autor: Sayurii
Zdravím Twincestčátka a Twincesťáky! 🙂 Tenhle díleček bude hoodně vzpomínkový. Budou to vzpomínky mrňouska Tomiho, tak doufám, že i tak se bude líbit. Vaše milující Sayurii <3
TOM
„Je ti dobře?“ Začala se Hayley starostlivě vyptávat. „Na! Napij se.“ Přikázala a podala mi sklenici s vodou.
„Nechci pít. Je mi dobře, okey?!“ odstrčil jsem její ruku, kterou ke mně natahovala se sklenicí. Byl jsem až moc naštvaný na sebe, že jsem nedokázal být zdvořilý k Hayley. Šťoural se mi v hlavě? Ne to by neudělal. Neví jak. Hayley si mě prohlížela.
„Vypij tu sklenici a běž domů. Postarám se o Simone a o Billa.“ Pousmála se, vzala kaši a zbytek krmení pro koně, které připravila na tác, a odešla přes sedlovnu pryč. Popadl jsem sklenici se studenou vodou a vylil si ji na hlavu. Ksakru!
„Jste dvojníci, proto cítíš to co on, když si poblíž, proto ti připadá, že ho už znáš, i když jsi ho viděl jen párkrát. Je tvoje druhá půlka, dalo by se říct, a proto si jste tolik podobní.“ Vysvětlovala mi drobná blondýnka s modrýma očima, zatímco si hrála s plyšovým hnědým medvídkem.
„Jak to všechno víš?“ Zeptal jsem se. Sednul jsem si na postel, nebudu sedět na zemi tak jako ona. Na co tu to lůžko asi je?
„Já nevím, jak to vím, prostě to vím. Musíš mu pomoct, aby se probudil, bez tebe to nedokáže.“ Řekla mi naléhavě.
„A jak mu já dokážu pomoct? Jsem jenom dvanáctiletej kluk a ve škole mě nikdo neučil, jak probudit svýho dvojníka z kómatu.“ Chci, aby se Sněhurka probudil, ale co když je Lea jen blázen a vše, co mi teď řekla, jsou lži? Proč by tady jinak byla? Je na prášcích, aby se dala alespoň trošku do normálu.
„On tě vnímá, Tomi, jenom tebe. Odpojí ho, když mu nepomůžeš. Odpojí ho a umře.“ Pokračovala. Snažila se mě přesvědčit, abych mu pomohl, jenže… já nemůžu, nevím jak. Tohle mi hlava nebere. Jsou to všechno blbosti, vůbec bych ji neměl poslouchat.
„Včera tě vnímal, uklidnil se, když si ho vzal za ruku…, že jo, Tomi?“ Usmála se a upravila plyšákovi oranžovou mašli, kterou mu před chvílí uvázala kolem krku.
„Jak to víš? Nebyla jsi tam.“ Zeptal jsem se překvapeně.
„Byla, jen jsi mě neviděl. Byla jsem tam myslí.“ Zašeptala, aby to náhodou neslyšel i někdo jiný. Jako by tu snad někdo jiný byl.
„Jasně, já takhle myslí beru mámě sušenky.“ Ušklíbnul jsem se. Položil jsem se na postel i zády a opřel se o lokty, abych viděl na Leu.
„Nedělej si z toho srandu.“ Zamračila se na mě, ale hned se začala znovu usmívat a hladit medvídka. V tichosti jsem ji pozoroval. Je opravdu šílená. Měla by se léčit v blázinci, a ne tady. Možná si ze mě jen střílí. Ano, sice se Sněhurka uklidnil, ale to nic nedokazuje, nejspíš jen to, že potřeboval pohladit. Lidi v kómatu občas vnímají, to není žádný zázrak.
„Proč mu říkáš Sněhurka?“ Optala se najednou ta holka. Sakra, jak ví, že mu tak říkám?!
„Jak-„
„Normálně, dostala jsem se ti do hlavičky, trubko.“ Zasmála se zvonivě, jako by to byla úplně ta nejnormálnější věc na světě. Fajn… jsem blázen i já. Nemůže se mi šťourat v hlavě, to nejde, není to možné.
„V tom případě, na co teď myslím? Jakou barvu si vybavuju?“ Zelená.
„Zelenou, Tomi, zelenou. Teď já. Na jakou barvu myslím?“ Uculila se. Polekal jsem se a vykulil na ni oči. Nenene, tohle není pravda, to byla náhoda.
„Ještě. Na jaký zvíře myslím?“ Kůň.
„Na krásnýho, vysokýho, plnokrevnýho hnědáka.“ Co je Lea vlastně zač? Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou dokořán a nebyl schopný slova. Jak to ví? To mi vážně čte myšlenky? Vidí mi do hlavy? To je šílený!
„Ne není. Je to normální, tak jako ty bys mohl vidět do hlavy Billymu, kdyby ses snažil, já vidím do hlavy tobě.“
„Kdo je ksakru Billy?“ Vyjekl jsem. Děsí mě to. Děsí mě ona a to, co umí. Takže vše, co říká, je pravda? Jak je to možný?!
„Sněhurka přece! Blbečku.“ Zasmála se a pleskla se do čela. To se ti to mluví, když jsi šaman nebo co. Sněhurka se jmenuje Bill?
„Blesku.“ Zakřenila se blondýnka stále mačkající hračku.
„Nelez mi pořád do hlavy!“ Vykřikl jsem. Tohle je na mě moc. Žijeme v normálním světě, kde se tohle prostě neděje, jen v knížkách od Stephenie Meyerové a ona nevypadá jako Edward Cullen. Štve mě to, strašně moc! Moje hlava, moje myšlenky a ona nemá sebemenší právo mi do ní lézt!
„Nemusíš chodit pryč proto, že je tohle něco nového, co vidíš prvně. Nechovej se jako ostatní. Myslí si, že jsem blázen, ale nejsem, jen umím to, co ostatní ne. My umíme to, co ostatní ne, Tomi.“
„Já to neumím. Nechci s tím mít nic společnýho!“ Křikl jsem a odešel z jejího pokoje tak rychle, jak to šlo. Byl jsem na ní naštvaný a hlavně vyděšený. Fajn, umí něco neuvěřitelného, ale ať se mi nesouká do hlavy. Není to příjemný. Nevědět, že ona ví vše, co si myslím.
Prošel jsem kolem Sněhurčina… vlastně Billova pokoje. Zastavil jsem se na chodbě kousek od jeho dveří. Rozmýšlel jsem se, jestli vejít a podívat se k němu, nebo jestli jít pryč. Vrátil jsem se o pár kroků zpátky a stoupnul si ke skleněnému, velkému oknu. Viděl jsem, jak se třese, určitě ne zimou. Všimnul jsem si drobných slziček na jeho tváři. Už zase brečí ze snu. Uvažoval jsem, že za ním zajdu a pokusím se ho znovu uklidnit, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Je cizí, nemám u něj co dělat. Není moje povinnost se o něj starat. Nezajímá mě. Chodím sem jen za svou sestrou Hayley a nebudu využívat toho, že mě nechají procházet se skoro všude možně proto, že je matka bohatá a ukecala je, abych mohl navštěvovat kamarády.
Všechno se mi to vrací. Nemocnice a, to jak jsem o něj pečoval, nejprve z donucení Lei, potom protože jsem zkrátka chtěl. Byl klidný, když jsem ho držel za ruku. Mohl jsem jen stát a dívat se na něj a už se pomaličku zklidňoval. Záleželo mi na něm…, i když jsem si to nikdy nechtěl přiznat. Nestal se z něj můj němý, spící kamarád, ale bratr, což je absurdní… on mi byl bratrem a já pro něj ničím, protože v kómatu mě neřešil. Nepamatuje si, kdo jsem a co jsem pro něj dělal…
Nešlo to. Nemohl jsem kolem jen procházet a do Billova pokoje nezajít. Jak by se asi líbilo jeho rodičům, že sem chodím? Týden jsem ho nenavštívil, avšak nic se za ty dny nezměnilo. Ležel, oči pořád zavřeně, klidně oddechoval… stále v kómatu. Přisunul jsem si židličku k jeho lůžku a mlčky ho sledoval.
„Dnes spíš klidně? Nejsi vyděšený? Asi ti dali nějaké prášky.“ Promluvil jsem na něj. Nezajímalo mě, že mi neodpoví, i když bych si přál, aby alespoň nějak zareagoval. Chtěl jsem na něj mluvit. Nasál jsem svůj piercing do úst a sjížděl chlapce pohledem.
„Takže… jsme dvojníci. To je skoro jako bratři, ne?“ myslím, že ano. Nějaké pouto tu je, cítím to.
„Lea říkala, že ti pomůžu…, zase mi zapomněla říct, jak se to ale dělá. Asi si koupím příručku.“ Zasmál jsem se a sklopil hlavu, přičemž jsem s ní zakroutil. Je to beznadějný.
„Kéžby ses už probudil. Zahlídnul jsem tvoje rodiče. Bavili se s doktorem a tvoje máma plakala. Taky jim chybíš.“ Řekl jsem taky? Jak jsem to ksakru asi myslel? Mně nemůže chybět někdo, koho neznám.
„Ne že bys chyběl mně, víš co.“ Pousmál jsem se.
„Tak… na kdy sis nařídil budíček?“ Pokračoval jsem a krátce se zasmál. Najednou jsem si všimnul, že se mu ve tváři nakrátko objevil úsměv. Zíral jsem na jeho obličej jako idiot s otevřenou pusou. To bylo jako fakt? Usmál se? Třeba mi z toho všeho už taky přeskočilo a tohle se mi jen zdálo… nebo jemu se něco jen zdálo, ale i tak… usmál se. Nebo neusmál??
„To-to si se právě zatlemil?“ Zakoktal jsem se. Žádná reakce. To se mi asi opravdu jen zdálo. Škoda. Zařadil bych jeho úsměv do jednoho z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl.
Točila se mi hlava. Sesunul jsem se na židli a zhluboka, trhavě se nadechoval. Po takové době se znovu objeví a vlastně ani neví, kdo jsem. Neví, co vše jsem k němu cítil. Asi není jediný, kdo to netuší. Nevyznal jsem se v sobě. Pomotal mi hlavu, mysl, rozum. Čeho by byl schopný teď? Když je při vědomí, když mluví, usmívá se… krásně se usmívá… do prdele! Složil jsem hlavu do dlaní a snažil se už nemyslet. Co dokáže jeden rádoby kluk! Už ve dvanácti mi připadal sladký, a teď… je nádhernej. Kurva! Do prdele s tím vším! Prober se, Tome! Je to za mnou. On je minulost, nic víc, nic míň. Můžu dělat, že o ničem nevím, že ho neznám a nikdy dřív jsem ho neviděl… nikdy dřív mi na něm nezáleželo, jako na nějakém pokladu.
Musel jsem si vybít vztek. Vztek na sebe. Kopal jsem do všeho možného. Shodil jsem veškeré věci, které ležely na dřevěném stolku na zem.
„Co nervíš?“ Ozval se hluboký hlas. Do místnosti vešel blonďák, jehož jméno si nepamatuju.
„Neser se. Radši ani nemluv.“ Zasyčel jsem vyčerpaně.
„Co mi uděláš, když se budu srát?“ Ušklíbnul se blonďák a vlezl do místnosti úplně, přičemž za sebou zavřel dveře a začal doplňovat krmení.
„Najeb si, vole.“ Zavrčel jsem a odešel s prásknutím dveří ven. Nebudu ho zase poslouchat. Jako jediný z ošetřovatelů se mě nestraní, a to mě štve! Nestojím o jeho zájem. Nestojím o jeho nabídku přátelství, tak ať si to všechno strčí někam!
Doběhl mě a otravoval znovu.
„Můžu si vypůjčit Uriela? Chci ho trošku utahat.“ Věří si, když si troufne zeptat. Je tady dost dlouho na to, aby si uvědomil, že koně nepůjčuju a už vůbec ne dostihové.
„Ne.“ Odsekl jsem ostře.
„No tak… se projeď se mnou, ujistíš se, že bude Uriel v pohodě.“ Nabídnul mi blonďák s lehkým úsměvem a zábleskem naděje v očích.
„Ne.“ Odmítnul jsem bez přemýšlení. Tohle vážně je to poslední, co chci dělat – trávit svůj bezcenný čas s ním.
„No ták! Jsi strašnej, Tome, víš to?“ Zasmál se a strčil do mě loktem. Ještě jednou do mě takhle strč, a strčím si já, věř mi, že to se ti líbit nebude.
„Jsem na to hrdej, alespoň nikdo nedolízá.“ Namítnul jsem nezaujatě – jako bych byl jím někdy zaujatý. Jako bych byl někým poslední dobou zaujatý.
„Já nedolízám, snažím se tě vytáhnout na projížďku.“ Obhájil se a mrknul na mě. Sakra! Zase mi vypadlo to jeho jméno. Už jsem ho skoro měl na jazyku. To je vlastně jedno. Nepotřebuju ho znát jménem.
„Takže dolízáš.“ Odsekl jsem.
„Okey, říkej tomu, jak chceš, ale pojeď se mnou. Něco tě užírá? Fajn, tak se odreaguj a neužírej se sám.“ Zkřížil ruce na hrudi a tvářil se, jaký je chytrý nebo co. Mohl bych mu říct, jak strašně je hloupý a bezvýznamný, ale neudělám to. Na to brzo přijde i sám, jenom mě udivuje, že na to ještě nedošel. Nevím, podle čeho usoudil, že „nejsem zas až tak špatný“, jak někteří tvrdí, a nevím, proč se pořád snaží se mnou bavit a podobně, avšak odreagovat se potřebuju, třeba mě příliš frustrovat nebude.
„Fajn, ale nedělej si naděje.“ Souhlasil jsem, avšak ne 2x nadšeně. Mimochodem, tenhle blonďatý debil je gay, takže… ten, kdo si chce ještě někdy sednout, straňte se ho.
„Nebudu, u tebe to ani nejde, když jsi jen kus ledu. Sexy kus ledu! Třeba roztaješ v mojí blízkosti.“ Zaculil se mladík. Ne, to fakt ne. Obrátil jsem oči v sloup a nevyjadřoval se.
„A ten roztomilý chlapeček, co přišel se Simone, je kdo?“ Zajímal se po chvíli ticha zaujatě. Líbí se mu Bill? Proč se mu líbí Bill? Je tu tolik jiných kluků, proč se ptá na Billa? Samozřejmě… Bill je krásný mladý kluk, takže blonďákův zájem není překvapivý. Nevadí mi to, proč by mělo. Proč se ujišťuju, že mi to nevadí? Protože jsem idiot, proto! Polknul jsem.
„Se zeptej, ne? Já to nevím.“ Zalhal jsem. Nechtěl jsem mu to říct. Nechci, aby znal jeho jméno.
„To se zeptám. Dokdy tu Simone bude?“
„Ježiši já nevím!“ Zvýšil jsem hlas.
„Tolik jsem toho snad neřekl.“ Zabručel nespokojeně.
„Divil by ses. Buď ticho, jestli chceš se mnou na projížďku.“
„No tak to bude pěkně na hovno! Chci si povídat.“ Zatlemil se a přiblížil se ke mně.
„Co děláš, vole? Máš málo místa, nebo co?! Suň se, jestli si chceš povídat. Nejsem psychouš, k němu se běž vypovídat.“ Odctrčil jsem ho od sebe dál a pokračoval po štěrkové cestě do stájí.
Uriel by už měl být po tréninku v boxu. Stejně mu nedovolím vzít si jeho. Na Urielka mi nikdo šahat nebude, můj koníšek!
„Tak sorry no! Seš fakt děsnej!“ Ó jaká to lichotka pro mě. To mi ještě nikdo nikdy neřekl – kecám. „Myslíš, že bude Simone s tím sexoušem ještě ve stájích?“ Z myšlenek na téma Bill mě už bolela hlava.
„Já-to-nevím!“ Přecedil jsem skrz zuby pomalu a zřetelně, aby porozuměl každému slovu dobře.
„Doufám, že jo.“
„Drž už hubu!“ štěknul jsem po tom debilovi rozhořčeně. Přinejmenším mě unavuje. Ne… přinejmenším mě sere! A to sakra hodně.
„Někdo se nám zlobí.“ Zasmál se. Měl jsem chuť rozbít mu hubu, jestli se neuklidní. Směje se mi do očí?
„Naposledy tě varuju.“ Zavrčel jsem na jeho konto.
„Už jsem zticha.“ To bych ti radil.
Po té, co jsme došli do stájí, nikdo už v nich nebyl, jedině dobře. Nasadil jsem Sammaelovi univerzální sedlo, Nylonový podbřišník, uzdečku a otěže a vyvedl jej před stáj. Musel jsem čekat na toho idiota, který si lámal hlavu, jakou uzdečku a kam nasadí Saurielovi. Opravdový kretén. Vrátil jsem se, když už jsem čekal nejmíň deset minut do stájí, že mu pomůžu, jinak bych si dnes nezajezdil, což by mě mrzelo. Už se těším, až ucítím chladný osvěžující vítr ve tváři, ve vlasech a prostě všude. Těším se na tu rychlost, kterou ze sebe Sammael dokáže vydat, a na jeho vznešený klus.
„Tomí! Pomůžeš mi? Ten nánosník je nějakej vadnej.“ Ne ten nánosník, to ty jsi vadný!
„Dej to sem! Není vadnej… je malej, protože tenhle je Kentaurův, vole.“ Otráveně jsem zašel do sedlovny pro správný a vrátil špatný na své místo. Když jsem našel, pro co jsem přišel, pohled mi zavadil o okno s mřížemi dost daleko od sebe, z kterého šlo vidět na kopec vedoucí na pastvy. Všimnul jsem si Simone, pak Hayley a nakonec Billa. Vypadalo to, že je Hayley šťastná, že ho vidí. Díval jsem se na celý děj, naklonil jsem hlavu a pootevřel ústa. To si ho tak oblíbila? Kdy?
BILL
Čekali jsme, než se Tom vrátí a čekali a čekali… čekali, ale dočkávali jsme se akorát řechtání a ržání hřebců. Už jsem si myslel, že si lehnu na zem a usnu, když se najednou otevřely mohutné dvoukřídlé dveře stáje. Nevycházel náhodou druhou stranou? To je jedno, za to, že jsem si nudou povídal s jedním z vraníků, ho nebudu mít rád.
Zvedl jsem se z balíku slámy, na kterém jsem posedával již nějakou dobu s bradou opřenou o dlaň a odstoupil od boxu toho ukecaného koně hned, co dovnitř vešla nějaká osoba, ale Tom to nebyl. Jedině, že by Tom byl drobná hnědovláska se zelenýma očima… zelenýma očima… těma zelenýma prázdnýma očima. Tak tohle mi nedělejte! Mami, kam jsi mě to jen zatáhla, co mě tu ještě čeká? Prvně dredař, který ve mně vyvolal divný, příjemný… divný pocit, a pak holčička, kterou dva roky hledám! Holčička z nemocnice. No to mě mrdněte pánvičkou po hlavě.
Přistihnul jsem se, jak na zelenookou dívku zírám jako ten největší idiot a ona div nedostala infarkt. Upustila tác s – co to je? – a dívala se na mě podobným způsobem. Simone z toho zírání, které už jednou zažila, musí být taky zmatená.
„Bille?“ Vydechla překvapeně dívka. Zná moje jméno? Jistě, že zná, když se mnou trávila veškerý čas v nemocnici. Nevýhoda pro mě, já byl v kómatu a těžko si něco vybavím. Ji si vybavuju čtyři roky – od doby, kdy jsem ji poprvé spatřil. Je tak krásná.
Hnědé rovné vlasy jí padaly na opálená ramena a táhly se dál do výstřihu bílého tílka zavázaného kolem útlého krku. Když se zářivě usmála, myslel jsem, že se rozpustím, jak je sladká! Ve tvářích se jí vytvořily roztomilé ďolíčky a pronikavé velké oči jí zajiskřily. Pootevřel jsem rty a nebyl schopný téměř ničeho. Dokonce jsem zapomněl, jak se dýchá. To… to je ona. Je tady a je opravdová, není to jen sen. Tohle je nejšťastnější den mého života hned po dni, kdy mi dala mamča život. Nemůžu tomu uvěřit! Čekal jsem dva předlouhé roky, než ji znovu uvidím. Tentokrát neutekla, právě naopak se mi vrhla kolem krku a mumlala: „To jsi ty.“ Překvapilo mě to tak, že jsem se nedokázal hodnou chvíli ani jen hnout.
Probral jsem se a objal ji kolem pasu, načež jsem se začal culit jako sluníčko na hnoji, nemohl jsem jinak, ten úsměv se mi vkradl na tvář úplně spontánně a ne a ne odejít.
„Páni. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidíme. Wow, ty jsi vyrostl.“ Spustila za stálého usmívání užasle. Neuvidíme? Jak to myslí? Ale vždyť je to jedno. Ono je všechno jedno, když jsem ji konečně našel. Mamča ji našla. Děkuju, mami, jsi poklad. Kdybys tak věděla, jak moc jsem ti v tento moment vděčný za to, že jsi mě sem dokopala.
„Takže vy se už znáte?“ Zeptala se překvapeně Simone.
„Neznáme.“ Vyhrkla hned dívka a roztomile zakroutila hlavou. Chudáček Simone, musí z toho být naprosto vedle. Určitě však ne víc, než já.
„Tak proč… jakto… co?“ Zakoktala se mamča a těkala po nás očima.
„To je nadlouho. Zkrátka jsme se už dřív viděli, ale to už je dlooouho, že Billy?“ Vysvětlila mamči, a pak se na mě slaďoučce uculila. Culí se vlastně sladce pořád. Je tak energická, veselá a usměvavá. Je… dokonalá, troufám si říct. Konečně už není jen můj sen. Stala se opravdovou. Už mi neuteče, neztratí se mi.
Počkat…, takže se vyléčila? Je zdravoučká a živoučká… opravdu hodně živoučká. Jako rybička… nádherná rybička. Jen jsem kývnul dívce na odpověď. Přeju si znát její jméno, v tento okamžik, nejvíc ze všeho na světě. Ne… přeju si nejvíc ze všeho na světě znát vše o ní, proč mě navštěvovala a… prostě vše! Jak blbé by bylo zeptat se: „A jak že se vlastně jmenuješ“?
„No vidíš to, a to jsi sem se mnou jít nechtěl.“ Mávla mamča rukou s úsměvem. Já vím, mami. Jsem holt idiot.
„To není pravda.“ Kecal jsem s očima přilepenýma na dívce. Díval bych se na ni i celý den, kdybych směl. Zatím jsem ještě neviděl hezčí dívku, než je ona. Neviděl jsem hezčí úsměv, krásnější vlasy, tělíčko, oči, hned po těch mých jsou to nejhezčí oči na světě! Dělám si srandu… ještě Nath a mamča mají krásné oči. Ne teď vážně, opravdu jejím očím není co vytknout. Jako jí celé.
„No… Tomovi se udělalo zle, tak vás provedu za něj. Prý už jste to tady okoukali.“
„A je v pořádku?“ Začala si okamžitě dělat starosti Simone. Jak říkám pořád a stále – moje maminka se nezapře. Popravdě mě to taky docela zajímalo. Nevypadal však, že by se necítil dobře. Myslím, že by se cítil nějak nemocný.
„Teď už vím, že je.“ Odvětila hnědovláska. To jsem nepochopil. Ne jediný, Simone se na mě nechápavě podívala, jen jsem pokrčil rameny.
„Sakra to jídlo!“ Vyjekla najednou do ticha dívka a rozeběhla se k – dalo by se říct – vratům. To jsem taky nepochopil, až jsem si vzpomněl, jak upustila dívka tác s něčím na zem. Takže to něco bylo jídlo, jo? No… rozhodně to tak nevypadalo. Každopádně, když si dívka dřepla k zemi a začala poklízet s úšklebkem to… rádoby jídlo, rozešel jsem se bez dlouhého otálení k ní, abych jí pomohl. Ano, jsem pravý gentleman. Ten největší.
Dřepnul jsem si k ní a uklízel tu s prominutím sračku. Fujky! Hnědovláska se na mě podívala a po chvilce se mile usmála na znamení díku. Tak za tohle mi to stojí. Navíc za to, že pustila tác, můžu i já, no ne? Nemám ji děsit. Potom, co jsme to vše uklidili a vyčistili, musela dívka zajít pro nové krmení. Tak jestli tohle koně jedí, tak to je krutý. Mňam, mňam.
„Takže…“ Prolomila Simone ticho.
„Odkud Hayley znáš?“
„Koho, čeho? Hayley? Ona… ona… je Hayley? Ta Hayley?“ Vykoktal jsem. Tak to je hustější než koňská strava. Ona je Hayley a Hayley je ona a ona je Tomova sestra a Tomova sestra je plachá Hayley… a… a já asi omdlím.
„Ty ani nevíš, koho objímáš.“ Zasmála se mamča, ale já stále čuměl překvapeně do země.
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Chudák Tom je poriadne popletený a schizoidný 🙂 dúfam, že ho to prejde. Stretnutie Hayley s Billom bolo rozkošné:) Teraz už Bill asi nebude chcieť odísť, dúfam:)
Veľmi pekne ďakujem za peknú kapitolu:)
Chudák Tom.. nemá to veru ľahké 🙂 Ale to spomínanie sa mi páčilo, aspoň mi objasnilo nejaké veci 🙂
No a Bill, myslím, že teraz už nebude chcieť len tak odísť, za čo som síce rada, ale neviem, čo si myslieť o tých jeho myšlienkach o Hayley.. no uvidíme, čo sa tam všetko zomelie 🙂
Uf, doufam, ze se Bill nezamiluje do Hayley 😀 Tom je chudinka trochu vypleskly z toho vseho, navic ten otravny blondaty pakos… 😀 divim se, ze se Tomovi chce tahat se s nim na vyjizdku. Ale je pravda, ze to setkani Billa a Hayley bylo roztomile jak psala Zuzka 🙂 jsem zvedava jak se to vyvine 😉 dekuji za dil 🙂
Je to čím dál víc zamotane povídka se mi moc líbí.
To Tomovo vzpomínání bylo strašně krásné 🙂 Moc se mi líbí ta představa malého Toma, jak chodí navštěvavat Billa 🙂 Navíc mi to taky objasnilo některé věci. Ale teda ještě nevím, co si myslet o tom, že jsou kluci dvojníci…to jako dvojčata a nebo ne? 😀 No, snad se to brzy dozvím 🙂 A co ta Lea? Ta je taky nějaká trochu zvláštní, ne? 😀 Noooo, v téhle povídce je ale tajemna 🙂
A setkání Hayley s Billem bylo hezké 🙂 I když se mi moc nelíbí, jak moc se Billovi Hayley líbí 😀 Snad se nám do ní nezamiluje. Ještě přesně nevím co si o tomhle všem myslet, ale ono se to dalšími díly poddá 🙂
Děkuji za díl 🙂
No to je masakr tohle…
Nejdříve jsem se rozplývala nad Tomovou krásnou vzpomínkou, ale pak jsem se zamyslela nad tím, že se Tom vlastně do Billa zamiloval už tenkrát. A teď se za to sám na sebe zlobí a já nevím proč. A Billův zájem o Hayley se mi moc nelíbí, je až příliš blízko k tomu se do ní zamilovat. Jak ji uviděl, na Toma dočista zapomněl, ach jo…