autor: Dietřisko & Kentaur
Začátek konce
Tom
Ocitli jsme se zpátky ve velkém sále. Něco se však změnilo. Mezi židlemi stál dlouhý stůl plný jídla. Povytáhl jsem obočí. Tý si všiml mého nechápavého pohledu a s úsměvem ke mně promluvil: „Slíbili jsme ti přeci oslavu.“
„Díky,“ zamumlal jsem. Nechtěl jsem je urazit, i když jsem na slavení neměl zrovna náladu.
Thor se posadil na své místo a spokojeně se natáhl pro pohár vína.
Váhavě jsem odložil Ničitele do rohu místnosti. Pořád mi nedocházelo, že jsem právoplatný majitel nejnebezpečnější zbraně na světě.
„Tak.“ Odin tleskl a všichni přítomní rázem zmlkli. „Jezte, pijte, hodujte na počest našeho nového důležitého spojence Leviho!“ Všichni zajásali, připili si a dělali přesně to, co jim hlavní bůh řekl. Sedl jsem si do volného křesla a snažil se být neviditelný a dělat, že se mě to netýká. Moc se mi to nedařilo, protože ke mně každou chvíli někdo přišel a na něco se mě ptal.
Vzal jsem si jeden talíř s jídlem a začal jíst. Přitom jsem myšlenkami zůstával stále s Lokim. Viděl jsem před očima jeho živý obrázek. Na záda mu kapal Jörmungandův jed a rozežíral mu kůži. Dolehl na mě mučivý pocit viny. Byl tam zavřený kvůli mně. Krátce jsem pohledem střelil na prázdnou židli vedle.
„Levi?“ Odinův hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Vzhlédl jsem k němu a chvíli ho pozoroval.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Klidně,“ přikývl.
„Jak dlouho bude Loki uvězněný v Helu?“ Nelíbilo se mi, jak můj hlas zněl.
„Nevím,“ pokrčil rameny Odin. „Minimálně dokud se celá takhle záležitost s dalším Ragnarökem nevyřeší. Možná tam zůstane i celá staletí.“ Rozechvěle jsem polkl. Přes sto let někde v temné kobce.
„Levííí!“ Za námi se ozval další hlas. Ale tentokrát nebyl klidný a rozvážný, ale veselý a rozjařený. Olie mi skočil na záda a dlouhou dobu mě mačkal v železném objetí.
„Tak já vás tu nechám o samotě, chlapci,“ usmál se Odin a odešel. Olie mě konečně pustil a dosedl na Lokiho místo.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se zmateně.
„Před chvílí mě pustili z ošetřovny. Slyšel jsem, že seš teď celebrita, takže jsem tě prostě musel vidět. Chci ti pogratulovat!“
„Eh, to je dobrý,“ vypravil jsem ze sebe. Najednou se Olie zamračil.
„Co?“
„Tos Lokiho ještě nenašel, anebo mi něco uniklo?“
„To je na dlouho,“ mávl jsem rukou. Nechtěl jsem o tom mluvit. Jen mě zajímalo, kdy Lokiho zase budu moct vidět. I když jsem prvně utekl, zajímala mě jeho reakce na to, co jsem mu řekl. Vlastně jsem ani sám nemohl pořádně uvěřit, že jsem se konečně odhodlal a udělal to. Miluju ho a to vím už dlouho. Ale teď už to ví i on. Smutně jsem se pousmál.
„Héj!“ zavolal Thor a vylezl na stůl. Viděl jsem, jak zavrávoral a málem spadl. Protočil jsem oči. Nemusel jsem se ani nijak namáhat, abych zjistil, jak moc je nalitý. Thor začal rádoby svůdně vrtět boky. Musel jsem se otočit. Ne, na tohle nemám. Neuvěřitelně jsem se překonával, abych se nerozesmál. Olie to vzdal a dostal záchvat smíchu.
„Viděls někdy opilýho boha?“ zeptal se mě, když se mu podařilo se uklidnit.
„Jo, jednou. Vlastně dvakrát. A upřímně si myslím, že Loki a pití není nejlepší kombinace.“ Při zmínce o něm jsem znovu posmutněl. Co asi dělá mezitím, co se tu ostatní baví? Bolí ho to hodně? Strašně mě štvalo, že jsem ani nemohl udělat nic, co by mu pomohlo.
„Levi? Asgard volá Leviho!“
„Uh, co?“ Překvapeně jsem zamrkal.
„Nic. Jen už ti tu asi tři minuty něco říkám a ty mě vůbec neposloucháš,“ postěžoval si Olie.
„Jo, promiň.“ Všiml jsem si, že Thor toho po několika vratkých pokusech nechal, sedl si zpátky mezi ostatní a začal s nimi hlučně konverzovat. Jeho hluboký hlas a hrdelní smích se nesl celou místností.
Opřel jsem se o Olieho rameno.
„Nevadí ti to?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ne,“ usmál se. Spokojeně jsem oddechl a pozoroval podnapilé bohy.
Uplynulo několik hodin a všichni se postupně začali rozcházet. Nakonec se zvedl i Olie.
„Dobrou noc,“ popřál jsem mu.
„Tobě taky.“ Pomalu jsem se postavil a protáhl si ztuhlé tělo. Prokřupal jsem si záda a podíval se po velkém sále. Už byl skoro prázdný. Rozhodl jsem se, že také půjdu na pokoj. Vzal jsem Ničitele, který na mě čekal v rohu místnosti, a vyrazil.
Cestou jsem na chodbě potkal Skadi. Dost se motala a celkově nevypadala, že někam dojde bez úrazu. Opatrně jsem si její ruku obtočil kolem ramen a přichytil ji za bok.
„Víš, je m-mi Lokiho docela líto,“ zamumlala opileckým hlasem.
„Cože?“
„Je t-to sice největší blbec na celým světě, ale stejně ho mám ráda.“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Dost mě to zaskočilo.
„Ale vždyť ho nesnášíš,“ podotkl jsem. Jen zavrtěla hlavou a dál už nemluvila.
Došli jsme na úplný konec chodby, kde se nacházel její pokoj. Otevřel jsem dveře a dotáhl ji na postel. Rozvalila se na ni a téměř okamžitě usnula.
„Ách,“ dlouze jsem zaúpěl a konečně se dostal ke svému vlastnímu pokoji – teda spíš k Lokiho, já byl jen nevítaný cizinec. Vklouzl jsem dovnitř a lehl si na postel. Schoulil jsem se do klubíčka a pevně objal Lokiho polštář. Cítil jsem, jak mě v očích štípou slzy. Nechtěl jsem brečet.
***
Ráno jsem se probudil celkem brzy. Vstal jsem, otřel si zaschlé stopy po včerejším pláči a jen zlehka si prohrábl vlasy.
Vylezl jsem na chodbu. Při cestě do zahrady jsem prošel kolem Odinovy pracovny.
„Blíží se to…“ Prudce jsem se zastavil a tiše se vrátil. Měl jsem štěstí – dveře zůstaly maličko pootevřené. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Odin seděl ve svém křesle a u okna postával Njörd.
„Já vím,“ povzdechl si Odin. „Strážci zaznamenali jejich zvýšenou aktivitu. Shromaždují armádu, Njörde.“
„Co budeme dělat?“ Odinův pohled padl přesně na místo, kde jsem byl ukrytý. Přikrčil jsem se za dveře. Pravděpodobně si mě nevšiml.
„Kontaktuj všechny naše spojence a sděl to ostatním bohům. I my se musíme připravit.“
„Dobře. Ještě něco?“
„Ne, běž.“ Njörd pokýval hlavou a zamířil ke dveřím. Zpanikařil jsem, vrazil do nich a rychle utekl. Doufal jsem, že si mě nevšimli. Tohle asi nebyl jeden z těch rozhovorů, které bych mohl odposlouchávat.
Celý zadýchaný jsem doběhl až na boční zahradu. Zastavil jsem se u malé fontány, ze které tryskala voda. Takže válka už je za rohem?
„Levi!“ Olie na mě už zdálky mával.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.
„Mitsuki tě chce vidět. S jedním klukem tě hledáme a máme tě za ním poslat.“
„Kam?“ zeptal jsem se.
„Já nevím, jak se to tam jmenuje. Ještě se tu nevyznám. Dovedu tě tam,“ mrkl na mě.
***
Mitsuki s Kylem už na nás čekali. Pozdravil jsem je kývnutím hlavy. Mitsuki se usmíval od ucha k uchu a Kyle stál se sklopenou hlavou a nepřítomným výrazem. Stále byl oblečen celý v černém.
„Kde máš Ničitel?“ Mitsuki vykulil oči, když dřevěnou hůl neviděl v mých rukách.
„Eh, na pokoji,“ přiznal jsem.
„Co si, sakra, myslíš?!“ Snad poprvé jsem slyšel Mitsukiho zvýšit hlas. „Co kdyby ho někdo ukradl? Nemůžeš ho nechávat jen tak bez dozoru!“
„Já… Omlouvám se.“
„Tak tu nekecej a běž pro něj.“ Mitsuki zavrtěl hlavou. Otočil jsem se a v tu chvíli jsem spatřil Ničitel, jak letí přímo ke mně. Překvapeně jsem vykřikl. Hůl se zastavila a zůstala levitovat u mé hlavy.
„Jako na zavolanou,“ zasmál se Olie a chystal se Ničitele vzít do ruky.
„Ne, nedotýkej se ho!“ Naštěstí se mi ho podařilo zastavit včas.
„Tak, jdeme na to.“
„Jdeme na co?“ zeptal jsem se nejistě.
„Trénovat.“
„Trénovat co?“
„Tebe.“
„A proč?“
„Abys byl silnější a naučil se ovládat Ničitel.“
„Ahá!“
Mitsuki nás odvedl do odlehlé zahrady. Chtěl na vyučování mít klid. Pokynul mi, abych Ničitele pořádně uchopil.
„Pokusím se ti pomoc,“ zašeptal Kyle. Bylo to poprvé od pohřbu, co jsem ho slyšel promluvit. Tázavě jsem se na něj podíval. „Moje hlavní schopnost spočívá v tom, že dokážu rozvíjet a zdokonalovat schopnosti ostatních,“ slabě se pousmál.
„Co když někomu ublížím?“ strachoval jsem se.
„Jsme tu na vlastní riziko a navíc věřím, že ty to zvládneš. Jsi přeci právoplatný dědic,“ řekl Mitsuki klidně.
„Přesně tak,“ přidal se Olie a lehl si do trávy.
„Máš aspoň nějakou představu, jak s tím zacházet?“
„Eh, ne,“ odtušil jsem.
„Myslel jsem si to.“
„Takže začneme s tím, že Ničitele pevně stiskneš,“ začal učitelským tónem.
„No, to už dělám.“ Ještě nějakou chvíli mi něco vysvětloval.
Pak jsem namířil Ničitel na malý altán a nervózně se kousl do rtu.
„A teď prostě aktivuj jeho sílu. Nic na tom není.“ Mitsuki se snažil znít povzbudivě. Zavřel jsem oči. Cítil jsem, že si Kyle stoupl těsně vedle mě.
„To zvládneme.“
Nevěděl jsem, jak to pořádně ovládat, a tak jsem prostě počkal, až se to stane.
Altán vybuchl.
„Hups,“ vypadlo ze mě.
„Ty vole! Levi, jdi s tim ode mě.“ Olie vyskočil ze země a ustoupil o deset kroků dozadu.
„J-já… se moc omlouvám.“
„To nic. Odin to jistě pochopí,“ uklidňoval mě Mitsuki.
„Myslím, že jsme to trochu přehnali. Levi je neuvěřitelně silný i bez mojí pomoci. Jen se s tím musí trochu sžít. Cítím z něj obrovskou nejistotu,“ pronesl Kyle a já se trochu zastyděl.
Pokoušel jsem se navrhnout, že už to pro dnešek stačilo, ale Mitsuki se rozhodl, že to budeme zkoušet znovu a znovu, protože se nám čas krátí.
„Ohm, ale ono je to už opravdu dost akutní,“ zamumlal jsem a podíval se do země. Bylo mi trapně. Přešlápl jsem na místě.
„Opravdu to ještě chvilku nevydržíš?“
„Ne, už nutně potřebuju.“
„Tak běž,“ povzdechl si učitel a propustil mě. Rozběhl jsem se dovnitř.
„Je to tu, začalo to!“ Křičící hlas mě donutil zastavit. „Jejich armáda se blíží k Helu!“
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
To snad ne, preci nebudou bojovat bez Lokiho! Doufam, ze ho nakonec budou potrebovaat a pekne si pro nej dojdou… pocuranek Levi pobavil 😀 a jeste je pry neuveritelne silny, mmm. Dekuji za dil 🙂
Já se teda musím přiznat, že je to bez Lokiho straně smutné 🙁 Kdyby byl Loki třeba někde na výletě :-D, tak to neřeším, ale když vím, že je ve vězení, kde na něj kape nějaký jed, tak je mi strašně líto, že on je tam a tady se schyluje k takovým věcem! A Levi se ani nemůže podělit s Lokim ohledně jeho schopní a síly. Je to prost smutné a já strašně doufám, že jej z vězení brzy propusí. Vím, že Loki není žádný svatoušek a že bylo potřeba aby dostal za vyučenou, ale je mi líto, že se tam trápí 🙁 No, snad se to brzy vyřeší. A hlavně! Jestli Loki nebo Levi umřou, tak si mě nepřejte, holky 😀 Strašně se bojím, že necháte další povídku skončit špatně :-/
Jinak jsem OPĚT pěkně netrpělivá 😀 Vážně, opět začíná nějaká akce a vy to ukončíte 😀 Tak budu doufat, že se tu jako vždy brzy objeví pokračování 🙂 Moc Vám za tuhle povídku děkuji! 🙂
Ako napísala Mischulka, bez Lokiho to nie je ono 🙂
Priznanie Skadi – nečakané, ale mala som také malilinké podozrenie, že k nemu necíti až takú nenávisť, ako hovorí, pri tej udalosti v továrni.
Ďalej som rada, že má Tom takú silu, ale je neistý a to bude určite Lokim 🙂
A nakoniec ten nájazd armády na Hell. Dobre, čakala som, že sa to čoskoro stane (no nie až tak skoro… ten rozhovor, ktorý Levi odpočúval dával nádej aspoň troche času), ale ten Hell – tak to ma vyľakalo. Dúfam, že sa Lokimu nič pri nájazde nestane, keď je teraz v podstate bezmocný. A tiež by bolo divné, keby bojovali bez neho, takže dúfam, že sa nejako odtiaľ dostane.
Ďakujem za časť, táto poviedka je vážne super, ale neopovážte sa napísať bad end!!! 😀
Na začátku povídky bych teda nevěřila, že to řeknu, ale Loki mi fakt chybí 🙁 A je mi to moc líto… Možná bych od Leviho čekala, že se pokusí to ostatním vysvětlit, říct, jak to fakt bylo, proč Loki Ničitel ukradl… No, uvidíme, jak se to ještě vyvine.
A tedy ten konec mě zase řádně navnadil! Jsem moc zvědavá na bitvu 🙂 A snad si z toho Levi nepustí do kalhot 😀
Moc se těším na další díl 🙂
Přidávám se k holkám, že bel Lokiho je to nějaké moc smutné… Já pořád čekám, že se ho Levi pokusí nějak tajně osvobodit, tak doufám, že se každopádně nějak ven dostane…
Fakt to nemůže byt zavřenej Jsem zvědava jak Levi využije ničitele.
Fakt to nemůže byt zavřenej Jsem zvědava jak Levi využije ničitele.
Chudáček Loki, doufám, že Levi vymyslí nějaký způsob, jak ho odtamtud dostat…
Ale jsem ráda, že je Olie zase na scéně 🙂 Jenom mám takový pocit, že to zase nedopadne dobře…