Breaking Through 13.

autor: Muckátko :o*

Tajný/á ctitel/ka

Zdálo se, že Billova a Tomova lampa, která jim doteď sloužila jako poštovní schránka, už jim dlouho sloužit nebude. Tom přicházel do léčebny a tak jako lidé kontrolují své domovní schránky, Tom kontroloval lampu. Usmál se, když u ní uviděl hrdlo láhve posazené do sněhu. Rozhlédl se kolem a láhev schoval pod bundu. Sněhu pomalu ubývalo, což v Tomovi vyvolávalo trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl rád, že už se nemusí s tím sněhem tolik dřít, ale na druhou s Billem ztratí skrýš, kterou doteď využívali. Jakmile sníh zmizí, láhev by byla vidět a někdo moc aktivní by ji uklidil do kontejneru a někdo ještě aktivnější by si dokonce všiml, že vevnitř něco je, vyndal by to ven a obsah si přečetl. S dalším vzkazem Billovi bude muset navrhnout jiné místo, ze kterého vyrobí poštovní schránku.

Nakoukl do šatny, zda je prázdná. Měl štěstí. Vzhledem k nestandardní hodině svého příchodu se nemusel bát, že by v šatně někdo byl. Vyndal zpod bundy láhev a postavil ji před sebe na kovovou lavičku. Sundal si bundu, pověsil ji na ramínko a schoval do skříňky. Vyhrnul si rukávy od své mikiny a sáhl po láhvi, aby z ní pomalu dostal papírek. Měl jej už půlkou venku, když strachy málem umřel.

„Trümpere!! Po proflákaném ránu se znovu shledáváme?“ zahalekal Erik. Tom leknutím upustil láhev na zem a ta se rozbila. Neslyšel ty dva vůbec přijít. Ani hloupé cvaknutí kliky. Nic.

„Spíš se asi flákáte vy, když jste tady!“ obořil se na ně Tom a rychle se sehnul ke střepům.

„Jdeme na svačinu,“ zamračil se Alex dotčeně.

„V 8:30 když jste tu od sedmi?“

„Ale copak je tohle?!“ zasvítily Erikovi oči a hmátl po papírku dřív, než jej stihl Tom schovat do kapsy.

„Dej to sem!“ hmátl Tom do prázdna.

„Že by milostný vzkaz?“ zahýbal Alex obočím a naklonil se k Erikovi, který papírek rozmotával.

„Ještě jsem to nečetl, takže mi to koukej vrátit!“ zvýšil Tom hlas, a kdyby nebyl Alexem zadržen, už by po Erikovi skočil, než by se stihl jeho pohled setkat s obsahem papírku.

„Pak se usaď a dovol mi ti to přečíst,“ zasmál se Erik a papírek konečně rozmotal.

„Možná by ses měl usadit ty a přestat strkat nos do cizích věcí,“ zavrčel Tom a znovu se pokusil po papírku hmátnout.

„Daruješ sladkost, co rozplývá se na jazyku, navrátí se Ti nazpět nůše plná slov díků. Drobný dar, co rozzářil hvězdu mou, tu hvězdu, která čeká na druhou. Děkuji, B. Takže básničky! No tééééda. Kdopak ti ji napsal? Barbara? Beatrice? Nebo Bianca? Pochlub se!“ popichoval jej Erik.

„Nevím, okey?“ zabručel Tom a vytrhl papírek Erikovi z uvolněné dlaně. Byl naštvaný, ale zároveň si oddychl, že kluky nenapadlo, že by to mohlo být i od chlapce, čímž by časem došli až k Billovi. Strčil papírek do peněženky a tu schoval na dno svého batohu.

„V každém případě na tuhle holku zapomeň. Ty, co píšou básničky, mají hlavu v oblacích, čekají na prince na bílém koni a ani po sňatku si nebudeš jistý, jestli ti dají. Tahle je odepsaná,“ zakončil Erik.

„Skoro to vypadá, jako bys mluvil z vlastní zkušenosti,“ rýpl si Tom.

„Z doslechu,“ opravil jej Erik. „Jdeme, Alexi?“ otočil se na svého kamaráda.

„Jdi napřed. Potkáme se v jídelně,“ řekl Alex a otevřel svoji skříňku, aby to vypadalo, že něco potřebuje vyřídit. Tom mu nevěnoval pozornost. Slyšel jen třísknutí dveří.

„Jdi naštvaný?“ zeptal se Alex opatrně.

„Vlez mi na záda, Alexi, okey? Vím, že tohle byla prkotina, ale já jsem občas super náladový a nedělá mi problém se z plusu okamžitě dostat do mínusu a kvůli hovadině nenávidět celej svět, což se vám mimochodem právě podařilo,“ odsekl Tom a začal se převlékat do pracovního oblečení.

„Jo, za normálních okolností bych tě za tenhle výstup pravděpodobně odepsal,“ přiznal Alex.

„To klidně můžeš. Nikde není napsané, že musíme být přátelé. Já si tu prostě oddělám to svoje a tím to končí. Potřebuju vás k životu stejně tak jako vy mě. Takže vůbec,“ třískl Tom do skříňky, aby se zavřela.

„Okej. Klídek. Vidím, že je pro tebe ten papírek důležitej, tak se přestaň rozčilovat. Byla to blbost brát ti to,“ stahoval se Alex z bojiště.

„Stalo se, takže jestli je to všechno, já bych šel,“ podíval se na Alexe ostře.

„Od koho je ten lísteček?“ zeptal se Alex.

„Už jsem řekl, že nevím, a i kdybych věděl, tobě by do toho stejně nic nebylo,“ řekl Tom, sebral posbírané střepy a s ujištěním, že je jeho skříňka zabouchnutá, aby se do ní nikdo bez čipu nedostal, z místnosti zmizel.

Alex se podíval na zavřené dveře a ztěžka se posadil ke své skříňce. Opřel se o hladký studený povrch skříněk, natáhl pravou nohu před sebe a zapřemýšlel. V hlavě mu to pořádně šrotovalo. Co měl ten papírek společného s tou lahví, kterou Tom před chvílí rozbil? Od koho byl? Alex měl velmi bujnou fantazii, ale nechtěl si připouštět fakt, jak celá tahle situace vypadala. Tom byl muž a určitě by se chlapsky chlubil, že mu holky strkají do kapes papírky s telefonními čísly, vzkazy, nebo… básničkami. A i kdyby Tom nebyl ten typ, rozhodně by se tak moc nenaštval, kdyby ten papírek byl jen tak od někoho. Vypadalo, že tahle osoba byla pro Toma důležitá a díky jeho reakci bylo zřejmé, že Tom nechtěl, aby o těchto vzkazech něco věděl. Že by to byl někdo, kdo pracuje v léčebně a Tom má strach, že aférka na pracovišti by ho mohla stát místo? Nebo je oba? Alex horečně přemýšlel, kolik žen pracuje v léčebně a jejich jméno začíná na B, ale kromě šedesátileté bezzubé uklízečky Berty na nikoho nepřišel.

Alex rozšířil oči, když jej něco napadlo. Bylo alespoň v některé galaxii možné, aby byl ten papírek od Billa? Od Billa z jeho oddělení? Od toho Billa, který vůbec s nikým nekomunikuje?

Pochyboval, že by byl Tom na kluky, ale i když to nebylo uvěřitelné, že byl ten lístek od Billa, byla to taky možnost. Ať to Alex procházel ze všech stran, nakonec stejně docházel k závěru, že zešílel. Nebylo možné, aby to bylo od Billa. Toma by k sobě nepustil, aby mu lísteček dal. Nikdy si nebyl schopný zvyknout na dva stejné lidi ve svém okolí. Na ošetřovatelku a na psycholožku. Vídal je tak často, a přesto v něm obě vyvolávaly nepředstavitelné záchvaty strachu.

Nakonec se Alex hlasitě uchechtl a zavrtěl hlavou. S myšlenkami, že měl možná změnit povolání, se odebral do jídelny, kde musel mít Erik už dávno po svačině, protože svými sci-fi nápady strávil celkem dlouhou dobu. V tom horším případě mu Erik svačinu sežral.

*

Tom musel být hodně naivní, pokud si myslel, že řazení knih podle abecedy mu pomůže vychladnout. Momentálně byl naštvaný. Nemohl se ani těšit z toho, co mu Bill napsal, že už to nebylo jen jedno jediné slovo. Nebyl si ani schopný vybavit slova, která se na lístečku nacházela, protože všechno, co v té šatně dokázal vnímat, bylo to, že mu byl ten lísteček sebrán, aniž by si ho stihl sám přečíst.

Rozladěně hodil prázdnou papírovou krabici do kouta, aby mohl začít s další.

„Tome?“ vyrušil jej hlas.

„Co je?!“ obořil se, aniž by věděl, kdo za ním stojí. Otočil se s kyselým obličejem ke dveřím, aby zjistil, kdo jej vyrušil.

„Uhm…“ zamračila se primářka.

„Promiňte. Já… potřebovala jste něco?“ zeptal se Tom.

„Až to tu dokončíte, přijďte prosím za mnou. Potřebovala bych pomoct v archivu,“ vyslovila své přání a s mírným zamračením Toma nechala pracovat.

„Kruci,“ zaklel Tom a s rozřazováním si pospíšil. Nechtěl primářku nechat čekat. Stačilo, že byl drzý.

Po půlhodině odhodil poslední krabici, oprášil si dlaně a z archivu odešel. Zamířil přímo do archivu, kde se nacházela primářka.

„Tak co jste potřebovala?“ zeptal se bezbarvým hlasem.

„Oh Tome, potřebovala bych sundat tu krabici s modrým štítkem. Je dost těžká a já na ni ani z toho žebříku dobře nedosáhnu,“ ukázala ke stropu. Tom se bez řečí otočil, a začal lézt po žebříku nahoru. Stiskl krabici v dlaních, přisunul si ji ke kraji, a jak pomalu slézal dolů, stahoval krabici s sebou, dokud ji na hrudi nedopravil až na zem.

„Kam ji budete chtít odnést?“

„Jen tady ke stolu. Vezmu si z ní jen nějaké složky a poprosím vás, abyste ji vrátil zpět,“ řekla primářka a začala se v krabici přehrabovat.

„Takže děje se něco?“ zajímala se primářka, zatímco se hrabala pořadníkem. Na Toma se nepodívala.

„Proč?“

„Nezněl jste moc přátelsky, když jsem vás vyrušila,“ zaobalila. Nechtěl na plnou pusu říct, že se na ni Tom dost slušně utrhl kvůli ničemu.

„To nic. Omlouvám se. Vy jste za nic nemohla.“

„V pořádku. Jen vám něco znovu zopakuji. Kdybyste něco potřeboval, víte, kde mě najdete. Tak! Můžete tu krabici vrátit nahoru. Mockrát děkuji za pomoc,“ poděkovala primářka a vložila si modré složky do hnědých. Počkala, dokud Tom krabici nevrátí na místo, aby se ujistila, že mu třeba nespadla na hlavu, a pak za oběma archiv zamknula.

„Ještě taková maličkost,“ zastavila Toma, který mířil do šatny, jelikož už měl své povinnosti na dnešek splněné.

„Hm?“ otočil se Tom.

„V pátek budeme mít inventuru. Mohu s vámi počítat?“

„Samozřejmě,“ přikývl Tom.

„Bude třeba, abyste tu byl už na osmou,“ zkřivila primářka čelo.

„Budu tady. Nashle!“ rozloučil se Tom a zmizel venku.

Primářka se vrátila do své kanceláře. Zajímalo ji, co se Tomovi stalo, protože dnes by s ním rozhodně do křížku přijít nechtěla. Doufala, že ať se mu stalo cokoli, brzy jej to přejde.

autor: Muckátko :o*