Lykara II Stern 24.

Dobře, myslel si, že divné bude zvyknout si na fakt, že strejda Bill je vlastně taky táta. Byla část jeho, která to brala jako samozřejmost, ta, která se probudila po příchodu sem. Jenže ta část, která zapomněla, měla přece jen navrch.

Jenže pak řekl Bill to s tou pravou láskou a on si vzpomněl, jak se tady vlastně ocitl a co za rozhovor vedl s tátou. Když přišel sem, stalo se toho prostě moc, a zjištění, že táta a Bill spolu… měli vztah… šlo prostě stranou.

Jeho malé já to vzalo jako samozřejmost, táta Tom tátu Billa políbí a Bill bude zase v pořádku. Jeho já, které vyrůstalo venku, se zhrozilo a zděsilo. Ve finále prostě jen dostal záchvat smíchu a pochechtával se i teď, kdy Bill seděl připoutaný k židli a tvářil se stejně, jako když musel mluvit s jeho učiteli na základce, nebo se ho snažila vyzpovídat ta stará škeble z večerky. Jako kdyby mluvil s někým naprosto dementním a on si nebyl jistý, jestli je rozhovor myšlen jako sranda, nebo jestli to dotyčný myslí vážně.

„Kdybys mi řekl, že se bude chovat takhle, tak si zbraně nechám a už dávno bych paměť měl.“ Stočil pohled k němu a Tobias se znovu uchechtl a Trin zavrtěl hlavou.

„Tohle nikam nevede…“ poznamenal a Tom sedící zády k nim naproti Billovi po něm šlehl pohledem.

„Ty hlídej ty svoje světlušky.“ Napomenul ho Tom a Tobias se zvedl a podal si ze stolu hrnek s vodou v úmyslu dát Billovi napít. Tom ho zarazil a za nadloktí odtáhl stranou.

„Řekl jsem ti snad, ať se k tomu už přibližuješ?“ Sykl na něj a hrnek mu vzal. „Nebudu ti to pořád opakovat. To tě mám nahoře zamknout?“

„Hey, králi, nemluv takhle s mým synem.“ Napomenul ho Bill, a pak se znovu podíval na Tobiase. „Promiň mi, že jsi musel být s těmahle jezinkama sám.“ Omluvil se mu a Tom stiskl hrnek, až si Tobias myslel, že ho snad rozdrtí na prach.

„Není to tvůj syn.“ Sykl, mrskl hrnkem do rohu a zapřel se o područky židle.

„Jediný, co od tebe chci slyšet, je, kolik stínů máš s sebou a kde jsou? Jak to, že se umíš skrýt před vílími světly? Skrýváš i je?“

„Na to už jsem ti, má lásko, odpovídal stokrát. Žádné stíny s sebou nemám a nemám ponětí, jak tyhle vílí kouzla fungujou. Nechci s nimi mít nic společného.“ Odsekl mu stejným tónem a Tom se narovnal.

„Tati, vždyť jsi ho nalil lilií, co jako čekáš?“

„Je to stín, Tobiasi, nemůžeme si být jistí.“

„Sám jsi stín.“ Odsekl mu.

„Tak a dost.“ Vzal do rukou Billův meč z rohu místnosti a Trin i Tobias ztuhli.

„Tome, co chceš dělat…?“

„Billův meč. Nikdy nemůže být použitý proti jemu samotnému, proti jeho krvi. Stíny i Valovy iluze jsou jen kouř… nekrvácí.“ Dodal, tasil a vzal do ruky Billovy svázané ruce. Zabořil špičku meče do jeho kůže, ale dřív, než by mohla vytrysknout krev, se čepel roztříštila.

Tom zmateně ucouvl a ohlédl se po Trinovi. Tobias mu vyškubl jílec meče a odhodil ho na zem. „Tak teď už mi věříš?“

„Spíš mu podej dýku, ať vidí, že i krvácím…“ Poznamenal za nimi Bill a Tom ještě chvíli mlčky zíral na střípky pod sebou.

„Tati… co ještě víc chceš?“ Naléhal dál Tobias a vzal ho za ruku.

„Musí… musí to být nějaký trik…“

„Ale…“ Dál se nedostal. Tom ho nekompromisně utnul a otočil se k Trinovi.

„Uspi to.“ Nařídil mu.

„Opovaž se…“ Varoval ho Tobias, ale dřív, než stihl zakročit, Trin sevřel pěst a Billova hlava klesla ke straně. Rozzuřeně se na něj málem vrhl, kdyby ho Tom nechytil a nedotáhl ke schodům.

„Běž spát, vyrazíme brzo ráno.“ Nařídil mu, vysloužil si nenávistný pohled, a pak Tobias vydupal schody a prásknul za sebou dveřmi.

Trin se unaveně opřel do křesla a Tom mávl směrem nahoru.

„Běž taky spát. Vezmu si první hlídku.“

„Jestli tam teď půjdu, ten tvůj prcek mě sežere i s křídlama.“ Namítl a dal nohy na stolek.

„Meč se rozpadl, Tome.“ Poznamenal a Tom se zastavil ve dveřích.

„Já vím.“

„Vážně je pro tebe tak nepředstavitelné, že je to on?“

„Tobi mi řekl, jak ho nakreslil. Bylo to podle mého obrazu. Tenkrát jsem mu nakukal, že je to vymyšlené, ale ten obraz… byl to okamžik, kdy jsme poprvé vcházeli do Calebova a Elyonina paláce. Jenže tohle tak nevypadá. Vypadá přesně jako ve chvíli, kdy chtěl zničit všechno včetně nás, a Lykaru zotročit. Vypadá tak, jak ho chtěl on. Trine… kdyby záleželo jen na mně, bylo by mi to jedno. Uvěřil bych všemu, co by řekl. Sakra, klidně bych i klečel a žadonil o každou vteřinu, kterou by mi dovolil být s ním. Bylo by mi jedno, jestli je to past, jestli je iluze… klidně bych se tím nechal zabít, ale nebudu pro to, co bych chtěl, riskovat Tobiasův život.“

Od minula se poučil. Teď měl s sebou dost cigaret, aby mu stačily na celý týden, ale jestli bude pokračovat tímhle tempem, nebude mít co kouřit za pár dní.

Vztekle cigaretu uhasil a díval se na ni, jako kdyby to snad byla její vina. Jako kdyby to byla ona, co ho drží venku neschopného jít zpátky dovnitř a nechat se Trinem vystřídat.

Ještě jednu a půjdu… A tak dále pořád dokola.

Když mu Dariin stín o Billovi řekl, nevnímal to. Nebylo by to poprvé, co by si nalhal, že mu někdo řekl, že Bill žije. Kolikrát musela ráno Leslie, když s nimi ze začátku bydlela, rychle sklízet prostřené nádobí a připravenou kávu pro něj, aby si toho Tobias nevšiml?

Kolikrát se s ní pohádal, že mele blbosti a vrazil rozčileně do Billova pokoje, aby jí řekl, že je tady, protože ho viděl v koupelně, v pokoji, u Tobiase… Kdekoliv. Jenže byl pokoj pokaždé prázdný.

Fáze popírání, to je normální… Konejšila ho.

Jenže nic nebylo normální. Horšilo se to. Děkoval všem svatým, že Tobias byl ve škole nebo někde, a neviděl ho při jednom z jeho záchvatů, kdy seděl a prostě si s Billem povídal…

Pak s tím, že je tady, přišel i Trin a on dostal vztek. Nepromrhal roky, kdy se snažil dát do kupy, aby o to zase jen tak přišel. Valren byl jediná možná odpověď.

Sakra, nebyl přece v hollywoodském trháku, aby mu mrtvá milovaná osoba zaklepala na dveře… Jejda, spletli se, byl jsem v kómatu, ale už jsem zase tady…

Jenomže pak to, jeho, viděl. Bojoval s tím… Mluvil s… ním…

Ta gesta, ten hlas… Sakra, i ten tón, co používal, a jak se u toho tvářil, když ho peskoval, že je jezinka a stejná lesnička jako Trin, když nechápe, co se děje.

Připadal si, jako kdyby tady byl zase poprvé, a Bill byl otrávený a unavený z toho, jak mu musí vše vysvětlovat, když to bylo tak jednoduché.

A jednoduché to bylo. Buď je to opravdu past, a jestli selže, přijde i o Tobiase.

Anebo ne a on… bylo to tak lákavé… ale cena vysoká.

První je Tobias. Musí ho dostat domů do bezpečí tak nejdál od Loitche, jak jen to půjde. Pak se vrátí a zjistí, co je zač.

Jestli je to opravdu… jestli… Bill by to pochopil. Musí přece chránit jejich syna.

Konečně se zvedl a vrátil se dovnitř. Trin nakonec spal v křesle a ten Valrenův zvěd byl uložený do postele. Tiše Trina probudil a ten jen beze slova vzal svoje zbraně, gestem ruky si přivolal malé ohýnky a jiskřičky, a když vyšel ven, vyslal je do všech stran.

Tom jen zavrtěl hlavou.

„Asi bys neměl…“ ukázal na světla, „kdyby tady byly stíny, upozorníš na sebe.“ Varoval ho, ale víleník jen lhostejně pokrčil rameny.

„Jestli tu jsou, stejně o nás vědí.“ Odvětil a na chvíli se zadíval na měsíc a hvězdy, které původně v Lykaře nebyly. Úplnou tmu v noci zrušili krátce po zničení deníku.

„Tohle byla pěkná blbost, alespoň v noci jsme mohli mít klid.“ Zamumlal a s tím vyšel ven.

Ne, nebylo to jako tenkrát. To by Trin pořád žvanil a ta světélka by pouštěl pořád, prostě jen pro zábavu, ne aby s nimi podpálil případné stíny. A už vůbec by neřekl o hvězdách, že jsou blbost. Trin, kterého si pamatoval, je miloval.

S povzdechem se odzbrojil a zkontroloval, jestli je temný na posteli alespoň stále spoutaný, když už se mu dostalo té cti a měl postel.

Byl, a než si to Tom uvědomil, stáhl z křesla druhou deku a položil ji přes něj. Moc dobře věděl, že jedna je málo. Kolikrát se nahoře v ateliéru na jejich palandě probudil nahý a Bill měl svou přikrývku okolo sebe jako spacák a tu jeho k sobě tisknul a ležel na ní.

Téměř automaticky mu srovnal vlasy za ucho a pohladil ho po tváři.

„Ani nevíš, jak bych si přál, aby to bylo pravda…“ Zamumlal a než se rozmyslel, vtiskl mu opatrný polibek.

Byla to hloupost. Chyba… Hned jak si to uvědomil, couvl od něj a bez dalšího pohledu doslova utekl nahoru do ložnice.

Zkontroloval i Tobiase, a když i jemu dal druhou přikrývku, na chvíli se posadil k němu. Měl výčitky kvůli černým stopám rozmazané tužky a řasenky na jeho tvářích od slz, ale neměl na výběr. Ať ho nenávidí, jestli to jinak nejde, hlavně že bude v bezpečí.

Když se vzbudil, stále seděl na Tobiasově posteli, přes sebe měl deku, ale jeho syn nikde.

Jen se modlil, aby ho Trin udržel od toho stínu co nejdál…

autor: Bitter