Tisíc a jeden příběh 21.

Příběh 251. – Budiž vám odpuštěno

Bylo to vyčerpávající. Ať už měla soudkyně systém vytvořený jakýkoliv, svědky tahala jakoby náhodně. Brzy jsme se do toho my, nezasvěcení do celého plánu, tak zamotali, až jsme téměř přestali sledovat, kdo zrovna jde na řadu. Jakmile jsem ale zaslechl jméno kněze, k němuž chodila celá naše rodina, zkoprněl jsem.

Nevnímal jsem otázky, které mu kladli, ani odpovědi, které se mu linuly ze rtů. Jen jsem ho sledoval. Byl jsem si jistý, že se postaví na matčinu stranu, že ji podpoří. Byl jejím druhým otcem, kterého si, troufám říct, vážila víc, než toho vlastního. Byl kněz, ne? Jeho slovo bylo svaté. Ale když na mě upřel pohled a začal mluvit, sledujíc střídavě mě a Toma, zpozorněl jsem.

„Bible možná říká, že homosexualita je hřích. A možná skutečně je. Ale kdo jsme, abychom to mohli soudit? Pokud jste vy hříšníci, protože někoho milujete, vaše matka je hříšník, protože kvůli tomu nemiluje vás. Láska je krásná věc a každý z nás má na ni právo. Samozřejmě, existují druhy lásky, které jsou nepřípustné, ale rozhodně mezi ně nepatří ta vaše. Způsob, jakým se díváte na své partnery, prozrazuje, že je vaše láska naprosto upřímná a hluboká. Názory nikoho dalšího vás nemusí zajímat,“ pousmál se. „Budiž vám odpuštěno, chlapci.“

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Opravdu se to stalo? Opravdu nám dal pro matku nejdůležitější muž požehnání a odpuštění? Ačkoliv jsem nikdy nebyl extrémně věřící a do kostela jsem nechodil, po tomhle mi spadl kámen ze srdce. Jako kdyby ze mě všechny starosti opadly a já najednou věděl, že všechno bude nakonec dobré.

Vděčně jsem se na něj usmál a stiskl Tomovu dlaň. Taky mi bylo dobře.

*

Seděli jsme v menší restauraci s úsměvy nasazenými na tvářích. Bylo za námi první, i když malé, vítězství. Nikdo z nás se stále nedokázal vzpamatovat z knězova proslovu, přičemž soudkyně se, i přes zdánlivě neutrální výraz, klonila pomalu na naši stranu. Nebo možná na naší straně byla celou dobu, ale až teď měla jasné důkazy, že se klaní na správnou stranu. Samozřejmě to neznamenalo, že máme vyhráno, ale rozhodně byl fajn pocit vědět, že našemu příběhu někdo věří, považuje ho za důležitý a chce, aby dosáhl spravedlivého konce.

„Jsi v pořádku?“ otřel se Anis nosem o mou tvář. „Jsi nějaký zamlklý.“

„Jsem,“ s mírným úsměvem jsem k němu vzhlédl. „Jen se snažím nasát a užít si tu atmosféru, než jí zase něco zkazí. Je to hezký večer.“

„Po dlouhé době si ho taky dokážu užít,“ přikývl. Dlaní mi jemně přejížděl po stehně, zatímco druhou rukou mě hladil po čelisti. „A je vidět i na tobě, že se cítíš klidněji. Tvoje tělo je mnohem uvolněnější než za posledních několik dní. Jako kdyby z tebe všechny obavy odpluly.“

„V podstatě máš pravdu,“ souhlasně jsem přitakal a vděčně se o něj opřel. „Ta knězova řeč… Já nevím, docela dost mě to uklidnilo. Nejsem tedy extrémně věřící, ale aspoň částečnou víru mám, takže na mě ta slova zapůsobila. Bylo fajn slyšet, že někdo věřící se na nás nezlobí. Tuplem někdo, komu matka doslova visela za krkem. To mi trochu dodalo důvěru v to, že matka je špatná.“

„Líbí se mi změna ve tvém myšlení,“ s úsměvem mě políbil na spánek. „Už z tebe není žádný malý ustrašený chlapeček, ale dospělý muž, který ví, co chce a už se nestydí. Nebo alespoň ne tolik, jako dřív.“

Krátce jsem se zasmál a jemně přitiskl rty na jeho v krátkém polibku. „Už se nestydím. Jsem šťastný a hrdý na nás dva. Trocha rozpaků mi ještě sice zůstala, ale jinak už se schovávat ne chci. Bože, tolik tě miluju, Anisi.“

Anisovu tvář rozzářil blažený úsměv, než si mě k sobě přitáhl pro dlouhý a hluboký polibek. Nadšeně jsem ho objal kolem krku, polibek opětujíc. Bylo mi skvěle, i když na nás několik lidí určitě zíralo. Bylo mi to jedno.

„Hele, vy dvě hrdličky, nechte si to na doma,“ ozval se pobavený Tom. S tichým smíchem jsem se od Anise odtáhl a podíval se na něj. „Ne, vážně ti nezávidím. Kdybych chtěl, odtáhnu Kaye na záchodky, na což bys ty neměl odvahu.“

„Kruci Tome, vypadni z mojí hlavy!“ zasmál jsem se.

„Neboj, při sexu s Anisem už jsem vás viděl,“ pobaveně zamrkal. „Chtělo by to sice trochu víc akce, ale jinak dobrý!“

V šoku jsem zalapal po dechu a vykulil oči. „Cože, co? Tome, kruci! Musíš mi vrátit klíče od mého bytu, když nevíš, jak se chodí na návštěvu!“ vyhrkl jsem, rudý až na zadku. Kdy nás Tom mohl vidět? A opravdu si myslí, že tomu chybí akce?

Koutkem oka jsem pohlédl na Anise, který se pobaveně smál. Chybělo mu se mnou něco? Mohl snad odejít za někým jiným, odvážnějším?

„Celkem jsem se bavil, takže myslím, že si ten klíč nechám,“ znovu se zasmál Tom. „Ale někdy ti dám asi sexuální výchovu.“

V duchu jsem zařval a Toma sekal na miniaturní kousíčky sekáčkem na maso. „Tome, stačí. Do některých věcí ti vážně nic není,“ ozval se Anis přísně, ačkoliv jeho obličej neopouštěl úsměv. „Já jsem s Billem spokojený ve všech směrech, a to je důležité. To, že vy s Kayem praktikujete něco jiného, už je vaše věc. Ale pokus se do Billa nerýpat ve věcech, které jsou mu očividně proti srsti, dobře?“

Okamžik jsem na Anise užasle zíral, než jsem se mu vděčně stulil do náruče. Jak úžasného přítele jsem měl po boku!

Tom rezignovaně zvedl ruce. „Však to znáš, je to můj mladší bráška, škádlit ho je v podstatě mojí povinností. To, že mě to baví, je jen příjemný bonus,“ zasmál se.

„Tak to si budeš muset najít nějaký nový důvod, proč si z něj utahovat.“

Lehce jsem Anise praštil do břicha na znamení nesouhlasu s jeho slovy, ale pousmál jsem se. Dělalo mi opravdu dobře, když jsem věděl, že mám po boku právě Anise. Muže, který se za mě postaví ve všech možných situacích.

„Myslím, že to zas takový problém nebude,“ Tom mě škádlivě štípnul do stehna, což jsem mu blahosklonně oplatil důrazným kopnutím do holeně. „Ale ne, ono to umí vrčet!“

„Umím toho mnohem víc, takže nechtěj, abych na tobě oprašoval svoje staré dovednosti,“ přimhouřil jsem oči. Přestávalo mě bavit, jak jsem v očích všech ostatních byl jen bezbranné děcko, které pořád někde fňuká. Zpočátku jsem sice sám ze sebe zmatený byl, ale to neznamená, že jsem takovým měl zůstat. Dokázal jsem se za sebe rvát!

„Oh jo, vážně? Zatím se mi totiž zdá, že umíš jen štěkat kolem sebe,“ s vyzývavým úsměvem se ke mně naklonil. „A víš, jak se to říká – pes, který štěká, nekouše! A ty jsi přesně tenhle typ psa, Bille. Ten, který se drží páníčka a klepe se jako osika.“

Ruka mi vystřelila dřív, než jsem si to stačil uvědomit, a Tomovi tak uštědřila přesně mířenou ránu. „Jsem kočka, a ta žádného páníčka k tomu, aby sekala drápkama, nepotřebuje,“ odsekl jsem se zasyčením.

Všichni u stolu okamžik v šoku zírali, než se Tom vzpamatoval jako první a hlasitě se rozesmál. „Já věděl, že to v tobě pořád je! Bolelo to sice jako prase, ale stálo to za to, abys v sobě zase našel tu svojí divu.“

Zahanbeně jsem zalapal po dechu. Takže to byl zase další z Tomových triků a já mu na to zase skočil. Bože, měl bych se dát dohromady dřív, než si ze mě Tom udělá terč a bude se mi do konce života smát. Chtělo to, abych se naučil znovu být tím Billem, jakým jsem býval, protože tehdy si nedovol víc než jeden vtípek za čas.

Zhluboka jsem se tedy nadechl, hrdě pozvedl hlavu a znovu se opřel o Anise. Naučím se být znovu sám sebou.

*

Znudění, otrávení a znechucení. Tak se dalo pár slovy popsat mé citové rozpoložení. Ačkoliv jsem doufal, že David nám dá během těch soudních tahanic oddech, protože budeme dost dobře na očích i tak, mýlil jsem se. David nám naplánoval co nejvíc akcí, abychom nedostali šanci zmizet z povědomí veřejnosti.

Normálně bych to býval tiše protrpěl, ale jak máte přetrpět sérii rozhovorů, když nikdo nechce mluvit o ničem jiném, než o tom obrovském skandálu, který jste způsobili? Vadilo mi to také kvůli Gustavovi a Georgovi. Přestože stále tvrdili, že jim vyhovuje být stranou pozornosti, mě mrzelo, že se o kapele mluvilo, jako bychom ji tvořili jen my s Tomem.

Abych to klukům alespoň trochu odčinil, pozval jsem je na oběd do menší restaurace, kam jsme všichni chodívali, než vůbec začala být kapela slavná. Bylo příjemné vrátit se na místo, kde vznikala spousta z našich cílů, kde probíhal rozpuk naší kapely. Bohužel jsem ale zapomněl na jeden z důvodů, proč jsme sem tehdy chodit přestali…

„Ty, Georgu, jsi v pohodě?“ Gustav najednou zamračeně pohlížel na Georga. Se zájmem jsem vzhlédl od telefonu a zkoumavě si ho prohlédl. Byl bílý jako stěna.

„Já nevím,“ zaskuhral nakřáplým hlasem. Opatrně vstával, nejistě se přidržujíc stolu. Dřív než ale stačil udělat jeden jediný pohyb, místností se rozlehl bublavý zvuk následovaný rychle se šířícím zápachem.

V šoku jsem zalapal po dechu a vteřinu na něj zíral, než jsem se hlasitě rozesmál na celé kolo. „Ty ses… Právě ses…“ koktal jsem mezi jednotlivými výbuchy smíchu, neschopný dokončit větu. Slzy mi tekly proudem, nedalo se to zastavit.

„Sklapni!“ vyhrkl, najednou absolutně rudý hanbou. Ačkoliv nám ho bylo s Gustavem líto, nemohli jsme se přestat smát. Naopak jsme se rozesmáli ještě víc, když se dal úprkem pryč z restaurace, dřív než by si někdo uvědomil, co se vlastně stalo.

autor: Saline A.