Tom se prudce posadil. Něco tak šíleného tedy nečekal. Po chvíli si všiml, že vedle něj na křesle sedí Kai. V ruce měl ovladač, ale televizi neměl zapnutou. Prostě si s ním jen hrál. Tom svěsil nohy dolů a protřel si oči, ve kterých se mu samovolně začaly tvořit slzy. Kai po chvíli promluvil.
„Už chápeš, proč tolik nenávidíme lidi?“ Tom neodpovídal. Ještě nebyl schopen slova, proto jen kývl. Skutečně se jim nedivil. Lidé jim zabili matku a ještě tak bestiálním způsobem poznamenali Willa. A v tak raném věku.
„Zvedni se, půjdeme ven. Něco ti ještě řeknu, ale tady ne.“ Tom nic nenamítal. Oblékl si bundu a obul boty. Pak s Kaiem vyšel do ulic.
„To je… šílený.“
„Možná ne, ale… je tu ještě jedna věc. Když Willy s mamkou zmizeli, hned jsme je s Raiem začali hledat. Po dvou týdnech jsme našli město, do kterého je oba odvezli, ale kvůli tomu, že jsem nenašel nikoho s informacemi, uzavřeli jsme to s Raiem po měsíci s tím, že už jsou oba mrtví. Ani nevíš, jak nás to tehdy zničilo. Po roce jsme se na to místo vrátili, něco nás tam táhlo. Pak se něco semlelo, už přesně nevím co… no a my se schovali v kanálu. Tam na nás zaútočilo něco neviditelného. Rai nás tehdy zachránil svým křikem. Když jsme pak zjistili, kdo je útočník…“
Kai se odmlčel. Byla sice tma, ale Tom i tak mohl říct, že Kai měl v očích slzy.
„Proč? Vždyť měl ty… ty ruce.“ Kai zavrtěl hlavou.
Po nějaké době si na nás zvykl, ale… po čase, když už nám začínal trochu důvěřovat, jsem mu musel zasáhnout do myšlenek. Dva roky jsme netušili, co všechno prožil. Možná jsme to radši nechtěli vědět. Když usnul. Napojil jsem se na něj. Divím se, že to všechno snesl. Že ho to nezabilo. Jeho nenávist byla tak silná… a moje pak taky. Nenávidím lidi za to, co provedli mému malému bráškovi a matce. Trvalo mu skoro tři roky, než si vzpomněl, kdo vlastně jsme. Ani se od nás nehnul, a když jsme lovili, jeden z nás musel zůstat doma s ním. Většinou to byl Rai. Je jako kvočna, i když… není se čemu divit. Je z nás nejstarší a vždycky cítil jako svůj úpadek, že dopustil, aby náš nejmenší bráška dopadl takhle. Ale nebyla to jeho vina. To já jsem ho tehdy přesvědčil, ať už toho necháme. Že už to nemá cenu. Vzdal jsem to moc brzo, a to jsem neměl dělat. Jenže… teď už minulost nezměním.“
Tom mlčel. Neměl ponětí, co by měl Kaiovi říct. Nemělo cenu mu říkat, že to není jeho vina, že na jeho místě by se tak zachoval každý. Bylo mu předem jasné, že to nemá cenu. Kai se po chvíli zvednul.
Tom nic nenamítal. Zvedl se z lavičky a šel spolu s Kaiem zpět k sobě domů. Dobrovolně si lehl do obýváku na pohovku. Kai šel do ložnice. Lehl si na druhou stranu vedle Willa. Chtěl ho mít u sebe. I on se pak cítil lépe a bezpečněji. Konečně ho měl zase u sebe. Byl pevně rozhodnutý ho už nikdy neopustit a nedopustit, aby se mu něco podobného kdy stalo. Už takhle měl dost velkou a bolestivou jizvu na své křehké duši.
autor: Wind
No tak to pokračovanie.. uff, chudák Will, fakt si toho neuveriteľne veľa prežil. Keď som čítala, ako žil rok v tom kanáli…no nemám slov.
Dúfam, že sa mu už nikdy nič nestane, zaslúži si pokoj a šťastie a ja som strašne zvedavá, či v tom Tom zohrá nejakú úlohu, lebo momentálne je príbeh na takej neutrálnej hranici, kde ma absolútne nenapadá, akým smerom sa sa bude ďalej uberať.
Vďaka za časť a teším sa na ďalšie.
Chúďatko malé:( to je strašné, taký maličký a celý rok sám v kanáli. Nedivím sa, že sú jeho bratia tak ochraniteľskí a všetci nenávidia ľudí. Som zvedavá ako sa nakoniec s Tomom dajú dokopy ak sa teda dajú. Len dúfam, že Bill už nebude trpieť. Strašne moc ďakujem za kapitolu.
Jejda, a já jsem myslela, že mě v téhle povídce už po minulém dílu nic nerozesmutní a opět jsem se šeredně pletla. Chtělo se mi strašně brečet, když jsem si četla, jak Will celý rok žil sám v kanále a bál se o svůj život. Pro tak malé dítě to musí být nepředstavitelné a nechci si ani představit, co všechno si díky tomuhle, co zažil, musí teď prožívat. Protože je jasné, že tohle mu poznamenalo celý život. Rai i Kai mi jsou hnedka sympatičtější a milejší. Musím se znova opakovat, že teď už naprosto chápu jejich nenávist k lidem. A naprosto chápu, že oba dva cítí pocit viny, i když za to nemohou.
Tenhle příběh je vážně moc smutný, teďka 🙁 A ještě se mi ani nelíbila zmínka o tom, že se všichni vrátí zpátky do moře 😀 Já nechci, aby se vraceli a nebyli s Tomem 🙁
A stejně jako holky, jsem i já zvědavá na další vývoj povídky. Moc se těším, co si pro nás vymyslíš 🙂 Vím, že jsi minule psala, že jsi zatím uvízla na mrtvém bodě a sama nevíš jak dál, ale věřím, že to brzy vymyslíš a bude to skvělé, jako vždycky.
Děkuji za další díl! ♥
Jsem zvědava jak Bill a Tom najdou k sobě cestu.
[2]: no někdy se dohromady určitě dají, to byste mi asi neodpustili, kdyby to tak nebylo 😀
[3]: Už vím, jak pokračovat, bohužel nemám čas 😀 na konci dubna máme první testy z maturit a já nevím, jestli mě z matiky pustí 😀 takže teď šrotím a šrotím a nemám čas na nic 🙁