Vlk se právě vrátil z obchůzky po okolí, když spatřil svého malého přítele u kmene zasněženého modřínu. Měl tendenci popadnout jeho křehké tělíčko a okamžitě jej přenést do stínů kamenné hory, daleko od sněhu, ledu a všeho, co vzdáleně připomínalo zimu, ale při pohledu na něj to nedokázal udělat. Mládě poskakovalo na místě a radostně ochutnávalo čerstvý sníh, třesoucí se ale viditelně šťastné.
On zimu neměl rád. Ve skutečnosti ji nenáviděl. Všechno bylo ponuré, opuštěné, prázdné. Přesně jako život do chvíle, než osud zkřížil jejich cesty. Silně zatřepal hlavou, aby se zbavil dotěrného sněhu, který mu za ušima tál a nepříjemně pálil. Popošel blíž a upustil na zem svazek zmrzlých lístků jablečníku, hořce a několik lesních jahod, které se mu podařilo najít, což bylo v toto roční období hotovým zázrakem.
„Chtěl bych vám dát nějaký dárek, pane.“
Dlouhá cesta jej natolik unavila, že usnul ještě dřív, než stačil své otázky vyslovit nahlas. Netrvalo však ani deset minut a on se instinktivně probral ze spánku a zaposlouchal se do zvuků, které jej probraly z dřímoty. Byl to pár zoufalých výkřiků o pomoc, avšak každý z jiného směru. Zatímco se jeden nesl směrem od rozlehlé řeky, ten druhý byl vzdálen pouze několik desítek metrů. Na krátkou chvíli zavřel oči a uvažoval. Když si uvědomil, co se děje, srdce se mu rozbušilo tak šíleným tempem, až nemohl popadnout dech. Přemohlo jej zoufalství a panika. V hlavě měl obraz obou situací.
Pouze několik desítek metrů od kamenné hory se smečka vlků pustila do matky mláděte, která zřejmě byla na cestě za ním. Ještě nezaútočili, pouze obklíčili svou kořist a užívali si zvrácenou radost z jejího strachu. Bylo jich pět, možná víc. Ucítil jejich pach. Byli mladí, hbití. Jejich útok bude rychlý a divoký. Nepřežije to.
…
Ve slabém světle stolní lampy, se odrážel drobný, plachý úsměv. Úsměv dospělého člověka, s očima dítěte. V prstech prsty svíral ohořelý okraj svého seznamu, odškrtával body, které již splnil a radoval se při pomyšlení na plnění těch ostatních.
Zbývala méně než polovina. Ještě čtyři úkoly a splní vše, co si kdysi slíbil. Vypadalo to tak snadně. Bylo to snadné, pořád se však nad ním vznášel stín strachu a nedovoloval mu propuknout v úplné radosti. Výsledek jeho operace byl v nedohlednu a konec konců, nebylo vůbec jisté, jestli nějaký měl být. Možná se do toho seznamu pustili předčasně. Možná měl počkat na chvíli, až doopravdy uslyší. Plamínek naděje, který v sobě bezútěšně živil celá léta, nečekaně vzplál jako obří pochodeň a on poprvé věřil, že vše dobře dopadne.
Tak jako dítě připoutané k invalidnímu vozíčku, toužící po tanci. Jako slepý člověk věřící, že jednoho dne spatří všechnu krásu světa. Ani on se nemohl dočkat okamžiku, až bude moct poznávat svět i jinak než prostřednictvím pohledů a doteků. Chtěl vnímat zvuky, naslouchat jim, naučit se je rozeznávat, ale ze všeho nejvíce toužil zaslechnout Tomův hlas. I kdyby jen na několik vteřin. Tak moc si přál vědět, jak se tón jeho hlasu mění v závislosti od situace. Představoval si, že když je smutný, odráží se to i na jeho hlasu a způsobu vyjadřování, a když je naopak spokojený a usmívá se, je jeho hlas nezvykle hravý a veselý.
Očima sklouzl k devátému bodu, který odškrtl společně s desátým pouze před malou chvílí a opět se usmál. Skutečně prožil ty nejkrásnější Vánoce. Nikdy předtím si nepsal deníček, ale pokud by měl v té chvíli za pomoci několika vět popsat vše, co v ten den prožil, udělal by si několik oporných bodů. Zavřel oči a představoval si je jeden po druhém.
– Simone a její růžové vlasy: i přesto, že měla domluvený termín u kadeřníka, neodolala a obarvila se sama, takže se jim hned po probuzení naskytl skutečně zajímavý pohled na její divou hřívu a zoufalý pohled. Tom byl v konečném důsledku rád, protože když to udělala naposled, barva jejích vlasů nápadně připomínala vyrostlou trávu. Růžová byla jaksi snesitelnější.
– Flinn: to, že se jedná o hodného kluka, poznal už při pohledu do jeho tváře. To, že nebyl příliš šťastný, dokázal vycítit z jeho slov. Lži o tom, že upadl, kterou se jim snažil předestřít celé dopoledne, přestal věřit ve chvíli, kdy mu pohlédl do očí. Vyděšených. Ponížených. Nešťastných. Ale oblíbil si jej. Bylo roztomilé, jak se jej neustále ptal, jestli nemluví příliš rychle. Zvláštní. Jediný, kdo se jej na to nikdy nezeptal, byl Tom. A přesto byli natolik sehraní, že se jej ptát ani nemusel. Jako by přesně věděl, čemu Bill rozumí, kdy může zrychlit a kdy naopak musí mluvit pomaleji.
– Večeře a dárky: dárky byly po úžasné večeři strávené pod vánočním stromkem pouze třešničkou na dortu. Flinn měl pro každého balení kvalitních bonbónů a přívěsek na klíče, pro Toma s nápisem Nejlepší přítel. Bill daroval Simone drobnou hadrovou panenku a porcelánovou soupravu do kuchyně, Tom měl pro ni hned pět dárků, avšak symboliku pětky raději vysvětlovat nechtěl. Simone všem darovala pletený svetr vlastnoruční výroby, naneštěstí se však netrefila do velikostí ani jednoho z nich.
– Tom: slíbili si, že po oslavení Vánoc se Simone a Flinnem oslaví tenhle výjimečný svátek ještě jednou. O samotě. Slíbili si, že si dárky vzájemně odevzdají teprve poté. Bill už se nemohl dočkat Tomova výrazu, až spatří svou zcela novou akustickou kytaru. Ten však neodolal, daroval Billovi první polovinu dárku dřív a ta mu nyní spokojeně spala na kolenou. Jednalo se o tříměsíční štěně, které Tom krátce před obědem přivezl z útulku. Malá Amélie byla hodně plachá a vyděšená, ale s Buřtíkem, pochrupujícím u Billových nohou, je spojovala jakási zvláštní důvěra, o které věděli pouze oni dva.
I se zavřenýma očima dokázal postřehnout, že v místnosti již déle není sám. Zachytil tóny cedrového dřeva téměř okamžitě, co vstoupil do dveří. Sladce se kousl do rtů a čekal. Po chvíli ucítil na víčkách jemný tlak. Překvapeně vydechl a rukou se podvědomě dotkl své tváře. Na očích měl hedvábný šátek. Pootevřel rty ve snaze něco povědět, ale nedokázal promluvit. Svět se s ním již opět magicky kroutil. Ve vzduchu zachytil Tomovu horkou ruku, vstal, poslepu položil Amélií vedle Buřtíka a nechal se jím vést. Bylo zvláštní náhle přijít i o oči. O možnost dívat se. Nesměle jej následoval, orientujíc se pouze podle různých vůní. Šli pomalu a on tak dokázal jednotlivé tóny přesně identifikovat. Ve chvíli, kdy jej do nosu udeřil slabý opar jasmínu, věděl, že procházejí kolem pokoje Simone. Když ucítil závan horké kávy, míjeli pokoj Flinna, který na sebe u večeře převrhl celý hrníček. Pomalu scházeli po schodech a on zdálky zachytil stopy vánočního cukroví i vonných svíček, takže minuli jak kuchyň tak obývák. Pokud se nemýlil, zastavili u vchodových dveří.
Tom se hravě kousl do rtu, vhupnul do svých velikých bot, z věšáku vzal svou zimní bundu a přehodil ji Billovi kolem ramen. Ta jeho naneštěstí zůstala v pokoji, takže mu nezbývalo nic jiného, než zvládnout tu krátkou cestu pouze ve velikém svetru od Simone, který mu sahal téměř ke kolenům. Pomohl Billovi s obouváním bot, poté mu na hlavu nasadil pletenou čepici, zpod které mu roztomile koukaly prameny černých vlasů, a konečky prstů se zlehka dotkl jeho tváře. Bill se zcela uvolnil, opřel se do jeho doteku, a jakmile na rtech ucítil drobný polibek, poslepu jej chytil za tvář a přitáhl si jej blíž. Oba ve stejnou chvíli pootevřeli rty a za stálého líbání pomalu vyšli ze dveří. Vše bylo tak krásně tajemné a tiché.
Tom se dotýkal jeho tváře i vlasů, nořil se do hloubky jeho úst a přitom jej pomalu vedl k autu. Bill vůbec neprotestoval, poslušně nasedl, a i když jej na jazyku pálila stovka otázek, nevyslovil ani jedinou. Cesta netrvala příliš dlouho. Možná něco přes patnáct minut, možná dokonce méně. Když vystoupili, postřehl, že se o něco málo zvedl vítr a na tváři mu přistálo několik sněhových vloček. Nesněžilo, takže pochopil, že musely spadnout ze zasněžených větví, jistě se nacházeli v blízkosti stromů. Nebo alespoň jednoho. Vzduch kolem nich byl chladný, štípal jej do tváří a byl cítit známou vůní, kterou však neuměl identifikovat. Opět se chytil Tomovy ruky a společně vykročili vpřed. Po chvíli byli zřejmě na místě, protože šátek z jeho očí nečekaně zmizel a on poznal místnost ještě dřív, než stihl otevřít oči a ujistit se o tom, že se nemýlí.
Jeho třída vypadala přesně tak jako před pár dny, kdy ji opouštěl. Několik drobných rozdílů by se však našlo. Na lavici prostřední řady, přesně na místě, které jako dítěti patřilo jemu, se nacházel malý blikající vánoční stromek a pod lavicí několik velikých kbelíků a plechovek. Tázavě zvedl pohled k Tomově tváři. Ten se na něj láskyplně usmál a pohladil jej po tváři.
Bill se nehýbal. Zíral na zelené zdi nad sebou, na barvu, kterou tolik nenáviděl, a srdce mu chtělo vyskočit z hrudi.
„Jak… to dě-láš?“
Tom ani na vteřinu neopustil blízkost Billových úst. Zhluboka vdechoval jeho vůni a pouze matně vzpomínal na chlapce uzavřeného ve své bublině, za kterou nikdo nesměl vstoupit. Pořád byl tím chlapcem, to jen prostředí kolem něj se změnilo. Už nebyla žádná bublina, žádná překážka mezi ním a Billem. A pokud ano, pak v ní byli společně. Ne každý na jiné straně, jako tomu bylo na začátku.
Patřili jsme k sobě dřív, než jsme si to dokázali připustit. Stvořeni jeden pro druhého. Jen ty a já.
„Protože… ne-mají své-ho Toma.“
Vlkovo srdce již zase tlouklo jako o závod. Opět se vrátil mezi živé. Přítomnost srnečka měla na jeho unavenou duši, přímo blahodárné účinky.
Konečně věděl, proč mu Bill tehdy půjčil právě tuhle knížku. Chtěl, aby pochopil. Aby porozuměl a aby přestal bojovat s něčím, nad čím se nedá vyhrát. A měl pravdu. Všechno bylo jiné. Přesně jako v příběhu.
autor: B-kay
Věřím že Bill bude slišet tahle povídka je tak krásně napsaná.
Vlka mi je strašne ľúto. Samozrejme aj maličkého, ale mať takú zodpovednosť akú dostal do vienka Vlk…
Je to tak prekrásne, že mi je zase tak smutno prekrásne♥♥♥
Moc děkuju za krásný dílek a těším se na pokračování, jenom je mi líto našich čtyřnohých hrdinů. S těmi dvounohými to zatím vypadá v pořádku, i když ten Tomův spolužák ….
🙂
Flina mi nikdy nepřestane být líto 🙂 Doufám, že všechno dobře dopadne mezi našimi čtyřnohými kamarády 🙁
Tolik jsem se o srnečka bála! Navíc je to strašně bolestné, že srnečkova maminka nejspíš umře. je jasné, že vlk nestihne zachránit všechny a já jsem opravdu ráda, že jsi na konec tohohle dílu napsala, že byl srneček zachráněn. Opravdu jsem se bála, co se s ním stane a že by tenhle krásný příběh mohl skončit nějak špatně. Opravdu se mi ulevilo 🙂 A srneček je strašně roztomilý! Úplně vidím, jak v tom sněhu dováděl a jak je nadšený z Vánoc 🙂 Nechci vidět, jak moc smutný bude, až se dozví o svojí mamince 🙁
A Bill s Tomem ♥ To je pořád strašná nádherna! Miluju to, jak Tom Billovi pomáhá plnit svůj seznam. Tom je tady prostě úžasný kluk! 🙂 A za Flinna jsem taky moc šťastná. Prožil krásné Vánoce a hlavně s lidmi, kteří jej mají skutečně rádi a kteří jej dokáží pochopit 🙂
Neskutečně nádherná povídka ♥♥♥
jsem na pokraji zhroucení. jsem tak napnutá, jak celá ta pohádka dopadne.. strašně mě bourá. už jsem tu někde psala, že je to pro mě převlečené Billshido, a proto jí tak žeru. líbí se mi srnečkova bezprostřednost a energie a jak díky tomu taje vlkovo zledovatělé srdce.