Konečně patnáct!! :O 😀 :3. A dostanu občanku, budou mě moct zatknout, když budu chtít pašovat mařenku :D. To je zlé, radši si pro ni nedojdu… :D. Když jsem byla na zkouškách, tak všechny holčiny už občanku měly a já jediná ještě ne, jako proč ne, že? 😀 Nakráčet si tam se šalinkartou, na které je fotka malé Sayurii ještě z první třídy :DDD. Prej ta paní: „To vám povolili? 😀 Mně řekli, že foto starší jak rok ne-e. :D“ Tak k dílečku… díleček bude vzpomínkový… a bude o Tomíkovi… a užijte si ho.:-). Jenom Vaše Sayurii :3
TOM
Musel jsem vypadnout. Musel jsem být od něj co nejdál. Co nejdál od všeho. Nikdy mě nemrzelo, když jsem na někoho zvýšil hlas, nikdy jsem neměl nutkání se omluvit, jenže jemu jsem se omluvit chtěl. Nevím, jestli je to dobré nebo zlé. Nevyznám se v sobě, už ne. Co to se mnou udělal? Neměl o tom mluvit. Mě nezajímá, co si pamatuje! Proč by mělo? Je mi to ukradený, stejně ukradený jako on! Je mi to všechno, všechno u prdele. Co má kurva do mě co mluvit? Neutišoval jsem ho, pouze jsem… jen jsem… co jsem sakra vlastně dělal? Nechtěl jsem. Nechci. Donutil mě opět myslet na to všechno!
Kopnul jsem snad do všeho, co se mi připletlo do cesty. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit, přemýšlet rozumně, ale… tohle není rozumný! Není rozumný bavit se s ním, být poblíž jemu, protože jsem pak jiný, chovám se jinak. Bylo mi u prdele, že Robovi Lord ublíží, bylo mi volný, že ho zmrzačil, ale když jsem viděl ve výběhu Billa, tak…
Musím si vzít ten podělanej prášek od podělanýho psychiatra. Jako bych tam snad musel chodit. Nepomáhá mi. Jen blábolí, sere do mě ty svoje chytrý řečičky, který mi mají pomoct, ale očividně svůj účel nesplňují. Nechá si plnit kapsy Kareninými penězi, ale o to, abych se uzdravil, mu nejde. Chce se mi z něj blít! Možná jsem se dřív snažil dostat se z toho, ale kurva, můžu se jim na to vysrat! Matce, Dereckovi, všem se na to můžu vysrat. Mně se to líbí. Alespoň si nikdo nemyslí, že si se mnou můžou skočit na čajíček, že se se mnou můžou bavit, protože na to jim sere pes! Nasucho jsem spolknul bílou malou pilulku a čekal, až budu otupělý, až ztratím pojem o tom, že jsem, až to nebudu já, nebudu vědět, kdo jsem. Jako bych to snad teď věděl.
Pomalu jsem se začal uklidňovat, začal jsem dýchat pravidelněji. Je to v klidu. On si může pamatovat, co chce. Podle jeho libosti, nevadí mi to. Nevadí mi to, protože ho už neuvidím, a jestli ano, už si netroufne znovu mluvit o minulosti. Sakra. Přehnal jsem to. Neměl jsem na něj křičet. Sjel jsem zády podél zdi na zem. Když jsem na tvrdou, chladnou podlahu dopadl, promnul jsem si čelo a zavřel oči. Vlastně ani nic špatného neudělal. Bill nic neudělal. On ne. A ona je už pryč. Je pryč, není tady. To nebyla ona, byl to Billy. Celou dobu to byl Billy a já na něj tak hnusně vyjel. Tak strašně toho nechci začít litovat, ale zkazil jsem to, posral jsem celý dnešek. Měl bych se jít omluvit.
„Jo…“ vydechl jsem a oči otevřel. „Hayley?“ zavolal jsem sestru, určitě tady někde je. Olíznul jsem si vyprahlé rty a vstal. Vyšel jsem pomalu z pokoje na chodbu, sešel schody a rozhlédnul se po tmavé místnosti ve snaze najít Hayleyinu postavu. „Hayley?“ šeptnul jsem a prozkoumával v rychlosti každou místnost v přízemí. Našel jsem sestru sedět v obýváku na pohovce. Dívala se mlčky na televizi. „Hayley?“ oslovil jsem ji opatrně. Pomalu ke mně zvedla pohled. „Bill už šel?“ šeptnul jsem.
S očima přilepenýma na plazmě se mi začala prohrabovat mezi rozpuštěnými dredy.
„A už spi.“ Odsekla Hayley, usmála se a odešla z mého pokoje. Kdy se začala ona starat o mě? Když jsem byl vždy já ten, který se staral o ni? Je ze mě troska. Ale v pohodě, hlavně že zítra uvidím Vicky. Jak se teď asi má? Myslím, že nespí. Myslím, že se směje. Ona se vždy usmívala. Zavřel jsem oči, chtěl jsem, aby se mi o ní zdálo, aby byla skutečná, ale ona není. Nic není skutečné, protože tohle je jen zaprášená silueta minulosti a ty léky, které mě dělají otupělým, mě nutí myslet si, že tu je, ale je pryč. Vyhnal jsem ji. Chtěl jsem, aby odešla, aby se nevracela, aby se ani neohlížela a mohla si za to sama, hrála si se mnou. Hrála si s každým. Mluvila se mnou, nutila mě, abych mluvil o Billovi, ale já nechtěl. Vzala ten řetízek? Už jsem se o to nestaral, nemyslel jsem na to, ale já… kde je ten řetízek? Chtěl jsem vstát a hledat ten náhrdelník, dokud bych neusnul vyčerpáním, ale právě to se stalo dřív, než jsem měl v úmyslu. Vše se stalo jinak, než jak jsem měl v úmyslu. Vůbec jsem o ni nechtěl přijít, nechtěl jsem přijít o něj, nechtěl jsem přijít o otce a ze všeho nejvíc jsem se nechtěl… já jsem se nechtěl… ani myslet na to nemůžu! Dobrou noc, Tome, který jsi umřel společně se svým otcem.
„Čí to je, Tome? Je to toho kluka? Toho Billa?“ ptala se ostře hnědovlasá dívka svého přítele. Ztrácela trpělivost, už nesnesla to tajemno, to že jí nikdo nechtěl o tom klukovi nic říct. Hayley se nakonec slitovala, ale to neměla dělat. Avšak myslela si, že by Vicky měla vědět, co se tehdy stalo, protože Tom s ní byl šťastný, a ona nechtěla, aby se kvůli tomu pohádali, nebo dokonce rozešli, to by bylo zbytečné.
Náhle Tom pocítil zaštípání na tváři. Samovolně odvrátil hlavu na stranu. Vicky mu dala facku? Uchechtl se. Ta děvka mu dala facku! Jak si to jen mohla dovolit?
Victorie spolkla knedlík v krku. Ona je ta, která si určuje pravidla, ona je ta bezcitná, která má to, co chce, ona nebude brečet. Možná, že kdyby zapomněla na svou přehnanou hrdost, kdyby ukázala lítost, omluvila se, Tom by jí neopustil, ale pozdě. Pozdě plakat nad vykonanými činy.
Tom už teď ví, že nezapomene na chvíle s ní, že nezapomene na to, jak moc a bolestivě, zoufale a bezradně ji miloval, ale radši by zapomněl na to, že ji vůbec kdy potkal. Zároveň by ji tak strašně moc chtěl obejmout a říct jí, že jí odpouští. Láska je doopravdy slepá. Měl si všimnout, že se kolikrát jen vymlouvala, že ten opar nechytla od kamarádky, a stejně by se jí nejradši nevzdal, jenže musí, jak by se na ni potom všem díval? Jako na couru. Ona je coura. Je nechutná. V Tomově srdci se rozlilo cosi tak chladného jako led. Ten chlad utvořil jakousi stěnu v jeho mysli, něco co ho nutilo dělat to, čeho se dopustit nechtěl.
Tom by se uchechtl, ale nakonec jen odvrátil pohled od její bezchybné tváře. Hnusí se mu už jen pohled na ni. Nechtěla, ale udělala to. S Robem… s jeho nejlepším přítelem. To skutečně už nemůže nikomu věřit?! Tak v tom případě nebude! Od dnes si Tom slíbil, že nikomu cizímu věřit nebude, že nikoho nebude milovat! Důvěru a lásku… takové city od dnes už nezná.
„To jsi jako nějaká nymfomanka?“ ušklíbnul se Tom na dívku.
„Ty co?“ naléhal netrpělivě Tom.
Na poslední okamžik ji chytil za zápěstí. Nenáviděl se i za to, že se snažil omluvit, a jediné, co ho uklidňovalo v sebenesnášení bylo to, že to nedokázal. Stejně jako ona se zasekl. Několikrát otevřel pusu, nadechnul se, ale nakonec vždy vzdal pokus o omluvu. Ona si ji stejně nezaslouží, napadlo jej. Victorie se mu vysmekla a rychlým krokem se rozešla ke dveřím. Tom stál přimražený na místě. Chtělo se mu brečet křičet, ona si jeho slzy nezaslouží. Ta děvka ne, ale i přes takové utvrzení se nanovo rozbrečel. Zavzlykal a rozběhnul se z pokoje. Skoro vyrazil dveře, aby stihnul mizející dívku. Plačící, mizející dívku, která byla zničená. Její hrdost ji přestala zajímat, když si konečně po dlouhém půl roku uvědomila, že udělala spoustu hnusných, nenapravitelných chyb.
autor: Sayurii
Tak a teraz chudák Bill musí trpieť aj za tú šlapku, ktorá Tomovi zlomila srdce… Dúfam ale, že to Toma prejde a uvedomí si, že k Billovi ho ťahá sila ktorej je zbytočné odolávať:)
Tahle povídka na mě pořád působí tak nějak zvláštně…ale líbí se mi. Těším se, až si Tom Billa pustí blíž k sobě.
Chudák Tom, také podvádzanie si nezaslúži nikto. Len je škoda, že kvôli tomu teraz musí trpieť aj Bill. Dúfam, že si nakoniec Tom uvedomí, že Billovi veriť môže a pustí ho do svojho života. 🙂
Ano, je mi Toma líto kvůli tomu co si zažil. Rozhodně bych tohle nikomu nepřála a na jednu stranu se nedivím, že se proti lidem takhle obrnil a nechce si nikoho připouštět k tělu. Vážně to chápu, jenom by mohl být na ty lidi trochu milejší 😀 Já jej zatím poznala jenom jako věčného bručouna a myslím, že je to strašná škoda. Věřím, že musí být strašně fajn člověk a doufám, že to někdy i Billovi dokáže sám 😉 pevně pořád doufám, že se Billovi omluví za to, jak na něj vyjel, ale asi doufám zbytečně, protože pochybuju, že by Tom zahodil svou hrdost a jel kvůli tomuhle za Billem 😀 No a nemám ponětí, zda Bill někdy ještě na farmu zamíří. Kvůli Hayley by tam určitě dojel, ale mám strach, že by se nechtěl potkat s Tomem.
No, jsem zvědavá, jak bude tahle povídka pokračovat dál! 🙂
Děkuji za díl! 🙂
Toma mi je taky líto ale jak píšou holky Bill zato nemůže.Moc jsem zvědava jak se znovu setkaj.
Já jsem to věděla, že se Tom bojí připustit si Billa k tělu. Je mi ho opravdu líto, protože se trýzní a nechce mu dát ani tu nejmenší šanci. Prošel si těžkými věcmi, hodně zahořkl a má pocit, že už ho v životě nic pěkného nečeká. Vlastně se bojí v něco doufat a tak křičí, že nechce nic a nikoho a že mu na ničem nezáleží. Bill to bude mít hodně těžké, jestli mu bude chtít dokázat, že život má ještě cenu a popravdě se bojím, že Bill se svou nevyzrálostí na to nemá. Tak jenom doufám, že se mýlím…