autor: Ghostie
Zadunění batohu, způsobené srážkou s podlahou, se rozléhalo po celém Trümperovic domově, a brzy se ozvaly i kroky doprovázené šustěním rifloviny.
„Měl jsi hezký den?“ Zeptala se Simone, když její syn vytáhl z lednice limonádu a najednou vypil téměř polovinu. Seděla v obývacím pokoji a četla knihu v naději na inspiraci. Simone měla něco, co se dalo nazvat jako umělecký blok a doufala, že čtení fantasy příběhů jí dá nějakou motivaci. Zatím bez úspěchu.
„Bylo to zajímavé,“ řekl Tom a dopadl na konec pohovky, která byla naproti Simone.
„Povídej,“ řekla Simone, založila si stránku a knihu odložila. „Co se stalo?“
„No… máme ve třídě nového kluka. Billa. Podivína z venku i zevnitř, ale… je cool,“ Tom pokrčil rameny a dopil zbytek limonády. Prázdnou plechovku položil na stůl.
„Nového? Ale je to jeho poslední rok, ne? Jinak by nebyl ve tvé třídě.“
„Jo. Říkal, že se celý život učil doma. Vlastně myslím, že říkal, že byl v mateřské škole, nebo tak něco… Ale chtěl dokončit školu ve škole, takže teď je v mé třídě.“
„To je zvláštní… Přísahala bych, že je nějaký zákon, že děti nemůžou být vzdělávány doma,“ řekla Simone a zamračila se.
„Opravdu? Chci říct, že si nemyslím, že by lhal.“
„Dobře, pojďme se podívat nahoru,“ navrhla Simone a vydali se k počítači. Byl tu jeden společný rodinný. Dále měl každý člen rodiny svůj vlastní. Tom kvůli škole, a rodiče kvůli svému podnikání.
Tomův vztah s rodiči byl uvolněný a přátelský. Byli mladí a šli s dobou, aniž by se o to nějak zvlášť snažili. Simone byla typická umělkyně, a navíc i spontánní a kreativní. Gordon byl její dokonalá rovnováha – s poněkud zvláštním talentem pro hudbu, ale jinak skromný podnikatel. Tom byl pravděpodobně jeden z mála teenagerů na světě, který dobře a rád vycházel s rodiči.
Po několika minutách gůglování Simone našla to, co hledala. „Měla jsem skoro pravdu,“ řekla a ukázala na řádek textu na obrazovce. „Domácí vzdělávání není povoleno v žádné ze Spolkových zemí, s výjimkou, pokud trpíte nemocí, která zabraňuje školní docházce.“
„Oh, divné…“ zamumlal Tom, když se díval na obrazovku. „Nezdál se mi nějak narušený, nebo já nevím, nějakým způsobem nezdravý… trochu zvláštní, možná, ale myslím, že vzdělávání doma po dobu deseti let na člověka trošku zapůsobí.“
„No, a jaký je? Možná je nějaký zvláštní případ, kdo ví? Nejsem právník. Díky bohu.“ Simone zavřela prohlížeč a vstala od stolu. „Vzal sis s sebou dnes oběd, že ano?“ dodala, zjišťovala tak, jestli má ohřát synovi pozdní oběd, nebo začít chystat rovnou večeři.
„Jo, měl jsem dnes odpolední hodiny. Ale odpověď na tvoji otázku o Billovi, on je jako… bože, jak ho mám popsat?“
„Není to průměrný středoškolák?“
„Ne. On je jako… Já nevím. Myslím, že jako Střihoruký Edward, ale… středoškolák.“
Simone věnovala Tomovi zmatený pohled, jako by jí právě řekl, že… Střihoruký Edward navštěvuje jeho školu. Jo, znělo to poněkud směšně.
„Okay. Poslouchej mě. Nemá nůžky na rukou, ale nosí takové rukavice, kdy můžeš vidět jen polovinu prstů, a má šílené vlasy. Jako…“ Tom dělal obskurní gesta nad hlavou pro představu. „Černé, špičaté, víš. A nosí samé černé oblečení a věci… Jo. Nevím, je totálně divný.“
„Ale ty ho máš rád?“ Zeptala se Simone a zvedla obočí. Byli právě v kuchyni a ona hledala v ledničce něco, co by mohla podávat na večeři. „Co takhle si na jídlo někam zajít?“
„No, on je… Já nevím, prostě na to zapomeň. Musíš se s ním setkat…“ Tom se odmlčel a pak dodal, „zajít někam na jídlo, zase?“
„Pořád zapomínám na nákupy.“ Simone si povzdechla a sundala z lednice nákupní seznam. „Myslím, že budeš muset pozvat Eddieho sem.“
„Billa.“
„Já vím.“
Na okamžik bylo ticho a Simone přišla na to, co bylo potřeba ještě koupit, dokud opět nepromluvila. „Má taky tolik jizev jako Střihoruký Edward?“
„No…“ Tom si vzal z ledničky jablko a opláchnul jej. „Jeho prsty vypadají trochu divně z toho, co jsem viděl. Nevím, jak to vysvětlit. A totéž i jeho rty. Nevím, jestli jsou jen poškrábané, nebo jestli má nějakou kožní nemoc. Je to opravdu těžké říct. Ačkoliv má jednu jizvu na tváři, u spánku.“
„Střihoruký Edward, opravdu.“
„Bille! Oh, ty jsi doma. Dobře, dobře. Jaký byl tvůj první den? Bylo všechno v pořádku? Nestalo se nic špatného?“
Jak se dalo očekávat, v okamžiku, kdy Bill vešel do dveří, byl zahrnut otázkami své matky. Jutta přiběhla až ke svému synovi, sundala mu batoh a odtáhla jej do předsíně.
„Bylo to fajn, mami. Je mi fajn. Bylo to úplně… fajn.“ Bill si přál, aby mohl říct nějaké lepší slovo než ´fajn´. Ale pokud bylo něco více než ´fajn´, pak by chtěla vědět detaily, a pokud by bylo něco méně než ´fajn´, tak by se rozčílila. Fajn bylo prostě fajn.
„To je dobře. Jsi si jistý, že vše proběhlo v pořádku? Ano, samozřejmě. Škola může být drsná. Byly děti hrubé? Sundej si tričko, chci se ujistit, že jsi v pořádku.“
„Mami, všichni jsme prakticky dospělí. Opravdu si nemyslím, že je to nutné.“ Ale Bill nebyl překvapený, že chce, aby se svlékl. Stejně jako kdykoliv, když byl pryč z domu déle než hodinu. Bill byl spíše překvapený, že mu nedělá prohlídku celého těla.
„Bille, prosím tě, jen mě poslechni, chci se ujistit. Kromě toho, jak víš, že nejsi–?“
„Okay, okay, jen přestaň,“ zamumlal Bill. Rozepnul si bundu a matka mu pomohla přetáhnout upnuté tričko přes jeho účes, který naštěstí zůstal ve výborném stavu celý školní den i přes jeho ranní nehodu. „Koukej, jsem naprosto v pořádku. Vidíš?“
Bill zvedl ruce a otočil své tělo předtím, než ho matka popadla za ramena.
„Přestaň se hýbat, musím se podívat pořádně,“ odsekla. Bill se zastavil a matka mu pečlivě kontrolovala každý centimetr jeho bledé kůže. Bill málokdy vycházel na slunce, a pokud ano, byl vždy plně oblečený. Byl bílý jako duch, ale netrápilo ho to. Ve skutečnosti, se mu to líbilo. „Přála bych si, abys ke mně změnil přístup. Bille. Já jen–„
„Jen o mě pečuješ, já vím.“
„Nepřerušuj mě, Bille.“ Bill protočil oči ke stropu a dal si ruce v bok, zatímco jeho matka stále pomalu obcházela jeho tělo a pečlivě ho očima studovala. Pokud nemohl vyjádřit svůj přístup ústně, udělá to řečí těla.
„Tohle je nové?“ zeptala se Jutta najednou a píchala prstem do poměrně nápadné jizvy u Billova pasu.
„Mami, to už je staré téměř dva roky!“
„Nepamatuju si to.“
„Ale… jak to? Na té lodi, a všechno? Opravdu si to nepamatuješ?“ Billovi klesla ramena. Jeho matka bývala občas mimo. Nebylo to poprvé, co zapomněla něco týkajícího se Billova těla, ale nikdy očividně nezapomněla na něco tak významného.
„Nemůžu si vzpomenout — a nekřič na mě, prosím.“
„Nekřičel jsem,“ zamumlal Bill. Opravdu nekřičel.
Jutta už byla jen kousek od prohlášení, že je její syn v naprostém pořádku, když jej náhle chytla za pravé rameno a upřeně se na něj zadívala.
„Bille, to je modřina?“
Kurva. Ten debilní sportovec.
„Ne, mami, máš vidiny,“ řekl Bill trpělivě. Rychle se odtáhl a oblékl, zcela připraven konečně odejít do svého pokoje po tak dlouhém dni. Nicméně jakmile se začal plížit pryč, matka jej chytla za zápěstí.
„Bille, neříkej mi, že mám vidiny! Odkud máš tu modřinu? Říkal jsi mi, že jsi byl opatrný!“ Vykřikla Jutta.
„Byl jsem, mami! To jsem nebyl já. Jeden kluk do mě vrazil, to se stává. Je to jen modřina.“
„Ale Bille! To je ještě horší! Jen stěží můžu věřit, že nebudeš nebezpečný sobě, jak můžu věřit dětem ve škole, když je vůbec neznám? Co kdyby do tebe narazil víc a zlomil by sis ruku?“
„Mami–!“
Bill mohl tušit, že to přijde. Jakmile jej jeho matka udeřila, emocionální rány, které mu způsobila, začaly opravdu krvácet. Slova se zarývala do jeho mysli a vytryskl z něj neuvěřitelný pocit sklíčenosti a nenávisti.
Byl tady další křik o tom, že Bill nebude schopen zvládnout svět dospělých, další facky, slabé údery, a pak byl poslán do svého pokoje, jako by mu bylo deset. Kdyby měl Bill otce, který by jej uhodil, pravděpodobně by to zvládnul. Ale jeho matka, hlavní postava lásky a péče v jeho malé rodině… Bill se prostě nemohl vypořádat s tím, že ho bije, a nedokázal jí vrátit úder. Alespoň ne přímo.
S pocitem zlomyslnosti za sebou prásknul dveřmi, a tím se od matky dočasně osvobodil. Někdy ji opravdu nenáviděl. Byla nepochybně psychicky labilní a naprosto šílená. Bill žuchnul se svým vytáhlým tělem na postel a přemýšlel, jak zpracovávat svou šílenou matku, dokud se konečně nedostane pryč z tohohle domu… za sedm měsíců. Byl teprve únor, a Bill bude mít osmnáct až v září. Gymnázium dokončí v červenci, ale nemůže ještě opustit domov, dokud nebyl plnoletý. Bez souhlasu matky nemohl. Bill si byl jistý, že by mohl odejít i v mladším věku, kdyby Jutta souhlasila, ale to byla asi tak stejná šance, jako najít sněhovou kouli v pekle.
„Bille…!“
Ach ne, už je to tady.
Dveře Billova pokoje se pomalu otevřely a odhalily smutný obličej jeho matky, uslzený a vyděšený. Vplížila se dovnitř a postavila se před svého syna, který seděl na posteli a pozoroval ji se zhnuseným výrazem. S třesoucím se rukama vzala tvář svého syna a nešťastně se na něj dívala.
„Kdo ti to udělal, Bille?“ zašeptala vyděšeně a pohladila palcem modřiny, které mu způsobila. „Kdo ublížil mému děťátku?“
„To je v pořádku, mami,“ řekl Bill nepřesvědčivě a poplácal svou matku po zádech. Nebyl si jistý, jestli to jen předstírala, ale začínal uvažovat, že byla asi upřímně ztracená. Bill věděl, že ji pomalu ztrácí od té doby, co ji Jorg opustil, když byl Bill malý.
Samozřejmě, Jorg nebyl schopný zvládnout tu hříčku přírody v podobě jeho syna, a než aby se o něj a o jeho matku staral, raději je opustil. Stále ještě pravidelně posílal peníze, ale za celá léta mezi nimi nepadlo ani slovo.
Nakonec Jutta vybrečela veškerou svou vinu a zanechala Billa v pokoji stejně chladného a prázdného jako předtím. Cítil se využitý, nějak, ještě, nadměrně. Byl naštvaný a ublížený, takže bez studu z toho, co se chystal udělat, vrazil do koupelny, pohodlně připojené k jeho pokoji. Stále více a více v poslední době chtěl na matku pořádně zařvat, poděkovat jí za všechny ty její šílenosti, na hromadě těch všech sraček, které musel ve svém životě řešit, ale nikdy by to neudělal. Nechal dopadat rány na své krvácející srdce, ale nepřiznal je. Naplnil se hněvem a lítostí, ale nikdy nebrečel. Nemohl si ani vzpomenout, kdy naposledy brečel.
Tak jako tak, neznamenalo to, že je bez citu.
Jakmile byly dveře do koupelny zamčené, vyskočil na mramorové umyvadlo a začal si stahoval kalhoty. Boty nechal už v pokoji. Zbytečně je neskládal, pouze odhodil na podlahu. Otočil se k zrcadlu s nohama v umyvadle a opatrně otevřel lékárničku visící těsně vedle zrcadla. Billovi netrvalo dlouho najít to, co hledal. Tupý nůž byl ukrytý ve staré tubě od zubní pasty. Stejně tak vytáhl i malý kousek něčeho, co vypadalo jako obyčejný kámen a opatrně k němu přenesl okraj nože. Bill se chystal ublížit si.
Samozřejmě, Jutta nikdy neměla podezření, když zmizel jeden z jejich malých kuchyňských nožů. A později stejně tak i brousek, aby mohl Bill svůj nůž udržovat ostrý. Byla příliš zapomnětlivá a nádobí nechávala zcela bez povšimnutí. Bill nepoužíval břitvu jednoduše proto, že jeho matka byla příliš paranoidní, aby v domě nebyly zbytečné ostré předměty, a tak dostat do ruky břitvu bylo téměř nemožné. Někdy měl Bill pocit, jako by podřezával sám sebe, když používal nůž, ale přinášelo mu to nějaký podivný, příšerný druh potěšení.
Po naostření nože si Bill sundal rukavice a byl připraven. Přejel si prstem po pravém stehně, které odnášelo většinu jeho sebepoškozování a líčilo každou hádku, každý výprask, každou zradu. Byla to Billova tichá odplata jeho matce, skrz jeho vlastní oběti. Bill miloval tu krutou ironii toho, že se ho jeho matka tak těžce snažila chránit, ale nikdy ho nebyla schopna ochránit před sebou samým.
Bill nejdřív otestoval ostří nože jemným přitisknutím na svůj prst. Nůž se do něj ochotně zanořil a Bill byl potěšený. Po olíznutí prstu a zalepení náplastí položil čepel na levé stehno. Byl šťastný, že mu matka nikdy neprohlížela nohy, ale ty bývaly zřídka zraněné, takže se zaměřila pouze na trup.
Na okamžik zavřel oči a soustředil všechny smysly na sebe. Předstíral, že cítí chladnou čepel přitisknutou k noze, ale nemohl. Necítil ani teplo vyzařující z megawattové žárovky v koupelně nebo pevný povrch umyvadla. Ve skutečnosti si mohl uříznout celou nohu a ani by si toho nevšiml. Znovu otevřel oči, ale jeho ruka se ani nepohnula. Jeho noha byla naštěstí stále připojená.
S povzdechem lehce táhnul nůž po stehně, bez dostatečného tlaku, aby porušil kůži. Předstíral, jako by si opravdu odřezával nohu. Častokrát ho napadlo, jaké by to asi bylo…
Znovu čepel umísti tak, aby byla kolmo k jeho stehnu a pomalu přejel přes, kreslíce hlubokou červenou čáru, když říznul. Krev prosakovala ven. Jakmile skončil, olízl čepel a nůž položil. Pro dnešek to stačilo. Chuť krve byla kyselá a stejně tak návyková jako její vůně, takže se Bill cítil jako upír. Zašklebil se.
Na okamžik zíral na ránu a obtáhnul ji prstem, zvědavý jako pokaždé. Bylo jisté, že Bill byl posedlý vlastní krví i svým vlastním tělem (zjevně ne narcistickým způsobem), zanechávaje tak pokušení zmrzačit sám sebe ještě více v nejbližší budoucnosti. Byl jako dítě, které našlo hračku napůl zahrabanou v zemi, rozhodl se hrabat hlouběji a odhalit skrytou odměnu. Přitiskl dva prsty na ránu a s obtížemi zajel svými dlouhými nehty dovnitř. Často uvažoval, jak daleko by musel ´kopat´, než by našel něco zajímavého. Mohl by se dodat až ke kosti? Bylo tam tak mnoho možností, čekajících a prosících, aby byly objeveny.
Bill byl vzrušený, ale když se i konečky prstů ocitly uvnitř jeho těla, věděl, že už zachází příliš daleko. Krev byla po celém jeho stehně. Bylo to tak krásné, až to bylo groteskní, ale ze všeho nejvíc tu už bylo příliš mnoho krve.
S pocitem zklamání, že se nedostal ke své odměně, vytáhl konečky prstů z rány. Nebylo to poprvé, co si Bill takto zahrával, a mnohé z jeho jizev byly znetvořeny z jeho neustálého zvědavého experimentování. Pokaždé byl v pokušení se dozvědět více, ale logika mu říkala, že jeho zvědavost byla špatná a pro něj i škodlivá, bez ohledu na to, co cítil.
Rána byla hluboká — Bill lehce podcenil svou sílu při říznutí — ale nebylo to až tak příliš hluboko. Nicméně, bylo to dost hluboko na to, aby dovnitř mohl vmanévrovat své prsty, a to si částečně přál, aby mohl mít pocit, jako by cítil teplo své krve a měkkost svého těla uvnitř. I přesto, že se konečky prstů uvnitř sotva dotkl. Ale Bill rozhodně nechtěl být schopen cítit bolest. S největší pravděpodobností by to bylo nesnesitelné, přesto Bill naštěstí necítil vůbec nic. Jistě, každý normální člověk by pravděpodobně pozvracel celou koupenu, kdyby byl svědkem jeho počínání, a omdlel by, kdyby to měl taky podstoupit. Ale Bill byl z krve a vnitřností nadšený – pokud byly jeho vlastní. Kdyby mohl, nejradši by se pitval.
Poté, co si ze svých prstů olíznul krev, zbytek vyčistil pomocí tmavě červeného ručníku, který skvrny od krve dobře skryl. Udělal docela nepořádek, ale už se stal odborníkem na tento druh úklidu. Nalil si na ránu páchnoucí sajrajt, který urychloval srážení krve a hojení ran. Nakonec ránu úhledně zavázal jako dárek, skoro byl v pokušení, přidat i mašličku.
Jakmile bylo vše čisté a bezpečně uklizené, ještě chvíli seděl a zíral na jizvy na nohou. Přejel prstem nahoru a dolů, přes jizvy na pravém stehně, přes ty, které si způsobil sám. Zatímco ostatní, náhodné jizvy byly rozsypány po jeho těle jako konfety, jen ne tak barevné. Pár týdnů, používal ke svému sebepoškozování dokonce i ruce, ale brzy bylo jasné, že to byl špatný nápad. Od té doby používal svá stehna jako seznam zápisků všeho ubližování, které se mu dostalo od matky, nebo jednoduše jen díky jeho zvědavosti.
Bill zaujatě sledoval, jak jeho prst přejížděl nahoru a dolů po hrbolatých jizvách. Mnohé z ran byly dost hluboké na to, aby způsobily vystouplé jizvy, a Bill zjistil, že je zábavné sledovat, jak se prst hýbe přes hrbolky i přes to, že strukturu kůže vůbec necítil. Byl poměrně dost dobrý čtenář a byl uchvácen tím, jak někteří autoři ho slovy dokázali přimět cítit věci, které normálně cítit nemohl. Téměř pochopil smysl doteku, ale ne úplně. Přesto někdy přemýšlel, jaké by to bylo cítit dotek paprsků slunce na tváři nebo vítr ve vlasech, lechtajících jej na tváři.
Nenáviděl, když mu v hlavě začaly běžet tyto myšlenky.
Představa sebe samého stojícího v poli a usmívajícího se na slunce, zatímco mu vítr hladil vlasy, byla odporná. Zbytek Billovy dobré nálady se pomalu ztrácel. Zamračil se, svlékl si všechno oblečení a odplížil se do sprchy, aby ze sebe smyl zbytek svých myšlenek.
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Oh, bože, nějak nevím, co napsat…
Líbí se mi, že Tom vychází se svou matkou, už teď jí mám ráda…
A teď k Billovo matce. Je jasné, že je labilní, ale to jí nedává právo, dělat všechny ty věci Billovi! Je mi ho tak líto a to, jak se řeže…No konec. >.> Lituji každého člověka, který to dělá.
Doufám, že mu Tom pomůže co nejdříve…Moc děkuji za překlad a už se moc těším na další. 🙂
Och, môj Bože. Klepem sa a lapám po dychu. Toto bolo strašné. Boľavé o to viac, že Bill to cítiť zrejme nemohol. A tá jeho šialená matka? Mala by sa ísť liečiť 🙁 čo to s nimi preboha je? Tomova milá a pohodová mamka bola ako balzam oproti tomu čo som sa dozvedela neskôr.
Úžasne napísané je mi z toho neskutočne ťažko. Riadne psycho…
Začínaz to byť nzaozaj zauímavé. Billa mi je ľúto a som zvedava či mu ubližuje iba jeho mama on sam sebe alebo je aj chorí.
Som zvedava ďalej.
Takze Bill nema hmat? Neciti bolest, proste nic? Teda, to je docela masakr… jednou v Houseovi byla takova holka, rozriznul ji bricho a ona se jen ksichtila. Kazdopadne se mi to necetlo zrovna dobre, sama jsem s timhle problem mela a zkoumala vlastni hluboke rany. Dneska je mi z toho dost blbe :-\ nicmene jsem tvor vysoce zvedavy, takze se nemuzu dockat dalsiho dilu 🙂
No kur*va (nechcem to písať tak priamo, ale ono to inak nejde). Keď som čítala túto časť, tak mi normálne behal mráz po chrbte.
Na začiatku Tomova mama bola super, to akože taký pokoj pred búrkou. A potom… Billova matka je pekne labilná a je jasné, že by sa mala liečiť, no Bill to totálne dorazil. Dobre, ešte by som brala, že si ubližuje a aj to, že necíti bolesť, ale tie jeho myšlienky pri tom – no mám dosť. Dúfam, že mu Tom čo najskôr pomôže.
Dobre prvne k Tomovi. Je fajn, ze ma tak dobre vztahy s rodici. To u vetsiny teenageru myslim nevladne. Simone je super a chce moznat Edwarda… okey Billa. Jenze… kdyz uz jsme u toho Billa… sakra! Jeho matka je silena, to ano, ale on… on taky! Nejak ani nevim, co napsat… :/ jen jsem zvedava na dalsi dil, ale tohle jsem si o nem nemyslela. Prisel mi tak chytry a rozumny, tak proc by tohle delal? Tak moc…? Nekteri to dela jako nejakou pozu, ale Bill je proste… blazen? Lituju ho. Zajima me jeho minulost jeste vic. A to ze nic neciti taky neni uplne v poradku, naopak je to naprosto v neporadku! Takhle si muze dost ublizit.
Teda, začíná to vypadat dost zajímavě, jsem moc zvědavá, jakým směrem se bude povídka ubírat dál.. už se moc těším na další díl.. moc moc děkuji za překlad.. 🙂
Ufff, tak tohle na mě bylo celkem silné ´kafe´! Po pravdě musím říct, že jsem celkem zděšená, na konci dílu mi nebylo ani trochu dobře a přiznám se, že pár částí jsem jen rychle přejela očima, protože mi dělalo špatně číst to, co si Bill provádí. Vlastně teď ani nevím, co napsat, protože mi vypadly všechny slova z toho, jak moc jsem v šoku.
Tohle jsem tedy nečekala! Neměla jsem teda ponětí, jakým směrem se bude povídka odvíjet, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Napřed jsem si říkala, že je Billova matka totálně labilní a že by se potřebovala léčit…no ale po tom, co Bill předvedl v té koupelně vůbec nevím, co si myslet. Možná, že tohle z Billa udělala právě matka a to tím, jak je vyšinutá…ale na na druhou stranu si zase říkám, co když je to Bill, kdo je nějak duševně nemocný, proto si tak ubližije a právě proto je jeho matka tak vyšinutá a kontroluje ho. Abych se dozvěděla jak to je ve skutečnosti, si asi budu muset ještě chvíli počkat. Teď spíš potřebuju vydýchat to, co jsem si dneska přečetla 😀 Stejně jsem ale zvědavá jak to je, co se stalo Billovi v minulosti, co jej dovedlo k tomu, že si tak ubližuje, proč vlastně se celý život učil doma – kvůli matce, nebo kvůli tomu, že je on nemocný? No, zase mám miliony otázek 😀 Snad na ně najdu brzy odpověď 🙂 Ale jedno jsem si už ujasnila. Už se nedivím, že se Bill v té škole chová tak divně a že jsem z něja měla celou dobu divný pocit.
A teď k tomu lepšímu 🙂 Konečně! mi Tom přijde sympatický 😀 Já vím, že zatím v povídce moc nevystupoval, pořádně jsem nevěděla, kam ho zařadit a působil na mě strašně divně. Dneska jsem měla možnost jej poznat z maličko jiné stránky, a ta se mi moc líbí 🙂 Líbí se mi, jak krásný vztah má s mamkou a líbí se mi, jak se o Billa zajímá 🙂 Nemluví o něm nijak škaredě a to je hezké 🙂 Tak doufám, že se mi bude Tom líbit i v dalších dílech 🙂
Moc děkuji za překlad, Zuzu! 🙂
Jsem ráda, že se vám povídka všem líbí. Přiznávám, že mě samotné není při překladu téhle povídky občas moc lehko…
Ale zárovneň je to jedna z njskvělejších povídek, které jsem kdy četla. Naprosto jsem se do ní zamilovala a jsem ráda, že si ji díky mně může přečíst i někdo další! 🙂
Ten nadpis u povídky asi znamená nemoc co má Bill ale ten konec měla jsem husinu.
je pre mňa nepochopiteľné ako si Bill môže takýmto bolestivým spôsobom uľavovať svojej duši ktorá túži po porozumení a láske od svojej matky,ale je to asi ten spôsob akým si alkoholici a ľudia ktorí berú drogy robia život prijatelnejší a po tom ako zoberú drogu akýmkoľek spôsobom zistia že "potom" je všetko tak ako to oni chcú kým "nevytriezvia" je dobre vedieť že nejaky druh závislosti máme my všetci a len vtedy pochopíme…………