autor: B-kay
Tenhle díl jsem nepsala. Já jsem jej prožila. Vylila jsem si celé své srdce i duši a cítím se tak krásně, jako už dlouho ne :). Vím, že se zřejmě neustále opakuji, ale mám chuť vám pořád dokola děkovat za to, že jste tady se mnou a že se vám Balance tolik líbí. Neumíte si ani představit, co to pro mě znamená.
Pusťte si hezkou hudbu, vklouzněte pod deku a prožijte společně s kluky další kousínek jejich pohádkové skládačky. Přeji krásné čtení :)…
Tom té noci nemohl usnout. Mohl se celé hodiny převalovat a dosáhnout akorát toho, že vzbudí jak Buřtíka, který mu věrně ohříval prsty u nohou, tak i Billa spícího po jeho boku, nebo mohl vstát a pustit se do něčeho užitečnějšího. Něčeho, díky čemuž se mu uleví, nebo jej to alespoň unaví natolik, že se mu nakonec podaří usnout, i když byl spánek tím posledním, na co vůbec pomyslel.
Opatrně se posadil, protřel si dlaní tvář a zhluboka vdechoval nasládlý opar vznášející se všude kolem něj. Přál si, aby ta vůně už nikdy neopustila jeho pokoj. Aby ulpěla na každém milimetru nábytku, na povlečení, aby vyplnila veškerý prázdný prostor místnosti, každou skulinku, ale také jeho samotného. Právě díky ní byl do Billa blázen dávno předtím, než se vůbec setkali.
Pomalu vstal a s drobným úsměvem na rtech, pozoroval dvě spící klubíčka. Líbilo se mu, že se o něm každý den dozvídal víc a víc. Už například věděl, že se během spánku nepřevaluje. Neskřípá zuby ani nechrápe. Spí celkem klidně, schoulen do drobného klubka a i ze spánku vypadá nadpozemsky krásně. Nyní měl vlasy rozhozené po polštáři, tvář mu osvětloval bdící měsíc a s pootevřenými rty a chvějícími se řasami vypadal nádherně.
Tomovi připomínal jednu z porcelánových panenek jeho babičky. Byly její vzácností. Nikdy mu nedovolovala si s nimi hrát. Mohl se na ně pouze dívat, aby je nějak nezničil. Neublížil jim. Vždy jej lákalo dotknout se jich. Zjistit, co v sobě skrývají. Čím to je, že jsou mnohem vzácnější než jiné hračky. Stačilo by mu pouze pohladit husté tmavé vlásky nebo chladný porcelán jejich tváří. Kdyby tehdy tušil, že o pár let později bude mít šanci dotknut se obživlé panenky, nežadonil by tolik, aby mu dovolili si s nimi hrát.
Hravě se kousl do rtu a došel ke stolu, kde na vrcholu hory knih a sešitů spatřil Billův seznam. Vzal jej do rukou, usadil se na židli a pustil se do čtení. Přečetl si jej několikrát za sebou. Studoval bod za bodem a každou vteřinou cítil pořád větší radost z toho, co všechno je ještě čekalo. Sledoval neúhledná slova psaná pastelkou, roztomilou malůvku, která byla součástí závěru seznamu, a mohl pouze hádat, čeho byla symbolem. Každopádně se mu ten nápad moc líbil. Nebyl to obyčejný seznam. Bill přeci mohl všechno, krom šestého bodu udělat, aniž by slyšel.
Byla to oslava štěstí, radosti a dlouho očekávaného splnění toho nejtajnějšího přání, uložena na papír chlapcem, který tehdy ani jen netušil, jak dlouho si bude muset počkat, až začne jednotlivé úkoly odškrtávat hezky jeden po druhém.
Odložil seznam zpět na stůl, z hromady vylovil list čistého papíru, vzal si tužku a po chvíli přemýšlení se pustil do psaní. Trvalo mu to déle, než očekával, zejména proto, že si neuměl představit, že se to jednoho dne opravdu stane, a tak mu nepřicházelo na mysl nic vhodného. Když však po dvou hodinách opět uléhal do postele, ukryl za matrací hotovou práci. Svůj vlastní seznam. Vlastní oslavu radosti, štěstí a nekonečné svobody, po které tolik toužil. Už více nechtěl být otrokem minulosti. Položil hlavu na polštář, zavřel oči a poslepu nahmatal Billovu roztaženou dlaň, která dokonale zapadla do té jeho a přitiskl si ji ke rtům, přemítajíc si v hlavě jednotlivé body.
10 VĚCÍ, KTERÉ UDĚLÁM, AŽ ODPUSTÍM SVÉMU OTCI
1. konečně vyslovím své první vyznání lásky
2. sníme s Billem 28 jablečných taštiček a pokusíme se je nevyzvracet
3. opravím na ústavu poškozenou střechu, a tím porazím strach z výšek
4. udělám vše proto, aby byl šťastný, a NIKDY mu neublížím
5. složím pro něj skladbu, kytarové sólo patřící pouze jeho uším
6. podnikneme s Flinnem něco hodně bláznivého
7. naučím se tančit – stačí pár kroků, nemusíme to zase přehánět
8. odejdu ze školy a udělám i nemožné pro to, abych mámu zprostil okovů prarodičů
9. poprvé v životě, navštívím tátův hrob
10. poprvé v životě, budu skutečně svobodný a šťastný
…
Když o pár hodin později scházel do kuchyně, hned u dveří jej přivítala směs různých vůní. Zachytil stopu čokolády a vanilky, ale také štiplavé koření a česnek. Pobaveným pohledem utkvěl na Simone, která si jej prozatím nevšimla a věnovala se své práci. Postávala u kuchyňské linky, hlídala všechny tři pánve na sporáku i pečící se koláč a při tom mísila těsto na další. Tom nikdy nepochopil to, jak může zastat tolik práce najednou. On měl problém s jednou pánví, při představě, že by byl na jejím místě, by zřejmě došlo k explozi.
„Dobré ráno,“ pokusil se přehlušit hlasitý řev zpěvačky z rádia, jejíž přílišné snažení nebylo vůbec sympatické a nedalo se poslouchat. Když přišel blíž, všiml si, že je jeho máma hezky upravená, na tváři měla dokonalý makeup, vlasy měla sčesané do úhledného drdolu, pod starou ohořelou zástěrou elegantní blůzu a sukni.
„Ach, Tomi,“ trhla sebou, na chvíli odložila misku s těstem a utíkala ztlumit rádio. Poté se rozběhla k Tomovi, přivinula jej k sobě a políbila do vlasů. „Hezké ráno i tobě,“ řekla s veselým úsměvem a zadívala se mu přes rameno, jako by očekávala někoho dalšího.
„Ještě spí,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku, nalil si do sklenice trochu ovocné šťávy a opřel se zády o stůl. „Nechtěl jsem jej budit.“
Simone si vzala ze stolu hrníček vychladlé kávy, přiložila si jej ke rtům, ale nakonec v ní zvítězila zvědavost a zase jej odložila. Zadívala se svému synovi upřeně do očí a nebýt jejich oříškového odstínu, nepoznala by jej.
Byl jiný.
Dokonce i jeho pohled vypovídal jiné, než na co byla zvyklá. Byl zranitelný, ustrašený, plný neznámých tajemství, ale také v něm poprvé nacházela jiskru života a radosti. Podle toho, jak se jejím očím vyhýbal, usoudila, že i on sám si je své proměny vědom. Natáhla ruku a zlehka jej pohladila po nachově zbarvené líci. Pod prsty ucítila píchání drobného strniště, ale také kůži člověka, která doslova hořela.
„Jak se mu tady líbí?“ Zopakovala ten dotek ještě jednou, nespouštějíc oči z jeho tváře. „Je to moc milý kluk. Takové plaché, krásné zlatíčko.“
Neříkala to proto, aby sledovala Tomovu reakci. Řekla to jednoduše proto, že jí Bill opravdu přirostl k srdci. Obdivovala jej za to, jak silný a vytrvalý byl. Kdyby byla na jeho místě nebo na místě jeho otce, dávno by jí už pouhá vzpomínka na minulost složila k zemi. Na svou minulost raději nemyslela. Pouze tehdy dokázala kráčet vzpřímeně a se vztyčenou hlavou.
„Říkal, že se mu tady moc líbí. Je hodně skromný. Těší se z každé maličkosti.“ Tom si rychle odpil ze své sklenky, aby tím zamaskoval zamilovaný úsměv. „Včera se asi půl hodinu radoval z toho, že mu Snížek skočil do klína.“
„Myslím, že to je důvod k radosti. Snížek k sobě pustí jen málokoho,“ Simone na něj hravě mrkla, odstavila pánve ze sporáku, vypnula troubu a připravené těsto přikryla utěrkou. „Jsem ráda, že sis konečně našel dobrého přítele. Někoho, komu důvěřuješ.“
„Já jsem také rád. Myslím, že se zjevil v tu nejvhodnější dobu,“ přiznal a nenápadně si prsty přejel po špičce nosu.
Pobavený úsměv Simone jako by ještě vzrostl. Dělal to pokaždé, kdy nemluvil tak zcela pravdu, nebo jí odmítal říct vše, co měl na srdci.
„Udělala jsem vám snídani. Máte tady toasty, omeletu, míchaná vajíčka, lívance, palačinky a domácí borůvkový sirup. Udělal jsem i několik jablečných taštiček, říkal jsi, že je má rád.“ Ukázala na stůl za Tomovými zády a on si teprve tehdy všiml té masy jídla. „Vstávala jsem už v pět ráno,“ dodala hrdě a s výrazem malé holčičky očekávala Tomovu reakci.
„M-mami,“ začal opatrně. „Tohle všechno je skvělé, ale úplně by stačily ty toasty. Nejsem si jistý, jestli si tohle všechno můžeme dovolit,“ druhou polovinu věty téměř zašeptal. Nechtěl jí ublížit.
„Tomi, tím se netrap. Krom toho, za půl hodiny mě čeká pohovor. Mohla bych zatím vypomáhat v lékárně, než si najdu normální práci.“
Opět se rozzářila, ukázala na obdiv dvě řady krásných bílých zubů s maličkou nedokonalostí v podobě slabě odlišného odstínu dvou předních zubů. Vidina toho, že svému otci jednoho dne odpustí, se zase o něco vzdálila.
„Pohovor den před Vánoci?“ Tom překvapeně pozvedl obočí. „Tvůj potenciální šéf je s největší pravděpodobností workoholik.“
„Nechám se překvapit,“ Simone se k němu naklonila a láskyplně jej políbila na tvář. „Neměla bych se zdržet příliš dlouho. I tak ale na sebe dejte pozor. A pořádně se najezte. Zejména Bill. Viděl jsi ty nožičky? Nikdy bych nevěřila, že může být někdo takhle hubený. Budu ho muset vykrmit.“
Tom ji slyšel mluvit ještě ode dveří. Pobaveně zavrtěl hlavou a dopil zbytek medově zbarvené tekutiny. Podle jeho mámy byli všichni na planetě extrémně vyhublí a ona sama přitom vážila sotva něco přes padesát kilo. Došel ke kuchyňské lince, ještě jednou zkontroloval sporák a troubu, a poté se vrátil na své původní místo, opět se opřel o stůl, zavřel oči a vstřebával nenucené ticho, rozlehlé v každém koutu místnosti. Bylo příjemné chvíli jenom tak být. Nepřemýšlet, pouze pohlcovat světlo zimního rána, vůně vánočního cukroví a jiných dobrot, a naslouchat ospalé nicotě, která byla nečekaně narušena tichými kroky.
Tom se otočil právě ve chvíli, kdy do místnosti nesměle nahlédla Billova ospalá tvář. Nemohl jinak. Jeho tělo si s ním dělalo, co se mu zachtělo. Během vteřiny se celý rozzářil, na rty mu vystoupil jemný úsměv a s potěšením zjistil, že Bill reagoval úplně stejně.
„Měl jsi mě vzbu-dit,“ řekl a popošel k Tomovi s rozzářeným pohledem a Buřtíkem v patách. Jakmile byl dostatečně blízko, Tom mu kolem boků omotal ruce a přitáhl si jej tak do objetí. Konečky prstů pohladil porcelánovou tvář, obkroužil obrys plných rtů. Jeho život opět dával větší smysl.
„Bylo… mi… líto… tě… budit. Vypadal jsi… tak… hezky.“ Každé další slovo zpečetil drobným polibkem. Bill se plaše zavrtěl.
„Vypadáš una-veně.“ Naklonil se a špičkou nosu láskyplně polechtal Toma na bradě. „Jsi v pořád-ku?“ Narovnal se a upřeně mu pohlédl do očí. Tom se sice jemně usmíval, ale veliké kruhy pod očima úsměvem zamaskovat nedokázal.
„Jsem v pořádku,“ vydechl a opět jej krátce políbil. „Akorát jsem nějak nemohl usnout.“
Vpíjel se do těch překrásných očí, pozoroval zvláštní hru světla a stínů, díky kterým byly Billovy oči v jednu chvíli medové, a vzápětí potemněly v barvě hořké čokolády. Opět se s ním všechno zvláštně točilo, nedokázal se zhluboka nadechnout a soustředil se pouze na zvláštní přitažlivost vycházející z Billova nitra.
„J-je to kvůli mně?“ Bill náhle vypadal jako malé dítě. „Pře-valoval jsem se? Po-kud ano, omlou-vám se. M- můžu spát… na gauči.“
Tom nic neřekl. Vesele zakroutil hlavou a opět si jej stáhl do objetí. Vdechoval jeho vůni, líbal jej do vlasů a vnímal, jak se Bill třese a bezmocně se tulí k jeho bokům. Právě v té chvíli mu pohled padl na honosnou snídani. Myslí mu probleskla bláznivá myšlenka. Odtáhl se od Billa, s vážným výrazem mu pohlédl do tváře, a vzápětí se hravě kousl do rtu.
„Myslím, že dnešek je správný den.“
Bill roztomile špulil rty a přemýšlel nad tím, jaký den vlastně byl. Zítra měly být Vánoce. To věděl moc dobře. Ale 23. prosinec mu nikdy nepřišel nijak výjimečný.
„Správ-ný den na co?“
Tom jej jednou rukou pohladil po tváři, zatímco tou druhou nahmatal předmět za svými zády. Srdce mu prudce bušilo, těšil se jako malé dítě. „Na bod číslo 8.“
Bill zmateně pootevřel rty a dřív, než si vůbec stačil uvědomit, čeho se osmý bod jeho seznamu týkal, mu už po vlasech stékal lepkavý borůvkový sirup.
Pohovor Simone nakonec trval necelou půlhodinu, což bylo mnohem méně, než sama předpokládala. Domů se vracela se svěšenou hlavou a pochmurným výrazem ve tváři. Netoužila po ničem jiném, než utéct do svého pokoje, zabalit se do přikrývky a ukrýt se před vším zlým, přesně jako když byla ještě malá holčička a bála se imaginárních strašidel pod postelí.
Do domu vklouzla tiše jako myška, stín další porážky ji silně tiskl kolem boků, vysával z ní poslední energii a odmítal se jí pustit. Cítila se příšerně. Věděla, že tu práci nedostane od první chvíle, co pohlédla tomu chlapovi do očí. Styděla se, připadala si neschopná a nepotřebná. Ztracená.
Svlékla si kabát, unaveně vyklouzla z elegantních zimních bot a chtěla se po špičkách vytratit rovnou do svého pokoje, když k ní náhle dolehla ozvěna hlasitého smíchu. Nechápavě zamrkala a s pootevřenou pusou potichu zamířila do kuchyně. Ten smích… tolik známý, a přitom tolik vzdálený. Ani si nepamatovala, kdy jej slyšela naposled. Mohla to být už léta.
Tomův smích byl doplňován Billovým roztomilým chichotáním a zvláštním tichým zvukem, jako by se něco tříštilo o zdi. Váhavě se kousla do rtu a nahlédla do pootevřených dveří. Kuchyň byla v katastrofálním stavu. Stůl, podlaha, linka, to vše bylo pokryto kousky jídla a hustým borůvkovým sirupem, který na parketách vytvářel fialové skvrny různých tvarů.
Spatřila je u stolu.
Bill ležel pod ním, dusil se smíchem a kusem bílého ubrousku se snažil Tomovi naznačit, že se vzdává. Tom se skláněl nad ním, kousal jej do čelisti, ze které slíbával zbytky čokoládové polevy, kterou našli v lednici, a volnou dlaní jej šimral na břiše. Buřtík vysedával kousek od nich, pozoroval je svým typicky unaveným pohledem a přitom dojídal zbytky palačinky rozpláclé na podlaze. Oba byli od hlavy k patě špinaví, Bill měl ve vlasech dokonce zapletené kousky bazalkového listí, Tomovu levou tvář pokrývala bílá šmouha. Simone mohla pouze hádat, jestli se jednalo o mouku nebo moučkový cukr.
Věděla, že by měla odejít. Byla si jistá, že to, co právě spatřila, nebylo určeno její očím, ale nedokázala si pomoct. Nohy ji vůbec neposlouchaly. I nadále zůstávaly na místě, jako by chtěly, aby vše viděla. Aby pochopila.
„Už d-dost… prosím,“ Bill se bezmocně vrtěl v záchvatech smíchu.
„Takže se vzdáváš?“ Tom jej přestal šimrat, opatrně se na něj položil a dlaně mu přichytil za hlavou. „To ale znamená, že jsem vyhrál.“
Bill v té chvíli zářil jako letní slunce. Nedokázal se přestat usmívat. Jejich tváře byly nyní vzdálené jenom několik centimetrů. Simone z Toma nedokázala spustit oči. Díval se na Billa pohledem, který u něj nikdy předtím neviděla. Oddaný, něžný. Díval se na něj jako na ten nejvzácnější poklad pod sluncem.
„Ano, ano. Vy-hrál jsi.“ K uším jí dolehl Billův roztřesený hlásek. „Mě-li by-chom ta-dy uklidit. Nech-ci, aby se na mě… tvoje má-ma zlobila.“ Pokud toho chlapce do té doby měla ráda, právě si jej naprosto zamilovala.
„Neboj. Než se vrátí, stihneme všechno uklidit.“
Tom na něj hravě mrkl a fialově zbarvenou dlaní jej pohladil po špinavé tváři. Bill ji zachytil volnou dlaní, hladil ji, proplétal jejich prsty, aniž by na okamžik přerušil oční kontakt.
„Tome?“
„Ano?“
„Když … se ta ope-race nepovede, ne-budu smutný. Už mi… vů-bec nezáleží na tom, jest-li bu-du slyšet. Mám te-be a ty… mě dě-láš mnohem šťastněj-ším než cokoli jiné-ho.“ Pohladil jej po líci. „Dě-kuji.“
Simone si překryla rukou ústa. Její nitro hořelo. Sotva se držela na nohou.
„To já bych měl děkovat, Bille. Zachránil jsi mě. Pořád to děláš. Každý den, když jsi se mnou, mě měníš v lepšího člověka.“
„Ne-měním tě. Pouze v to-bě nacházím tvé… skutečné já.“
„Tvůj otec mi kdysi řekl, že nikdo není dokonalý, ale neměl pravdu,“ sklonil se o kousek níž, sledoval slzy v Billových očích. Věděl, co chce namítnout. Jeho oči mu to pověděly. Nikdy nebudu dokonalý, protože jsme neúplný. „Ty jsi… doko-nalý, Bille. Ve všech směrech.“
Billovi z oka vyklouzla drobná slza. Slza radosti, nevýslovného štěstí. Slza tolik jiná od všech, které vyronil kvůli svému otci, který jej nikdy nepovažoval za rovnocenného. Pořád v něm viděl jakousi nemoc. Bariéru. Narušení. Dennodenně mu dával najevo, že není v pořádku. A najednou se v jeho životě zjevil kluk, který se na něj díval úplně jinýma očima.
Podepřel se na loktech a zkrátil mezeru mezi jejich tvářemi na minimum, takže je nyní dělily pouhé milimetry. Zadíval se mu do očí a zhluboka se nadechl.
„Víš, co to zna-menalo?“ zeptal se a prsty opět naznačil Tomovi neznámý symbol znakové řeči. Bříšky prstů setřel zbloudilou slzu a pomalu zavrtěl hlavou. Nevěděl.
Ale Simone věděla. V televizi jednou zachytila program pro hluchoněmé a snažila si zapamatovat alespoň základní prvky. Možná jí daný symbol utkvěl v paměti z důvodu, že sama nikdy nic podobného neslyšela. Byla o skutečnou lásku ošizena, a tak ji nacházela i na těch nejnepravděpodobnějších místech.
„Miluju tě.“ Tělem ji proběhlo zděšení. Srdce jí tlouklo tak prudce, až slyšela jeho ozvěny. Před očima měla pouze jediné. Viděla, jak Tomovy rysy tváře nečekaně ztvrdnou. Vytáhne Billa zpod stolu a udeří jej tak silně, až ztratí rovnováhu a tváří se uhodí o ostrý roh kuchyňské linky. Nepřijde jenom o zuby, ale ztratí i veškerou svou čest a hrdost. Zažije ponížení a zklamání tak bezbřehé, že víc nikomu neuvěří.
Tom se dlouhou chvíli nehýbal. V očích se mu třpytily stopy po slzách. Vypadal, že se na třesoucích se rukou neudrží a spadne. Sledoval Billovu krásnou tvář, očekávání v očích a snad i drobný úsměv na rtech. Viděl svou mámu, která se před léty tvářila úplně stejně. Nikdy by nevěřil, že jej život postaví do stejné situace. Že si projde svou noční můrou a že se mu náhle bude zdát kouzelná.
Nesměle zvedl ruku, konečky prstů přiložil k místu, kam měl přistát jeho úder. Sledoval své prsty, ukrývající čokoládou politou kůži. Otevíral a zase zavíral ústa, neschopen jakýchkoli slov. Opět pohlédl Billovi do očí, přitáhl si jej za týl k sobě a naléhavě jej políbil. Bill mu kolem krku omotal ruce, přitiskl se k němu a za stálého líbání se pomalu pokládal na záda. Nepotřeboval nic slyšet. Tomovy oči vypověděly vše, co nedokázal přiznat sám. A Bill ještě nikdy nebyl šťastnější. Konečně jim porozuměl. V té jediné vteřině, v krátkém vyznání se mu Tom naprosto otevřel.
Simone běžela do svého pokoje. Když za sebou zavírala dveře a pomalu klesala po jejich délce k podlaze, uvědomila si, že pláče. A poprvé v životě jí z očí stékaly slzy štěstí.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Simone ty špionko jedna 🙂 Tom je tak neodolatelně sladký 🙂 Ti dva to je prostě moje romantika 🙂 jedna z nejkrásnějších povídek co jsem tu dky četla a to jsem jich četla hodně :-*
Jeden z mých nejmilovanějších dílů! Opět bych jej mohla číst stále a stále dokola a nikdy by mě neomrzel.
Děkuju opět za krásný zážitek!
Balance… už jen vidět nadpis a mám lepší den! 🙂 Tenhle díl je můj milovaný, tak strašně se mi líbí to vyznání, Simonina nelíčená radost a Tomův seznam. Ach… <3
Wau uzasny dil uzasne povidky…autorka ma vazne talent…proste dokonalost…ta jemnost a zaroven sila pribehu je ohromujici…miluju tu povidku.
Nemám slov krásaaaaaaaaaaaaaaaa.
Já se taky vždycky těším na středu, až otevřu noťas a uvidím Balance. Je to moje roztomilá droga, moc děkuju. Píšeš krásně.
Milujem všetko čo sa v poviedke deje. Tie ich gestá, slová, pohladenia. Akonáhle začnem čitať, stratím sa v príbehu a som v ňom. Nevnímam písmená ale dej sa mi točí pred očami. Je to nádhera. ďakujem.
🙂
Právě mi došla veškerá slova.
To, co jsem si teď přečetla, je neuvěřitelná nádhera! ♥ I přesto, že znám všechny Tvoje povídky a vím, jak krásně procítěně píšeš, se občas pozastavuji nad tím, jak moc procítěné to je. Díky Tvému psaní se do všeho vžívám a pokaždé si přeji, aby díl nikdy neskončil. Stejně jako tahle povídka – doufám, že bude mít ještě spousty dílů! 🙂 Vždycky mi zlepší den 🙂
Bill je pořád takové roztomilé zlatíčko ♥ Strašně moc jsem si jej zamilovala a každým dílem jej mám raději a raději. Všechno co dělá, co říká…nemám mu co vytknout. Souhlasím s Tomem, Bill JE dokonalý! A když mu tohle Tom řekl, a mu utekly slzičky, musela jsem se usmívat. A Tom je taky úžasný. Vím, že ještě nedokáže své pocity říct nahlas, ale už i on sám ví, jaké city k Billovi chová a to je důležité. A hlavně z Tomových pohledků a činů to poznal i Bill 🙂
Tenhle díl je zatím asi můj nejmilovanější 🙂 Začátek plnění Billova seznamu, vytvoření Tomova seznamu a tolik citu! Jednoduše nádhera! Děkuji! ♥
a zase jsem určitě jediná, která řve jak tur. jsem ten díl četla na třikrát! pokaždý jsem se snažila zastavit slzy, abych na ty písmena vůbec viděla. 😀
ten Tomův seznam mě dostal rozhodně víc, než Billův. oba dva to mají nesmírně težké, ale přeci jen ty Tomovy pocity a bolest jsou mi přeci jen pochopitelně bližší. Simone mi velmi připomněla i mojí vlastní maminku, která se vždycky snažila všechny své problémy a smutek skrýt do pozadí a pro rodinu, pro mě, pro Vánoce udělala všechno možné i nemožné. která máma by nebyla pyšná a spokojená, že je její dítě v životě šťastné a miluje. 🙂
byl to opravdu hodně emotivní díl.. děkuju za něj.
Vztah mezi těmi dvěma je prostě nadpozemská, éterická krása 💞 Propadám se do jejich příběhu víc a víc, s každou další kapitolou. Nádhera!