Tisíc a jeden příběh 24.

Příběh 783. – Musíme si promluvit

Když vám někdo řekne, že čas plyne jako voda, co vás napadne jako první? Po čem se začnete rozhlížet, abyste si to ověřili? Co je vaším důkazem? Pro někoho jsou to děti, na kterých je prý rozdíl vidět nejznatelněji, ale pro mě to byl Tom, zatímco já sám se vedle něj stával dítětem.

Po skončení soudních tahanic byl Tom jako sluníčko, snad ještě nikdy nebyl tak šťastný a spokojený. Jako malý kluk před vánočním stromečkem jsem sledoval, jak rozkvétá po Kayově boku. Jen pár dní od rozsudku začali pomalu plánovat veškeré detaily svatby. A právě tady jsem viděl nejdůrazněji, jak rychle čas utíká.

Z původních návrhů a obrysů se najednou stávala realita, nabíralo to na skutečnosti. Místo bylo oficiálně vybráno a zamluveno, pozvánky s konečným datem rozeslány. Fotograf i kameraman objednáni, stejně jako catering a květiny. Z původní sbírky úkolů už zbývaly jen naprosté maličkosti.

Líbilo se mi pozorovat Toma naprosto ponořeného do předsvatebního shonu. Užíval si každou vteřinu a snažil se do toho procesu začlenit nás všechny, tudíž každý přiložil ruku k dílu. Na mě „zbyla“ povinnost víc než příjemná. Vzhledem k tomu, že kluci nebyli žádní příznivci obleků, ačkoliv Kay je toleroval, byla potřeba vymyslet nějaké oblečení, které by přesně odpovídalo svatebnímu dress-codu, a zároveň splňovalo požadavky kluků. Přestože to byl úkol poměrně náročný, spolu s Natalií a jedním z mých oblíbených návrhářů jsme se do toho naplno ponořili.

Bylo příjemné smět se odpoutat od reality, nechat všechny problémy a myšlenky za sebou, jen se bavit. Na chvíli jsem díky tomu potlačoval noční můry, které mě začaly trápit. Nebýt Anise, nejspíš by ze mě byl uzlíček nervů.

Největším problémem bylo, že Anis u mě nebyl pořád – ještě stále jezdíval na noc domů k Luise, což na mě působilo téměř katastrofálně – v těch nocích bývaly můry nejhorší. Řešení jsem znal, samozřejmě. Ale nedokázal jsem udělat ten první krok, překonat ostych a s Anisem si o tom vážně promluvit. Namísto toho jsem si o volných chvílích jen užíval Anise, snažíc se nedat najevo své obavy nebo starosti. Světe div se, Anis je i tak viděl…

Bylo to asi o dva měsíce později, Anis naplánoval i uvařil večeři, zajistil, aby nás absolutně nikdo nerušil, a po perfektním jídle mě usadil před film se sklenkou vína, objímajíc mě kolem ramen. Se spokojeným zavrněním jsem mu zabořil nos ke krku, film i víno naprosto ignorujíc.

„Bille, musíme si promluvit,“ jemně mi prohrábnul vlasy. „Myslel jsem si, že kromě těch pár nočních můr je všechno v pořádku, ale vidím, že není. Co se děje?“

Tiše jsem zakňučel. Nechtělo se mi kazit tak krásný večer. „Všechno je v pořádku, Anisi.“

„Když mi budeš lhát, moc daleko spolu nedojdeme, Bille…“

„Nejde jen o noční můry,“ přiznal jsem tedy neochotně. „Často, když odejdeš a já jsem tu sám… Přepadají mě panické stavy, paranoia… Vždycky se z toho nějak dostanu, ale bojím se. Bojím se i toho, jak moc závislý na tobě jsem, Anisi. Co kdyby se něco pokazilo a ty bys odešel? Vůbec nevím, co bych dělal. Je mi špatně jen při pomyšlení na takovou situaci, zřetelně můžu cítit, jak mi stoupá tlak. Jsem na tobě závislý. A bojím se, že až si uvědomíš, jak moc, tak utečeš…“ vyhrkl jsem téměř na jeden nádech, plaše klopíc zrak.

„Bille, maličký,“ Anis se něžně usmál. Dvěma prsty mě chytnul za bradu a zvednul mi hlavu, přinutil mě podívat se na něj. „Vážně mě mrzí, že se mnou mluvíš vždycky, až když tě k tomu donutím nebo se situace zhorší. Už dávno bys totiž věděl, že jsem si moc dobře vědom toho, kolik pro tebe znamenám a taky, že to cítím stejně. Už to není jako dřív, že bych bez tebe nedokázal usnout, ale celou noc se budím a hledám tě, potřebuju tě mít u sebe a vědět, že jsi v pořádku, kdykoliv se probudím. Nechci s tebou být čtyři noci v týdnu, ale všechny. Proto… mě něco napadlo.“

Zvědavě jsem k němu vzhlédnul. „Co?“

„Včera, když jsi byl s Tomem… Díval jsem se na realitky,“ odklonil se trochu a ze zadní kapsy vylovil nějaké papíry. „Podívej se na to,“ přikázal mi jemně.

S nakrčeným obočím jsem papíry rozložil. Po přelétnutí pohledem nějakých údajů, které pro mě byly španělskou vesnicí, jsem se mohl dívat na krásný dům jako vystřižený z anglických románů. Cihlový, s výklenky a obrovskými okny, velkou zahradou… Díval jsem se na dům mých snů – a co teprve pohled na klasickou koupelnu. Splněný sen!

„Můžu tvůj úžas brát jako odpověď na otázku, jestli se se mnou do toho domu nastěhuješ?“

S nadšeným zavýsknutím jsem papíry odhodil a okamžitě se mu vrhnul kolem krku. „Bože můj, ano, ano, ano!“

„To je dobře,“ pevně mě objal. „Asi by se to špatně vracelo.“

„Ty už jsi ho koupil?!“ vzhlédnul jsem k němu překvapeně. „Co kdybych tě odmítnul?“

„Tak bych byl upřímně hodně v šoku,“ zasmál se krátce. „Ale víš co, mám nápad,“ s širokým úsměvem vstal, popadajíc láhev vína a skleničky. „Vezmi si nějaký teplý svetr a přijď k autu, pojedeme se projet.“

Podezřívavě jsem přimhouřil oči, ale bez protestů se zvedl a splnil jeho požadavky. V huňatém svetru jsem k němu nasedl, zvědavě ho sledujíc. „Kam jedeme?“

„Myslím, že tušíš,“ stisknul mi jemně koleno. „Dnešní večer si spolu užijeme, na chvíli si budeme plánovat naší budoucnost, dobře? Nebude to o Kayovi a Tomovi. Tentokrát to bude o nás.“ Pousmál jsem se a s jednoduchým kývnutím mu stiskl ruku, spokojeně vyhlížejíc ven z okýnka.

*

Jestliže na fotkách ten dům vypadal perfektně, bylo to nic ve srovnání s realitou. Přesně podle mého očekávání mě Anis zavezl právě sem a já se zamiloval na první pohled. Některé z místností byly vybavené ještě od původního majitele, ze všech stran na nás dýchala nostalgie a zároveň neotřelá elegance.

O místě, kde budeme trávit dnešní večer, jsme nemuseli přemýšlet dlouho, na terase za domem stála překrásná dřevěná houpačka, takže s původní vyšívanou deku přehozenou přes kolena a skleničkami vína jsme se k sobě schoulili tam, užívajíc si pohledu na nebe rozzářené hvězdami.

„Líbí se mi to ticho,“ zamumlal jsem tiše.

„Říkal jsem si, že ho oceníš,“ přitakal Anis souhlasně. „Už když jsem ten dům viděl poprvé, mi bylo jasné, že si ho zamiluješ. Přesně k tobě sedí.“

„Ne, perfektně sedí k nám, Anisi. Mám pocit, jako kdyby celé roky čekal na nás. Úplně vidím malou zahrádku támhle v rohu. Dokonce mi ani nebude vadit rýpat se v hlíně!“

„Jako zahradník budeš k sežrání!“ přitiskl mi rty na krk. S letmým úsměvem jsem hlavu naklonil, jemně mu tisknouc stehno. „Hrozně se těším, až začneme žít náš společný život.“

„To i já,“ prsty jsem mu prohrábl vlasy.“Asi poprvé v životě cítím, že mám skutečný domov. Kdysi býval domov všude, kde byl Tom, ale teď… Teď, když odjedu někam na akci s kapelou, budu se mít kam vracet. Bude na mě čekat tenhle překrásný dům, ve kterém budeš ty. Konečně mám někoho, kdo mě bude netrpělivě vyhlížet.“

„Mluvil jsem o tobě s mamkou,“ zamumlal tiše, náhle úplně změnil atmosféru. Zvědavě jsem k němu vzhlédnul. „Byla překvapená, jaký pokrok jsi udělal, ale… Mluvili jsme i o těch tvých nočních můrách a to se jí moc nelíbilo. Víš, mamku napadlo, že bys možná mohl zajít k odborníkovi, víš?“

„Nechci jít ke cvokaři, Anisi,“ zakňučel jsem. „Stačí mi, když jsi se mnou.“

„Stačí ti to, když se probudíš,“ hlesnul. „Ale já bych chtěl, aby ty noční můry skončily úplně. Potřebuješ se dostat do naprosté psychické pohody.“

S povzdechem jsem si složil nohy pod tělo, hlavu si opírajíc o jeho rameno. „Mohli bychom prosím nejdřív zkusit, jestli nepomůže to naše společné bydlení? Myslím, že to mojí psychiku rozhodně pozitivně ovlivní. Dej tomu jen pár dní. Slibuju, že když to nepomůže, někoho… si najdu. Jen to zkusme.“
Tentokrát povzdychl Anis, pevně si mě k sobě přitiskl. „Tak dobře, dám tomu limit do Kayovy a Tomovy svatby. Pokud se to do toho nezlepší, tak někoho vyhledáme.“

Do svatby zbývaly víc než dva týdny. To bylo dost času na to, abych dokázal alespoň předstírat duševní vyrovnanost. Musel jsem se to nějak naučit, dřív než by mi Anis skutečně někoho našel. „Dobře, to zní fér. Když to nepomůže, poprosím Davida, aby zajistil někoho spolehlivého, komu se dá věřit.“

„To je můj rozumný kluk,“ spokojeně se usmál.

S přivřenýma očima jsem pohled upřel na zahradu. Místy poletovaly zbloudilé světlušky, zatímco se pomaličku začínali ozývat první ptáci, kteří začínali vítat nový den. Ráno se pomalu blížilo.

„Napadlo tě tohle někdy? Že my dva budeme spolu?“

„Ne, nikdy,“ tiše se rozesmál. „Chci říct… Vždycky ses mi líbil. Oproti Tomovi máš jemnější rysy, které jsi ještě podtrhoval líčením, a když sis vzal podobně úzké kalhoty, jako máš teď, jen těžko jsem se ovládal, abych na tebe hladově nezíral. Navíc, před tím jsem nebyl na vztahy. Čas od času mě přepadaly hodně hříšné myšlenky, ve kterých jsi figuroval ty, ale vždycky jsem nad tím jen mávnul rukou jako nad náhlým popudem. Jsi jediný muž, který se mi líbí. Navíc, jsi o celou desítku let mladší než já – proč bys proboha šel do čehokoliv, co se týkalo mě? Ale kdo ví, jak jsme spolu nakonec skončili a já jsem za to upřímně šťastný. Nedokážu si představit, co by bylo, kdybych tě neměl. Asi bych byl nemravný a perverzní rapper. Pořád. Ale teď mám tebe a jsem čestný, milující a hrdý.“

autor: Saline A.