autor: Dietřisko & Kentaur
Mamča Bill
Probudil jsem se ve chvíli, kdy se mi to snažilo stáhnout kalhoty.
„Slez ze mě, obludo!“ Skopnul jsem to ze sebe. Vrávoravě jsem se postavil a chtěl si oblíct tričko, když vtom jsem zaslechl řev svého mláděte. Chlupatá příšera mě asi praštila do hlavy, takže jsem nyní trpěl divným mateřským komplexem. Rozběhl jsem se za hlasem. Cestou jsem trochu zabloudil, takže jsem dorazil na místo o trochu později, než jsem měl v plánu.
„Mamča je tady!“ vykřikl jsem a sejmul toho pedofila v sukni. „Přestaň obtěžovat malý děti! Nebo si aspoň vem spodky.“
„Ty máš co říkat! Kde máš triko?“ bránil se ten… Oskar se jmenoval.
„To je jen malý defekt mého souboje s Lochnesskou,“ vysvětlil jsem. „Ale nezamlouvej to!“
„A co jako?“ Úchylák vypadal nanejvýš zmateně.
„Pokusil ses ho znásilnit!“ pronesl jsem, jako bych byl soudce.
„Zabít,“ ozval se nesměle Levi.
„Takže pedofilní vrah!“ opravil jsem se. „Počkat… Cože?“ Můj pohled potemněl stejně jako moje myšlenky. „Ty hovado odporný… Ty svině…“ Obtočil jsem mu prsty okolo krku a stisknul. „Chcípni, ty zrůdo,“ zavrčel jsem.
„Loki!“ vyjekl Levi. „Přestaň!“ Chytil mě a táhl pryč. Pustil jsem Oskara. V tu chvíli však úchylnej vrah vyskočil a kolem něj se vytvořilo magické pole.
„Tak ty si chceš hrát,“ zašeptal jsem. Odstrčil jsem Leviho za sebe a vstal. Nechal jsem ve své ruce rozhořet plameny. Oskar se ušklíbl a napodobil mě, ale jeho plameny byly černé.
„Štěně?“ řekl jsem nevzrušeně.
„Jo?“
„Právě poprvé potkáváš člověka ovládajícího černou magii,“ vysvětlil jsem učitelským tónem.
„Chceš si povídat, nebo bojovat?“ zeptal se Oskar a hodil po mně žhavou černou kouli. Ležérně jsem zvedl ruku a zaštítil se.
„Kdo-kdo jsi?“ vykoktal.
„Říkají mi Loki.“ Naznačil jsem zívnutí. Zděšeně zamrkal.
„Nevidíme se naposledy,“ zasyčel a zmizel.
„Srab,“ zamumlal jsem. Pak jsem si vzpomněl.
„Jsi v pořádku?“ Přiskočil jsem k Levimu a začal ho prohlížet.
„Jo jo, stihnul jsi to,“ uklidnil mě. Objal jsem ho a pevně stisknul. Mateřský komplex zřejmě ještě nezmizel, protože jsem mu olíznul tvář. „Co… Co blbneš?“ vyjekl.
„Lochnesska mě praštila do hlavy.“ Místo toho, abych ho oslintával, jsem raději vyhledal jeho rty a dlouze ho políbil. Obtočil mi ruce kolem krku. Hladil mě po nahých zádech. Vnikl jsem mu jazykem do úst a něžně si hrál s tím jeho. Zavzdychal. Naposledy jsem ho jemně pohladil po tváři a odtáhl se od něj.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se tiše.
„No… Tam se rozhodně nevrátíme. Znám jen jednu ženskou, která je horší než Lochnesska, a to je moje bejvalka. Asi budeme muset spát na letišti.“
„Na letišti? Ale jak zjistíme, jestli tady ten chlápek je?“
„Není tady. To by přišel osobně.“ Chvíli jsme mlčeli. „Jedno ale nechápu. Proč nevěděl, kdo jsem a šel po tobě?“ To vyvolalo další mlčení. „No nic. Půjdeme na letiště… a zejtra si koupím nový hadry.“
Tom
Vplížili jsem se do chatky hrůzy pro můj batoh. Lokiho triko jsme ale bohužel nenašli. Anebo bohudík? Musel jsem si přiznat, že mě pohled na jeho obnaženou hruď lákal.
I přes divné výrazy lidí ve městě jsme se vrátili na letiště, kde jsme se rozhodli přespat. Vypadali jsme jako bezdomovci. Během noci nás ochranka několikrát vyhodila, ale my se i tak vrátili. Kolem půl druhé ráno se mi konečně podařilo usnout.
Když jsem se ráno probudil, Loki už byl vzhůru.
„Ránko,“ uculil se. Měl až podezřele dobrou náladu.
„Dobré,“ oplatil jsem mu a zvedl se z jeho ramena, na kterém jsem si ustlal. „Co budeme dneska dělat?“ zeptal jsem se.
„No, nejdřív si půjdu koupit nový oblečení, a pak poletíme do Irska.“
„Do Irska?“ zopakoval jsem ohromeně. Vždycky jsem se tam chtěl podívat.
„Jo,“ potvrdil. Nadšeně jsem vyskočil z nepohodlné židličky a táhl ho ven z letištní haly.
„Pohni zadkem!“ houkl jsem na něj a sám běžel na zastávku autobusu. Stavili jsme se v jednom obchůdku, kde jsem Lokimu vybral hezké černé triko s červenými nápisy.
„Víš Loki,“ začal jsem, když jsme se vraceli zpátky na letiště.
„Hm?“
„Chtěl bych ti poděkovat.“
„Za co?“ podivil se.
„Za to, že tu pro mě vždycky jsi, chráníš mě… Já… mám tě rád,“ zašeptal jsem a stydlivě sklopil pohled k zemi. Přitáhl si mě do náruče a dlouze políbil. Zabořil jsem mu hlavu do ohybu mezi ramenem a krkem.
„To je snad jasný, ne? Přeci si nenechám zabít svoje mládě,“ zavrtěl nechápavě hlavou. Samozřejmě jsem nečekal, že mi znovu olízne ksicht.
„Ty seš debil,“ zasmál jsem se a odstrčil ho. „Počkej, ale když jsem podle tebe tvoje mládě a říkáš mi štěně… tak ty jsi fena?“ povytáhl jsem obočí.
„Drž hubu,“ ušklíbl se.
„Fajn, jak chceš.“
Vrátili jsme se na letiště, odkud jsme letěli do Tullamore. Sympatický název. Cesta byla příšerně nudná až na Lokiho výstup s mladičkou letuškou.
„Slečno?“ ozval se Loki po tom, co letadlo nabralo patřičnou výšku a my se konečně mohli na chvíli odpoutat.
„Přejete si, pane?“ otočila se k nám prsatá blondýnka.
„Donesla byste mi prosím vodu?“ zeptal se a skousl si ret. Zdá se mi to, nebo s ní flirtuje? Odfrkl jsem si.
„Jistě,“ usmála se a s vrtěním zadku odkráčela. Po chvilce se ale zase vrátila a postavila před Lokiho plastový kelímek. „Ještě něco?“
„Hm, jo,“ zavrněl Loki. „Jaké je vaše jméno?“ Uraženě jsem si založil ruce na hrudi. Tohle se mi nelíbilo. Ať si balí nějakou pipku blonďatou, mně to přece může bejt jedno, pomyslel jsem si a otočil hlavu k okýnku.
„Alicia,“ broukla a koketně na něj mrkla. Loki se k ní naklonil a něco jí zašeptal do ucha. Slyšel jsem, jak se Alicia zahihňala a přikývla. Loki se zvedl a společně se svojí novou kořistí zamířil na záchod. C-cože?! Vykulil jsem oči. Rychle jsem se odpáskoval a vyběhl za nimi. Když se Loki otočil, odvrátil jsem hlavu do strany tak, aby mě nepoznal. Kvůli tomu jsem neviděl jeho vítězoslavný úsměv. Nenápadně jsem se doplížil až ke dveřím od miniaturní místnůstky, do které se zavřeli.
„Alicio,“ slyšel jsem, jak Loki nahodil hluboký hlas.
„Ano?“ vysoký otravný hlásek té ženské se nedal přeslechnout.
„Chtěl jsem vám říct, že… že…“ Sklopil jsem hlavu. Věděl jsem, co přijde a bylo mi to líto. Tak nějak jsem si zvykl, že ho mám jen pro sebe. To mi vyhovovalo.
„Povídejte,“ špitla letuška.
„Došel vám tady hajzlpapír!“ Slyšel jsem, jak se Loki rozesmál. Co? Nechápavě jsem zvedl pohled právě ve chvíli, kdy celý rozesmátý vyšel ze záchodu. „Ty mě špehuješ?“ zeptal se laškovně.
„Ne, co si to o mně myslíš? Já… Já čekám na záchod!“ řekl jsem rychle.
„Aha,“ uchechtl se. Zbytek cesty probíhal v trapném tichu. Lokimu se povedlo luxusně ztrapnit jak mě, tak tu pitomou letušku. Celý let po něm házela uražené pohledy.
„Co teď?“ položil jsem svoji oblíbenou otázku, když jsme se dostali ven.
„Navštívíme chrám Clonmacnoise v hrabství Offaly.“ Odchytili jsme si vhodný autobus a přesunuli se k chrámu.
Vylezli jsem po menších schodech, a konečně se nám naskytl pohled na celou stavbu.Všude kolem ruin chrámu byly rozestavěné kříže a hroby, což ale vůbec nekazilo dojem. Spíš dodávalo magičnost. Konečným podtržením pak byl kontrast sytě zelené trávy s jasnou oblohou.
„To je krásný,“ vydechl jsem.
„Je to chrám.“
„Tak ne asi:“
„Znáš tu legendu?“
Bill
„Jakou?“ otočil se na mě se zmateným výrazem.
„No tu o Cu-Chulainnovi. O irském válečníkovi. Když se Cu-Chulainn rozzuřil, propadal děsivé bojové zuřivosti, při níž mu vstávaly vlasy na hlavě a tělo se mu vlnilo. Jedno oko mu vylézalo z hlavy, zatímco druhé zapadalo hluboko do lebky a jeho válečný pokřik doháněl lidi k šílenství. Musel to bejt roztomilej chlapík, co myslíš?“ mrknul jsem na něj.
„Eh… Byl silnější než ty?“ zeptal se najednou.
„Ne,“ řekl jsem rozhodně. „No nic, tak tady v tom chrámu žili tři mniši, kteří sepsali knihu legend. Nejdůležitější legendou je právě ta o Cu-Chulainnovi. Je dost možné, že tu budou naši spojenci… Nebo nepřátelé.“
„Stůjte!“ ozvalo se za námi. Otočili jsme se a tam stál… Oskar.
„Ale ne,“ zasténal jsem.
„Jak se má mamča?“ zašklebil se.
„Cože?“ zamrkal jsem. „No, to je jedno. Táhni do pekel!“ Chtěl jsem ho uškvařit na místě, ale zjistil jsem, že se nemůžu hýbat. Vypadalo to, že Levi má stejný problém.
„Překvápko,“ řekl posměšně Oskar a pokusil se zatvářit drsně, ale vypadal spíš, jako by měl zácpu.
„Ty svině úchylná chlupatá,“ zavrčel jsem.
„Hej! To, že jsem Skot, neznamená, že jsem chlupatej! Já se holím! A nejsem úchyl, nechtěl jsem ho znásilnit, ale zabít!“ vztekal se Oskar.
„A komu to cpeš? Pro mě jsi chlupatej úchyl už navždy.“ Tentokrát jsem se zatvářil drsně já, očividně s lepším výsledkem.
V tu chvíli Oskara sejmula magická síla, která zřejmě nebyla moje. Skot se s nadávkami vypařil a spolu s ním i neviditelná pouta.
„Zlomil mi nehet,“ postěžoval jsem si. Pak jsem se rozhlédl, abych zjistil, kdo nás to zachránil. Kousek od nás stál mnich a trošku pohrdavě se na nás díval.
„Tos byl ty?“ zeptal jsem se.
„Jestli myslíš ten smrad, tak ne. Ale toho chlápka jsem sejmul já, ano.“
„Dík,“ pokrčil jsem rameny.
„Nemysli si, že jsem ho sejmul, abych vás zachránil. Jen nemám rád černou magii poblíž chrámu.“ Ležérně si prohrábl vlasy.
„Fajn. My bysme to stejnak zvládli sami,“ prohodil jsem a taky si prohrábl vlasy – ještě ležérněji.
„No…“ ozval se Levi.
„Drž hubu,“ sykl jsem. „Já jsem Loki,“ pokračoval jsem jakoby nic.
„Leverett,“ zamumlal Levi.
„Já jsem Fionnaghal,“ řekl mnich, aniž by se jeho výraz nějak změnil.
„Není to ženský jméno?“ podivil jsem se.
„Ne, není,“ zavrčel a probodl mě vražedným pohledem. „Co tu vůbec chcete?“
„Cestujeme po světě a snažíme se najít temného čaroděje, který chce ukrást Ničitel,“ řekl Levi ještě předtím, než jsem vůbec stačil otevřít pusu.
„Aha,“ pokýval hlavou… Fionnaghal.
„Čemu se tlemíš?“ otočil se na mě.
„Ničemu… Fionno,“ odvětil jsem lehce.
„Tak jsem špatně slyšel… Lokyno,“ napodobil mě. Zaryl jsem si nehty do dlaní.
„Prosím, pomůžete nám?“ otočil se na mnicha se psím pohledem Levi.
„No… Zavedu vás za svými přáteli a uvidíme,“ řekl váhavě Fionnaghal.
„Vás je tu víc?“ Naklonil jsem hlavu na stranu.
„Jsme tři. Dědicové těch původních třech mnichů,“ vysvětlil Fionnaghal.
Jak řekl, tak udělal. Zavedl nás do nedalekého domku, kde nás uvítali další dva mnichové.
„Já jsem Colla,“ řekl ten, který z těch tří vypadal nejučeněji.
„A já Lachann,“ představil se ten poslední s milým úsměvem.
Sdělili jsme jim svá jména a čekali, co přijde.
„V celém Irsku by nemělo být dlouhodobě nic temného,“ začal Colla. „Máme to tu pod kontrolou.“
„Ale můžete tu zůstat,“ řekl mile… Lachtan? Tak nějak to bylo. „Uvařím vám něco k jídlu, určitě jste vyhladovělí…“
Sklopil jsem oči a přikývl jsem. Když jsem se zase podíval dopředu, spatřil jsem Fionnův nesouhlasný pohled.
Ať mi vleze na záda, pomyslel jsem si. Kéž by všichni byli hodní jako Lachtan…
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Mňa z toho Lokiho raz šľak trafí 😀 Tie jeho hlášky… no proste zas parádne hviezdil. Hlavne pri tom prvom odstavci som sa pekne nasmiala – Lochnesska, olizovanie šteňaťa a hlavne "Mamča je tady!".
A som strašne zvedavá, o čo tomu Oskarovi ide.. keď chcel zabiť Leviho, pričom nespoznal Lokiho.
Vďaka za ďalšiu parádnu časť.
Dostává mě, jak jim všude hned cpou něco k jídlu. To jsem zvědavá, jakou specialitu dostanou tady. Aby chudáka Lokiho zase nechtěli otrávit cibulí 😀 😀 😀
Koho mi jen připomíná "pedofilní vrah"? 😀 A mateřský komplex… Proč mi to zní jako citace jedné, eh, prazvláštní osoby? 😀
Fionna, Colla a Lachtan? 😀 No, proč ne, u vašich příběhů mě jen tak něco nepřekvapí, ale to olizování… Jo, to mě překvapilo a vyděsilo zároveň 😀
Koukám, že nejsem jediná, kdo si všiml toho, jak často jste Ničitele psaly hladové, protože tak častý zmínky o jídle, to není náhoda 😀
Lachtan? 😀 Tak to je moc. 😀 😀 😀 Moc povedený díl, těším se na další. 😀
Z toho Billa mě picne jsem zvědava co bude dál.
Boziicku! 😀 :'D :'3 ja umiram smichy!! Tek Loki je dokonalej! <3 😀 ty jeho matesky pudy, lizani Leviho… dosel vam hajzlpapir 😀 ten skot nebo ir nebo co 😀 Oskar Oliver nebo jak 😀 Loki je proste nej! :DDDDDDD :'3 nej hlasky ze vsech! <3 :*
Tak tenhle díl byl totálně božíííí! 🙂
Tak moc jsem se při něm nasmála! 😀 Lokiho totálně miluju, protože ty jeho hlášky nemají obdobu! Prý: "Mamča je tu!" 😀 😀 😀 No a pak to olíznutí Toma 😀 😀 😀 Kde vy na to chodíte, holky? 😀 😀
Jinak jsem moc ráda, že jste kluky nenechaly umřít a tahle úžasná povídka pokračuje stejně vtipně, jako začala 🙂 Opravdu jsem se trošičku obávala, co se s klukama stane, ale Bill se nakonec probral a šel své mládě zachránit 😀 🙂 Moc mě to potěšilo 🙂
Ale ten Oskar…nevím, je nějaký divný 😀 Jak nemohl poznat Lokiho? 😀 Hmm…myslím, že tím Lokimu trošku spadlo ego, že je někdo, kdo jej nezná 😀
Moc Vám děkuji holky za další výbuchy smíchu 🙂 Myslím, že tahle povídka mi už slušně prodloužila život 😀 🙂
minule ženská s plnovousem a teď došel hajzlpapír XD musím se ale přiznat, že to s tim Lachtanem mě napadlo taky XDDDDD
Lachtan? 😀 Ty díly jsou čím dál bláznivější 🙂 Ale líbí se mi, jak se mezi kluky pomalu cosi vyvíjí :))
Těším se na pokračování 🙂