autor: Dietřisko & Kentaur
Dobývat svět
Bill
Když mě ten kluk opustil pouze po svém vlastním uspokojení, moc mě to nepotěšilo.
Ještě že je má pravá ruka stále se mnou. I nyní vše napravila.
Ve velmi dobré náladě jsem vyšel z koupelny a zamířil na chodbu, odkud jsem slyšel hlasy. Došel jsem až k tomu klukovi a zezadu ho obejmul. Chlápek, který nám přinesl jídlo, zrudnul a začal koktat.
„Já… Já… Už… Asi p-půjdu…“ Otočil se a běžel pryč.
„Počkejte, já vám nezaplatil…“
„Jídlo zdarma,“ prohlásil jsem spokojeně.
„Co to děláš?!“ Otočil se a vztekle se na mě podíval. Mám hračku, tak si hraju, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic. Jen jsem na něj mrknul a šel se obléknout.
Vrátil jsem se do koupelny. Podíval jsem se do zrcadla a chvíli se obdivoval. Pak jsem usoudil, že jsem si zatím pohrál dost. Teď bude klid na rychlé dokončení té trapné mise. Oblékl jsem se a vrátil se za tím klukem. Najedli jsme se.
„Hmm, kde budu spát?“ zeptal jsem se.
„Dám ti na zem matraci,“ odpověděl suše.
„Proč?“ zaklonil jsem se.
„Proto,“ odsekl. No, já to přežiju. Udělal, jak řekl. Ani mi nepopřál dobrou noc. Z toho jsem byl opravdu smutný.
„Loki?“ ozval se tiše, když už jsem si myslel, že spí.
„Hm?“
„Zapomeneme na to, co se mezi námi stalo?“
„Jak chceš.“ Mně to problém nedělalo.
„Fajn. Tak dobrou.“
Ráno jsem se vzbudil dřív než ten kluk. Sedl jsem si na té matraci, kterou mi zapůjčil, a slastně se protáhl.
Vstal jsem a šel si ukrást něco k snídani. „Policeman, policeman, policeman Benz,“ zpíval jsem si tiše. Cestu do kuchyně jsem našel celkem rychle. Možná šlo o můj přirozený talent. Prohledal jsem všechny zásoby toho kluka.
Po chvíli jsem objevil všechny důležité věci patřící do toustů. Dokonce i toustovač. Byl jsem na sebe hrdý.
„Uero omeera, uero omeera, meirei da, boy! Fueru uirusu nenrei nanbo…“ zpíval jsem si, zatímco jsem mistrně sestavil toustové pyramidky a zapojil čarovný přístroj do elektriky. Opřel jsem se o linku – litoval jsem, že se nemůžu vidět, protože mi to určitě hrozně slušelo – a čekal, až se toustovač zahřeje. Ach ano, konečně jsem se dočkal! Mohl jsem tam své budoucí jídlo strčit a taky jsem tak učinil.
Abych vyplnil dobu dalšího čekání, začal jsem vyrábět další pyramidky. Ty měly být pro toho kluka – abych mu vynahradil to, že jsem mu vyčóřil jídlo. Doufal jsem, že bude mít radost.
Tom
Když jsem se ráno vykopal z postele, uslyšel jsem z kuchyně nějaký rachot. Podíval jsem se vedle své postele na matraci. Prázdné. Ale ne! Tiše jsem zaúpěl a neochotně opustil svůj zahřátý pelech. Doběhl jsem do kuchyně. Loki postával u linky a něco tam kutil.
„Co děláš?“ zeptal jsem se opatrně. Otočil se a zářivě se usmál.
„Snídani.“ Přistoupil jsem k němu blíž a nahlédl mu přes rameno. Vypadalo to na toasty.
„A co tě dovedlo k tomu, abys začal vařit?“
„Hlad,“ zašklebil se.
„Uh,“ vydechl jsem. Loki se po chvíli slavnostně obrátil a podal mi krásně nazdobený talíř s jídlem. Musel jsem uznat, že se mu to povedlo. „Děkuju,“ broukl jsem. Sedl jsem si ke stolu a on se uvelebil naproti mě.
„Dobrou chuť,“ popřáli jsme si navzájem. Po jídle jsme si zašli do koupelny a nakonec zůstali sedět v obýváku.
„Asi bych měl jít do práce,“ řekl jsem zamyšleně.
„Zamítá se. Ty jdeš se mnou,“ mrkl na mě Loki.
„Fajn, ale musím aspoň dát vědět panu Lynettovi.“ Vytáhl jsem mobil a napsal krátkou smsku, ve které stála jen rychlá omluva s vysvětlením. Loki se na mě chvíli zkoumavě díval, ale nic neříkal. Olízl jsem si suché rty a vtom jsem si vzpomněl na včerejší večer. Sklopil jsem hlavu a snažil se splynout v okolí. Tamta věc se prostě neměla stát. Jen mě to v něčem utvrdilo. V něčem, co jsem si za žádnou cenu nechtěl připustit.
„Tak půjdeme?“ podíval jsem se na Lokiho.
„Klidně,“ pokrčil rameny a zvedl se.
„Ještě si zabalím pár věcí,“ zamumlal jsem a zmizel ve vedlejším pokoji.
Něco s sebou bylo nezbytně nutné. Schoval jsem si mezi své věci i ten kouzelný meč. Když jsem se vrátil s batohem plným jídla, nějakého oblečení, peněz a dalších užitečných věcí do chodby, Loki stál opřený o malou skříňku. Jen si přes sebe přehodil svůj plášť a byl připravený k odchodu. Nějakou dobu jsem ho zamyšleně zkoumal. Možná jsem byl blázen. Normální člověk by něco takového jako se prostě sebrat a jít někam s cizincem neudělal. A už vůbec ne po tom, co by zažil tolik věcí mimo tenhle svět, ale já jsem se těšil. Zase jsem mu mohl být nablízku, a to bylo to hlavní.
„Možná by bylo lepší, kdybych ti půjčil nějaký normální oblečení, samozřejmě nic proti tvýmu stylu, ale takhle budeš budit přílišnou pozornost.“
Bill
„Ts, já jsem nápadnej už jen tím, jak jsem sexy. A navíc – tvoje prdel je taky nápadná,“ dodal jsem uraženě.
„Cože?! Co si to dovoluješ, ty egoistickej úchyle?!“
„Já? Egoistickej? Úchyl? Jak můžeš něco takovýho říct, spratku?!“
„Jakej spratek?! Já jsem dospělejší než ty… ty zabedněnče!“
„Nechám tě shořet na místě, protože na ufňukaný děcko si prostě moc dovoluješ!“
„Ty prostě nedokážeš unýst pravdu, narcisáku!“
„Co?! Že tě hodim z vokna!“
„Tak to zkus, srabe!“
„Já a srab?! Ty seš srab! Já jsem boží a vůbec bych se s tebou nemusel zahazovat!“
„Můžeš jít, nikdo ti nebrání!“
V tu chvíli nám došlo, jak nesmyslná naše hádka je.
„No, prostě si nechám svý hadry a je to vyřešený,“ ukončil jsem to.
„Fajn,“ zabručel ten kluk.
„Tak, můžeme jít. Jo a mimochodem…“ Zezadu jsem k němu přistoupil a chytil ho za zadek. „Tvoje prdel není velká. To byl jen vtip.“
„Pusť mě, úchyle!“ prsknul.
„Já tě nedržííím,“ protáhl jsem.
„Tak pusť moji prdel,“ řekl suše.
„Dobře!“ Zvedl jsem obě ruce nad hlavu, aby viděl, že už se ho nedotýkám.
A tak jsme konečně vyrazili. Neměl jsem žádné přesné rozkazy, odkud máme začít. Vytáhl jsem atlas světa.
„Teď jsme ve Woodbridge,“ začal jsem.
„No nekecej,“ zašklebil se ten kluk.
„Připadáš si inteligentněji než já?“ povytáhl jsem obočí.
„Většinou jo,“ zamumlal. Ignoroval jsem ho a pokračoval v plánování cesty.
„Teď bysme mohli nejdřív do Skotska, že? To je nejblíž.“
„Myslíš, že bude tak blízko?“ divil se ten kluk.
„To je blízko pro nás. V podstatě může být kdekoliv.“
„I tady?“
„Ne, tady ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Všude pod zemí jsou magické žíly. Ta nejhlavnější tady vychází ze…?“ zatvářil jsem se jako učitel při zkoušení.
„Sutton hoo?“ odpověděl váhavě.
„Správně,“ zatleskal jsem. „Takže, nic s černou magií tady dlouhodobě být nemůže.“
„Aha, už chápu. A kam tedy půjdeme?“
„Na ostrov Skye. Je pravděpodobné, že se naše čórka Ničitelů schovává na nějakém takovémhle mýtickém místě.“
„A jak se tam dostaneme?“
Zvedl jsem hlavu a dlouze se na něj podíval. „Letadlem?“
„Fakt? Já nevěděl, že bohové lítaj letadlama,“ vykulil oči.
„A jak, na pegasech? Moc se díváš na Minimax,“ poučil jsem ho. „Tady blízko je letiště, ne? Ve Wattishamu. Tam můžem dojet vlakem.“
„Jo, dobře.“ Pořád vypadal dost zaraženě.
„Tak, jdeme na to!“ Schoval jsem mapu a vyrazili jsme na nádraží.
„Za čtvrt hodinky bysme tam měli bejt,“ zahlásil jsem. Vlak právě přijížděl do stanice. „Skvělý načasování. Řekni sbohem tvýmu dosavadnímu domovu a vydej se se mnou dobývat svět!“
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Vyčóřil jídlo a čarovný přístroj 😀 Ten Loki je vážně božácky boží bůh lsti 😀 A ta jejich hádka byla prostě cool 😀 !Já jsem nápadnej už jen tím, jak jsem sexy." :DDD Ten Loki mě jednou zabije 😀 "Je pravděpodobné, že se naše čórka Ničitelu…" , "Já tě nedržííím." Znovu a znovu úúžasnej, vtipnej díííleček <3 :
Loki opäť valil na plnej čiare. Na tých jeho hláškach sa proste nedá nesmiať 😀
Vďaka za ďalší kúsok príbehu.
Soucítím s Tomem. Taky jsem byla překvapená, že poletí 'pouze' letadlem 😀
Loki je stále více božsky boží 🙂
Ty Lokiho hlášky ty nemaj chybu kde na ně chodíte.
No… 😀 Celkem zajímavý díl, už jenom tím, že v tom vidím vás dvě 😀 Samozřejmě originální a nezapomenutelné hlášky, už jenom čekám na větu "On mě napad!" 😀
Tím chci jenom říct, že jak moc božsky boží bůh Loki, tak moc je božsky boží i naše Dietřísko a pak je tu samozřejmě Kentaurka, no 😀
Já se z toho Lokiho zbláznim 😀 Jak si o sobě myslí, jak se hezky prohlížel a tak 😀 Fakt k zbláznění ten člověk… tedy pardon, bůh 😀
A líbí se mi, jak už si Tom taky nenechá všechno líbit a pomalu vystrkuje růžky. Jen tak dál :))
Moc moc moc se těším na další díl 🙂
áááááách ostrov Skye :d jednu krásnou sérii knížek mi to místo připomnělo 😀
Loki mě nepřestane udivovat 😀 Jak se vrátil do koupelny a prohlížel se a ještě se obdivoval 😀 😀 😀 Holky, vy mě fakt pokaždé dostanete!!! 🙂
Jinak je mi Toma líto. Úplně jsem koukala, když Lokimu řekl, že na všechno co bylo zapomenou. Že by se Tom začal zamilovávat? 😮 Je mi to líto, protože Loki ho pořád bere jenom jako hračku. Ale pevně doufám, že jak teď budou pořád spolu, tak že se to změní 🙂
Jinak se už moc těším na tu jejich misi 🙂 A stejně jako Tom, i já jsem byla překvapená, že poletí letadlem 😀 😀 😀 To asi nečekal nikdo z nás 😀
Děkuji za super díl 🙂