Lykara II Stern 23.

Tentokrát to byl Tobias, kdo se vzbudil první, a co nejpatrněji se vymanil jak z Trinova sevření, tak z přikrývek. Sebral ze země svoje věci a tiše se vykradl do koupelny. Nepřekvapilo ho, že nenašel téměř žádná další zelená místečka krom těch ze včera odpoledne.
Nebýt té hádky, kdy mu Trin vmetl do obličeje, jak funguje vílí jed, úplně by na to zapomněl. A to tu strávil tolik času se Zanthií, která byla jasným příkladem toho, co se zeleným vílám stane, když jim na někom až moc záleží. Jed zeslábne. Pokud se zamilují, přestanou být jedovaté úplně.
Jed v lahvičce ho možná dostal, ale ze rtů víl je vždy nejsilnější. A i teď se červenal, když si vzpomněl, kolik ho na sobě měl.
Pro jistotu zkontroloval, jestli není nic vidět, a vázanku si utáhl možná až přehnaně pečlivě. I s líčením si dal na čas, ale Trin stejně ještě spal, když se do pokoje vrátil. Potichu vyklouzl dolů. Že spal i táta, ho nepřekvapilo. On i Bill byli oba schopní zaspat i oběd. Vzal si něco na zub ze zásob, vodu a vrátil se zase nahoru.

„Ránko, zvonilko.“ Mávl na Trina, který se poplašeně rozhlížel po pokoji, jako kdyby se bál, že utekl. Ne, že by ho to nenapadlo, ale hádek s Trinem měl už dost. Byl hlupák, když ztratil pomalu týden tím, že si na něm vyléval vztek, který měl na otce. „Snídani?“ Nabídl a Trin se na něj zadíval, jako kdyby spadl z nebe. „Co je?“ Zarazil se a zkontroloval si oblečení.
„Já nevím, neutekl jsi, ani netropíš scénu… Váhám, jestli jsi to ty.“ Vysvětlil Trin a velice okatě vyvolal na dlani světla.
„Vtipné,“ odsekl Tobias, „neměl bys se sebou něco udělat, než se vzbudí táta? Nejsem si jistej, jestli by byl nadšenej.“ Použil Trinova vlastní slova ze včerejška a dalo mu práci se nezačervenat, když si Trin všiml škrábanců na své hrudi.
„Pěkné…“ Zkonstatoval jen víleník a natáhl se pro oblečení. Tobias pokrčil rameny s nevinným úsměvem a uvelebil se na svojí posteli.

„Ta tvoje světla… Bill tam nebyl… Teda žádné červené světlo nebylo poblíž, když jsi mi ukazoval, že je na cestě táta. Červené jsou pro stíny a temné. Jak to? Musel ho buď sledovat, nebo byl celou dobu tady.“ Překulil se na břicho a neušlo mu, že se mu Trin pohledem vyhýbá. Nejspíš si měl tu narážku na škrábance odpustit.
„Nevím, nejspíš byl z dosahu.“ Odvětil Trin.
„Kontroluješ je pravidelně, alespoň jednou se tam mihnout muselo. Jenže ne, takže to je další důkaz, že Bill není ani stín ani temný. Ne opravdu.“
„Kam tím míříš?“
„Musíš to tátovi říct. Mě už poslouchat nebude. Musíš mi pomoct ho přesvědčit. Na tebe dá.“
„Aha, takže takhle… o to jsi mě mohl požádat hned, nemusel jsi se mnou zase spát, abys mě dostal na svou stranu. Stačilo se za to odpoledne omluvit, nic víc, já bych z toho drama nedělal. Věř mi, že ani tys nebyl první pro mě. A chápu, že jsi byl… rozrušený.“ Ušklíbl se a dokončil šněrování vysokých bot.

Tobias na něj zůstal v šoku zírat. „Tak to přece není, ty…“ Začal, ale Trin ho zarazil.
„Tobiasi, podívej, vyspal ses se mnou, a pak jsi mě seřval, že jsem sráč a zneužil tě. Dobře, nemusel jsem, to přiznávám, ale vina je na obou stranách. A přiznej si to, na tvé z větší části. Pak mi řekneš, že si snad můžeš užívat, jak chceš, a znova ses se mnou vyspal po tom, co ses pohádal s tvým milovaným tatíkem… Nechceš mi snad zopakovat scénu ze včera a hodit na mě i ten včerejšek…“
„Ne, a nevyspal jsem se s tebou kvůli němu…“
„Ne? A co to teda včera bylo? Protože jestli ne, ztrácím se v tom. Poprvé jsem tě evidentně zneužil, a podruhé?“ Rozhodil rukama a Tobias se zavrtěním hlavy vstal.
„Tobiasi?“
„Sám jsi říkal, že by to nefungovalo, kdybych nechtěl, ale tys musel taky, jinak bys prostě odešel.“
„Zapomínáš, že jsem zelenej…“
„Jo, to jsi, ale je zvláštní, že dneska jsem na sobě neměl skoro ani stopu jedu… a sám jsi to včera řekl… dávka, co jsem měl, by měla být smrtelná s tím, co jsem vypil. Nestává se to náhodou zeleným, že přijdou o jed, když…“
„Nesmysl. Namlouváš si něco, co není. Ten jed se z tebe nedostane hned a pochybuju, že by Tom stál o to, abys byl ráno mimo. Prostě jsem si jen dal v noci pozor.“ Vyštěkl a znovu uhnul pohledem. Otočil se k němu zády a začal balit.

„S Billem ti pomůžu, jestli ti jde i o postel, k tomu jsem se vyjádřil už včera. Rozhodně v tom ale nehledej víc.“
„To teď přesvědčuješ mě nebo sebe?“ Tobias založil ruce na prsou a bojovně vystrčil bradu.
„Není o čem přesvědčovat. Jen jsme spolu spali.“ Trval si na svém Trin a cukl, když mu Tobias položil ruku na záda.
„Sakra, Tobiasi, chápeš, co jsem ti právě řekl…?“ Houkl po něm přes rameno, protože bylo jednodušší teď Tobiase nevidět. Jak mohl být tak hloupý a neuvědomit si to sám…
Chlapec couvl, jako by mu vlepil facku.
„Jo… chápu to dokonale. Oba jste úplně stejní… ty i táta. Já musím pořád jen něco chápat. Tátu, když si vymýšlí důvody, proč to není Bill, a tebe, že se evidentně musíš obelhávat, což nechápu proč, já se stejně budu muset vrátit domů, protože tady mě chtěli zničit už jako děcko. Jestli jsi tak přesvědčený o tom, co si myslíš, může ti být jedno, jak to beru já.“
„Hezký proslov, ale jestli čekáš, že ti začnu lhát, aby ses cítil líp, pleteš se. A jestli si vzpomínáš, byl jsem mezi těmi, kdo tě bránili, aby tě nezničili. Takže jedno mi nejseš, ale ne tak, jak si namlouváš. To je celé.“
„Možná to měli udělat… Bylo by to to nejlepší. Problém by se vyřešil.“ Řekl tiše a odešel dolů.

Ani ne do půl hodiny už mohl Trin slyšet, jak se navrch Tobias pohádal i s Tomem. Zase.
Pak práskly dveře a černovlásek odešel trucovat na vyhlídku.
Trin posbíral jejich věci a odnosil je dolů.
„Nemusel ses namáhat. Jen tak neodejdem.“ Pousmál se na něj Tom a nabídl mu snídani. Trin jen zavrtěl hlavou a sesunul se vedle něj. Tom vypadal přesně tak mizerně, jak se on sám cítil.
„Jestli budem čekat, než se vytrucuje, budou z nás dědci.“ Upozornil ho a Tom se s kývnutím zasmál.
„Až tak strašný to s ním není. Dej mu čas tak do odpoledne. Neumí být sám.“
„Jo, všiml jsem si, že vyžaduje neustálou pozornost.“ Ušklíbl se Trin a vylovil ze své tašky lahvičku, kterou Tobias včera hledal původně. Lokl si a nabídl i Tomovi. Ten jen zavrtěl hlavou.

Tiché kroky, které se k němu zezadu blížily, by Tobias neslyšel, ani kdyby polohlasně nenadával. Dýku u krku si ale uvědomil hned.
„Nechci ti ublížit, jen chci mít jistotu, že nezavoláš ani jednoho z nich. Přísahej, a já dám tu dýku pryč.“ Ozvalo se mu u ucha a on ze sebe vydoloval přiškrcené „přísahám“.
„Dobře… Já na oplátku přísahám, že se mě nemusíš bát. Chci si jen promluvit, a prosím… nepokoušej se lhát. Po tomhle by to bylo velice… nepříjemné.“ Varoval ho Bill a foukl mu do obličeje prach z modré lilie. Tobias kýchl, musel několikrát zamrkat, aby na něj zaostřil.
„Tohle sis teda mohl odpustit.“
„Ne, to nemohl. Potřebuju mít jistotu, kdo jsi.“ Tobias už se nadechoval, aby mu řekl, že je jeho synovec, ale včas se zarazil. Vždyť on je jeho táta stejně jako Tom. Hádal, že tohle bude ještě divné, než si na to zvykne.
„Jsem tvůj syn. Tobias.“ Pousmál se a nejradši by se neviděl. Bill musí být štěstím bez sebe, že se mu potvrdilo, že ten ubrečený kluk je jeho. Ale včera ho zachránil. Snad se to tím vykompenzovalo.
Když Bill mlčel a neměl se k dalším otázkám, začal ze sebe sypat slova jako na povel.

„Já si teda ještě nedávno myslel, že mám normálně mámu a tak, ale jsem váš. Vlastně jsem Lykarien jako Trin a ostatní. Ale tím, že jsem váš a vy jste byli králové, tak mám i vaši moc. Nevěřil jsem tomu, ale to díky mně jsi tady.“
„Díky tobě?“
„Jo… já… zvoral jsem to, ale neudělal jsem to schválně, nevěděl jsem, co dělám, ale klidně bych to udělal znova. Prostě jsem napsal tu pohádku, co jsme vymysleli. To je taky důvod, proč si nic nepamatuješ. Ale to, co říkala ta černá potvora, není pravda. Nepatříš k temným, jsi náš Bill a…“ Zlomil se mu hlas a Bill mu váhavě položil ruku na rameno. „Hrozně jsi nám chyběl. Jen jsem chtěl aby ses vrátil a byl zase s náma…“
„Koho myslíš tím „nás“?“
„Mě a tátu… Toma…“
„Krále?“ Ujistil se, a když Tobias kývl, s povzdychem si prohrábl krátké černé vlasy.
„Dobře, takže, chápu to dobře, nejspíš jsem ho opustil a odešel jsem…“
„Ne, nechápeš, tys neodešel. Nikdy bys neodešel. Umřel jsi…“

Trin už automaticky vyvolal světla tak, aby červené, které kolem nich stále kroužilo, skryl, jenže světlo se zastavilo a téměř splynulo s Tobiasovým zeleným. Zanadával a prudce se zvedl.
„Tome… vem si zbraně.“
„Co se děje?“
„Tobias.“ Vyhrkl jen a nic dalšího ani nemusel. Tom měl v mžiku v ruce zbraně, a aniž by snad čekal, jestli se k němu Trin přidá, vyběhl ven. Trin rychle vzal svůj meč a vyvolal křídla, aby se na místo dostal dřív než Tom.
Nehodlal riskovat střet jako včera, ale rychle pochopil, že se bál zbytečně. Tobias už Toma zadržel. Ten stál stejně v šoku, jako zůstal na místě i on. Tobias před něj skládal pěknou hromádku zbraní a všeho, co měl Bill u sebe. Když mu podal opasek s váčky prachu, couvl a ruce držel tak, aby na ně Tom viděl.

„My dva si musíme promluvit.“ Oslovil ho a Trina napadlo, že se na něj Tom snad vrhne.
„Se stínem si nemám co říct. Tobiasi, běž dovnitř.“ Zavrčel a Billovo i Tobiasovo obočí vyjelo nahoru. Trin si i všiml, že ve stejném gestu oba bojovně vystrčili bradu. Snad by se tomu i zasmál, kdyby se tak nebál toho, co může Tom udělat. A pak Bill promluvil znovu a všechny je odzbrojil.
„Taky zrovna neskáču nadšením, že měl tamhleten zelenej zmetek pravdu, ale vlastně bude stačit, když mě políbíš a bude. Rád už bych si vzpomněl, a ty jsi podle všeho má pravá láska.“

autor: Bitter