autor: Dietřisko & Kentaur
Přes to vlak nejede
Tom
Už jsem nás viděl mrtvé, když vtom se kámen roztříštil o neviditelnou bariéru. Spolu s ním se ale rozbil i můj štít, takže na nás několik kousků betonu taky dopadlo. Podíval jsem se na Lokiho. Tvářil se dost ohromeně.
„Ty jsi mě chtěl ochránit vlastním životem?“
„Víš, ona to byla trochu nehoda,“ přiznal jsem rozpačitě. „Ale samozřejmě jsem tě chtěl zachránit!“ Loki se zvláštně pousmál a snažil se zvednout. Odkulil jsem se z něj a podal mu ruku. Společně jsme se postavili.
„Vypadá to, že náš kámoš zmizel,“ zkonstatoval Loki.
„Myslíš, že je mrtvý?“
„Řekl bych, že ne,“ povzdechl si. Přikývl jsem a setřel si z ramene nějaký prach. Sklonil jsem hlavu, skousl si ret a zadíval se do země. Nevěděl jsem, jak bych se teď měl zachovat. „Tak,“ tleskl Loki, čímž mě vysvobodil z trapné situace, „jdeme dál.“
„Jo,“ zamumlal jsem a vydal se za jeho zády. Panovalo mezi námi mučivé ticho. Loki se neustále ostražitě ohlížel.
„Mám pocit, že nás někdo sleduje,“ řekl po chvilce. „Hej Batmane, vylez! Rozdáme si to jako chlapi!“
„Ahm,“ vydechl jsem. Radši jsem ani nechtěl vědět, v jakém smyslu tohle myslel. On byl všehoschopný. Nic se nedělo.
„Fajn, jak chceš,“ pokrčil rameny Loki a pokračoval dál.
Vešli jsme do další místnosti. Všude na zemi se válely roztrhané hadry. Zkoumavě jsem si to tam prohlížel.
„Zrovna romantický to tu není,“ poznamenal Loki.
„Jsme snad na rande?“
„To není tak špatnej nápad, Levouši. Vždycky jsem si chtěl koupit takový to růžový na tyčce.“
„Myslíš cukrovou vatu?“ zeptal jsem se.
„Jo.“
„Pokud tohle všechno přežijeme, tak-“ Přerušil mě hlasitý křik odněkud ze spodnějších pater. Nasucho jsem polkl. Pevně jsem chytil Lokiho dlaň. „Možná bychom tam měli zajít. Co když-“ zasekl jsem se v půli věty. Zdálo se mi, že se kolem nás mihl stín. Podvědomě jsem se roztřásl a stiskl Lokiho ruku silněji.
„L-Loki?“
„Hm?“
„J-já myslím, že tu někde je.“
„To je jasný, troubo,“ ušklíbl se, vykroutil svoji ruku z mého železného sevření a zezadu mě objal. Mělo to na mě téměř blahodárné účinky. Dokonce se mi podařilo trochu uklidnit. Dlouze jsem vydechl a natiskl se na něj. Pohladil mě po boku. Zavřel jsem si oči. Už jsem cítil upírovu přítomnost.
Bill
Pomalu jsem pustil Leviho a ostražitě se rozhlédl.
„Seš trapnej, Batmane,“ zavolal jsem. „Bojíš se, takže se schováváš. Protože víš, že tě porazím,“ pokračoval jsem s úšklebkem. „Protože jsi lemur a já jsem-“ Něco mě srazilo k zemi.
„Loki!“
„Jsem v pohodě,“ mávl jsem rukou. Chtěl jsem se zvednout, ale něco mě tlačilo k zemi. Byl to Batman. „Eh… Můžeš uhnout?“ zeptal jsem se jako slušný chlapec. Batman vycenil zuby. „No tak ne,“ rezignoval jsem. Naklonil se ke mně, až jsem ucítil jeho dech na své tváři. „H-hej… Tady ne, zlato, zkus to na nějakém romantičtějším místě.“
„Loki!“ uslyšel jsem Leviho hlas.
„Přísahám, on mě znásilňuje, já jsem v tom nevinně!“
Najednou jsem ucítil ostrou bolest na krku. Viděl jsem, jak se do mě Batman zahryznul. „Sakra, on je fakt zasranej upír!“ Snažil jsem se ho odstrčit, ale on mě držel pevně. „Táhni ode mě, pijavice… Levi, sundej to ze mě!“
„A jak?“
„To je jedno, hlavně rychle!“
Byl to opravdu nepříjemný pocit, když ze mě Batman vysával krev a hlasitě polykal. Vtom jsem uslyšel tiché zasvištění a sání ustalo. Odstrčil jsem upírovo najednou bezvládné tělo a vstal. Na zemi ležel Batman bez hlavy a vedle stál Levi. Třesoucíma se rukama držel Gramm, ze kterého kapala krev.
„Já… Já ho zabil?“
„Jo,“ řekl jsem prostě. „Zachránil jsi mi život. Už podruhý.“ Opravdu se mi bude hodit, hmm.
Odhodil meč a sesunul se na zem.
„Já zabil člověka…“ roztřásl se. Klekl jsem s i vedle něj a položil mi ruku na rameno.
„Kdybys to neudělal, on by zabil nás. Je to v pořádku.“
„Není v pořádku, když někoho zabiješ!“ Přitáhl jsem si ho do náruče.
„Tohle není hra, Levi,“ zašeptal jsem. „Buď umřeš ty, nebo oni.“ Položil mi hlavu na rameno a povzdechl si.
„Tak, můžeme jít dál?“ zeptal jsem se.
„Jo…“ vydechl. Pustil jsem ho a pomohl mu vstát. Pak jsem zvedl ze země Gramm a podal mu ho. Chvíli se na něj díval, ale nakonec váhavě natáhl ruku. Povzbudivě jsem se usmál a vtiskl mu meč do dlaně.
„Hm, máme o jednoho nepřítele míň,“ prohodil jsem a protáhl se. „O krok blíž k vítězství.“
Vydali jsme se prozkoumat další místnost. Tentokrát jsem nemusel vykopnout dveře, protože šly snadno otevřít. Okamžitě nás obklopila zvláštní vůně. V té místnosti byla… zahrada?
„Co to je?“ vyhrkl Levi a zívl.
„Nevim,“ zamumlal jsem. Chtělo se mi hrozně spát. Vtom jsem uviděl, jak se dolů snáší jakýsi papír. Jako by spadl ze stropu, ale tam nikdo nebyl. Zvedl jsem ho.
Vypočtěte relativní molekulovou hmotnost všech prvků v této místnosti. Když se vám to nepovede, zemřete.
„Cože?“ Pokusil jsem si to přečíst ještě jednou, ale dost dobře to mohlo být v jiném jazyce.
„Co to je?“ dožadoval se pozornosti Levi. Beze slova jsem mu papír podal.
„Cože?“ vyjekl hned, jak si to přečetl. „Jak to, sakra, máme vědět?“
„Mě se neptej,“ zívl jsem.
„Hm, pro výpočet relativní molekulové hmotnosti se používá relativní atomová hmotnost,“ řekl zamyšleně. Podíval jsem se na něj a měl jsem pocit, že jaksi nevím, o čem to mluví. „Ale nepamatuju si to,“ uzavřel Levi.
„Tak to jsme v háji,“ usoudil jsem.
Najednou mi přistál na hlavě další papír.
To máte umět zpaměti. Alespoň mi řekněte hmotnost jednoho molu.
„Cože?“ vydechl jsem zoufale. Podíval jsem se na Leviho, ale ten jen pokrčil rameny.
Vtom jsem uslyšel tiché kroky.
„Je tady někdo?“ zavolal jsem.
„Doufám, že tady nikdo není,“ zamumlal Levi. Znovu jsem zívl.
„Sakra, ty kytky mě uspávaj.“
V tu chvíli zahrada zčernala. Květiny rychle usychaly a místnost potemněla. Po podlaze se plazilo něco bílého. Ucouvli jsme.
„Může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?“ vztekal jsem se.
„To je pálené vápno,“ ozval se nějaký děsivý hlas. „Znáte jeho rovnici?“
„Ne,“ odtušil jsem.
„Samozřejmě, že to není obyčejné vápno. Zničí jakoukoliv část lidského těla, která se ho dotkne.“ Rozeběhli jsme se ke dveřím. Bylo zamčeno. Chvíli jsme lomcovali klikou, ale nic se nestalo. Podívali jsme se po sobě.
Co teď?
Tom
Bezradně jsem se vpíjel do Lokiho očí.
Najednou se před námi objevila žena. Teda, předpokládal jsem, že je to žena. Měla kratší, rozčepýřené vlasy a propalovala nás děsivým vědeckým pohledem.
„Jsem Millene a přes to vlak nejede,“ prohlásila.
„Trochu romantický jméno pro takovou příšeru,“ okomentoval to Loki. Významně jsem se na něj podíval. Protočil očima a zavolal na Millene: „Nemáš klíče?“ Žena se zatvářila překvapeně. Pak ale její výraz ztvrdl a ona zavrčela, že nás přišla zabít. „Fajn, fajn, takže asi žádný klíče nemáš,“ povzdechl si Loki.
„Eh, paní?“ zkusil jsem to opatrně.
„Já nejsem paní! Jsem ještě slečna!“ zaburácela a v obličeji zrudla vzteky. O krok jsem ucouvl.
„Ani se nedivim. To by ten chlap musel bejt úplnej blázen. Vypadáš skoro stejně děsivě jako Angrboda,“ oklepal se Loki.
„Teď ale urážíš spíš sebe,“ řekl jsem nechápavě.
„Buď zticha,“ okřikl mě.
„Já jsem tady!“ ozvala se Millene popuzeně. Rozpřáhla ruce a pálené vápno se vzneslo do vzduchu, kde se zformulovalo do jakýchsi chuchvalců.
„Neříkala náhodou, že to zničí všechno, čeho se to dotkne?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Jo.“
„Doprdele!“
„Jo.“ Dali jsme se na úprk.
„Co uděláme?“
„Já nevim.“
Millene zařvala a poslala za námi její moc. Zaběhli jsme někam za roh, kde jsme se zastavili. Snažil jsem se uklidnit svůj splašený dech.
„Počkat!“ Loki vypadal, že ho něco osvítilo. „Pokud je to pálené vápno, tak se to musí uhasit.“
„To zní logicky,“ odsouhlasil jsem mu. Nevěděl jsem, jestli to není náhodou blbost, ale znělo to jako plán, což bylo v téhle situaci to hlavní. „Ale jak?“ zeptal jsem se. Loki pokrčil rameny.
„Něco vymyslim.“
„Tak pohni. Neřekl bych, že nás tahle zídka schová na dlouho,“ zamumlal jsem.
Náhle Loki vylezl z našeho úkrytu a zadíval se do okolí pokrytého bílou vrstvičkou. V dlani se mu objevil oheň.
„Co jdeš dělat?“
„Uvidíš,“ mrkl na mě.
Začínal jsem se bát. Zvědavě jsem pozoroval, co udělá. Rozšířil plameny a podpálil jimi pálené vápno. „Tak a je to,“ tleskl si spokojeně. Z malého ohníčku se pomalu ale jistě stával požár. Plácl jsem se do čela.
„Génius. To je nějaká inovace od Schwarzkopf hasit ohněm?!“
„Tak si udělej něco sám, když seš tak chytrej!“ odfrkl si.
„A co asi?“
„No to je právě to!“ Oheň se šířil čím dál víc a pálil všechno, co mu přišlo pod ruku.
„A co chceš dělat teď?“ povytáhl jsem obočí.
„Teď jsi na řadě ty, tak si s ním poraď.“
„Výborný.“ Rozhlédl jsem se kolem. Začínalo tu být dost horko. „Musíme odsud pryč!“ vykřikl jsem. Na nějakou Millene jsem teď neměl čas myslet.
Popadl jsem Lokiho za ruku a rozeběhl se i s ním zpátky k těm dveřím. Pokusil jsem se je vytrhnout, vykopnout, ale nic nepomáhalo. Otočil jsem se na Lokiho. V tu chvíli jsem vykulil oči.
„L-L-Loki!“
„Co je? Oh, sakra, pohni, nějak mě pálí prdel.“
„Hoří ti zadek!“ vyjekl jsem.
„Cože?!“ Podíval se na svoji zadnici. „No jo, fakt.“ Pak se zarazil. „Doprdele, hoří mi prdel! Ááááá!“ Začal jančit a pobíhat okolo. Nevěděl jsem, co mám dělat.
„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Nehejbej se.“
„Pálí, pálí, to to pálí,“ fňukal Loki. Rychle jsem si sundal mikinu a s její pomocí se snažil zachránit Lokiho zadek… sexy zadek. Po asi minutě se mi ho podařilo uhasit.
„Úleva,“ protáhl.
„Jo, nemáš zač,“ zašklebil jsem se. „Ale teď bysme měli řešit něco jinýho.“
Vtom se místností rozezněl bzučák a ze stropu se začala snášet voda.
„Vyřešilo se to za nás,“ usmál se Loki. Celá místnost byla během chvíle uhašená a my tam stáli jak dva hastrmani. „Vidíš támhletu díru ve zdi?“ ozval se najednou Loki. Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval.
„Jo.“
„Už vím, jak se odsud dostaneme,“ usmál se. Přešel jsem k němu a chytil ho za ruku. Trochu zavrávoral.
„Co se děje?“ zeptal jsem se starostlivě.
„To nic,“ mávl rukou. Všiml jsem si, že mu z krku vytéká spousta krve.
„Ty krvácíš,“ vydechl jsem.
„To nic není. Za to může ten upír,“ ujišťoval mě.
„Odpočineme si.“
„Ztráta času.“
„Ne, sedej!“ řekl jsem nesmlouvavým hlasem. Poslušně se sesunul na zem a opřel se o zeď. Prohlédl jsem si jeho ránu. Nevypadalo to moc pěkně. Kousl jsem se do rtu. Něco mě napadlo. Stáhl jsem si tričko.
„Teď?“ podivil se Loki, ale i tak se perverzně usmál.
„Ne, debile! Jdu ti to obvázat,“ povzdechl jsem si. Utrhl jsem kus látky a podle toho, co mě kdysi učili, mu to ošetřil. Tak přeci jenom mi ta škola k něčemu byla.
Odtáhl jsem se a zadíval se mu do očí. Měl je přivřené, ale i tak se trochu usmíval. Váhavě jsem se k němu naklonil a sám od sebe ho políbil. Překvapeně zamrkal, ale nechal si to líbit.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Holky, tady bylo tolik akčních a napínavých scén, při kterých normálně trnu hrůzou, ale ve vašem podání se tomu děsně směju 😀 😀 Ten Loki vždycky začne něco žvatlat a já vybouchnu ve strašný smích! 😀 😀 Já vím, že jsem si už na to mohla zvyknout, ale stále mě ještě překvapuje, jak moc mě pořád tahle povídka baví a jak moc se u ní pořád směju 🙂
Tom je mým hrdinou! 🙂 V tomhle díle byl vážně perfektní, pálilo mu to a byl moc statečný! A navíc zachránil Lokimu život, když zabil upíra. Jsem na Toma vážně pyšná 🙂 A moc mě rozesmutnila scéna, kdy byl Tom špatný z toho, že někoho zabil. Úplně mu rozumím, ale doufám, že se kvůli tomu už nebude trápit, protože tohle bylo pro dobrou věc. Jak řekl Loki, kdyby jej Tom nezabil, upír by zabil je.
No a o scéně, kdy Billovi hořel zadek raději ani nemluvím 😀 😀 😀 Billův sexy zadek!!!! 😀 😀 Jo a ty hlášky z fyziky, o té molekulové hmotnosti 😀 No sice jsem se smála, ale při tom se mi udělalo dost špatně, protože fyzika bylo vždycky něco, co jsem nenáviděla a trnula jsem před každou hodinou, aby mě učitelka nevyvolala k tabuli 😀
Děkuji za tenhle díl 🙂 Skvěle jsem se jako vždy pobavila a děkuji, že Loki zatím žije 🙂 Ne že se mu něco stane příště 😉
Nekomu se zapaluji lytka, Lokimu se zapaluje prdel 😀 opet dil plny vybornych frazi 🙂 jsem rada, ze Tom konecne ukazuje jak uzitecny je a ze zachranil Lokiho hned dvakrat za sebou :-*
"Máš klíče?" 😀 😀 ty vole, to byl zase díl 😀 bylo v něm všechno, smála jsem se, bála, byla dojatá 🙂 Tahle povídka je fakt výborná a je přesně to, co si v týhle době chci číst 🙂 díky za ní, holky, a moc se těším na další díl.
Ale ne xD věděla jsem, že se v příběhu tato, eh, prapodivná záporná postava nejspíše objeví, ale tohle, to bylo opravdu něco 😀 úplně slyším Milenku, jak na nás vříská "Přes to ale vlak nejede, panáčku!", "Pojď mi to sem k tabuli udělat!" nebo "To byste měli znát zpaměti i ve spánku, ne?" …protože ona je vážně, vážně strašidelná. A ten její úsměv. Chemie je teď pomalu noční můrou.
Dokázaly jste úžasně vystihnout celou dramatičnost situace a zároveň jsem se u toho kroutila smíchy, byla smutná spolu s Levim, když musel zabít upíra a usmívala se u milého závěru. Povedený díl, děvčata 😀
Stejně jako ostatní, jsem dnes nevěděla, jestli mám trnout hrůzou, nebo slzet smíchy. No, vyhrála to ta druhá možnost 😀 A na Toma jsem dneska opravdu pyšná!
Po dnesku si Tom rozhodne nemusi pripadat k nicemu ba naopak. Dvakrat zachranil zivot tomu sexy egoistovi navic hlaska s tim… Schwarzkopfem byla dokonala, vlastne jako vsechny hlasky :DDDDD "nemas klice?" 😀 Jak jsem rikala vy byste udelali i smrt zabavnou :DD ♥ Je mi uz jedno, kde ty hlasky berete, hlavne ze me dokazete k brwku rozesmat 😀 Sneska jsem potrebovala zvednou naladu a nemusim snad ani zminovat, ze Nicitel to zvladnul behem prviho odstavce 😀 :3 ^^ ♥♪
Teda Bill se nikdy nezmění a Tom mu poslední dobu pořád pomáhat.
Tak dnes to bolo teda parádne akčné. Ale tie hlášky skvelo odľahčili atmosféru a presne to som potrebovala pred zajtrajšou ťažkou skúškou. Úžasné odreagovanie, strašne zaň ďakujem. Táto poviedka je taký skvost, že na ňu pomaly nemám slov. 🙂