SCN11B 5. (2/2)

Zamrkal, zazíval a pomalu se probudil. Přesto se jeho nálada okamžitě pokazila, když si uvědomil, že je v Tomově pokoji. Částečně proto, že si probuzení tolik užil, a částečně proto, že měl kolem sebe přehozenou ruku, která mohla patřit jen jediné osobě.

Samozřejmě, že věděl, že Tom ve spánku nemohl ovládat své tělo, ale skutečnost, že to bylo téměř ´partnerské´, jej dělala duševně nemocným. Znechuceně zvedl Tomovu ruku za zápěstí za pomoci pouze dvou prstů, jako by snad chtěl zabránit kontaminaci, a odhodil ji zpátky k Tomovi. Tom zavrčel a posunul se k němu blíž. Bill tiše zasténal a podíval se na hodiny, přemýšlel, kdy by mohl odejít. Bylo jedenáct. Napadlo ho, že poledne znělo docela rozumně, takže by možná mohl ještě hodinu spát…

Nakonec upadl zpět do spánku ve stejnou chvíli, kdy se Tom začal probouzet. Jeho klidný spánek byl narušen pohybem jeho ruky a o pár minut později byl vzhůru.

Opřel se o jednu ruku, podíval se na hodiny a potom na Billa. Ležel na boku, oči v klidu zavřené a rty lehce pootevřené. Ruce měl zkroucené blízko hlavy a pravé rameno měl nakloněné směrem k Tomovi. Jako by se chystal v každém okamžiku převrátit na záda. Tom se usmál nad tím, jak Bill ve spánku vypadal. Jeho tvář byla naprosto uvolněná namísto neustálého zamračení. Nebyl napjatý a jeho tělo bylo zkroucené v atraktivní, téměř provokativní póze. Se smíchem a s mírnou ironií z toho všeho se Tom opatrně zvědavě natáhl. Billovo volné tričko bylo zkroucené pod jeho tělem, opisujíc křivku jeho pasu a ukazujíc nejlákavější kousek bledé kůže.

Strachem zatajil dech a odhrnul kousek trička stranou. Chtěl jen vidět Billovo tetování – bylo to naprosto nevinné. Chvíli se díval na tmavý cíp a nemohl přijít na to, co to je. Připadalo mu to jako nějaký druh hvězdy… ale netypický pěticípý druh hvězdy. Byla velmi nízko, takže se Tom neodvážil podívat na celé tetování, pouze stáhl tričko zase zpátky dolů a rozhodl se, že se zeptá později… Ačkoliv, část Toma byla v pokušení zjistit, zda jeho piercing v bradavce je opravdu jenom mýtus.

Tomův pohled se přesunul pomalu zpět nahoru, studoval jeho jizvy na rukou a snažil se v nich najít nějaký systém. Ale byly ve všech možných tvarech a velikostech, nezdálo se, že mají stejný původ. Zde byla popálenina, tam dlouhý štíhlý šrám – obě pravděpodobně nehody. Možná je Bill pouze velké nemehlo? Kdyby to bylo výsledkem zneužívání, pravděpodobně by byly čistší, rovnoměrnější, pravidelnější. Ale všechny vypadaly náhodně. Váhavě se natáhl a zvedl Billovu ruku, prohlédl si jizvy a pohladil ho po zápěstí, předloktí… bylo jich tolik. Tom byl znechucený, ale ne z Billa, pouze z jizev. Napadlo ho, jestli to je důvod, proč je Bill tak chladný a defenzivní. Možná, že si prošel nějakým druhem utrpení, které mu způsobilo tyto jizvy. Možná byl unesený a nucený žít v pravěkých podmínkách, nebo při leteckém neštěstí, kdy musel bojovat o holý život…

Zpočátku se mu tyto nápady zdály směšné… ale pak to začalo dávat smysl. Pokud se mu stalo něco tragického, vysvětlovalo by to přehnanou ochranu jeho matky. Možná, že jeho srdce a jeho minulost byla stejně tak zjizvená jako jeho tělo, a aby se udržel v bezpečí před ostatními lidmi, uzavřel se do sebe? Nadšený ze svých zjištění se Tom rozhodl, že přinutí Billa mluvit, protože on tady byl od toho, aby poslouchal… ale pak si uvědomil, že jeden dílek z té skládačky mu tam chybí. Billa vzdělávali doma. Pokud nebyla posttraumatická stresová porucha nemoc, která by bránila školní docházce, o čemž Tom pochyboval, nesedělo to. Tom tiše zaklel, byl zase na začátku. Jediné, co zbývalo udělat, bylo požádat Billa… Ale Tom už to večer zkoušel a nechtěl na něj tlačit znova. Bude muset počkat, než získá jeho důvěru.

Se zklamaným pocitem se ještě jednou zadíval na Billovu tvář a chystal se znovu usnout, když ho něco zastavilo. Byl to právě ten způsob, jak Bill vypadal, když spal. Vypadal, jako by byl v klidu, téměř šťastný – a Bill prostě nebyl šťastný člověk. Tom si to uvědomil rychle, v jeho životě nebylo nic, co by jej udělalo šťastným. Pro Toma bylo deprimující o tom přemýšlet, ale pohled na Billovu dřímající tvář mu dával naději. Jeho ruka se vznášela nad Billovou hlavou, jemně ho pohladil po zádech a po černých a bílých pruhovaných vlasech. Byly měkké, příjemné na dotek. Opatrně přiložil ruku na jeho tvář, která byla na dotek stejná jako jeho vlasy. Toma povzbudilo, že je schopen se Billa dotknout bez toho, aby jej probudil, a byl rád, že Bill tak tvrdě spí. Jeho tvář byla tak čistá – bez hněvu a make-upu – byl na něj opravdu krásný pohled. Ne, že by s make-upem vypadal špatně, ale rozhodně vypadal stejně dobře i bez něj. V Tomovi vyvolalo velký smutek, že taková krásná osoba se musela vypořádat s tolika problémy. Bill byl typ člověka, který si prostě zasloužil být šťastný.

Tom si zklamaně povzdechl a odhrnul mu z tváře pramen vlasů. Bohužel, tím odhalil modřinu, které si všiml předchozí den. Zamračil se. Od myšlenek na to, jak krásný je Bill, když spí, se opět vrátil k myšlenkám na Billovo zneužívání. Tom si uvědomil, že by možná mohl něco udělat, kdyby zašel za nějakou autoritou ve škole, ale také věděl, že Bill by ho za to zřejmě nenáviděl. Kromě toho, je to jen modřina… Tom se rozhodl, že jestli dostane další důkaz, něco s tím udělá. Vzpomněl si na Billovu falešnou výmluvu ohledně modřiny a uvědomil si, že to byla jediná chvíle, kdy mu lhal. Protože, koneckonců, on neměl strach říkat pravdu. Jeho lži byly zřejmé. Bill opravdu nebyl velký lhář, dokonce i když říkal všechny ty vtipy s vážnou tváří, byla tam velmi tenká hranice.
A on se snažil přesvědčit Toma, že to má od spaní ve třídě paní Barthové.

Tom upřeně zíral na Billův pohledný profil, než mu to konečně došlo. Bill slíbil, že bude v devět ráno ve škole na matematickou zkoušku, a teď bylo 11:15.

Rychle začal panikařit, objal Billa kolem pasu a opatrně jej otočil, aby si mohl lépe prohlédnout krev na polštáři. Mezi Billovými vlasy byla malá rudá skvrna. Polštář byl čistě bílý, nebo měl být, ale to nebyla Tomova starost. Nebál se ani toho, že se Bill pravděpodobně probudí a začne na něj křičet, protože je moc blízko… ale to se nestalo. Tom začal rychle prohlížet, odkud krev pochází. Levá strana Billovy hlavy, to bylo jisté. Opatrně naklonil jeho hlavu na svou levou ruku a druhou rukou hledal ránu.

Byl opatrný a modlil se, aby se Bill neprobudil, ale zároveň se modlil pro opak, aby věděl, že je v pořádku. Uklidnil se, až když našel zdroj krve, nebylo to až tak těžké najít, což bylo uklidňující samo o sobě. Billovo ucho a krk byly krvavé, a to nepochybně od nového otvoru na jeho uchu. Musel spát neopatrně na novém piercingu.

„Mmm… co se děje. Kolik je hodin?“ zívl.

V koupelně vyskočil Bill na umyvadlo, tak jak byl zvyklý, a svázal si vlasy jednou z Tomových gumiček, zatímco Tom vylovil peroxid a vatové tamponky.

Tom vypadal zmateně a rozhodl se ignorovat to, co mu Bill právě řekl, nabídl mu svou pomoc, ale Bill jej poslal pryč. Žínkou si otřel krev z krku.

„Pokud chceš pomoct, tak svlíkni ten polštář. Polštář samotný pravděpodobně nezachráníme, ale vím jak dostat krev z látky,“ řekl Bill nepřítomně, když se snažil vytáhnout svou náušnici při pohledu do zrcadla. Pomáhalo mu, že mohl prsty odlišit pohyb na kůži podle zvuku.

Tom utíkal zpět do svého pokoje rozhodnutý nedivit se, jak Bill může vědět, jak dostat krev z látky. Snažil se potlačit svá podezření. Bill mu po tom všem v brzké době rozhodně nedá žádné odpovědi. Když se vrátil do koupelny, Bill mu nařídil, aby dal látku do studené vody s malým množstvím bělidla. Tom se řídil jeho pokyny a koutkem oka pozoroval Billa, jak namočil kousek vaty do peroxidu a obratně si čistil ucho.

„Ta věc pálí, nebo ne?“ Zeptal se Tom, zatímco lil trochu bělidla k namočenému polštáři.

Tom jen otupěle přikývl, trochu zmateně, a stále zíral na to, jak si Bill čistí ucho. Nevypadal jako obvykle… nebyl naštvaný, nebyl rozzlobený, nevypadal ani, že by jej to bolelo. Vypadal jinak… bylo to něco, co na jeho tváři Tom ještě neviděl. Vypadal jako – a Tom tu myšlenku téměř nesnášel – jako by tím byl téměř fascinovaný. Bylo to divné, přinejmenším, nepříjemné a stejně zneklidňující.

„Budu to muset znovu propíchnout, až se to zahojí,“ povzdech Bill a podal Tomovi peroxid i tamponky.

Tom na Billa chvíli zíral. Bylo to jen tím, že se Bill právě vzbudil, nebo co? Choval se opravdu podivně, ale Tom rychle přijal omluvu dřív, než ji mohl vzít zpátky. Tom trochu tušil, že to není jen dobrá nálada, s níž se Bill probudil, nebo skutečnost, že pohled na krev jej tak posílil, ale Bill se opravdu začínal měnit… nechal Toma se k němu dostat zase o kousek blíž.

Oba chlapci se vrátili do pokoje a posadili se na postel. Bill si přitiskl kolena k hrudi a rukama je objal, přemýšlel. S nechutí začínal být za toto přespání vděčný, protože se mu líbilo mít někoho blízkého, kdo by s ním držel jeho tajemství, a to i v případě, že nevěděl, co přesně to tajemství bylo. Bylo to, jako mít vedle sebe svou pravou ruku, jíž by mohl říct všechny své důvěrné informace, a nikdy by se nedostaly nikam dál. Ne, Bill se zatím nechystal Tomovi cokoliv říct, ale prostý fakt, že stále nevyzvídal nic o Billových jizvách či modřinách, znamenal, že by mu snad mohl věřit.

Chvíli bylo ticho, ani jeden z nich necítil potřebu mluvit, ztratili se ve svých vlastních myšlenkách. Bill se zadíval na Tomovy pokrčené peřiny a pocítil nutkání je narovnat – ale pak si všiml něčeho hodného paniky. Další drobná skvrnka krve, přesně tam, kde měl Bill v peřinách přitisknuté levé stehno. Samozřejmě, Bill měl dvě poměrně čerstvé rány, jednu z nich opravdu hodně čerstvou. Musela mu při spánku krvácet. To nebylo pro Billa vůbec nic nového, často se probouzel s krvavými fleky na různých místech v jeho peřinách, když spal na čerstvých ranách. Nikdy necítil signály svého těla, které by mu říkaly, aby změnil polohu svého těla. Bill škubl rukou, ale jinak neudělal žádný podezřelý pohyb, kterého by si Tom mohl všimnout. Snažil se nenuceně prohlížet své pyžamo, byla tam, malá načervenalá skvrnka na stehně, ale byla neznatelná, pokud ji člověk vyloženě nehledal.

Bill opatrně ovinul prsty kolem peřiny a lehce potáhl, aby se tam skvrna schovala do záhybů. Tom si toho nevšiml. Bill děkoval bohu, že si s sebou přinesl černé tepláky.

„Oh… hej. Jen jsem si vzpomněl,“ řekl Tom najednou a sedl si vedle něj jen chviličku poté, co Bill zamaskoval skvrnku na peřinách. „Měl jsi být ve škole v devět, a je půl dvanácté.“

Bill na Toma několik vteřin zíral, nedýchal, než hlasitě zanadával a praštil sebou na postel. Hlava mu prudce narazila do zdi. Tom sebou trhnul, ale Bill si toho ani nevšiml.

A s tím si Bill posbíral věci a odešel se do koupelny převléknout.

autor: Ghostie

original