Ahojte, koťátka! :3. K tomu videu, které dala Hayley Billovi. Zkrátka jsem si ho představila jako takové to typické rodinné video. Nebo spíš jako takový to… „Tribute“ 😀 Ale moc dobře to nevyznělo, páč jsem poslední dobou nějaká myšlenkami jinde, takže… jsem se nesoustředila tolik, co jindy a nesypaly se ze mě slova, takže jsme tenhle díl rozepisovala a přepisovala a mazala a předělávala, takže jsem na něm pracovala čtyři… pět dnů? Každopádně i tak doufám, že to nebude až tak strašné, a že se bude alespoň trošku líbit. Příjemné počteníčko přeje Sayurii 🙂
BILLUplynul vskutku nudný víkend. No je to normální, aby neměl tak pohledný, mladý chlapík v tak velkém městě, co dělat? Ne, to rozhodně není normální. Nudil jsem se tak zoufale, až jsem se naprosto zaláskoval do bílé zdi v mém pokoji. Oh, jaká to kráska ta zeď. Fakt, že jo. Člověk by to do té sexóšky neřekl, ale je to tak. Sakra, Bille, ty jsi kus blba. Děkuju, Billíku, jsi milej. Ale jdi, Bille, lichotíš mi. No fakt, Billíku. Nech toho, začínám se červenat, Bille. Bože, už si povídám i sám se sebou! Švihněte mě někdo po hlavě! Prosím! Alespoň nějaká zábava by tu byla. Vážně vopruz toto! Ukoušu se nudou. Říkal jsem si, že bych si mohl pustit to DVD od Hayley, ale ne. Posledně jsem na Toma ani nepomyslel a je mi fajn, i když si povídám sám se sebou a popřípadě se sexy zdí. Když ona si vždy začne, jak se mnou laškuje, vrrrr. Teď vážně, Bille, klid. Jsi blázen!
Klepal jsem dlouhými nehty do psacího stolku, broukal si melodii své oblíbené písničky a začal se obávat, že umřu nudou! Jestli jsem někdy pochyboval, že to nejde, tak teď je mi jasné, že brzo to na vlastní kůži vyzkouším. Vlastně… kdy mi stačily nehty takhle povyrůst? Zajímavé. Momentálně je všechno zajímavé. Podlaha je zajímavá, postel je zajímavá, moucha u okna je zajímavá…, ale to je zajímavé…, nějaký chlápek na ulici se snaží nastartovat auto. A jak mu to zajímavě nejde. No to je adrenalin, to je vzrůšo! Kdyby existovaly prášky na nudu, potřeboval bych koňskou dávku. Koně… farma? Tom… najednou mi ho všecko připomíná, to svedeme na tu nudu. Ježkovy zraky! Ta lampička vypadá jako Tomův obličej! Ne, spletl jsem se, to byl jen jakýsi stín. Chm. Jinak jsme naprosto normální kluk, který se z okna dívá, jak chčije pes, a přijde mu to jako to nejzáživnější, co viděl za poslední… tři hodiny, co je vzhůru? Jo, asi to jsou tři hodiny, ale přijde mi to spíš jako třicet hodin! Božíčku, já se tu zcvoknu!
Celý pokoj jsem převrátil naruby, abych to zaštvané DVD našel. Už jsem málem dostal infarkt, že jsem nakonec nechal disk ve vestičce, kterou jsem předevčírem hodil do pračky, když v tom jsem našel tu věcičku v obýváku na DVD přehrávači. Logické. Každopádně, jestli mě tohle lesklé kolečko přesvědčí o tom, že Tom se nenarodil s úšklebkem, že Tom nebyl mrzout už od batolecího věku, a že Tom nekřičel jen tak pro nic za nic na každého, kdo se jen slušně zeptal, tak potom začne pršet z nebe jahodová zmrzlina. Hmm… mňam! Stopnul jsem video v první minutě, a to jakmile se zobrazila Tomova fotka. Ještě neměl dredy, byl to takový dlouhovlasý, pěkný, opálený klučina, hádám, že desetiletý. Už tehdy z něj rostl docela fešák, přiznávám. Nejspíš sbalil každou, na kterou si prstem ukázal, na rozdíl ode mě.
Já před pubertou miloval upíry a oblékal jsem se podle toho. Nevycházel jsem na sluníčko, jen když jsem opravdu musel, a to jsem se zahalil od hlavy až k patě do černého, aby na mě nemohlo, takže jsem byl bílý jako stěna, k čemuž mi dopomáhal pudr. Červené čočky a tmavý, výrazný make-up ze mě udělal na pohled naprostého šílence, alespoň to si musel okolní svět myslet. No nevím, co je lepší, tehdy mě považovali za upíra, a teď za babu. Myslím si však, že důležitější než myšlenky ostatních je to, jak se cítím já – bezvadně. Takže no problem.
Zašel jsem do kuchyně pro něco dobrého na zub – pro kyblík jahodové zmrzliny, sáček brambůrek a nějaké ty žužu bonbóny – kyselé žížalky. Když jsem schopný, a to si pište, že jsem, po ránu spořádat všechno tohle, tak to ať mi už nikdy nikdo neříká, že jsem anorektik! S plnou náručí jídla, spíš chemikálií, jsem se usadil na sedačku a dálkovým ovládáním video zapnul. Zatímco jsem se pustil hladově do zmrzliny, sledoval jsem nějaké rozkošné fotešky z porodnice a pak z prvních měsíců Tomova mrzutého života. Okey, tak se nenarodil s úšklebkem, ale to ještě přijde. Určitě. Následovaly batolecí snímky a první školní den. Jak sladké. Upřímně jsem se rozpouštěl rychleji než můj studený pokrm. Asi se brzo vsáknu do koberce! Ty jeho roztomilý tvářičky a ty očička. Ňuňůůů! Mimochodem jsem takhle rozněžnělý z každičkého miminka, či předškoláčka. To, že ten slaďoulinkej cukřík je Tom, nehraje žádnou roli. Hlavní je, že… jůů, první fotbalový zápas! To je ňuňatý! Jsem si na smrt jistý, že Tom je ten malinkatej chlapeček, co sotva běží v červeném velkém dresu číslo sedm. Jop, je to on a kupodivu byl dobrý sportovec, protože běží, běží, kope a dává gól! Jo! TOHLE JE SPARTA!!!
Moje zmrzlina se chýlila ke konci svého krátkého, chladného života, páč jsem odlabával její dno modrou umělohmotnou dětskou lžící a Tomovi už na ramena spadaly špinavoblonďaté dredy a nechával si propíchnout piers. Prozatím se mi Tom jevil jako normální, veselé dítko, což bylo divné. Podíval bych se z okna, jestli jahodová zmrzlina už začala padat z nebes, ale nechce se mi vstávat, ne když jsem právě rozbalil paprikové chipsy. S očima přilepenýma na obrazovce široké plazmové televize jsem si strkal jednu brambůrku za druhou do úst. To je vážně mission impossible přimět toho mladého dredaře, aby sebou necukal a nechal si v klidu propíchnout ret.
„Né, Ashley, to bude bolet!“ Tom držel mladé černovlasé, potetované ženě ruce, ve kterých držela jehlu a ubrousek, zatímco na ni upřeně koukal velkýma čokoládovýma očima. Pořád roztomilý.
„Ták. Pěkně.“ Šeptla, když Tomovi ret konečně propíchla tlustou jehlou. Au. Když na to tak koukám, tak to vážně vypadá hodně bolestivě. Tomův obličej se lehce zkřivil, nejspíš bolestí, a zaleskly se mu oči, ale nehnul se ani o píď a nevydal sebemenší zvuk. Žena šikovně nasadila Tomovi piers a vytáhla jehlu pomalu z jeho plného rtu. Začala mu okolí piercingu desinfikovat. „Přežil si to?“ usmála se.
Brambůrky jsem už také do posledního, mastného drobečku vyžral a vrhnul se bez pocitu sytosti na žužu. Stejně je to divné vidět ho takhle, naprosto v pohodě. Je mi až líto, že se tolik změnil, že se už nesměje, že už není tak šťastný, jak na pohled je ve videu. O to Hayley šlo? Abych ho za pomocí nějakého DVD litoval? Moje lítost mu ale nijak nepomůže. Tolik se snažila, abych si nevsugeroval, že je Tom zlý, abych na něj nebyl naštvaný, ale proč? Půjčuje DVD každému, koho Tom urazil? To potom musí mít hodně velkou sbírku takových dokumentů, a i přes to, že mě mrzí, jak se změnil, nevidím důvod mu pomáhat. Zaprvé nevím jak, a zadruhé pochybuju, že by o moji snahu vůbec stál. Pokud je jak, a pokud můžu, rád ostatním pomáhám, ale nejsem si jistý, jestli jemu je pomoci. Dáme tomu strop, pokud mě Hayley nepřesvědčí o důvodu, o tom, že se moje snaha vyplatí, tak na vše zapomenu. Není koneckonců moje povinnost něco takového dělat, a po tom, co mi řekl, se mi do toho ani moc nechce.
Spustila se prezentace s písní „Innocence“ od Avril Lavigne. Šla postupně, rok po roce, začala Tomem, jenž se smál jako šílený, až rudnul ve stoličce, na hrudičce mu visel ušpiněný bryndáček a před ním seděl muž, který ho rozesmíval, i když vlastně nic nedělal. Neubránil jsem se něžnému usmání a naklonění hlavy na stranu. Následoval Tomi s vysokým, opáleným, pohledným mužem, jak se učí jezdit jako malinký na koni, potom jak pláče a objímá stejného vysokého muže. Nevím, proč plakal, ale byl ještě hodně malinký, tak si myslím, že vzhledem k počtu dětí pobíhajících za jeho zády se nacházeli ve školce. Taky si myslím, že ten mladý muž je jeho tatínek. Prezentace pokračovala hihňajícím se Tomem, vykládajícím Tomem, smějícím se Tomem, šilhajícím Tomem, Tomem, který se pokoušel o duck face, zkrátka normálním puberťákem. Druhý fotbalový zápas. Tentokrát si Tom vedl velmi dobře, vlastně byl ještě s jedním blonďákem jediný, který pokud vystřelil na bránu, se vždy trefil.
Zastavil jsem prezentaci a vystřelil do kuchyně k lednici. Nic. K lince. Jůů, žužu. Nabral jsem si do mísy ještě nějaký popcorn a smíchal jej s hrstí skořicových lupínek. Já dnes naberu nejmíň dvě kila! Hupsnul jsem opět na pohovku, spustil prezentaci a přede mnou se v plné své kráse zobrazil dredař hrající na kytaru známou hudbu… kde jsem ji jen slyšel? Zakrátko začal i zpívat. S pootevřenou pusou jsem hleděl na obrazovku. On umí zpívat! A zatraceně dobře! Čistě vyzpíval i vyšší tóny písně „How you remind me“ od Nickleback. Nevěřícně jsem se koukal na televizi a popravdě nemohl uvěřit svým uším. Sakra, ten zpívá vážně krásně! Tak procítěně, užíval si to. Každý tón, každý zvuk, který vydával hudební nástroj. Asi jsem se zaláskoval do jeho hlasu a podvedl tak zeď ve svém pokoji, ale když já si nemůžu pomoct. Roztlouklo se mi srdce hned, co vynechalo jeden, dva údery. Ten by se klidně mohl hudbou živit!
Dál na řadu přišlo něco dočista jiného. Dlouhý zástup lidí zahalených v černém, držících svíčky, nebo rudé květy. Kolem nich se tyčily náhrobní kameny všech velikostí a tvarů se zlatými nápisy jmen mrtvých. Viděl jsem Karen, která objímala brečící Hayley, ale Tom stál od všech stranou a radši plakal sám bez útěchy. Byl bledý, pohublý a pod očima měl kruhy, jako by dny nespal. Vypadal zlomeně. A na náhrobku, ke kterému každý položil hořící svíčku, bylo vyryto jméno: Stefan Joseph Hadden. Nasucho jsem polknul a na okamžik přestal dýchat a jíst, což byl nezvyk za poslední půl hodinu. Takže tohle byl pohřeb jeho otce a tohle ho tak ranilo, tak poznamenalo?
Opravdu se změnil. Už se nesmál a jeho oči ztratily ty jiskry, které měly na začátku. Hodnou dobu byl jako tělo bez duše. Náhle se však rozezněla jiná, romantická píseň a zobrazovaly se fotky usmívajícího se Toma po boku nějaké dívky. Ta dívka byla krásná, přímo nádherná. Čokoládové, velké oči jí zářily stejně jako úsměv, opálená, bezchybná pleť, na pohled jemná, dlouhé rovné kaštanové vlasy sahající až k útlému pasu a štíhlá postava z ní činily dokonalost samu. Takových podobných snímků, ze kterých sršela láska, pobíhalo prezentací nespočet a i nějaké rebelské fotky s Tomovými kamarády se ukázaly, spoustu krátkých videí, ve kterých Tom vyznával potichoučku lásku krásce, kde dívku líbal, objímal a vypadal znovu šťastně. Až do momentu, kdy najednou hudba utichla, obrazovka potemněla a nastal naprostý zvrat. Tom se ukazoval v úplně jiném světle. Už žádné úsměvy, žádné vroucí objetí a polibky věnované krásce, žádné zamilované pohledy, jen vztek a chlad a samota.
Tom na následujícím videu tříštil svou kytaru na tisíce kousíčku, stejně tak se roztříštilo i sklo, ve kterém spočívalo několik fotek oné dívky. I fotky jeho přátel zůstaly ležet roztrhané na zemi a Tom štěkal na kameramana, ať okamžitě přestane nahrávat, že jestli si myslí, že je nějaká atrakce, tak se zasraně mýlí. Citoval jsem. Záběr na schody, po kterých Tom dupal nahoru a poté rána zabouchnutých dveří…
Přejel nápis: chybíš mi, bráško. To nejspíš psala Hayley. Video zakončila poslední prezentací, ve které shrnula v minutě jeho původní život. Život, v němž se usmíval, v němž se bavil, v němž byl normální. Nakonec se Tom do kamery uculil a DVD vyjelo z přehrávače. Zůstal jsem sedět přimražený na místě a nehnul jediným svalem. Díval jsem se stále na jedno místo, do televize, v níž už nic nebylo, jen tma. Asi jsem konečně pochopil, proč se Hayley tak snažila přesvědčit mě o Tomovi. On nebyl vůbec špatný, byl to vlastně úžasný kluk. A ona jako jeho sestra takového kluka postrádá. Chce svého bráchu zpět, takového, jaký byl dřív. Ale to, že s ní soucítím, nic nespraví. Já totiž nevím, jak jí pomoct, a nevím, jak pomoct Tomovi, i kdybych sebevíc chtěl.
autor: Sayurii
Musela jsem se smát tomu, když se Bill nudil 😀 Ale když se potom díval na to DVD, tak už mi tolik do smíchu nebylo. Konečně pro mě Tom už není taková záhada a je mi ho čím dál více líto…
Nuda dokáže robiť fakt divné veci 😀
To video bolo krásne a som rada, že si ho Bill pozrel. Zdalo sa mi akoby sa mi to odvíjalo pred očami. Je mi Toma strašne ľúto.
Ďakujem za kapitolu. Je skvelá.
Bill sa vie teda parádne nudiť! 😀 A tie jeho pokrmy – presne to mám rada aj ja (ale nie za sebou ako on 😀 a v poslednom období je problém zohnať kvalitné paprikové čipsy alebo kyselé žížalky :D).
A to video s Tomom – je mi ľúto, čím všetkým si musel prejsť, že sa takto zmenil a dúfam, že mu Bill pomôže, aj keď teraz nevie ako.
😀 😀 😀 Billovi se tady nemálo směju 😀 Vážně mě tenhle díl pobavil, to Billovo nudění se a svádění ´sexy´ bílé zdi, bylo fakt něco 😀 😀
A nakonec jsem i ráda, že se Bill na to video podíval. Alespoň vím, co se s Tomem stalo a já strašně doufám, že se Billovi nějak povede Toma rozveselit a že mu pomůže. Ale mám takový pocit, že to bude celkem na dlouho. Mám z toho teď trochu smíšené pocity, protože je mi Toma extrémně líto, ale na druhou stranu mu ještě pořád nedokážu odpustit to, jak ošklivě se k Billovi choval. Nějak tajně pořád doufám, že se za to Billovi alespoň někdy omluví, ale myslím, že tohle se nikdy nestane 😀 Ale tak nechám se překvapit 😉
Jsem moc zvědavá, jak bude povídka pokračovat dál a děkuji za tenhle díl! 🙂
Se nedivím že Tom takový jaký je jen doufám že Bill přijde na to jak mu pomoct ale ta nuda Billa je parádně napsaná.
To bylo opravdu krásné…
Bill si uvědomil, jak moc ho Tom potřebuje, že si k němu musí najít cestu, protože Tom se řítí rovnou do propasti a nemá nikoho, kdo by ho zastavil. Mám pocit, že lidi už odepsal, i Hayley, protože ta mu brzy umře a že už mu zůstaly jenom ty koně. Je mi ho neskutečně líto a celou svou duší držím Billovi pěsti, aby za Toma bojoval.