-Robert Tizon
Tomovy pocity, které následovaly po Billově prostém prohlášení, se daly přirovnat například k připevnění páky k Tomově hlavě a po jejím zatlačení, jako by mu skrz nohy vypouštěli všechnu krev. Pocity necitlivosti začaly v jeho mysli, jako by se také nasály do toho víru. Prostě najednou nemohl vůbec myslet. Poté se ten pocit přestěhoval do jeho hrudi, jeho tep zakolísal, scvrkl se, až se úplně zastavil. Ruce mu ochably, jedna se mu sesunula z klína a klátila se po jeho boku, zatímco zíral na Billa s ochablými čelistmi, pravděpodobně dokonce snad i s vyplazeným jazykem. Další nejasný pocit ovládl i jeho nohy, činící je nepoužitelné, měl pocit závratě.
Pak najednou se mu všechny pocity vrátily, zdálo se, jako by mu jeho žaludek a mysl současně explodovaly, což byla nebezpečná kombinace. Myšlenky mu v hlavě vybouchly jako Vesuv, odrážely se a vymykaly kontrole, zatímco jeho žaludek ztěžkl a celý se přetočil jako prádlo v pračce. Bylo to, jako kdyby ta představa – nebo spíše skutečnost – seděla trpělivě v centru Tomovy mysli a čekala, než si kolem ní urovná všechny své myšlenky, které ale byly stále až příliš rychlé a zmatené. Nebyla žádná možnost, že by Bill necítil nic – to bylo příliš absurdní.
Nakonec po tom, co mu hlavou proběhly všechny tyto myšlenky, si uvědomil, že stále bez jediného pohybu na Billa zírá. Nahlas si odkašlal a napřímil se, vědom si podivných pohledů, které mu sestra a Bill věnovali, ale stále se cítil velmi zmatený. Zřejmě si bude muset nechat všechny své nekonečné myšlenky na později.
„Takže…“ začal, spíše jen testoval svůj hlas. Odkašlal si a začal znovu. „Takže, ty nemůžeš… cítit. Cokoliv. Prostě nic?“
„Sodíkové kanály jsou, no, kanály ve tvém mozku. A… no v podstatě ovládají pocity. Když je jeden blokován, jako je kanál bolesti blokován u osob s CIPA, pak ten pocit prostě necítíš. U mě jsou blokovány všechny kanály, takže necítím žádné pocity.“ Bill vykládal vše s klidnou, vážnou tváří, ale Tom mohl vidět, jak mu myšlenky létají před očima. Uvědomoval si, jak obrovské tajemství to bylo, které musel Bill říct… A Tomovi to řekl, což pro něj znamenalo více, než byl jeho mozek momentálně schopen zpracovat.
„Je jich celkem jedenáct. Nevím, jestli je teď dokážu všechny vyjmenovat, ale zkusím to: bolest, rozkoš, pohodlí, nepohodlí, tlak, chlad, teplo… a pár dalších.“ Sestra dokončila obvazování, zatímco Bill zíral do stropu a snažil se vzpomenout si na poslední čtyři pocity. „Aha, už vím, proč si nemůžu vzpomenout. Jsou tu dva, které se nazývají hrubý a jemný dotek, na které jsem zapomněl. Hrubý dotek je pocit jen upozornění, že ses něčeho dotkl. Jemný dotek ti dává pocit tvaru, velikosti, struktury, a tak dále. A poslední dva jsou…“
Tom se také postavil, kolena se mu mírně třásla. Procházel si všechny pocity v hlavě: hrubý dotek, jemný dotek, teplo, chlad, pohodlí, nepohodlí, rozkoš, bolest, tlak, svědění a lechtání. Tom by si nikdy nepomyslel, že lechtání byl pocit sám o sobě, ale co mohl o tomhle všem vědět? Není divu, že Bill není lechtivý – samozřejmě, že nebyl lechtivý! Tom se kvůli tomu najednou cítil trochu hloupě.
Když opustili kancelář školní sestry, Bill nechal Tomovi čas na přemýšlení, který opravdu potřeboval. Zvažoval naprosto vše, dokud to konečně nedokázal přijmout. Zdálo se to být vše tak absurdní, protože Tom nikdy neslyšel o něčem, jako je SCN11B – no, ano, slyšel o nemoci CIPA, jednou nebo dvakrát. Ale přesto, u Billa, který měl něco takového… Ta představa byla ještě více znepokojující než cokoliv, co si Tom dokázal představit. Hororové příběhy… Tom měl potíže si představit, jaké by to bylo necítit nic, a žít tak celý svůj život, ze dne na den, v obavách z průběžných zranění. Tom pochopil, jaké to pro Billa bylo zlověstné, nebezpečné tajemství, ze kterého nepochybně pocházely všechny problémy. Nejenže Tomovi ukázal své jizvy, i když jen omylem, ale odhalil mu obrovské tajemství. Pro jinou osobu by to možná nebyla velká věc, byla to jen zdravotní porucha, žádný kostlivec ve skříni, dvojí život, černý puntík na neposkvrněném záznamu. Ale vidět, jak hluboce tato porucha Billa ovlivňovala, Toma ohromovalo, fascinovalo jej, že Bill mohl fungovat téměř normálním způsobem, i přes všechny znaky jeho nemoci. Stopy byly silné a značné, ale Tom by z nich nikdy nepředvídal nějakou nemoc.
„Je… to je důvod, proč ses učil doma?“ Zeptal se Tom do ticha, potřeboval ulehčit své přeplněné mysli. Doslova jej bolela z psychické zátěže z něčeho tak monumentálního.
Samozřejmě, Bill to všechno vykládal tak nedbale, ale vše, co náhle vycházelo na světlo, Tom pečlivě zkoumal. Domníval se, že Bill byl tak chladný proto, že měl v sobě tolik bolesti a problémů, že je prostě nedokázal řešit. Najednou se už nejevil tak záhadně, pouze jako hluboce ustaraný, nevyrovnaný člověk. Tom na chvíli zavřel oči se zaměřením na svůj smysl doteku, a představoval si, jaké by to bylo, kdyby nic z toho necítil. Tlak podlahy proti chodidlům, pohlazení vzduchu, tření mezi jeho kůží a oblečením. Kdyby tohle všechno najednou zmizelo… Tomovi poklesl žaludek při té představě. Bylo by to, jako chodit vzduchem, když si představil, že by necítil zem, po které chodí. Podivoval se nad tím, jak Bill vůbec mohl tímto způsobem fungovat.
„Takže to je důvod, proč je tvoje matka tak šílená?“ Zeptal se, když znova otevřel oči.
Tom si uvědomil, že se Bill vyhnul odpovědi na otázku, a urychleně se přestal vyptávat. Opět začal přemýšlet, více a více depresivních myšlenek mu přicházelo na mysl, když si uvědomil všechny drobné zázraky života, které všichni považovali za samozřejmost a které Bill nikdy nemohl zažít. Obyčejné věci jako objetí od kamaráda, jemnost kočičího kožíšku, teplý letní den. Dokonce i slepý nebo hluchý, každý z nich mohl zažít tyto jemné radosti života a vždy se mohli ocitnout v příjemném vztahu s někým, kdo by rozuměl jejich postižení. Ale Tom, i když chápal Billovo zdravotní postižení, neměl tušení, jak by se někdo mohl přizpůsobit tomu, že jeho partner nemá smysl pro dotek. Bylo by to nemožné, a myšlenka nikdy se nebýt schopen zamilovat, byla jednoznačně ta nejvíc skličující myšlenka, která kdy vkročila do Tomovy mysli. Krok mu zakolísal a téměř upadl, když na to pomyslel, ta představa na něj měla takový účinek. Ze všech lidí na světě, o kterých si Tom myslel, že by potřebovali být šťastní a být milováni, si to Bill pravděpodobně zasloužil nejvíce, protože toho byl zároveň zbaven. Ale byl to marný, nesplnitelný sen. Jaká krutá ironie.
Opět zavládlo ticho a Tom se snažil najít otázku, na kterou by se mohl zeptat. Měl jich v hlavě tolik, ale přesto si nebyl jistý, jestli by mohl žádat odpověď na kteroukoliv z nich. Zdálo se, jako by jejich chůze byla nekonečná. Tom se nemohl dostat domů dost rychle, byli sotva kousek od budovy školy. „Bille…“ Tom pomalu sbíral myšlenky ve své mysli.
Tom se mírně zastyděl a chystal se omluvit, že byl opravdu až příliš horlivý ve svém hledání pravdy, a teď když ji znal, si nebyl jistý, jestli ji vlastně chtěl vědět. Ale pak si uvědomil, že Bill mu nic nevytýkal, nezněl ani naštvaně. Tom tomu nerozuměl, dokonce on sám byl na sebe naštvaný za to, jak s Billem jednal. Jako kdyby byl fascinující, zromantizovaná osoba a ne skutečný člověk s reálnými, hroznými tajemstvími.
„Omlouvám se,“ povzdech si žalostně.
Jakmile prošli branami školy a pokračovali na cestě domů, zeptal se Tom opatrně: „Co se s ním stalo?“
Tom, cítící až příliš štěstí z toho, že dostal odpověď, se už nesnažil získat další informace, a snažil se zpracovat ty, které dostal. Zajímalo ho, jaký druh věcí na něj Andreas zkoušel, ale jeho zvědavost byla pro tuto chvíli nasycena a neodvažoval se zeptat na něco dalšího. Promluvil znovu, až když Bill opět zamířil do uličky, kde byli před půl hodinou svědky přepadení.
Bill jen přikývl a hodil si batoh přes rameno, opět zamířili domů. Tom si opět vzpomněl na krátkou potyčku a přemýšlel, co přesně Billa přimělo běžet do uličky. Snažil se vymyslet co nejnevinnější otázku a zeptal se Billa, jak mohl slyšet boj přes dvě ulice.
„Mám velmi citlivý sluch,“ odvětil. „Koneckonců, u všeho, co nevidím, musím spoléhat na svůj sluch. Vím, že je to něco, co považuješ za samozřejmé, ale já musím vědět, jak každá struktura povrchu zní proti další, tak můžu říct, co dělám. Když si dávám piercing, například, nebo se oblékám, nebo dokonce když jím. Kdykoliv mám zavřené oči, nebo nevidím, co dělám. Když mám zavřené oči, jsem naprosto k ničemu. Necítím nic kolem, můžu šlápnout kamkoliv a spadnout, a tak dále. Vyžaduje to spoustu rovnováhy, abys mohl chodit, aniž bys věděl, jak máš umístěny nohy proti zemi. Nenaučil jsem se chodit dřív, než mi byly tři.
„Wow,“ divil se Tom tiše. „To je… to je opravdu neuvěřitelné. Myslím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel… To je prostě…“ Tom se odmlčel. Sotva dokonce uvažoval o tom, jak Billa nedostatek hmatu mohl zbavovat v minulosti pocitů bolesti. Žaludek se mu nepříjemně zkroutil, když si uvědomil, že je vlastně docela neuvěřitelné, že se Bill dožil svých sedmnácti let relativně zdravý. Vzpomněl si na to, co Bill řekl během přespávání u něj, když se zmínil, že je zdravý člověk. Není divu, že se později smál, životní styl, který byl Bill přinucen žít, byl obtížný a nebezpečný.
„Jsem stále naživu, nebo ne?“
autor: Ghostie
Tak tady máte přeložený dnešní citát:
Raději bych měl oči, které nevidí, uši, které neslyší, rty, které nemohou mluvit, než srdce, které nemůže milovat.
A užijte si dnešní dílek, asi poslední z těch klidnějších… 🙂
Zaujímavé. Bill to má fakt ťažké. A som rada, že napriek šoku to Tom berie celkom v pohode (teda aspoň do tej miery, že nie je extrémne zvedavý a uvedomuje si hranice, čo všetko sa môže Billa v danej chvíli spýtať).
A Andreas… som zvedavá, čo všetko nútil Billa robiť, keď ho tak vydesil. Dúfam, že sa to dozviem. 🙂
Vďaka za preklad.
Diky minulemu dilu jsem objevila skupinu Thrice. Musim rict, ze na me dost zapusobili, ostatne jako tahle povidka sama. Opravdu, jak silene musi byt necitit vubec nic? Billa tu mam stale radsi, doufam, ze Toma si preci jen pusti k telu. Chci verit tomu, ze zamilovat se Bill muze. Taky by me zajimalo, co vsechno Andreas zkousel. Nemuzu se dockat dalsiho dilu, moc dekuji za preklad 🙂
Přiznám se, že jsem tenhle díl musela celkem rozdýchávat. Vím, že se tady nestalo nic špatného, žádná další tajemná tajmeství Billovy minulosti, ale..i tak na mě tenhle díl nějak dolehl. Nejhorší je, že jsem věděla, že Bill necítí věci. Věděla jsem, že necítí chlad, horko, bolest a asi ani pocity. Jenže v tom mě nedocvaklo, že Bill vlastně necítí ani zem pod nohama, že necítí oblečení, které má na sobě a spousty dalších věcí, nad kterými Tom přemýšlel. V jedné chvíli mi díky tomu i ukápla slza, protože Billovi takový život vážně nezávidím. Nedovedu si představit jaký musí být život, když člověk nic necítí a po pravdě jsem ráda za to, že to nevím. Myslím, že taky už dokážu pochopit Billovu matku. Sice ještě nevím všechno a i tak si myslím, že je Billova matka velice zvláštní člověk, ale na jednu stranu se nedivím, že Billa nechtěla pouštět do školy, nechtěla jej pouštět ven a kontroluje neustále jeho tělo. Pro ni jako matku to také musí být dost složité. Nikdy si nemůže být jista, že se Bill vrátí v pořádku domů. Je jasné, že tahle nemoc působí jak na Billa, tak na ni. A věřím, že ona jako matka to možná snáší i o něco hůř než Bill. Samozřejmě ji tím nechci omlouvat, to jak občas Billa uhodí, se totiž omluvit nedá, ale dokážu pro ni najít pochopení.
Ufff, tahle povídka pro mě bude asi dost složitá. Je teprve sedmý díl a já už jsem teď při některých dílech trpěla a to ještě nevím Billovu celou minulost. Ten Andreas mě celkem děsí a nechci ani přemýšlet nad tím, co Billa nutil dělat a jak ty jeho ´experimenty´ probíhaly. Navíc jsem taky přemýšlela, jestli je ta Billova nemoc léčitelná? Asi ne, že? Pokud Bill nic necítí a nikdy ani nic cítit nebude moct, tak se mezi klukama ani nikdy tohle jejich ´kamarádství´, nebo jako to nazvat, nevyvine v nic vážnějšího.
Trošku se teď bojím dalších dílů, ale teď, když už vím proč je Bill takový jaký je, tak je pro mě snadnější přijmout jeho povahu a vlastně jej i chápu.
Mockrát děkuji za překlad!!! 🙂
Tom konečně ví co je Billovi jsem zvědava jak to bude dál.
Ty váďo, Bill je krutopřísnej Nadčlověk!
Som tak trochu, vlastne nie trochu, som totálne v šoku a je mi do plaču. A ten citát je nádherný a strašne smutný:( Veľmi som dúfala, že v tých pocitoch ktoré necíti nebude rozkoš. Ale milovať môže, tomu nerozkáže, pretože mozog mu funguje. Je mi ho tak ľúto. A aj Toma. Chcela som aby Billa objal, ale Tom je úžasný človek a dáva pozor na Billove želania a pravidlá. To s Andym ma zarazilo, ale chápem, že skúšali, že si myslel, že by možno niečo zafungovalo… Teraz to vyzerá tak príšerne beznádejne.
Veľmi pekne ďakujem za preklad a netrpezlivo čakám na pokračovanie, aj keď mám z tých pocitov, ktoré zase budem prežívať strach, ale keď si uvedomím aké by to bolo nemať ich, tak budem trpieť veľmi rada…
Ten citát je naprosto nádherný… Úplně mě z něj zamrazilo. A pak ten díl… Strašně na mě zapůsobil. Když si tak všechno uvědomím, čím Bill musí procházet… Mám ho ráda ještě víc 🙂 A jeho osobnost mě naprosto uchvacuje. Asi k němu cítím to samé, co cítí Tom. Tom se mimochodem chová úžasně. Je tak pozitivní postava, že si občas přeju, aby se zhmotnil, vylezl z povídky a já si s ním mohla popovídat 🙂
No, a zuzu, docela jsi mě vyděsila s tím, že to je poslední z klidnějších dílů. Teď budu pořád přemýšlet o tom, co se ještě může stát. Bojím se a zároveň se neskutečně těším!
Moc moc moc děkuju za překlad, jsem moc ráda, že jsem se díky němu mohla dostat k téhle parádní povídce.
Dekuju za preklad citatu, i kdyz tentokrat byl snadny. 🙂 A hlavne myslim, ze zatim vazne nejkrasnejsi :3. Kazdopadne… Bill je porad tak strasna zahada! At uz se neco vic dozvim o jeho nemoci, pak je dalsi tajemstvi skolka, Andreas a taky jeho otec. Proc odesel? A to ze tyhle dily povazujes za klidnejsi, i kdyz jsou desive tajemne dokonale zahadny! 😀 me trosku desi! -.- 😀 takze jdu cist dal, pac jsem toho zameskala az az jak tak koukam 😀 (nmela jsem dlooouho pristup k netu :/ sice to neni tak strasne, vlastne snad vubec, ale povidky a cteni mi chybelo! 🙁 :))
tak táto kapitola ma uplne odrovnala ,vôbec som nevedela že takáto diagnoza existuje musí to byť veľmi ťažké takto žiť a pritom Bill ako osobnosť je úžasný♥
oveľa tažšie to má Tom a som zvedavá ako sa cez to všetko dostane,je to silný príbeh a som zvedavá ako to Bill a Tom všetko zvládnu kým budú ako predpokladám pár…