~*~
„Máš pravdu, že ti do toho nic není, ale… hodně jsi toho s námi zažil a možná by bylo fér ti říct, jak to vlastně všechno začalo.“
Tom se na Kaie překvapeně podíval. Čekal, že ho zase nějak odbyde, ale byl rád, že se to konečně dozví. Vážně ho to zajímalo a ne proto, že by lačnil po nových drbech. Prostě jen chtěl vědět, co hrozného se černovláskovi v minulosti stalo. Protože takhle nenávistným se nemůže někdo tak křehce vypadající už narodit. To prostě odporovalo všem přírodním zákonům.„Dej mi ruku.“ Kai vytáhl dráp na pravém ukazováku. Tom vytřeštil oči a podvědomě ruce stáhl k sobě. „Neboj. Nechci ti to vyprávět, merfolkové mají velice dobrý sluch a já to nechci Willovi ještě připomínat.“ Tom pomalu natáhl jednu ruku ke Kaiovi.
Tomovi se představa umírajících cizích buněk moc nezamlouvala, ale když Kai říkal, že mu to nic neudělá… rozhodl se mu věřit. Touha vědět, co se vlastně stalo, byla silnější než jeho strach. Kai ho rychle bodnul do dlaně. Ve chvíli, kdy spustil kapku své krve, upadl Tom do bezvědomí. Kai ho zachytil a odnesl do obývacího pokoje na pohovku. Postel v ložnici už měli zabranou jeho bratři. Přikryl Toma tenkou dekou a pak se vrátil do kuchyně k nádobí.
„Neplač, zlatíčko. Brzo se vrátí bráškové z lovu a zase si budete hrát.“ Malý chlapec, Tom mu hádal tak čtyři roky, upřel na maminku uplakaná očka.
Najednou, jako lusknutím prstu, se situace změnila. Odnikud se objevili lidé se sítěmi a než se matka s malým chlapcem nadáli, byli uvězněni a vlečeni někam pryč.
V jednom přístavu oba vyložili a odvezli do institutu pro výzkum přírody. Tom jel s nimi. Měl strach. Oba merfolkové byli již víc než den bez vody a bylo znát, že hlavně malý chlapec trpí na dehydrataci. V institutu je hodili do velké nádrže s vodou. Matka k sobě zoufale tiskla svého syna. Těkala očima všude možně, hledajíc jakoukoli skulinu, kterou by se dalo uniknout. Toma pohled na ně neuvěřitelně bolel, a děsil se představ, co se s nimi stane dál.
První den kolem velkého akvária chodili různí vědci a zkoumali je pohledem. Tom neměl tušení, co říkají, protože mluvili cizím jazykem. Jedno ale rozuměl. Chtěli je zkoumat blíž. Srdce mu bušilo na poplach. Cítil, že se blíží něco hrozného.
Druhý den v poledne za velkých obtíží vylovili z akvária matku. Napíchali do ní spoustu anestetik, než sebou konečně přestala házet. Přivázali ji k operačnímu stolu přímo před zraky malého chlapce. Tom věděl, co přijde, chtěl odvrátit zrak, utéct, zmizet… ale nemohl. Jakási neznámá síla ho nutila prožít přesně to samé, co malý merfolk v nádrži. Mlátil pěstičkami do skla, křičel, až mu od úst utíkaly tisíce bublinek, ale nikdo na to nedbal. Tom by se vsadil, že i plakal, ale ve vodě to nebylo vidět.
A pak to přišlo. První řez. Malý chlapec šokem ustal ve veškeré činnosti. Jen se bezbranně díval, jak přímo před jeho zraky doktoři zkoumají orgány jeho matky a berou pilku na kosti, aby mohli prozkoumat i mozek. Po několika vteřinách propukl maličký v ještě větší paniku než před chvílí. Zuřivě křičel a mlátil do skla, až měl Tom pocit, že se co chvíli rozletí. Doktoři jen ukázali na nějakého poskoka, a ten šel nad akvárium a střelil do malého chlapce uspávadlo. Zabralo to jen na chvíli.
Najednou se malý chlapec přestal bouřit. Vypadalo to jako by spal, ale ne. Ani nepohnul rukama, ale sklo, do kterého dříve úpěnlivě mlátil, se rozletělo na tisíce kusů a všude se rozvalila voda. Chvíli trvalo, než se ploutve malého chlapce proměnily v chodidla. Když se tak stalo, zvedl hlavu a podíval se na mokré a šokem paralyzované doktory. S křikem se proti nim rozeběhl. Tomovi se konečně podařilo alespoň zavřít oči. Uši mu probodával šílený křik a zvuk trhání.
Když vše utichlo, zase je otevřel. Voda na podlaze se barvila na červeno a malý merfolk stál uprostřed kusů čehosi, co Tom raději nechtěl blíže zkoumat. Malý vzal jeden zelený plášť a hodil ho přes svoji mrtvou maminku. Po tváři se mu řinuly potoky slz. Hlasitě plakal a tiskl se ke svojí matce. Všechen ten hluk přivolal další lidi.
Tom ani nevěděl, jak se to všechno stalo. Najednou byl i s Willym táhnoucím svoji matku na chodbě. Merfolk si všiml otvoru ve stěně. Nevěděl, kam vede, ale neměl čas na to myslet. A asi to ani neměl v plánu. Po čtyřletém dítěti někdo nemohl chtít racionální uvažování.
Ve chvíli, kdy malý merfolk se svou matkou zmizeli ve tmě tunelu, Tom se probudil.autor: Wind
Chudáček Billy :'( takhle brutálně přijít o maminku. Nedivím se, že je pak všechny zabil. Jen se divím, jak to takový mrňousek dokázal. Ach jo :/ je mi ho tak líto.
[1]: Je to merfolk a i člověk by instinktivně dělal, co by mohl. I v tak raném věku.
To bolo príšerne kruté:( ani sa nedivím, že nenávidia ľudí.
všemocný adrenalin
No pána! Ako čakala som, že to muselo byť niečo vážne zlé, ale až niečo takéto brutálne… vôbec sa Willovi nedivím, že nenávidí ľudí. Prežiť niečo také v takom veku. To by zvládol málokto.
Verím však (alebo teda aspoň dúfam), že mu Tom dokáže ukázať, že nie všetci sú takí hrozní ako tí vedci.
Oooooh…tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že se Billymu někdy stalo 🙁 Je to pěkný hnus, co ti lidi prováděli s jeho maminkou a ještě tomu malému dítěti před očima. Je mi z toho vážně smutno, jako by se tohle doopravdy někdy stalo 🙁 Ne, teď už se vážně nedivím, že merfolkové nenávidí lidi. Mít já takovou vzpomínku, tak je taky nenávidím a instinktivně se snažím bránit. Je to naprosto jasné! V jednu chvíli se mi vážně chtělo strašně moc brečet. Bylo to na mě moc drastické, ale touha po tom vědět víc mi nedovolila přestat číst. Teď nevím, jestli být ráda, že už konečně vím tohle tajemství a nebo si přát, abych tohle nikdy ani nevěděla. A taky je mi trošku líto Toma, že si tohle musel taky zažít na vlastní kůži. Je to otřesný zážitek a věřím, že i Tom z toho bude mimo. Ale zase na druhou stranu teď pochopí proč se merfolkové tak moc bojí lidí.
I když byl tenhle díl extrémně smutný, tak jsem ráda, že jsem si jej mohla přečíst a vím, jak se věci mají. Strašně moc se těším na pokračování 🙂 Tahle povídka je fakt skvělá, Ty vždycky přijdeš s nějakým originálním nápadem 🙂 Nejhorší je, že si ani nedovedu představit, jak tohle bude pokračovat dál. Vrátí se merfolkové domů a už se s Tomem nikdy neuvidí? Budou se setkávat? Nebo s Tomem zůstanou v lidském světe? No..myslím, že ta poslední možnost je dost nepravděpodobná, ale uvidím, jak to máš vymyšlené Ty 🙂 Děkuji za povídku!!! 🙂
[6]: KOnec je něco, co prostě nemůžu vyřešit. Chtěla jsem tuhle povídku ukončit na tak 17. kapitole, ale nějak to na to nevidím. Asi to bude muset být delší, protože ani jeden z kluků zatím necítí to, co by měli. Navíc jsem se po dopsání této pasáže ocitla v mrtvém bodě. Sice tak zhruba vím, jak chci pokračovat, ale nevím, jak to napsat 😀
Tak to byla hrůza už se Billovi nedivím že nanávidí lidi.