autor: Tina
A je tady konec. Možná vás překvapilo, že desátým dílem povídka končí, ale já prostě neumím příliš natahovat děj. Každopádně doufám, že se vám aspoň trochu příběh o Draculovi líbil. Chtěla bych poděkovat všem, kteří komentovali. Vaše komentáře pro mě byly odměnou a moc si jich vážím. Takže si užijte poslední díl a já přeji hezké čtení. Tina
„Já věděla, že tě odněkud znám.“
„To přece… to ale přece nejsem já, kdo to je?“ Pohlédl na Violet, když jeho uši dlouho neslyšely odpověď a viděl její zamračený výraz v obličeji.
„Jistě, že to nejsi ty, tupče, ten obraz byl namalován ještě mnohem dřív, než ses narodil. Už vím, odkud jsem si tě s tímhle spojila. Jednou jsem ho objevila. Tenkrát se Thomas hrozně rozčílil a následující den už nebyl na svém původním místě, přestěhoval jej jinam, abych se na něj nemohla znovu podívat. Nedbal mých otázek, vždycky mi jen nepříjemně odsekl, a tak jsem to vzdala a brzy náš vztah upadal do hlubin temnot, až jsme už prakticky neměli důvod být spolu. Tedy já ano, on již ne. To vše kvůli němu a teď i kvůli tobě!“ vztek jí čišel z očí a každé části jejího těla. Chtěla udeřit, zakousnout, chtěla zabít!
William neměl nejmenší tušení, co se tady vlastně děje a kdo je ten mladík na plátně tak děsivě jemu podobný. Vždyť byli jako dvojčata, s rozdílem délky vlasů a oblečení. V hlavě se mu rodilo tolik otázek, až z toho vyvodil závěrečnou otázku. Je Thomas s Billem jenom kvůli této téměř identické podobnosti?
V pracovně zůstal zbytek dne i noci, upírajíce své oči stále na ten velký obraz. Snažil se přijít na nezjistitelné, zachytit jakoukoliv indicii z malby, která by mu pomohla rozlousknout tuto záhadu. Z toho veškerého zírání a přemýšlení usnul.
Dracula se vrátil ze své cesty uprostřed noci. Vše skončilo předčasně dříve, a proto chtěl svého milého překvapit, ovšem to, co jej čekalo doma, si nechtěl ani představit. Objevil Williama spícího před obrazem. Šok střídal zoufalství a vztek. Tohle bylo hodně špatné, ovšem nechtěl mladíka budit, a tak jej něžně odnesl v náručí do postele a následně spěchal dolů do laboratoře za profesorem. Vletěl do laboratoře jako vichr, tušil, že profesor bude bádat i takto pozdě do noci a nepůjde domů. Častokrát zde strávil i noc. Objevil jej, jak spí na lehátku, kde obvykle lehával on sám, pokud se jednalo o nějaké pokusy.
„Profesore, vzbuďte se. Stal se hrozný malér, no tak, profesore, vstávejte.“ Jemně s ním zatřásl, ale profesor se ani nehnul a jeho oči byly stále zavřené. „Bože, ten má spaní, no tak, profesore, vstávejte!“ ani větší zatřesení s ním nepomohlo a následně si král začínal uvědomovat ten fakt. Snažil se profesorovi nahmatat puls na ruce i krku, ale neúspěšně. Tak jej jeho dlouholetý přítel nečekaně opustil. Přitom s ním ještě ráno, než odjížděl, hovořil. Byla to rána tak obrovská, až se i sám upír musel posadit do křesla. Vždyť on měl toho staříka tolik rád, byl jeho jediným a skutečným přítelem. Jeho rady a moudrá slova mu vždy vlila energii do žil, ale teď, jako by se vše vytratilo. S ním odešlo i jejich přátelství a vše se začalo hroutit.
Rozhodl se královsky postarat o jeho tělo. Zavolal lidi z pohřební služby, kteří si odvezli profesorovo tělo. Hodlal jej důstojně pochovat tak, jak si za ta léta, co zde strávil, zasloužil.
Následující den byl dnem hrůzy, zkázy a problémů. Poněvadž jen co Bill otevřel svá krásná hnědá kukadla, požadoval vysvětlení, co se obrazu týkalo, a celé této maškarády, jak to nazval. Thomas raněn přítelovým tak náhlým odchodem, snažil se jemně a hlavně bez vzteku vysvětlit vše, co před Billem tolik skrýval. Pověděl mu vše o Isidorovi, jenž byl na obraze, o lásce, kterou k němu choval, o jeho náhlém odchodu. Vypověděl mu všechny své výčitky a dobrovolně se přiznal k tomu, že jejich vztah má něco společného s podobou Williama a Isidora.
„Bille, věř mi, že tebe nemiluji jen proto, že jsi Isidorovi tolik podobný. Přiznávám, při prvním pohledu tomu tak bylo, ale poznal jsem, že jste vlastně dost odlišní a já tě miluju pro to, jaký jsi.“
„Jak ti teď můžu po tom všem věřit? Proč? Vždyť je to jasné jako facka. Kdybych vypadal jinak, nikdy bys mou žádost nepřijal. Odmítl bys mě stejně jako všechny ostatní, co s tebou chtěli mluvit. Odpálkoval bys mě jako tu reportérku a vsadím se, že bys mě nechal i vyvést z toho večírku. Proč jsi mi to neřekl hned na začátku? Pochopil bych to, ale teď? Nejsem si jistý, jestli to zvládnu.“ Thomas mlčel, neříkal vůbec nic, byl životem a osudem opět stržen na zem a zadupáván svou vlastní láskou.
„Co tedy po mně chceš? Ano, udělal jsem chybu, měl jsem ti o tom říct, ale obával jsem se právě této reakce. Obával jsem se toho, že mě opustíš, a ta muka jsou nepředstavitelná. Když musíš věčně žít bez toho, koho skutečně miluješ a postupně ztrácíš lidi, na kterých ti záleží, a sám nemůžeš zemřít. Ani svou ani cizí rukou. Nemáš tušení, jak trýznivé to je.“ Hleděl mu zpříma do očí. Hledal v nich pochopení, ale nenašel ho. Viděl jen odsouzení k tomu, čemu se tolik bránil.
„Máš pravdu, nechápu to. Nikdy to nepochopím. Nejspíš bych měl odejít, nejsem si jistý, jestli tohle jen tak skousnu.“
„Williame, prosím. Nedělejme z toho tragédii pro nás dva. Přísahám, mé city jsou ryzí, nejsou Isidorem ovlivněný.“
„Já vím,“ bylo jediné, co mu odpověděl. Byl rozhodnut odejít a také odešel. Zanechal Draculu samotného tak, jako to učinil Isidor. Historie se opakovala a všechno se opět hroutilo. Jak dlouho jej bude Bůh za jeho provinění trestat? Copak neexistuje nějaké vykoupení, které uleví jeho už tak znavené mysli?
Uběhly týdny, kdy mladý archeolog odešel a Violet stále zůstávala v domě a vnucovala se Thomasovi, protože konečně dosáhla svého. Vyštvala toho zmetka z domu.
Usadila se vedle něj na pohovku ke krbu, kde plápolal rudý oheň, pohladil jej po tváři a vlasech.
„Už na něj nemysli. Je hloupý, že jen tak náhle odešel. Jsem tu s tebou, pomohu ti zapomenout.“ Pohlédl na ni prázdným pohledem a cítil její prsty hladící jeho tvář.
„Odejdi, odejdi odsud a už se nikdy nevracej.“
„Prosím? Proč bych měla odejít? Nenechám tě samotného, chci být s tebou, copak to nechápeš? I přes všechno zlé, co se událo, tě stále miluju, můj králi.“ Při tomto oslovení vzplál Thomas novým a mnohem silnějším vztekem. Jediný, kdo jej takto směl oslovovat, byl Isidor.
„Já už nejsem král. Odejdi, hned teď, než se ti něco stane. Než utnu jednou pro vždy tvůj bezvýznamný život!“ Vstala a zpříma čelila jeho vzteku i osobě, jako kdyby před sebou měla neviditelný štít.
„Ovšem. Posloužila jsem ti a nyní už nejsem potřeba, že ano? Uvědomuješ si, jak moc jsi mě ranil? Já ti dala celé své srdce a tys jej rozlámal a zadupal do země, protože ti má láska nebyla dostatečně dobrá. Protože to kvůli němu jsi mi nikdy nenabídl sňatek.“ Ukázala prstem na obraz, který nebyl schován za posuvnou stěnou knihovny. „Někoho jsi ztratil, a proto abys na chvíli utopil svůj smutek, jsi využíval druhé po celá léta. Zabil jsi už tolik lidí a nikdy ses neohlížel na druhé, jen na sebe. Stvořil jsi sobě podobné, kteří na půl žijí a na půl jsou mrtví, jen abys nebyl sám, ale bylo to k něčemu?“
„Ty si neuvědomuješ, jaké to je přežívat v zatracení!“
„Ale ano, uvědomuji. Vím to až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Odejdu, rozumím, že tebe už nikdy nezískám, tak si zde zůstaň. Osamocen na základě svých vlastních chyb a nechej dále svou ztracenou duši hnít a trýznit, jak je ti libo.“ Toto byla její poslední slova, která mu věnovala. Poté se otočila na podpatku a odešla už navždy.
A co nyní? Bez přátel, bez lásky s mizerným a nikdy nekončícím životem.
Den byl ponurý už od samého začátku, stejný s náladou panující v domě. Déšť střídal vítr, který drsně čechral vlasy a štípal do tváří. Byl krutý a nemilosrdný. Domem se rozezněl zvonek, zvuk se nesl tichým prvním sálem a pomalu se ztrácel v chodbách. Byla již noc a služebnictvo už bylo v postelích, proto si Thomas otevřel sám. Překvapením pro něj bylo, když spatřil Williama smáčeného od hlavy až k patě. Kapky vody stékaly po jeho tváři z vlasů a hlavy a oblečení do sebe nasáklo tolik vody, kolik zvládlo.
Thomas mu ustoupil, aby mohl vejít dovnitř.
„Kde ses tady vzal? Vždyť to vypadá, že se venku čerti žení.“
„Jezdil jsem po okolí, protože jsem nemohl sedět doma, až mi vypovědělo auto u zatáčky. Už jsem ho nenastartoval, tak jsem šel pěšky. A taky jsem chtěl jet za tebou.“
„Měl jsi zavolat, poslal bych k tobě někoho.“ Vzal jej za studenou a mokrou ruku a vedl ho ke krbu, aby se ohřál, a také mu chtěl donést suché oblečení.
„Cestou k tobě není nikde signál, zapomněl jsi?“
„Vlastně ano, promiň.“ Vedl jej dál, aniž by se mu podíval do tváře.
„Tome, počkej, musím ti něco říct,“ zastavil jej a otočil si ho k sobě. Zahlédl v jeho očích prázdnotu a jakousi ztracenost. „Choval jsem se jako idiot. Neměl jsem jen tak náhle odcházet. Isidor je minulost a já vím, že ho pořád miluješ. Ale také vím, že miluješ i mě. Moje city k tobě jsou taky ryzí, vždycky byly a nikdy se nevytratily.“
„Ano, je to pravda, miluji tě. Tebe jako Williama, ne tebe jako Isidora.“ Pohladil jej oběma dlaněmi po tvářích a věnoval mu dlouhý procítěný polibek smíření, kdy se vše dobré opět vrátilo a to zlé bylo zažehnáno.
„Půjčíš mi nějaké oblečení? Nepříjemně se to na mě lepí,“ zasmál se tiše Bill.
„Ovšem, jen pojď,“ oplatil mu Thomas úsměv a byl neskutečně rád, že to takhle dopadlo.
Když se však dostali do ložnice a Dracula vybíral vhodné oblečení pro svého milovaného, nevšiml si, že se za ním zatím celý svlékl a vyčkával. Když se poté otočil a spatřil jeho nahé tělo, málem všechno oblečení upustil. Přistoupil blíže k němu a prohlížel si jej. William stál na místě a mírný úsměv mu pohrával ve tváři. Nechal se sledoval a vychutnával si Thomasovy jemné doteky, které mu brzy věnoval.
Místo toho, aby se mladý archeolog oblékl, naopak svlékl i svého znovu získaného přítele a společně ulehli do postele, zaplavujíc jeden druhého nespočtem polibků a doteků, něžných a vášnivých přírazů, a vzrušené vzdechy naplňovaly celou místnost rozkoší.
Čas se dal kupředu, nelítostně uháněl na svém neviditelném koni kupředu a neohlížel se zpět. Den míjel den, měsíc míjel měsíc, až přešel jeden celý rok a čas se nehodlal zastavit. Byl to již jeden kompletní rok, kdy byli William a Thomas společně jako pár a jejich láska neutichala, byla stále stejná, ne-li ještě za tu dobu větší.
Projížděli se společně na koních lesem, jehož stromy byly vysoké jako hradní věže, možná ještě větší, a jejich koruny spojující se do sebe vytvářely nádhernou lesní střechu.
„Nikdy by mě nenapadlo, že skončím po boku upíra,“ usmíval se a společně seskočili z koní a přivázali je za uzdy, aby neutekli.
„A co takhle po boku svého milého?“ usmál se král a šel za Billem mezi stromy. Suché listí jim šumělo pod nohama. Bylo to tak nápadně podobné situaci před mnoha stovkami let. Vzpomínal a následoval Williama.
„Oddělil jsi krále od jeho stráže, pročpak?“ usmíval se panovník.
„Chtěl jsem být s tebou aspoň na chvíli sám a navíc, je to legrace.“ Zasmál se tiše a společně se s králem přikrčili za strom před stráží, která je volala.
„Takhle se král ale chovat nemůže,“ pronesl panovník, ale i tak se náramně bavil.
„Král může všechno.“ Odpověděl mu velice chytře Isidor a skočil na něj, aby se mu mohl přitisknout na rty. Společně dopadli do listí, panovník zády k zemi.
„Jak je možné, že takové pískle umí skolit takového bojovníka?“ Pohladil ho po tváři a tmavých havraních vlasech, které se mu neposlušně dostaly z culíku.
„Nejsem žádné pískle!“ zasmál se a hodil na něj hromádku listí. Rychle vstal a se smíchem začal před ním utíkat.
„Jak je možné, že král není schopen chytit takové ‚pískle‘?“ Smál se Isidor a jeho neposlušné černé vlasy mu vyklouzly z culíku úplně. Kaštanově hnědé oči mu zářily štěstím a radostí, když kličkoval mezi stromy, aby se králi vyhnul. Povykovali po lese jako malé ratolesti a je s jistotou jasné, že kdyby je viděl nějaký poddaný, řekl by si, že král je dětinský.
„Mám tě!“ překvapil mladíka, který chtěl vyběhnout zpoza stromu, ale král jej dřív chytil. „Takže, kdo tady neumí koho chytit?“ pověděl malinko zadýchaně. O mnoho více byl mladý černovlasý Isidor.
„Že vám to ale trvalo, milosti,“ utahoval si z něj a neustále se usmíval. Každému druhému by za tohle nechal král setnout hlavu, ale své drahé lásce ne. Místo zbytečných dohadů mu věnoval dlouhý polibek a mladík svému pánovi vytáhl z vlasů suchý list.
„Zbožňuji tě, můj králi,“ pověděl po chvíli již z vážností, která se pro krále hodila.
„Zbožňuji i já tebe, můj drahý Isidore. Celým svým srdcem tě miluji.“ Držel jej za jeho růžové tváře a vyznával mu tam v lese svou nikdy nevyhaslou lásku.
Sám si neuvědomil, že stojí na místě a jeho pohled byl ztracený v myšlenkách. Když pak vzhlédl, uviděl Billovu tvář a vykulený výraz. Rychle se však vzpamatoval a přistoupil k němu blíž. S každým krokem listí pod jeho nohama zakřupalo a zašustilo. Jemný dotek jeho ladné ruky na Thomasovu tvář byl v tuto chvíli velmi potřebný.
„Já vím, že ti chybí,“ pověděl něžně a Dracula si povzdechl. Pak však nechápavě opět vzhlédl. Nechápal, jak mohl mladý archeolog vědět, že myslel právě na Isidora, a pohledem ho vybízel k odpovědi. „Já to viděl, na co jsi teď myslel, byl jsem tam.“
„Jak?“ zeptal se Tom prostě.
„Přišlo mi, jako bys mě nechtěně vtáhl do svých vzpomínek, které jsou pro tebe důležité a jsou silné. Nestalo se to poprvé.“
„Proč jsi mi to neřekl už dříve?“
„Já… nechtěl jsem, aby sis připadal zle, že se ti takhle dostávám do soukromí nebo že mě do toho násilím zatahuješ. Tak to není.“
„Kolik jsi toho už viděl?“ zeptal se trochu zděšeně.
„Moc ne… ostatně to je jedno. Připadá mi pak, že tě mnohem líp znám. Připadá mi, že jsme spolu už dlouhá léta.“ Pousmál se a vtiskl mu na rty polibek.
„Netušil jsem, že tě do toho zatahuju. Vím o tom, že dokážu druhému vnutit ať už nějakou iluzi, vzpomínku nebo přelud, ale záměrně.“
„To je už jedno. Netrap se tím.“
Procházeli se dál lesem, ovšem v blízkosti koní, a atmosféra byla uvolněná. Bill po Draculovi pokukoval a pak po něm hodil hromádku listí. Zasmál se a začal před ním utíkat, jenže věděl, že jej rychle dožene, byl přece upír. Nejnebezpečnější predátor na zemi. Thomas si však dával na čas. Nevyužíval svých schopností. Házeli po sobě listí jako malé děti a pak si padli plni smíchu do náruče. Vysbíral z Billových havraních vlasů listí a s láskou si jej prohlížel.
„Potřebuju… tedy, chci tě o něco požádat.“ Zahleděl se po chvilce smíchu do jeho očí.
„Ano?“ usmíval se na něj Tom a políbil jej na rty. Jejich polibek se však prodloužil.
„Proměň mě,“ zazněla ta dvě slova tiše a přitom hučela tolik v upírových uších jako hlasitá siréna.
„Ne,“ tvrdě na něj pohlédl. „Víš, že bych pro tebe udělal všechno, ale tohle ne. Ne.“ Vrtěl hlavou a pustil jej. Obával se tohohle okamžiku, věděl, že jednou přijde, ale netušil, že tak brzy a nečekaně.
„Proč ne, Tome? Roky mi utíkají a já chci být navždy s tebou. Nechci, abys čelil věkům lidstva nadále sám. Chci jim čelit s tebou.“
„Ty netušíš, co po mně žádáš. Tohle by nebylo jen na pár chvil. Je to trvalé. Zůstane to s tebou na věky věků. Už nikdy nebudeš živý, budeš žít dál jen napůl. Jaká je tohle výhra?“
„Ale budu napůl žít s tebou a bude to navěky.“
„Tohle po mně nemůžeš žádat, Billy. Jak bych si mohl vzít zodpovědnost za tvůj tak nádherný život na svá bedra? Už bys nebyl člověkem, stala by se z tebe stvůra žíznící jen po krvi a zabíjení.“
„Já to takhle nevidím, Tome…“
„Ale měl bys, protože je to přesně takové, jaké ti to popisuji. Neproměním tě.“ Zavrtěl tvrdohlavě hlavou a s odhodláním svůj slib dodržet, hleděl do jeho čokoládových očí. Očekával hádku a výčitky se slovy ‚proč ne?‘, připravoval si odpovědi na nadcházející otázky, které však nepřišly. Místo toho, aby se s ním jeho mladá láska začala dohadovat, jej William s jemností pohladil po tváři a pousmál se. Takovou reakci nečekal.
„Co to děláš?“ nechápal samotný král dávné říše.
„Zabíjím tvou tvrdohlavost svou něžností,“ pousmál se a vtiskl mu na rty dlouhý, líný a klidný polibek. „Já vím, že mě chceš chránit před celým světem i před tím, co po tobě žádám. Že mě chceš chránit před tebou samotným, ale tak to nejde. Já se nechci dívat na to, jak stárnu. Jak mi šediví každý vlas a přibývají vrásky. Nechci časem zemřít a způsobit ti další bolest. Jak dlouho pak budeš muset čekat, než potkáš někoho, jako jsem já, nebo někoho, jako byl Isidor? Nepřeji si, abys dále trpěl, už ne.“ Williamův monolog jej dojal a v podstatě i zlomil. Bylo pravdou, že část jeho sobeckého já si jej chtěla uchovat navěky, a proto bude proměna zapotřebí. Uvědomil si, že bylo nesmyslné se tomu bránit, i když se tolik snažil zachovat mladíkovu lidskost
„Nebude to příjemné. Je to bolestivé, zabijí to veškerý život v tobě.“ Pověděl snad ještě možná v naivní snaze, že by jej bolest mohla odradit. Mladý archeolog poznal ten zlom a velmi rychle pochopil, že Thomas k onomu činu svolí.
„To nevadí, vydržím to. Vydržím cokoliv, jen abych mohl být pak na věčnost s tebou.“
Tímto posledním slovem zpečetil čin, který si tak vydupal. Pravdou bylo, že trochu strachu v sobě cítil, ale odhodlanost jej přehlušila. Chtěl, aby to Thomas udělal, právě on měl být tím vyvoleným.
Nebylo to ovšem hned, jak si usmyslel. Samotný upír si dával hodně načas, než proměnu provedl. Pořád tak dával Williamovi čas, aby si to třeba ještě rozmyslel, i když k takovému rozhodnutí by nikdy stejně nedošlo.
„Jsem připraven,“ pravil Bill jednoho nepěkného odpoledně, kdy bylo zataženo a vypadalo to, že se každou chvíli strhne obrovský liják, poněvadž mraky byly husté a velmi tmavé. Thomas ve své pracovně sedíce na židli, nečekal, že za ním William přijde sám v tak nestřeženou chvíli a náhle nevěděl, jakou výmluvu, či námitku na to říci. Pravděpodobně už byl skutečně čas přivést jeho lásku na temnou stranu.
„Opravdu?“ zeptal se a bylo slyšet první lehké bubnování dešťových kapek na okenní tabulky, které postupně zesilovaly. Vstal ze židle a pomalu kráčel až k jeho milému. Zvenku se ozývalo vzdálené hřmění, jako by se snad pomalu otvíralo samotné peklo.
„Ano, jsem zcela připraven, už to nebudeme nadále odkládat. Jednou to stejně muselo přijít.“ Pověděl a zpříma hleděl upírovi do očí. Dušičku měl malinkou, ale statečnou.
„Dobrá tedy…“ pověděl šeptem Thomas, když přišel až k Williamovi a pohladil jej konečky prstů po tváři. Prameny černých vlasů zastrčil za jeho ouško a v tu chvíli proťal oblohu první blesk doprovázející burácivým hřměním.
Konečky prstů sjel po křivkách jeho ladného krku a cítil tu horkou krev. Jeho zorničky se rozšiřovaly a duhovky ztemněly. Políbil Billa na čelist a přistoupil ještě blíž, než svými tesáky proťal tu jemnou pokožku a zakousl se. V tu chvíli se jed dostával do jeho těla a on neodolal chuti jeho krve.
Přichytil si Williama za pas a tvář a nepřestával sát. Venku panovala bouře jako z hororu, jako by snad samotná příroda tušila, že další duše se vytrácí a rodí se nové temně stvoření. Ačkoli se proti tomu bouřila, nevyhrála, protože teď již nebylo cesty zpět. Thomas se nemohl odtrhnout od Billova krku, vítězilo v něm to zvíře tak dlouho skryté. Nyní se pral sám se sebou a se svou touhou po krvi. Už to začínalo vypadat, že právě ona zmíněná touha vyhraje, ale v posledním okamžiku se stihl odtrnout.
William byl sice lehce omámený, ale stále při vědomí. Nic se však nedělo. Očekával bolest, nebo něco tomu podobného, ale skutečně nic. S otazníky v očích pohlédl na samotného Draculu, který si otíral krev z brady a žádal vysvětlení.
„Neříkal, jsi, že to bude bolestivé?“
„Bude, nezačne to ovšem hned. Vše má svůj čas, musíš jen vyčkat.“ Zašel uvědomit sluhu, ať jsou připraveni. Jakožto jeden z jeho nejvěrnějších sluhů, věděl Adam o mnohém, stejně tak jako o naplánované proměně.
Do hodiny začínal mít Bill návaly horka a horečku. Jeho tělo se třáslo, protože jed prostupoval celým tělem a měnil jej velmi drastickým a bolestným způsobem.
Přibližně po čtyřech hodinách od kousnutí se z pokoje, kde byl Bill umístěn, ozývaly občasné výkřiky bolesti.
Třetí přihlížející osoba by snad mohla tvrdit, že je William šílený, nebo se šíleným stává, ovšem on se stával upírem. Rostly mu tesáky, pomalu a bolestně, jako dítěti jeho první zoubky. Oči měl temné jako démon a všechny smysly se zostřovaly. Padl jeden budík, který tikal v pravidelném rytmu a Williama tak přiváděl k šílenství. Mrštil s ním proti zdi takovou silou, jakou sám ani nečekal.
Thomas s tímhle vším počítal, byl na to připravený. Byl s Billem v pokoji až do konce jeho proměny, poznal jednoduše, že je již kompletní.
Poněvadž se služebnictvo střídalo v pokoji, aby vynášelo lavóry s vodou na obklady a utírání potu z čela, vracela se právě pro jeden služebná. Co však netušila, byl fakt, že ji William pozoroval svým temným zrakem a poslouchal pravidelný tlukot jejího srdce.
Když přistoupil blíž, přišlo mu, že z toho, jak slyší srdce pumpovat krev a cítí tu vůni mladé kůže, snad zešílí. Za normálních okolností by neublížil mouše, ale tohle nebyly normální okolnosti. Bez váhání se zakousl do dívčina mladého krku a hltal rukou krev jak smyslů zbavený. Tím byla proměna kompletní, zpečetěná, už nikdy nevratná.
Nechal dívku padnout k zemi a tmavé oči a krvavé rty se střetly s poloúsměvem na Draculově tváři. Tyhle oči a rty už patřily upírovi.
KONEC
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Chtelo by to druhou serii :3 moc pekny konec, hlavne ten konec, kdyz ho Tom promnenil :3 a budou spolu na veky 🙂 Hrozne pekne pises :3
Zvláštni povídka, ale pěkná 🙂
Nápis koniec ma doslova šokoval. Nečakala som, že to tak rýchlo skončíš, avšak som rada, že nakoniec ostali spolu a Tom Billa premenil.
Vďaka za zvláštne zaujímavú poviedku 🙂
Myslela som si, že táto poviedka skončí tak, že Dracula nejakým spôsobom umrie. Nečakala som šťastný koniec. Ale som celkom rada že budú naveky spolu:) Ďakujem za poviedku:)
Krásna povídka a také krásně a podle mé představy skončila.
Děkuju je to od vás milé 🙂
Super dílko ❤️ Tuhle povídku jsem cetla uz kdysi davno a opet u ni “musím” doplnit muj pochvalny komentik. Promin, ze az ted, ale lepsi pozde, nez vubec 😇. Jdu prošejdit dalsi počiny z Tveho pera 🙂!