Probouzíš ve mně vzpomínky
Nestávalo se moc často, aby se Bill zaobíral minulostí. Blok, který se mu vytvořil v hlavě, mu v tom po většinu času zabraňoval. Když už na zapovězená místa zabrousil, většinou se jednalo o příjemné věci. První jízda na kole, první obarvení vlasů, první CD Neny, návštěva v zoo a další věci. Jednalo se o záležitosti, které zahrnovaly především rodinu. Nyní však cítil, že minulost, která se mu odehrávala v myšlenkách, má i své stinné stránky. Že ne vždy bylo vše šťastné a radostné. Díval se na bílý strop a uvědomoval si, že bílá přestala být bílou a strop přestal být stropem. Najednou viděl sám sebe, jak stojí ve sněhu pod lampou a dívá se na kluka, který byl jen kousek od něj. Ani jeden se nehýbal.Bill byl podivně klidný, protože všechny emoce momentálně zažíval Bill, kterého viděl. Ne on. On byl v bezpečí ve svém pokoji a sledoval sám sebe jako ve filmu. Až teď si dokázal uvědomit čas, který uplynul v tu chvíli. Nebyly to hodiny a hodiny, kdy měl pocit, že není úniku. Byly to pouhé minuty, když se mladík před ním odhodlal a jemně pozvedl svou ruku. Pohyb však nedokončil, protože film na stropě Billova pokoje skončil. Zůstala jen mladíkova postava a ruka v půli pohybu. Jeho tvář se však rychle začala měnit. Bill přivřel víčka a viděl sám sebe sraženého k zemi, jak protivník v jeho mysli dokončil pohyb a tvrdá dlaň dopadla na jeho tvář. Surové dlaně násilně stiskly jeho útlá ramena a nekompromisně je přišpendlily ke špinavé podlaze. Nepamatoval si tváře svých nepřátel. Bylo jich tolik a on měl v očích tolik strachu a bolesti, která mu zabraňovala vidět jasně.
Ten, který jej uhodil, se k němu sehnul, a najednou vypadal tak velký. Nepřemožitelný, zatímco Bill se snažil schoulit do klubíčka. Jeho tričko bylo strhnuto z jeho těla a on cítil, jak se chlad přeplazil přes jeho hrudník a prach se nalepil na jeho záda. Šikovné prsty zatahaly za sponu pásku, za knoflík a zip a během chvíle z jeho těla zmizely i kalhoty. Hrubé dlaně se přemístily na jeho třísla zakrytá tenkými boxerkami. Sevřely látku na obou stranách v pěstech a nemilosrdným škubnutím byl kus oblečení převlíkán přes úzká stehna, kolena, lýtka, až polechtal kotníky a zmizel nadobro. Bill vystaven na obdiv všem zvědavým očím, pocítil ruce na svých stehnech, příliš blízko místa, o kterém měl rozhodovat pouze a jen on. Jen Bill měl rozhodnout, kdo tato místa uvidí, či se jich dotkne. Nikdo se jej však nikdy neptal, co on chce. Tato svoboda mu byla navždy odebrána. Stačilo jen mírné zatlačení na vnitřní stranu hubených nohou, mírný pohyb kyčlí a Billova mysl padla do černoty.
Přišel další záblesk. Další vzpomínka. Šel ze školy nebo do školy. Nebyl si už jistý. Hledal něco ve své tašce, když se mu pod nohy připletl patník, a on zakopl. Pád na ruku, kterou si omylem zkroutil pod tělo, byl dostatečně bolestivý. S usykáváním se vyškrábal na kolena, zapřel se jednou nohou o trávník a chtěl vstát, ale rána, která odněkud nečekaně přišla, jej znovu poslala k zemi. Matně slyšel rozezlenou připomínku, že když neumí chodit, nemá na ulici co dělat. Partička jej ještě několikrát uhodila, strčila do něj, sebrala mu věci a zbytek rozházela kolem. Bill měl pouze dvě starosti. Jak se dá dohromady, aby došel tam, kam mířil, a jak vysvětlí tátovi modřiny a bolestné usykávání. Budou na vině dveře? Schody? Nebo pád v tělocviku? Další lži? Stávalo se těžším a těžším otce obelhat. Začínal mít podezření, že se něco děje. Billovi zbývalo pouze jediné. Modlit se, aby se to otec nikdy nedověděl a on nemusel mít strach, že pokud by otec začal něco řešit, přijde o život, nebo aby to přestalo a on mohl žít.
Musel být zahloubán příliš dlouho, protože příjezdová cesta byla odházená a kluk zmizel. Bill se položil zpět na matraci a zachumlal se pod přikrývku. V dlani sevřel svůj řetízek s přívěškem, který mu ten kluk z onoho večera dal opravit a vrátil mu tak lesk. Zajímalo ho, jestli kluk našel jeho vzkaz, ale nechtěl se tím příliš zaobírat. Nikdy to nedělal. Cítil tlak u žaludku, že se objevilo něco, co nevěděl, něco, na co se nemohl zeptat. Znovu začalo hustě sněžit. Nechtěl být škodolibý, ale ten kluk asi nebude mít radost, když to bude muset za pár hodin nebo následující den odhrabat znovu.
„Bille, večeře,“ ozvalo se od okýnka. Dnes přinesla Billovi jídlo jiná ošetřovatelka. Odložila tác na pultík a odešla. Bill sebou tentokrát ani nepohnul. Skoro by si jí ani nevšiml. Žádný pocit strachu nebo nutkání se přikrčit v rohu postele. Automaticky vstal ke dveřím a přenesl si tác na stůl. Posadil se a hmátl po vidličce, když si všiml jemu dobře známé pastelově modré obálky, která vyčuhovala zpod talíře, aby ji ošetřovatelka doručila do pokoje, aniž by ji ztratila. Za normálních okolností by byla obálka odložena stranou. Jídlo mělo vždy přednost. Proto by se neviditelný pozorovatel pravděpodobně divil, když Billovi vypadla vidlička z ruky a byl to tác, který byl odsunut stranou. Namísto trhání Bill vzal do pravé ruky nůž od večeře a zajel s ním za okraj obálky. Nevadilo mu, že se nožem dotýká obálky, které se mohlo dotýkat tisíce osob se špinavýma rukama a on se s ním pak nají. Rovnoměrně rozřezával obálku a mrmlal si pod nos, když to nešlo úplně hladce, protože byl nůž vzhledem k bezpečnosti skoro tupý. Ošetřovatelkám zřejmě vůbec nedocházelo, že kdyby se chtěl některý z pacientů zabít, nemusel by si podřezávat žíly. Stačilo by, kdyby si jej bodl do břicha, a to by bylo úplně jedno, jestli je nůž ostrý nebo tupý.
Když dokončil kostrbatý řez, odložil nůž stranou a vytáhl čistě bílý papír.
Ahoj Bille,
to jsem zase já. Otrava Tom 🙂 Napadlo mě, že by Tě další dopis potěšil. Našel jsem Tvoji láhev u lampy a jsem rád, že máš z řetízku radost. Vůbec se neznáme, tudíž vlastně ani nevím, co bych Ti měl psát. Nechci vymýšlet hlouposti, protože na ty jsem mistr. Dostal jsem práci v léčebně. Nějaké peníze navíc by se mi moc hodily, a tak tu vypomáhám. Zatím je to ale jen o úklidu sněhu z cest, který mi pomalu likviduje záda. Doufám, že nebudu brzo šourat nosem o zem, jak budu shrbený.
Nechci ‚mluvit‘ jen o sobě, takže jaká barva je Tvá oblíbená?
S pozdravem
Tom
Bill odložil dopis stranou, přitáhl si tác s jídlem zpět a začal jíst. Takže kluk, kterého viděl odklízet venku sníh, byl ten samý kluk, který mu vrátil řetízek. Nevěděl, jestli z toho má strach. Jestli by se měl cítit ohrožen. Snědl v rychlosti své jídlo a odnesl tác na pult, aby mohl být později odnesen. Z papírové krabice pod postelí vytáhl svůj blok a krabičku, ve které měl tužky, pastelky, propisky a další věci. Z bloku vytrhl čistý list papíru, přepůlil a roztrhl na dvě půlky. Čistou vrátil do bloku a tu druhou položil před sebe. Otevřel krabičku a automaticky sáhl po modré pastelce. Nebyla moc ostrouhaná, ale on se nehodlal zaměřit na detaily. Doprostřed papíru nakreslil modré kolečko v průměru kolem tří centimetrů. Sklonil hlavu a začal kolečko vybarvovat. Dával pozor, aby tlačil na pastelku pořád stejně, aby kousek nebyl světlejší a kousek tmavší. Obrázek by byl flekatý a to Bill neměl rád.
Když dokončil první kolečko, odložil modrou pastelku a vzal do prstů tmavě fialovou. Udělat druhé kolečko okolo toho modrého bude o mnoho těžší. Snažil se, aby z toho ve výsledku nebyla spíše šiška, ale Bill byl umělecky nadaný, tudíž se mu podařilo nakreslit fialovou kružnici téměř jako by ji narýsoval kružítkem. Byla zhruba o dva centimetry větší než kolečko uvnitř.
Jakmile byl obrázek hotový, schoval jej do bloku a všechny věci schoval zpět do krabice. Dopis vrátil do obálky a s ujištěním, že jej nikdo nevidí ani skrz okno ani skrz okénko ve dveřích, odklopil prkno v podlaze a do skrýše schoval už druhý dopis. Skoro by na ten první zapomněl. Zatlačil prkno zpět a zalezl do postele.
Tomův zájem donutil Billa vzpomenout si na Patricka. Byly kamarádi už od dětství, což posilňoval především fakt, že bydleli hned vedle sebe. Trávili spolu hodně času a nejednou brnkali oběma rodičům na nervy. Oba ale rychle rostli a jejich společné dětské zájmy rostly s nimi. Patrick se dal na sport, posiloval a rád proháněl holky, zatímco Bill se lidem spíše stranil už v útlém věku. Raději seděl ve svém pokoji, psal básničky nebo si kreslil. S Patrickem se vídali čím dál méně a trávník, který dělil jejich domy, se najednou stal několik kilometrů hlubokou propastí. Dříve stačilo pár dětských kroků, aby se dostali k tomu druhému. Bill velmi brzy zjistil, že Patrickovo chování jej nezraňuje jako kamaráda, ale jako někoho, kdo se do chlapce zamiloval. Osudným se jejich vztahu stal večer, kdy ležel Bill doma s vyvrtnutým kotníkem. Patrick dostal kopačky od jedné z dívek, a tak se zase po nějaké době ukázal u Billa doma. Slovo potkalo slovo, věta větu a Billovo vyznání lásky doprovodil letmý polibek, který přistál na Patrickově rtech. Proslov, který Patrick snesl na Billovu utrápenou hlavu, je definitivně rozdělil a rozlomil Billovo srdce úplně. Od té doby Bill Patricka téměř nepotkal. Už nikdy nezažil ten pocit, jaké to je, mít kamaráda. Mít někoho, kdo by mu byl oporou.
A teď už bylo na všechno pozdě. Teď už o to nestál. Spíše prosil, aby se mu to nestalo. Tomova přítomnost však vytlačovala na povrch věci, které byly zapomenuty, odsunuty, vytlačeny. Otázkou zůstávalo, zda to byla dobrá věc, a pokud byla, tak pro koho.
autor: Muckátko :o*
No, začíná se nám odkrývat Billova minulost… mám z toho smíšené pocity, nelíbí se mi, že se tak trápil. Ten obrázek pro Toma je roztomilý :))) Každopádně z povídky mám velkou radost, pokaždé se těším na další díl 🙂 děkuji ^^
Tak teda ďalšia časť z Billovho pohľadu ma potešila. 🙂
Som rada, že mu Tom napísal ďalší list a Bill si ho znova odložil a dokonca naň opäť napísal odpoveď (aspoň myslím, že tými kolieskami chcel niečo vyjadriť). Toto už začína vyzerať ako začiatok normálnej komunikácie (aj keď len na papieri), ktorú Bill už riadne dlho nezažil 🙂
Vďaka za časť a teším sa na to, ako sa to bude ďalej vyvíjať.
Jsem za Billa opravdu šťastná! 🙂 Vím, že on sám si to ještě nejspíš neuvědomuje a sám ani neví, jak se ohledně Toma cítit, ale já prostě vím 😀 že jej Tom dělá šťastnějším. Jinak by si další dopis od něj nenechal a nekreslil pro Toma (teda myslím, že to bude pro Toma) ten obrázek. Předpokládám, že kreslil svoje oblíbené barvy 🙂 A pokud je to opravdu tak, jak si myslím, tak je to od Billa extrémně milé 🙂 Mě by nikdy nenapadlo někomu nakreslit kolečka se svými oblíbenými barvami. Je to totálně sladké a já opravdu doufám, že to Bill dělal pro Toma. Protože tohle Toma 100% potěší! 🙂
S tím vybavováním si věcí z minulosti, mi to je moc líto. Bill opravdu neměl jednoduchý život a jednu chvíli jsem se vážně držela, aby se mi nespustily slzy. Jsem na takové věci strašně citlivá a ještě když si mám představit, že by měl trpět Bill 🙁
Strašně moc doufám, že tenhle nově začínájící vztah, co má Bill s Tomem, Billovi pomůže. Upřímně mu přeji, aby se dokázal alespoň trochu vyléčit, aby neměl z lidí až takový strach.
Strašně MOC se těším na pokračování! A i když byl tenhle díl spíše smutný, i tak mi nová kapitola zlepšila večer 🙂
Za Billa jsem moc ráda. Líbí se mi, jak prožívá Tomovy dopisy a jak mu hned odpověděl. Jsem zvědavá, jak mu tentokrát tu odpověď předá 🙂
Na jeho minulost moc vzpomínat nechci, je mi z ní smutno…
Tenhle díl se mi moc moc líbil, jsem ráda, že jsem se mohla dozvědět něco z Billovy minulosti. A jsem tady ráda, že s Tomem chce nějak komunikovat 🙂
Těším se na pokračování 🙂
Pripravovala som sa na to, že sa dozviem prečo je Bill v liečebni a tušila som, že to bude smutné. A ono je to ešte horšie než smutné:( Je mi ho strašne ľúto. Zamrzelo ma ako zapochyboval o Tomovej prítomnosti v liečebni a že sa trochu zľakol. Dúfam, že nepotrvá dlho a Tom ho presvedčí, že sa ho nemusí báť. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu:)