Dracula 9.

Toho dne se vše změnilo. William však zůstával svým srdcem věrný a jeho city k Thomasovi se nezměnily. Nedávalo to smysl, působilo to jako jedna bláhová představa, která se zrodila ve skutečnost. City mu vyznal skutečně samotný Dracula. Jen na malý, opravdu nepatrný okamžik jej napadlo, že je to možná jedna velká lež. Co když si z něj střílí, co když… Zahnal tyto sprosté myšlenky. Ne, Thomas si z něj legraci nedělá, každé slovo, které řekl, myslel vážně. Napomáhaly tomu i grimasy v jeho tváři.

Dny v tomto pohádkovém domě plynuly pomalu a klidně, jako by snad chtěly majiteli dopřát maximální vychutnání. Thomas s Williamem je však trávili spolu. Bylo to pro něj požehnání z nebes, že po tolika letech se jeho láska vrátila. Byl tou podobou natolik okouzlen, že téměř zapomínal na všechny strasti a starosti.

Bývalý král se však musel velmi ovládat, poněvadž vůně mladé Billovy kůže a krev proudící v jeho žilách jej sváděly k hříšnému pokušení jen ochutnat. Plně si však uvědomoval, že jediné kousnutí by mělo fatální následky. To nemohl riskovat.

Nastala hustá, černá noc, kdy tmavá kouřovitá oblaka schovala všechny hvězdy za svůj neprůsvitný závoj a pomalu a jistě se zmocňovala i měsíce a jeho záře. V domě panoval klid, poněvadž většina služebnictva už spala, avšak pán domu a jeho milovaný nikoliv. Polehávali spolu ve velké posteli plné měkkého a hedvábného povlečení a navzájem si věnovali jeden polibek a dotek za druhým. William začínal být nedočkavý a nechával se strhávat náhlou a rychlou vášní, tak jak to měl už za těch několik let s Henrym naučené.

„Počkej, počkej…“ zabrzdil jej Thomas, když se mu mladý archeolog pokoušel dobývat do kalhot.

„Co je? Co se děje?“ hleděl na něj a oči plné nechápání.

„Nespěchej. Máme spoustu času. Máme pro sebe celou noc a klidně i druhý den. Není důvod spěchat.“

„Já myslel ale, že chceš…“ pozoroval jej a vraštil obočí.

„Ano, chci, jistěže chci. Ale nepředstavuju si to tak, že se na sebe hned vrhneme a za deset minut je hotovo. Rozumím, že s Cooperem to asi tak bylo, ale…“ posadil se a pohladil jej po tváři, „…nechej mne ti ukázat, jak se milovali dávní králové.“ Pousmál se a od jeho milovaného mu byl úsměv rovněž věnován.

„Tak dobře, jenom rád bych se ještě opláchnul.“

„Jen si posluž,“ pousmál se Thomas a mezitím, co jeho mladý archeolog zmizel do koupelny, on si rozvázal vázanku a zašel se do druhé koupelny převléknout jen do županu. Měl rád tento druh odění, bylo to maximálně pohodlné.

V momentě, kdy se vrátil do ložnice, spatřil Williama sedět zády k němu na posteli, rovněž v modrém županu. Pootočil k němu hlavu a pousmál se. Viděl snad v jeho očích drobný stud? Asi už tomu tak bude. Zezadu k němu po kolenou pomalu dolezl, naklonil se a políbil jej na jeho tak vláčné a plné rty. Cítil z něj nervozitu, a proto si dal za úkol ji z něho setřást do postelního kousku.

Polibky sjel pomalu ze rtů, přes linii čelisti až na krk a lehce stáhl župan z jednoho jeho ramene. Sázel na něj jeden vlhký polibek za druhým a při tom poslouchal spokojené mručení a oddechování. Přesně takhle to chtěl. Nechat jej celého pomalu pohltit do vlny rozkoše a vychutnat si každý kousek jeho těla bez toho, aby William cokoliv dělal.

Pomalu se přisunul blíž a rukou, kterou dříve stáhl župan z jeho ramene, teď ladně, bez dívání rozvázal pásek a vplul svou chladnou dlaní pod látku. Dotkl se rozehřáté kůže na břiše a boku a z hrdla se ozval slabounký tichý sten, jako když větřík tiše zahvízdá. Bez toho, aby jej přestal líbat, si jeho tělo přitáhl blíž k sobě do náruče. Nebyl pro něj nikterak těžký, jeho lehkost se rovnala lehkosti pírka pro obyčejného smrtelníka.

Pomalu stáhl župan i z druhého ramene a věnoval i jemu patřičnou péči zahrnující spoustou polibků a doteků. Netrvalo tedy dlouho a župan už nezakrýval vůbec nic a byl nyní na obtíž.

Bill se otočil k Tomovi čelem a bez sebemenšího studu, tak jak jej Bůh stvořil, odhodil župan někam stranou a přitiskl se svými rty na ty Tomovy. Rozvázal pásek županu a stáhl ho z obou jeho ramen. Pohladil je svými horkými dlaněmi a druhý župan také odhodil. Jejich líbání a něžně hříšné doteky neznaly konců.

Pak přišel ten okamžik, kdy se jejich těla spojila v jedno a společně prožívali tu největší slast z celého počínání. Rozkoš a vášeň je dovedly téměř až za jejich vlastní hranice a následně k vytouženému vrcholu, který přišel u obou mužů rozdílně, ovšem ne v příliš dlouhých časových intervalech.

Prvních několik minut, kdy nechávali slast pomalu odejít, jen mlčeli v těsném objetí a naslouchali zvuku dechu toho druhého.

William pohlédl na Thomase a věnoval mu dlouhý a procítěný polibek jako velké díky za vše, co se právě stalo.

„Bylo to tak jiné… tak perfektní,“ pronesl to slovo s takovým prožitkem.

„Ano, to souhlasím a jsem neskutečně šťastný, že se to i tobě líbilo.“

„Ano, to líbilo, ale zajímala by mě jedna věc.“

„Jaká?“ hladil jej v ebenových vlasech a vyčkával.

„Když tedy nejsi živý a tvoje srdce také nebije, jak je tedy možné, že ti všechno ostatní správně funguje.“ Usmíval se lišácky.

„Věř mi, že to ani já sám nevím, ale jsem za to nesmírně rád. Umíš si představit pět století v nedobrovolném celibátu? To by bylo šílenství.“

„To tedy ano,“ zasmál se William společně s Thomasem.

Čas plynul pomalu a volně dál, jak javorový list na hladině klidného jezera, která byla jako zrcadlo samo. Ničím nezčeřená, jen slabý větřík si s ní pohrával a určoval javorovému listu jeho další směr cesty.

V domě vládla za ta dlouhá léta až nezvykle poklidná atmosféra a služebnictvo si bylo na výsost jisto, že jejich pán je konečně skutečně šťasten a zamilován. Ten černovlasý cizinec vnesl do jejich domu už dávno ztracenou radost, ale jak je všemi přírodními zákony a zákony vyšších sil známo, nic nemůže trvat věčně, po nějaké době se vždy vyskytne překážka.

Ano a právě tato překážka překročila jedné sobotní noci práh upírova příbytku. Hrdě a přísně slétla celý prostor pohledem a sluhovi předala svá zavazadla.

„Kde je Dracula?“ zeptala se a snobsky.

„Pravděpodobně se prochází v zahradách s panem Grandem,“ odpověděl sluha profesionálně.

„Dobrá! Zanes mi mé věci do pokoje. Zůstanu několik dní.“

„Na to potřebuju pánovo svolení,“ odporoval sluha.

„Chceš mě rozčílit?!“ velmi zle se na něj zamračila.

„Nechce tě rozčílit, dělá jen to, co jsem mu řekl,“ ozval se náhle hlas za nimi. Byl to samotný Dracula.

„Výborně, konečně ses objevil.“ Usmála se na něj převelice sladce a přistoupila blíž. „Scházel jsi mi,“ políbila jej na tvář.

„Proč jsi přijela?“ snažil se být velmi zdvořilý ke své návštěvě, i když nebyl dvakrát nadšený, že ji zde má. S ní přicházely i problémy.

„Chtěla jsem tě vidět. Vždyť jak je to už dlouho, co jsme se naposledy viděli? Třicet let?“
„Už čtyřicet.“ Pověděl jí bývalý král a jen na malý okamžik se ponořil do vzpomínek.

„Čas skutečně rychle plyne, nemyslíš? Ještě, že to na nás není vidět,“ zasmála se stejně tak jako Thomas.

„To je jediné štěstí. Jak dlouho se zdržíš, smím-li se zeptat?“

„Pár dní, jak jsem již řekla, chtěla jsem tě vidět.“

„Adame, odnes Violet její zavazadla do pokoje.“ Kývl na sluhu.

„Jak si přejete,“ pověděl sluha a ujal se zavazadel.

Zpoza rohu chodby se náhle objevil samotný William lehce zaskočen tím, když viděl nějakou ženu a Thomase, jak spolu hovoří a smějí se. Zůstal stát na místě a využil okamžiku, kdy byl nepozorován, na malou chvíli jakoby neviditelný. Prohlížel si ženu, která neustále Thomase otlapkavála, až mu to přišlo přespříliš. Proto si decentně odkašlal, aby tak na sebe upozornil. Co však nemohl vědět, byl fakt, že oba o něm už delší dobu věděli.

„Violet, rád bych ti představil Williama Granda, mého přítele. Williame, dovol, abych ti představil Violet von Waltraude.“

„Rád vás poznávám,“ pousmál se s maximální zdvořilostí a černovlasá žena si jej prohlížela s patřičnou povýšeností.

„I já,“ jemně sklonila hlavu a Billa to čím dál víc utvrzovalo v jeho tušení.

O několik hodin později, kdy začínalo svítat, ležel pár v přepychové posteli a ani jeden nespal. Tiskli se k sobě jen lehce, jako by se snad báli, že naruší povrch toho druhého. Dracula hladil konečky prstů mladého archeologa po rameni a boční části paže a poslouchal jeho pravidelný dech.

„Řekni mi něco o té ženě, která tady teď je. Mám takové tušení.“ Promluvil do ticha William.

„Jaké tušení?“ zazněla otázka z úst upíra.

„Že jste se znali trochu víc než jenom jako přátelé a že to není obyčejný člověk.“

„Tvoje intuice je velmi vydařená. Skutečně je tomu tak. Je to, jak bych to jen řekl, bývala to moje družka nebo spíš přítelkyně. V minulosti se tomu tak ale neříkalo. Nikdy jsme nebyli sezdáni. Sňatek jsem jí nikdy nenabídl.“ Nevysvětloval důvod, rozhodl se, že na to je ještě dost času.

„Ach tak. Tak to už všemu začínám rozumět. Jen mi to nějak nesedí. Její způsoby, chování a vyjadřování, ona je…“
„Ano je. Proměnil jsem ji. Byla do mě bezhlavě zamilovaná a chtěla se mnou být navěky. Jenže navěky je dost dlouho a zkrátka už to po čase přestávalo fungovat.“ Toto byl velmi hrubý popis celé situace, která se v minulosti odehrávala, a už jenom to vzpomínání nebylo pro Draculu dvakrát příjemné, protože každá událost, která se v jeho ubohém životě udála, vždy vedla až k jeho životní a osudové lásce, Isidorovi.

Dny byly tak neskutečně dlouhé a líné, když přebývala Violet v domě. Billovi byla jakýmsi zvláštním způsobem nepříjemná její přítomnost a nechtěl si přiznat fakt, že pociťuje žárlivost. Pořád Toma obletovala jako nějaký otravný hmyz. Její sladké úsměvy, odvážné pohledy a vybrané chování, mladý archeolog si vedle ní připadal jako nicka. Ubohý služebníček, kterého si oblíbil velký král. Neušly mu ani její vražedné pohledy, které vrhaly imaginární dýky zapichující se s přesností do jeho těla.

Jednoho večera na ni narazil v temné chodbě Thomasova velkého domu. Prohlížela si ho a chodila kolem něj jako šelma kolem své kořisti. Zahlédl, jak se její zorničky rozšiřovaly.

„Mám pocit, že tě odněkud znám,“ pověděla do ticha.
„Ne, to je nesmysl, nikdy jsme se neviděli. Vás bych si jistě pamatoval.“ Odpověděl Bill a zkrátka si nemohl odpustit jistý odpor k ní ve svém tónu hlasu. Zastavila se u něj a zpříma mu hleděla do očí.
„Thomas k tobě chová takovou náklonnost, jakou ke mně nikdy nechoval. Nedivím se, obdivuji způsob, jakým se umí krotit. I já mám nyní neskonalou touhu se do tebe zakousnout, protože jsem si víc než jistá, že tvoje krev bude jistě lahodná.“ William o krok ucouvl, protože se mu nelíbily ty oči šelmy, které prahly po krvi.
„Když mě teď zabiješ, vykopeš si vlastní hrob.“

„Třeba jsem ochotná to riziko podstoupit. Možná je mi naprosto ukradený Draculův hněv, i když jak je známo, byl by jistě jako bouře sama, možná jako hurikán.“ Mladému muži se nelíbila tahle slova, začínal pociťovat strach. Violet se usmála a odhalila tak svoje tesáky.

„Cítím tvůj strach, jak se ti rozlévá v žilách. Takových jako ty už bylo…“ byla připravená se na něj vrhnout, zakousnout toho parazita, který je překážkou mezi ní a Thomasem.

„Pane, můj pán se po vás shání,“ ozval se náhle za nimi sluha a přerušil tak tragédii, která měla nastat. William si neskutečně oddychl a vydal se za sluhou, který jej zavedl za Tomem.

„Tady jsi, hledal jsem tě,“ pousmál se bývalý král s něhou v očích.

„Proč jsi mě hledal?“ zeptal se William a posadil se k němu. Dostal od Thomase jemné pohlazení.

„Chtěl jsem ti říct, že musím na dva dny obchodně odjet. Ti hlupáci, které zaměstnávám, to nejsou schopni sami zařídit, zvládneš to tady?“ zeptal se jej snad jako malého dítěte.

„Jistě, bez problému. Mnou se neomezuj, zařiď si, co potřebuješ,“ pousmál se. Nechtěl vykládat o tom incidentu na chodbě, i když mu bylo jasné, že teď když Thomas odjede, nebude to zde o moc bezpečnější, právě naopak.

Následujícího dne proběhlo vše tak, jak se minulého dne proneslo. Thomas skutečně odjel již časně z rána, dnes mu štěstí přálo, poněvadž bylo zataženo a paprsky nebyly nikterak ostré. Co se Williama týkalo, snažil se za každou cenu vyhnout Violet, aby tak předešel dalším nepříjemnostem. Uvědomil si, že se nudí, a proto si zalezl do Tomovy pracovny se svým notebookem a surfoval na internetu. Zahleděl se tak do obrazovky a svou myslí se upnul ke článku, že přestal vnímat okolí a do reality jej opět verval hlas.

„Hádala bych, že se mi vyhýbáš,“ pronesla Violet výsměšně a užívala si ten pohled na vylekaného Billa, div mu nespadl notebook na zem.

„Bože, nelekej mě tak,“ pověděl s rukou přitisknutou k hrudníku, „co tady děláš?“

„Nudím se, tak hledám zábavu,“ odpověděla jednoduše a procházela se po pracovně a začala drze šmejdit Tomovi ve věcech.

„Hele nejsi nějaká drzá? Tohle je Tomovo soukromí,“ vstal mladý archeolog rozčíleně, když ji spatřil. Violet mu neodpověděla a zasyčela na něj jako rozzuřená kočka.

„Nestarej se a zase si sedni jako poslušný klouček. Jinak tě kousnu a pak teprve něco poznáš.“

„Přestaň vyhrožovat. Nemyslím si, že jsi tak hloupá, aby sis tak dobrovolně utáhla sama oprátku na krku.“

„Víš i přes to, že tě od prvního pohledu nemůžu vystát, protože jsi jenom Draculův mazlík, nejspíš nebudeš tak zabedněný, jak jsem si myslela,“ pousmála se ďábelsky a uchopila do své štíhlé ruky malý ovladač.

„No vida, tak se podíváme, co tady Thomas skrývá,“ stiskla jedno tlačítko, ale nic se nestalo.

„Byla si tak vlezlá, i když jsi byla člověk?“ zeptal se William jízlivě. Pokud ona může být bezdůvodně nerudná, pak není třeba být nadále slušný.

„Jak se to vezme, když jsem byla, kárali mě za to. Až s proměnou jsem získala patřičnou volnost,“ odpověděla mu upřímně a zkusila zmáčknout druhé tlačítko. To bylo to správné. Po jeho stisknutí se stěna knihovny začala posouvat a odhalovat tak své dlouho střežené tajemství. Bylo to, jako by se pomalu otevřely dveře do Země Nezemě a odkryly tak své skutečně tajemství.

Oba přistoupili k obrazu blíže v němém úžasu.

„To není možné…“ vydechl William užasle.

autor: Tina