„Co je to?“ Tom zvědavě zvedl hladký stříbrný předmět, který Bill hodil na lavici. Otočil jej a vytřeštil oči, když uviděl popraskané sklo obrazovky a nad tím si přečetl nápis Motorola. Byla to část telefonu. „Tak tohle je to, co se stalo? Víš, v uchu mi pořád zvoní,“ řekl Tom a podíval se na Billa. Ten zíral dolů na Toma velmi tvrdohlavě, s nechutí a s roztomile našpulenými rty.
„Ehm…“ Bill si odkašlal, více se zamračil a na nakrčeném čele se mu objevila dokonce čtvrtá vráska.
„Víš, říká se, že ti přibude vráska po každých třech tisících zamračení.“ Bill si odfrkl a podíval se jinam, vypadal velmi nepohodlně.
„Snažím se ti omluvit, kreténe,“ zasyčel a konečně se podíval zpět na Toma.
„Opravdu?“ Tomovi se na tváři objevil úšklebek a Billa to donekonečna iritovalo. „Okay, můžeš.“
„To… to bylo ono,“ řekl Bill nepřesvědčivě.
„Ne, to nebylo. Musíš se skutečně omluvit. Udělal jsi to už před tím, víš a já vím, že to můžeš udělat znovu!“
Bill otevřel ústa k protestu, ale zase je zavřel, když si uvědomil, že Tom měl pravdu. Bill se omluvil v sobotu za to, že byl tak hloupý a udělal si nový piercing těsně před přespáváním, takže to nemohlo být tak těžké, ne? Ale tenkrát ráno byl v podivné náladě. Teď chtěl pouze utéct pryč. Vypadnout sakra pryč od Toma. Ten kluk si zatraceně pohrával s jeho myslí a Billovi se to nelíbilo.
Tiše zamumlal: „Omlouvám se za poranění tvého ušního bubínku…“
„Co? Neslyším tě!“
„Omlouvám se za poranění tvého zatraceného ušního bubínku, hajzle!“ Znělo to spíše jako podrážděné zakňučení a Tom se snažil nemyslet na to, že způsob, jakým se Bill omlouval, byl skoro roztomilý.
„Ale tys mi neporanil ušní bubínek. Řekni to správně.“
Bill tiše zaklel a prudce dosedl na svou židli. „Jdi do prdele,“ zasyčel, položil ruce na stůl a opřel si o ně bradu, zíral na desku stolu.
„Ááá, Bille, doháním tě k šílenství.“
„Ty mě tak zatraceně sereš. Proč mě sakra nemůžeš prostě nechat na pokoji?!“ Bill zabořil obličej do dlaní a snažil se Toma prostě ignorovat. Jen ho ignorovat. Jen ho ignorovat.
„To mě bolí, Bille.“ A sakra, to znělo upřímně. Bill vykoukl na Toma, vyvedený z rovnováhy smutným výrazem na jeho tváři. Vina. Vina. Vina. Vina. Vina…
Spousta zatracené viny.
„Fajn, omlouvám se za to, že jsem tak debilní a nežádoucí kamarád,“ přinutil se Bill říct. Oh bože. Jen ne tohle špulení rtů. Bill opět odvrátil pohled a schoval obličej do dlaní. „Já nevím, co tě kurva tak nutí být můj přítel. Nechápu to. Opravdu ne.“
Jak smutné, pomyslel si Tom, důvod, proč Bill nechce přátele, je ten, že nechápe, proč by lidé chtěli být přátelé s ním. Opravdu smutné… Tom sledoval, jak Bill opět zvedl hlavu, zíral na Toma a na tváři se mu objevil téměř výraz paniky.
„Přestaň se takhle dívat!“ vykřikl. „Ježiši, co víc ti mám říct?“
A na to se Tom široce usmál. Jo, Bill byl dobrý člověk.
Bill si oddechl a naštvaně položil hlavu zpátky na ruce, aby počkal, než zazvoní… což následovalo o deset vteřin později.
Bill s úlekem vyskočil a zamračil se. „Proč jsi kurva tady?“
„Protože nemám nic lepšího na práci. Georg a Gustav jsou na dvojitém rande, a tak jsem se rozhodl počkat na tebe. Jaká byla zkouška?“
„Ehm… počkat. Georg a Gustav mají rande…?“
„Ne – ne spolu! Georg a Kim jsou na dvojitém rande spolu s Gustvem a nějakým klukem, kterého potkal. Nepamatuju si jeho jméno. Bylo to něco exotického a divného.“
„Jo, fajn, fajn. Takže Gustav má kluka?“ Vydali se pomalu směrem ze školy. „A zkouška byla brnkačka, jako dort. Ne, že bych měl rád dort. Stejně tak nemám rád matematiku.“
„Pokud Gustav nic nezkazí, tak bude mít kluka – a jak nemůžeš mít rád dort?“
„Protože bych mohl stejně tak dobře jíst rovnou cukr?“ řekl Bill, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě a pak předstíral zvracení. Tom se jen široce usmál. „Jo, jo, drž hubu.“
„Nic neříkám.“
„Šklebil ses. Neřekl jsem nic zábavného, bastarde.“
„Ne, jen jsem se usmíval, protože jsme tak skvělí přátelé,“ řekl Tom upřímně a Bill se zamračil. „Hej, proč prostě nemůžeš přijmout fakt, že máš kamaráda? Přestaň se tomu vyhýbat.“
„Nechci být tvůj kamarád.“
Tom s povzdechem zavrtěl hlavou, ale dál na něj netlačil. Znepokojilo ho, že Bill prostě nemohl unést fakt, že by mohli být přátelé, ale snažil se na to zvyknout. Ale on chtěl být opravdu Billův kamarád. Bolelo to. Kurva, Tom ho měl opravdu rád. Ne, že by do něj byl zamilovaný – možná, že trochu byl, ale bylo to zatím tak bezvýznamné, že se to Tom snažil ignorovat. Ale neměl tušení, jak dlouho se bude muset prořezávat všemi těmi zdmi, které kolem sebe Bill měl. Zatím tady byla prasklina, možná. V jedné stěně z tisíce, kterými se Bill chránil.
Kráčeli tiše jejich malým městem a byli sotva dva bloky od školy, když Bill najednou naprosto ztuhnul.
„Co je-“ Bill jej zarazil zvednutou rukou a otočil se směrem do uličky. Tom jej zmateně následoval a brzy uslyšel zvuky rvačky.
„Jdi – jdi pryč!“ vykřikl někdo, vyděšeně. Nezněl o moc starší, než byli Tom s Billem, s největší pravděpodobností to byl kluk. Bill v tu chvíli vběhl do uličky dřív, než si Tom vůbec uvědomil, co se děje. Na okamžik za ním zíral, ale hlasitý tupý úder jej vrátil zpátky do reality a rozběhl se za ním.
Scéna před ním byla děsivá a Tom by se nejraději otočil a utekl. Byl tam chvějící se kluk skrčený u zdi, a muž s nožem nelegálního vzhledu, v černém kabátě a velkou čepicí zakrývající mu obličej, nad ním hrozivě stál. Bill, překvapivě hrající si na hrdinu, se řítil ulicí vpřed, aby zasáhnul. Tom na něj volal, aby zastavil, nechtěl, aby se zapletl s tím chlapem, který kolem sebe mával nožem, ale hlas se mu v krku zadrhnul a nohy se mu sotva pohnuly. Okamžitě ho udeřil pocit neblahé předtuchy a on věděl, bez ohledu na to, co přesně se stane, že se to stane Billovi.
„Hej! Vypadni od toho kluka, bastarde!“
„Počkej, přestaň-!“
„Ne!“
Byl tam záblesk stříbra, záblesk červené, výkřik a překvapené zakňučení. Pouze jedna věc z toho patřila Billovi – krev. Muž šokovaně zavrávoral a Tomovi se podlomila kolena při pohledu na dříve čisté ostří nyní zabodnuté do Billova těla. Díval se, jak muž křičí na Billa, že se do toho neměl plést. Zmizel. A jakmile odešel, Bill se otočil, padl na kolena a mluvil na vyděšeného chlapce.
„Hej. Jsi v pořádku? No tak, vstávej.“
„J-já? Podívej se na sebe! Tvoje r-ruka!“
Tom konečně získal kontrolu nad všemi svými motorickými funkcemi a vrhl se vpřed. Litoval, že byl tak paralyzovaný. Mohl toho chlapa odrazit, zatímco Bill by dostal to dítě pryč. Cokoliv. Všechno by bylo lepší, než jen bezmocně zírat. Když dorazil na místo, Bill pečlivě pomáhal chlapci svou zdravou rukou, zatímco nůž měl stále až po rukojeť zabodnutou v levé dlani. Tom se tomu pohledu vyhýbal a pomohl chlapci na nohy, bylo mu nanejvýš patnáct. V jistém smyslu byl Tom rád, že Bill zasáhl, ale také měl pocit, že kdyby se lupiče nepokusil zastavit, nestalo by se nikomu nic.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Bill chlapce znovu. Ten jen polkl a bázlivě kývl, oči dokořán a ubrečené.
„Ty… tady… nůž…“ šeptal ustrašeně a Bill se podíval na svou ruku, jako by si teprve teď všimnul nože. Chlapec se třásl, prudce se otočil a zvracel.
„Nedělej si s tím starosti,“ zamumlal Bill a prohlédl si zblízka svou levou ruku, aby zjistil škody. Tom s hrůzou sledoval, jak skrčil a natáhl všechny prsty. Pomalu zaťal pěst – malíček a prsteníček na jedné straně nože a ostatní prsty na druhé. „Dobré zprávy. Nezasáhlo to žádné šlachy. Jinak bych nemohl pohnout rukou.“
Byl tak zatraceně klidný.
„Poslouchejte, pojďte někam do bezpečí,“ řekl Bill nepřítomně, zaujatý nožem ve své dlani. „Ublížil ti?“
Chlapec byl bledý, ale jen proto, že stále zíral na Billovu ruku. Přesto to Bill neviděl jako velký problém. „Ne – neublížil…“ Chlapec zalapal po dechu a chytil se za rameno Toma, který měl taky mírnou závrať. Krev Billovi prosakovala rukavicí a kolem jeho zápěstí a Tom měl pocit deja-vu.
„Bille,“ konečně promluvil. „Více než cokoliv jiného se musíš postarat o svou ruku.“
Bill se opět podíval na chlapce a Toma ignoroval. „Měli bychom ho vzít do školy. Jsem si jistý, že zdravotnice tam pořád bude… a pravděpodobně bude mít i něco na tohle,“ dodal, když viděl, jak se Tomovy oči rozšířily.
„Školní sestra? Bille! Musíš jít do nemocnice!“
Billovi se zablýsklo v očích, sevřel si pravou rukou levý biceps a zvedl dlaň nahoru. „Postarej se o něj,“ řekl a kývl na chlapce. „A neboj se o mě. Opravdu to není tak zlé, jak to vypadá. Je to jen škrábnutí.“
Groteskní trio směřovalo zpátky do školy. Bill s nožem v ruce, a Tom svíral za ramena chlapce, který každou chvíli zvracel. Tom byl zmatený. Bill vypadal, že se vůbec nestará o vlastní bezpečnost, ale pouze o toho chlapce, o kterém Tom pochyboval, že mu vůbec něco je. Bill nedával najevo vůbec žádnou bolest a ani nechtěl jít do nemocnice. Kdo proboha nechtěl jít do nemocnice s nožem skrz jeho vlastní ruku?
Bylo to trapné, procházet halou školy, ale naštěstí měla školní zdravotnice kancelář blízko, a tak dovnitř vklouzli bez povšimnutí.
„Dobrý den, můžu vám pomoct – oh bože.“
První věc, které si Tom všiml, bylo, že ten člověk nebyla školní sestra, ale jeden ze správců školy. Zíral na Billovu ruku, zblednul, pak se podíval Billovi do tváře a v obličeji se mu zjevila jasná hrůza. Ale Bill se na něj nedíval, místo toho si od Toma převzal toho chlapce a položil jej na lehátko.
„Potřebuju s tímhle trochu pomoct,“ řekl prostě. „Nevadí to?“
„Ehm… ehm, no, jasně, dovol mi, uh, dám ti nějaký aspirin, a… měli bychom… vytáhnout to…“ koktal muž. Bill protočil oči.
„To by nebylo moc dobré,“ povzdechl si. „Jak mohla zdravotnice dát na své místo někoho tak nekompetentního? Kde vlastně je?“
„Já… prosím? Nekompetentního?“
Bill se chystal odpovědět, ale pak se dveře, kterých si předtím nevšiml, otevřely. Zdravotní sestra, malá, kolem třiceti let, s vlnitými červenými vlasy, přišla a vypadala, jako by se chystala něco říct. Zarazila se, když spatřila Billa, který před ní nenuceně stál a krev mu kapala na linoleum.
„Oh!“ Zalapala po dechu. „Drahoušku, co se ti proboha stalo?“
Vděčný, že se sestra nebojí krve a doufající, že také není tak neschopná, jí Bill nabídl ruku k prozkoumání.
„Je to proti školním pravidlům, nosit zbraně do školy!“ vyhrkl správce najednou. Bill mu věnoval zničující pohled.
„Říkal, že bych si měl vzít aspirin a vytáhnout ten nůž,“ řekl Bill klidně s pozvednutým obočím. Testoval ji.
„Ne! Oh, to je to nejhorší, co by mohl udělat. Bene, měl byste odejít. Musím se postarat o tohle nebohé dítě. Drahoušku, proč jsi nešel do nemocnice? Tohle se nestalo tady, nebo ano?“ Rozplývala se nad ním sestra, když se Bill posadil. Tom seděl opodál, nejistý tím, co by měl dělat sám se sebou. Nechtěl odejít, a zatímco se jeho nevolnost pomalu vytrácela, pořád se cítil nesvůj.
Nesvůj. Jak slabé slovo.
Když správce vyklouzl ze dveří, Bill odpověděl. „Nestalo se to tady. Škola byla prostě mnohem blíž, a myslím si, že byste měla být schopná se o to v pohodě postarat.“
„Ano, ale… bude to potřebovat sešít, zlato. Můžu ti pomoct, ale budeš muset jít potom do nemocnice.“ Bill jen přikývnul, protože věděl, bez jakýchkoliv pochyb, že do nemocnice jít nehodlá. „Ale vedeš si velmi dobře, velmi chytré… dával jsi dobrý pozor v hodině první pomoci, že? Podívej se na to, jak si drží ránu nad srdcem a má ruku na tlakovém bodu.“ Sestra se podívala kousavě na Toma, který na ni hleděl zmateně, vůbec netušil, o čem to mluví.
„Mám trochu zkušenosti s ranami,“ řekl Bill jednoduše.
„Jsem si jistá, no, budeme muset ten nůž vytáhnout. Jak se to stalo? Chceš, abych jej vytáhla, nebo to uděláš sám?“
„Udělám to sám. Bylo to jen nedorozumění.“
„Pořádné nedorozumění,“ povzdechla si sestra, když Bill uchopil rukojeť nože. Vytáhla lékárničku. „Aspirin, můj bože. Copak neví, že Aspirin je lék na ředění krve?“
„Stejně Aspirin nepotřebuju, řekl Bill ponuře, protože věděl, že tak jako tak bude muset hodně vysvětlovat. Pomalu se zvednutýma rukama vytáhl nůž.
„Oh, to je prostě odporné,“ zasténal všemi ignorovaný Tom. Bill se na něj překvapeně podíval.
„Chceš ho?“ Zeptal se a nabídl Tomovi nůž. „Když jsem si vzal ten tvůj.“ Tomův obličej se zkroutil do výrazu naprostého znechucení a sestra zavrtěla hlavou.
„Přála bych si znát tvoje tajemství,“ přiznala. „Nemáš ponětí, jak přecitlivělé jsou některé děti jen kvůli krvácejícímu nosu. „Vůbec tě to nebolí, zlato? Jak se vlastně jmenuješ?“
„Bill,“ řekl prostě, sundal si rukavici a prohlédl si ránu na dlani. „Můj typ tolerance bolesti není něco, co se dá naučit, i když… bohužel.“
„Oh, skoro bych řekla, že máš nemoc zvanou CIPA nebo tak něco,“ zasmála se sestra. „Jsi tak v klidu.“
„Nemám.“ Bill si povytáhnul rukáv, aby mohl lépe očistit krev. „Ale mám její variantu.“
„Vážně? Zatraceně, dělala jsem si srandu! Není divu, že jsi tak v klidu. Oh, podívej se na to,“ vzdychla, když spatřila jizvy na Billově paži, ze kterých otírala krev. „Vsadím se, že bys mohl vyprávět spoustu hororových příběhů. Jaká varianta to je?“
„Jo, hororové příběhy…“ Zamumlal Bill s tím nejděsivějším úsměvem, jaký u něj Tom kdy viděl. Zíral na svou paži, když to říkal, a Tomovi naskočila husí kůže. „Varianta, kterou mám, je velmi vzácná. Pravděpodobně ji nebudete znát.“
„Určitě budu, moje diplomová práce byla na téma CIPA, a to v souvislosti s nemocí na školách. Měla bych ji znát.“
„SCN11B…?“
Sestra tiše vydechla a Tomovi se zatočila hlava. O co kurva jde?
„Ne, to je… není na celém světě pouze hrstka lidí s variantou SCN11B? Jen pár, ne? Řekla sestra a dívala se na Billa zmateně.
„No, já jsem jeden z nich. Další případ je v Indii a třetí v… Paraguayi, myslím.“
„To je neuvěřitelné,“ zašeptala, zatímco ovazovala Billovu dlaň. „To je-„
„To je matoucí. O co sakra jde?“ Jak Bill, tak i sestra se na Toma překvapeně podívali, evidentně úplně zapomněli na jeho přítomnost. „Co je to CIPA… a SC… co?“
„Tvůj kamarád to neví?“ zeptala se sestra a podívala se na Billa překvapeně.
Kamarád. Vina. Vina vina vina.
„Ne… fajn. No… CIPA je zkratka pro vrozenou necitlivost k bolesti s-„
„Co to znamená?“
„Ticho, vysvětlím ti to,“ odsekl Bill. „Je také známá jako SCN9A. Je to v podstatě necitlivost k bolesti. Ti, co mají CIPA, necítí bolest.“
„To hodně vysvětluje,“ řekl Tom s rozšířenýma očima.
„Nemám CIPA.“
„Aha.“
„Mám SCN11B… což je dost vzácné, takže to nemá lékařský termín jako CIPA. Ale je to v podstatě vrozená necitlivost k, no, ke všemu.“
„Což znamená…“
„Což znamená, že necítím nic.“
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Jen jsem vám chtěla popřát, abyste si dnešní díl užili a nezapomínali na komentáře. Opravdu hodně potěší, i kdyby v nich bylo i jedno jediné slovo. Člověk pak aspoň ví, že všechnu tu práci nedělá zbytečně. (jen tak pro zajímavost-přeložit jeden celý díl mi trvá přibližně 5 hodin a mám na to pouze víkendové noci).
Děkuju 🙂
No, sice to bylo jasné už z předchozích dílů, ale i tak bylo zvláštní si natvrdo přečíst, že Bill necítí nic… Vyvolává to ve mně spoustu otázek o tom, jak se příběh bude vyvíjet dál. A přiznám se, že z té scény s nožem mi bylo až zle 🙂 Ale i tyhle pocity k téhle povídce prostě patří 🙂
Moc se těším na středu.
Ja by som na Tomovom mieste sebou sekla, takúto šokovú terapiu by som zaziť nechcela.
Na Billovom mieste by som byť nechcela nič necítiť musí byť hrozné.
Popravde myslím si že skoro každý by si niedy prial aby bolesť neexistovala ale žit by tak nechcel.
Som zvedavá na další diel, som zvedavá na Tomovu reakciu, a začinam mať už teraz obavy z reakcie Billovej mami.
Celý čas som mala stuhnuté všetky svaly na tele. Bolo to strašne ťažké čítať a prekladať to muselo byť ešte horšie. Predstava toho noža v Billovi… brrr.
Tá Billova diagnóza je hnusná a aj keď na tele necíti nič, má cítenie v duši:) Som neskutočne zvedavá ako bude Bill pokračovať:) Ďakujem za úžasný preklad.
Tak a Tom vie pravdu. Byť na jeho mieste už len pri tom incidente – to si ani neviem predstaviť. Poriadny šok.
Vďaka za preklad a som zvedavá na pokračovanie.
Ohooooou, tak teda musím říct, že mě ta scéna s nožem dělala sadisticky dobře xD dnešní díl je pecka! Jsem ráda, že Tom konečně ví kde je problém a co je s Billem špatně. Minule mě zaujalo, že Bill mluvil o léku. Opravdu doufám, že mu něco pomůže.
Zuzu, moc děkuji za překlad, jsem ráda, že nám věnuješ svůj čas a můžem tuhle povídku číst.
Tak jsme se konečně dozvěděli, co název povídky znamená a jak to je s Billem ve skutečnosti. Jasně, že jsem věděla, že Bill necítí bolest, ale přečíst si to je prostě zvláštní. No a pro Toma to musel být pěkný šok, když se to tak najednou dozvěděl. Nedovedu si představit, jak zmateně se teď musí chudák cítit, i když spousta věcí mu teď už určitě do sebe zapadá. Tahle povídka je pořád strašně děsivá, ale určitým způsobem jsem si už na to zvykla a navíc pokud Bill nemá zrovna sebepoškozující chvilky, tak je to moc fajn člověk 🙂
Moc se mi líbilo, jak se Bill rozeběhl zachránit toho kluka. I když ten nůž v jeho ruce už se mi pak nelíbil. Na jednu stranu má Bill štěstí, že aslepoň tu bolest necítí, občas bych si to přála taky, i když chápu, jak nebezpčené tohle může být.
No, jsem opravdu zvědavá na pokračování a hlavně na to, zda bude muset Bill Tomovi ještě něco vysvětlovat a nebo se Tom neodváží se na nic zeptat.
Moc děkuji za překlad 🙂
Doufám že už Bill řekne Tomovi pravdu.
Oh, Bill jaký superhrdina! 😀
…To jsem vážně nečekala a pak ten nůž a ta krev a ty zvratky a chudák Tom a aspirin? :O Děláš si kozy? :O 😀 … dobře, já sama bych nevěděla, co dělat. A pak přiznání a vysvětlení nemoci SCN11B… :O :O :O Sákra… jeden ze tří lidí trpícíh touhle nemocí je zrovna Billy, :O Sákra, to jsem teda vážně, vážně nevěděla a je to sákra zajímavé a mě… kleplo! 😀 Sakra já prostě musím číst dál, ale taky si musím počkat na český překlad, protože prostě musím!… tak bych dokázalo svou oddanost a vděk Zuzu, která vše tak skvěle a rychle překládá, což musí dát sákra zabrat, takže.. uctivá poklona! 😀 :3 Jsi super ! A dál k dílu… pak jsem teda na wikipedii hledala CIPA a to vše, ale jeho nemoc jsem nenašla… takže je vymyšlená autorkou? o.O… protože jestli jo, tak sakra smekán, protože… to je skvělý nápad a nikdy nikdy nikdy ani za Boha by mě to nenapadlo a myslím, že nikoho, protože tohle je naprosto unikátní, oroginální povídka a já… z ní… umírám! <3 Četla jsme ji nahlas tady u sebe domá :3 a musím prostě napsat, že všem se moc líbila! 🙂 (až na taťku, ale ten je nábožnej, takže… jemu se nic nelíbí :-D) Prostě… jsem z ní unešená a taky z toho, co vše dokážou lidi ještě vymyslet, protože… kolik já četla skvělých povídek (815, Obssesion-píšu to dobře?, nevím :-D, Denial, Balance… Work out…), prostě neskutečné a všechny tyhle autory, překladatele prostě obdivuju (takže i tebe Zuzu :-)). No konec tlachání, už je to moc dlouhé… 😀 Děkuju moc za překlad a těším se na Středu jako mimčo na sunar! 😀 Čus, čus! 😀
[10]: 😀
Ano, CIPA je skutečná nemoc, ale variantu SCN11B kterou má Bill si autorka vymyslela 🙂
Díky za naprosto vyčerpávající komentář 🙂
To je v dobrem neol ve zlem? 😀 Ja jsem proste psala a psala, co jsem si myslela 😀 Tak to ale delam vzdy! 🙂 Tak to je krute! To by me vazne nenapadlo… to uz jsem psala :D. Je to bombovy! :3
Ja jsem chtela napsat 'nebo' a napsala jsem uplne neco jineho:O Jak to? 😀
[12]: To bylo samozřejmě v dobrém 🙂
[14]: Tak to máš štěstí…. né, nic bych ti neudělala 😀 Co taky, že? Přes kabely něco zákeřného 3:D Ne… 😀
[15]: No, mohla bych přijít o ty tvé užasné komentáře, a to by mě mrzelo 🙂
Milionkrat a jeste vic dekuju za to, ze si s tim davas praci. Rozhodne to stoji za to. To je fakt jedina povidka, ktera me skutecne uchvatila. Myslim na ni kazdy den, je to uz jak obsese, no ale pockat si mi za to stoji. Trochu mi to pripomelo pisnicku H umanoid i kdyz Bill tady neprosi o pomoc. Mozna kdyby ta nemoc SCN11B existovala, bylo by jednodussi zit. Pak bych ale nevnimala jak je povidka uzasna. Kazdopadne jeste jednou dekuju a tesim se na dalsi preklady.