autor: Boyyouadrank
Toma to stálo dost sebeovládání, aby nezačal křičet. Místo toto se snažil zachovat dospěle a raději mlčel. Asi to nebyl nejlepší nápad, protože Bill se tvářil stejně mizerně, jako by na něj křičel, a ticho mezi nimi bylo čím dál více trapné.
Po překonání počátečního šoku z krádeže začali procházet město a hledali kola. Nicméně, Amsterdam se zdál být městem, kde se lidé pohybovali pouze na kolech a bylo zdánlivě nemožné rozpoznat dvě určitá jízdní kola. Nemluvě o tom, že tím zmeškali už dva vlaky a vypadalo to, že ve městě opět zůstanou.
Bill se cítil naprosto příšerně. Zrovna seděl na obrubníku před pizzerií a čekal na Toma. Venku byla tma a ulice byly téměř prázdné.
Tom ho celý den ignoroval a Bill už neměl ani energii o tom psát. Už si jen přál, aby tenhle výlet skončil – aby se vrátil do Německa a Tom do Belgie. Mohli se vrátit a už o sobě v životě neslyšet.
Ale nebylo tak jednoduché se jen tak odmilovat a Bill si povzdechl, přitiskl si kolena k hrudi a opřel si o ně bradu. Přemýšlel, jestli by vůbec dokázal dát všechno do pořádku. Byl snad odsouzen k životu poustevníka?
Zatímco popotahoval, vytáhl černý deník a napsal jen pár slov.
Nechci být poustevník.
Uslyšel, jak se dveře za ním otevřely a rychle zastrčil knížku zpátky do tašky. Podíval se na Toma.
Starší chlapec si přidřepl vedle něj a podal mu menší krabici. Z vůně pizzy se Billovi udělalo nevolno a on se jen slabě pousmál, nechtěl být nezdvořilý.
„Takže,“ začal Tom pomalu, čímž Billa překvapil. Byl to jeho první pokus o konverzaci za celé odpoledne. „Myslím, že brzy zamíříme zpátky.“
„Jo.“ Bill pomalu přikývl. „Doufám, že se domů dostanu brzy,“ dodal s nadějí, že jejich rozhovor bude pokračovat. „A ty můžeš navštívit svého přítele v nemocnici.“
„Jakého přítele?“
„Tvého kamaráda… ehm… Georga?“
Tomovi se rozšířily oči. „Cože?“
Bill se přikrčil. „Ehm… v ten den, co jsem, ehm, skočil do toho vlaku. Gustav volal a řekl mi to.“
Tom otevřel pusu. „To jsi mi neřekl!“
Bill zvadl, už ani nepřemýšlel, jak se z tohohle zase vykroutit.
„Co dalšího jsi mi ještě neřekl?“ Zeptal se Tom, viditelně naštvaný.
„To je všechno,“ zamumlal Bill a zíral do země.
„Do prdele,“ Tom si stiskl kořen nosu. „Byl celou dobu v nemocnici a já tady pobíhám po Amsterdamu.“
„Omlouvám se,“ řekl Bill rozpačitě. Když ho Tom ignoroval, otočil pohled opět do prázdné ulice.
„Ty…“ začal Tom. „Můžeš se vrátit do Německa sám? Neztratíš se, že ne?“
Bill mlčel, bál se na to jen pomyslet. „Jo,“ řekl nakonec.
„Dobře.“
Potom už bylo ticho, zatímco oba seděli na okraji chodníku a čekali, než jim přijedou dva různé vlaky. Billovo srdce bylo zlomené někým, o kom si ani nebyl jistý, jestli ho vůbec miloval.
„Už je čas.“
Bill vzhlédl, nemohl uvěřit, že jejich rozloučení už je tady. Bill se cítil stejně frustrovaný jako před pár dny v Gordonově koupelně. Nechal věci prostě běžet – chtěl kvůli sobě něco změnit, ale nevěděl jak, a nebyl tu nikdo, kdo by mu poradil.
Jen se rozešli, Bill uslyšel šlapání do pedálů, což znamenalo, že se k nim blížil cyklista. Pod pouličním osvětlením rozeznal dvojici a jeden z nich měl na řídítkách přivázanou květinovou helmu. Billovy oči se rozšířily.
„Hej!“ zakřičel. „Hej, to je moje kolo!“ Zopakoval v angličtině.
Osoba se neotočila, ale začala šlapat rychleji, což znamenalo, že cítila vinu.
„Hej!“ Znova vyjekl Bill. „Zastav! Ty kreténe, zastav!“
„Bille, počkej!“ Zařval Tom, když se Bill rozběhl pryč. „Do prdele!“
Bill ho sotva slyšel. Bylo to stejné, jako když běžel do vlaku směřujícího do Amsterdamu. Nepřemýšlel, řídil se pouze emocemi, nestaral se o následky. A to bylo ono – to bylo to, co měl udělat, prostě to nechat být.
Ignoroval křeče v boku a zrychlil. Nikdy nepatřil v běhu mezi nejlepší, ale měl výhodu díky svým dlouhým nohám.
Jakmile se ocitl za cyklistou, vrhl se na něj a shodil jej na zem. Zloděj vykřikl, když oba dopadli na tvrdý beton. Bill vespodu. Muž okamžitě zase vyskočil a dal se do běhu, bez kola.
Bill zůstal ležet na zádech. Otočil hlavu, a když zjistil, že kolo zůstalo ležet vedle něj, začal se triumfálně smát a ignoroval pálení odřenin na kůži. Chechtal se více a více, znělo to téměř hystericky. Srdce mu bušilo a v bocích mu píchalo. Věděl, že udělal velmi nezodpovědnou věc, ale najednou se cítil tak volný.
„Bille!“ Tom se objevil na rohu ulice a okamžitě se k němu rozběhl. Vrhl se na zem, popadl ho za ramena a krátce s ním zatřásl. „Zbláznil ses?“ Ten chlap mohl být nějaký psychopat! Mohl mít nůž! Co je to sakra s tebou?“
„Já…“ Bill otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel, když si všimnul, jak je u něj Tom blízko. Jejich nosy se téměř dotýkaly a druhý chlapec se neodtáhl. Jeho spěch zcela zmizel, Bill zrudl a odvrátil se. „Nedostal jsem zpátky tvoje kolo. Omlouvám se.“
„Seru na kolo!“ Odsekl Tom. Znovu popadl Billa. „Bože, podívej se na sebe, ty krvácíš! No tak, vstávej!“
„Kam jdeme?“ Zeptal se Bill tiše, když byl vytáhnut na nohy. Kolena se mu podlomila a ruka mu vystřelila, aby se zachytila o Tomovu paži.
„Zpět k Markovi. Jsem si jistý, že Angela ti to ošetří.“
„Ne, Tome…“
„Co se děje?“
„Jen… jen pojďme na nádraží. Umyju se tam na záchodech, nechci už déle čekat. A nechci, abys ty musel čekat.“
„Mně nevadí…“
„Tvůj kamarád je v nemocnici. Měl bys ho navštívit, co nejdříve to půjde. Takže…“ Bill se odmlčel a sklonil hlavu.
Tom pocítil nával viny a poškrábal se na hlavě. „No, jo, ale…“
„Tak jdeme…“ řekl Bill pevně. Nebyl si úplně jistý, proč se tak rozhodl – možná se chtěl už jen dostat co nejdříve pryč a začít předstírat, že celá ta věc-Tom, se nikdy nestala, a prostě začít znovu.
Jen si přál, když už konečně seděl sám ve vlaku do Německa, aby toho všeho tolik nelitoval.
Zachycen v návalu emocí, snažící se nerozbrečet, nevšiml si ani lehkosti své kabelky.
Tom postavil květiny na Georgův noční stolek a poodstoupil o několik kroků zpět, než narazil do zdi. Opřel se o ni a zamračil se. Zkřížil ruce na prsou a díval se na svého přítele.
Georg pomalu otevřel oči a zamžoural na Toma, úsměv se mu rozšířil přes celý obličej. „Kde jsi byl, ty vole?“
Tom se pousmál. „Všude možně. Jak se cítíš?“
„Fajn, myslím. Moje důstojnost odešla spolu s tou mísou, která je pod postelí. Ale jinak je všechno v pohodě.“
Tom se opět usmál a zavrtěl hlavou. „Je fajn vidět, že ten život-ohrožující incident tě nevyvedl z rovnováhy.“
Georg se rozesmál a pak zasípal, zatímco se chytil za bok. „Tak jaké bylo tvoje léto? Navštívil jsi otce, že?“
„Jo, navštívil,“ řekl Tom nepřítomně. Zadíval se z okna zrovna ve chvíli, kdy kolem prošla dívka s dlouhými černými vlasy. Silně polkl. Srdce se mu rozbušilo, protože si chvíli myslel, že je to Bill. Přemýšlel o tom, že by mu měl zavolat – našel totiž jeho černý deník. Usoudil, že mu vypadl z tašky, když běžel za tím zlodějem. Jen nevěděl, co by mu měl říct, kdyby Bill skutečně zvedl telefon.
„…Tome?“
„Co?“
„Ptal jsem se, jestli jsi někoho potkal. Nebo nějakou dostal. Hádám, že ne.“
Tom protočil oči. „Nechovej se, jako by tohle nemocniční lůžko zažilo o mnoho více akce.“
Georg pohodil hlavou, Tom se rozesmál a na chvíli na Billa zapomněl.
Když se Tom vrátil domů, cítil se nevysvětlitelně osamělý. Byl zvyklý žít sám, ale až teď si uvědomil, že je veliký rozdíl mezi tím být sám a být osamělý. Oči mu sklouzly k batohu, který pohodil na zem hned, jak dorazil. Jeho obsah se rozsypal a tam ležel malý černý deník.
Tom se zamračil. To, co se chystal udělat, bylo naprosté narušení soukromí. Ale opět, Bill četl jeho deník, tak proč by nemohl vyrovnat skóre?
Rozhodl se, že k tomu potřebuje pivo. Přešel k lednici a v jedné ruce s pivem a druhé s deníkem zamířil do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a cítil se trochu hloupě – kdo by ho asi tak viděl? Posadil se na okraj postele a otevřel deník na první stránce.
Milý deníčku,
nevím, co si mám myslet. Asi nenávidím Toma. Je to naprostý kretén.
Tom protočil oči.
Ale mám pocit, že je to moje chyba. Vsadím se, že jsem mu po celou tu dobu trnem v oku. Myslím, že je milý ke každému na celém světě, kromě mě. Přál bych si, aby se ke mně přestal chovat jako k dítěti. Dokážu se o sebe postarat! A víš co? Nikdy mi neřekl ´díky´ za to, že jsem mu vrátil jeho iPhone. Je to KRETÉN!
Tom si povzdechl. Bylo to jako číst deník třináctileté holky. Co jiného čekal? Otočil několik dalších stránek a zarazil se, když uviděl slova:
Možná je to kretén, ale myslím, že ho miluju.
Tom se začetl – od tohoto místa Bill vytvořil slovní portrét líčící Toma jako tu nejúžasnější osobu na světě. Ve chvíli, kdy Tom dočetl zápis až do konce, byl úplně rudý a na pivo naprosto zapomněl. Těžce polkl a zíral na ta slova. Snažil se je pochopit.
Kdy, sakra, tohle Bill napsal? Tom si vzpomněl, jak Bill hlídal tuto knížku jako oko v hlavě, panikařil, když si myslel, že ji ztratil a byl ochoten zajít až do krajností jen proto, aby ji našel. Byl tohle ten důvod? Tom se kousl do rtu, když si připomněl pohled na Billa shrbeného nad knížkou vedle pizzerie, jak tam rychle něco dolů čmáral. V té chvíli byl na Billa až příliš naštvaný, ale teď zpětně mu to připadalo podivně roztomilé.
„Do prdele!“ zasténal Tom a složil hlavu do dlaní. Vzpomněl jsi, jak nepříjemný na Billa celou dobu byl, zejména poslední den, který trávili spolu. Cítil se absolutně na hovno, když věděl, jak moc k němu Bill vzhlížel. Měl se k němu chovat lépe, měl mu dokázat, že je hoden Billovy náklonnosti, ať už byli jakkoliv ztraceni.
Chtěl jej vidět znovu. Chtěl mu dokázat, že je stejně dobrý, jako si ho Bill představoval. Možná, že by pak mohl dostat druhou šanci.
autor: Buyyouadrank
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
No tak to ich lúčenie.. je mi chudáka Billa fakt ľúto 🙁 Ale inak tá jeho akcia na zlodeja bicykla bola super 😀
No a záver… som rada, že si Tom uvedomil svoje správanie a city k Billovi. Verím, že teraz rýchlo niečo vymyslí, aby si Billa získal.
Vďaka za preklad.
Já nevím, co napsat. Prostě je to dokonalé, i když trošku smutné, ale já pevně věřím v happy-end. Moc děkuji za překlad.
Chudacek Bill, musel se citit dost hrozne kdyz se s nim Tom ani nerozloucil. Ale je statecny, pekne zachranil to kolo 🙂 a jsem rada, ze Tom nasel ten denicek, konecne vidi, jak moc ho ma Bill rad. Doufam, ze se za nim rozjede a poradne svou chybu napravi 🙂
Já jsem se málem rozbrečela, když se kluci rozjeli na opačné strany a úplně sami! 🙁 Úplně se mi v tu chvíli sevřelo srdce a nechtěla jsem věřit tomu, že se tohle skutečně stalo. Je mi to tak moc líto! 🙁 Nedovedu si ani představit, jak moc smutně se teď musí Bill cítit. A ještě k tomu když je bez svého deníku. Ach jo 🙁
Jinak Billova akce ´záchrana kola´ byla úžasná! Strašně moc jsem se u toho smála, Bill byl prostě perfektní! A jak měl o něj Tom strach, to bylo taky hezké 🙂 Navíc mě ta kytičkovaná helma zase rozesmála 😀
A Tom byl v tomhle díle extrémně protivný! 😀 V minulých dílech jsem jej měla fakt ráda a určitým způsobem jsem chápala proč se chová tak jak se chová, ale při tomhle díle mi z toho bylo až do breku. Jasně, že se bál o Georga, ale i tak mohl být trošku mírnější.
No a teď jenom doufat, že závěrečný díl bude štastný 🙂 Vlastně ani nechápu, že už příští sobotu bude konec 😮 Strašně rychle mi to uteklo a je mi fakt líto, že tahle povídka už končí 🙁 Pro mě za mě by mohla mít klidně 100 dílů a myslím, že by mě pořád bavila 😀 🙂
Tisíceré díky za překlad, Zuzu 🙂
Já taky doufám Lexi.
Tak konečně to Toma trklo :)) Těším se moc na poslední díl, očekávam bombu :))
Díky moc za překlad, zuzu 🙂
Tak strašne veľmi som dúfala, že sa Tom nejakým zázrakom uvedomí a že nebude potrebovať denník aby si všimol aký je Bill rozkošný a ako sa na neho pozerá. Bolo mi tak ľúto keď sa rozišli:( Ale je fajn, že teda Tom ten denník čítal a dúfam, že to všetko Billovi vynahradí. Chudáčik, musí mu byť príšerne bez Toma a ešte aj bez denníka♥ ďakujem za kapitolu.
Bylo mi Billa líto, za to jak se k němu Tom choval. Ale asi bylo dobré, že Bill ten deník ztratil a Tom si ho přečetl. Konečně si tak snad už uvědomil, že Bill není malý dítě a že by na něj neměl být tak protivný.
Díky moc za překlad 🙂