutečnou realitou.
Protože… však víte, co se říká. Sny, které se vám zdají na novém místě, se většinou vyplní.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
O ano, my si neprejeme nic jineho nez aby se Billovi jeho sen vyplnil 😀 chudak musel byt opravdu nesvuj kdyz prisel do ciziho domu. Ja se pokazde citim divne i kdyz jsem jen na navsteve, ale rovnou tam bydlet… Bill je proste statecny! Bylo hezke, ze se nechal od Toma ulozit a v podstate i uspat. Tom je opravdu uzasny starsi braska, ale jako partner bude jiste jeste mnohem uzasnejsi 🙂
Dekuji za dil, pokazde mam velkou radost z tohoto pribehu ^^
A já Billovi moc přeju, aby se mu ten jeho sen splnil co nejdříve! Doufám, že z toho nebude moc vyděšený a že bude vědět, že Tom by mu nikdy neublížil. Jsem vážně zvědavá, jak se ti dva začnou sbližovat.
A Gordon se Simone jsou úžasní!
Díky za další super dílek!
A tak sa nám Bill presťahoval k Tomovi. 🙂 Billova nervozita je absolútne pochopiteľná, keďže je v novom prostredí. Ešteže tam má toho Toma, ktorý mu vždy poskytne oporu a dokáže mu zlepšiť náladu.
No a ten koniec, keď Bill nemohol zaspať a prišiel za Tomom. A tie prvé sny v novom prostredí, ktoré sa plnia… to ma nútilo usmievať sa ako blázon. Ešteže okolo mňa nikto nie je 😀
Vďaka za krásnu časť a teším sa na ich ďalšie zbližovanie.
Mě se bohužel nikdy sen, který jsem měla na novém místě, nevyplnil, ale věřím, že ten Billův se určitě vyplní! 🙂
Strašně moc se mi líbí ta Billova křehkost a nevinnost 🙂 Miluju Billa v takové roli, protože se to k němu perfektně hodí 🙂 Miluju, jak se Tom o Billa stará a chce, aby se cítil pohodlně. Tenhle ochranář Tom je prostě nejlepší! A musím to zas a znova zopakovat, že Tom je úžasný člověk! V každé Tvé povídce je Tom strašně hodný a vtipný kluk a já Ti za to děkuji! Nemám ráda Toma agresora 😉
Tahle kapitola mě vyloženě zahřála u srdíčka 🙂 Vím, že ještě všechno není perfektní a vím, že Bill se zatím cítí dost nejistě a možná i nepříjemně, ale taky vím, že brzy to bude lepší. A hlavně, tohle je začátek Billova nového a lepšího života! 🙂 Strašně moc doufám, že bude Bill šťastný, spokojený a minulost jej moc nepoznamená. Vlastně jsem tak přemýšlela, že na to, jak je Bill křehounký, tak je i vnitřně moc silný. Krásně to všechno zvládá a jde vidět, že se sám přes to všechno chce přenést 🙂 Vážně jej moc obdivuji! 🙂
No a konec dílu byl opět strašně krásný! ♥ Jak si Bill přišel pro Toma, jestli by s ním nezůstal dokud neusne 🙂 Bill tím ukazuje, jak moc Tomovi důvěřuje a mě se líbí, jak krásný vztah spolu ti dva mají 🙂
Strašně moc Ti děkuji za krásnou povídku a za další krásný díl! ♥
Doufám že už to bude jen krásné věřím že se sen Billovi splní.
Tiež nikdy nespím na novom mieste. Dokonca ani u kamošky, kde som spala už veľa krát sa prvú noc nikdy nedokážem vyspať. Pre Billa to musí byť ešte horšie, keďže jeho psychika musí byť stále krehučká. To uspávanie "brášku" bolo strašne krásne. Tom je perfektný chlapec. Aj ten uvítací list v Billovej skrini bol nádherne dojímavý. Vlastne všetko čo Tom pre Billa robí je nádherné. ďakujem za kapitolu♥♥♥
Ach…tohle byl úžasný díl ♥
Je vidět, jak je Bill ještě pořád křehký a zranitelný a že by bez Toma v cizím prostředí nepřežil ani jednu hodinu.
Tomovi rodiče jsou skvělí, ale je jasné, že i kdyby se rozkrájeli, momentálně jsou pro Billa cizí lidé, ke kterým vzhlíží s obavami. Ale to se časem poddá, a až Bill bude u Trumperů pár dní a pozná je, všechno se zlepší.
Tomův dopis ve skříni byl super, usmívala jsem se jako blázen, jak roztomilé mi to přišlo a hlavně to Billovi ohromně pomohlo, aby se v novém prostředí uvolnil.
A to Tomovo uspávání…úžasné, i když zatím ještě jen bratrské =)
Krásný díl, vypadá to, že je vše na dobré cestě, tak doufám, že se nic nepokazí.