autor: T-KAY
Ahojky lidišky… už jste si asi mysleli, že se na psaní vykašlu, ale není tomu tak… vím, že mi to od posledního dílu trvalo poměrně dlouho, ale bohužel… sháněla jsem práci…. a teď je to tak, že kvůli práci skoro nestíhám a do toho ještě lítáme s dcerkou po doktorech… na psaní jsem ale nezanevřela, jen to teď nebude nějak extra častý. Budu se snažit psát, jak jen mi to čas dovolí. Nebojte, povídky stále psát budu…
No nic, šup do čtení 🙂
Zatím T-KAY
Druhý den, když se Bill probudil, stále se nic nedělo. Tom i nadále spal a Andy k jeho překvapení taky. Vůbec nevěděl, kdy usnul, a hlavně si myslel, že Andy odejde domů. Vlastně ho potěšilo, že tu s nimi zůstal.
Opatrně se posadil na posteli a pohled okamžitě stočil k Tomovi ležícímu na lůžku vedle něj. Tolik si to vyčítal. To jeho vinou tu Tom ležel zraněný.
Z myšlenek ho probral až bolestný sten, který zněl z Tomova lůžka. Opatrně vstal a přešel k posteli.
„Tomi, jsem tady,“ pohladil ho po ruce.
„Bi-Bille?“ vydal ze sebe rasta ztěžka.
„Jsem tady. Nemluv, odpočívej, prosím,“ šeptal Bill, hladíc bratra teď už po předloktí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše Tom.
„Jsem, Tomi. Mrzí mě to. Strašně moc mě to mrzí,“ šeptal černovlásek a po tváři mu stékaly slzy.
„Ne, neplakej, bráško. Ty za nic nemůžeš,“ řekl Tom, zvedl ruku a pohladil bratra po tváři, přičemž se Bill do toho doteku opřel.
„Bráško, nedávej si to za vinu. Nemůžeš za to, že je Dean pomatenej,“ šeptal rasta a hladil palcem bratrovu tvář.
Ani jeden nezpozoroval to, že se jejich společný kamarád probudil a už nějakou chvíli je oba pozoroval.
„Ehm…“ odkašlal si a oba bratři sebou cukli, což u Toma mělo za následek, že bolestí zasténal.
„Kurva, Andreasi, můžeš přestat lidi lekat? Víš, jak to teď bolí?“ zavrčel rasta a přitom se držel za břicho, které ho tím cuknutím začalo zase bolet.
„Sorry, Tome, nechtěl jsem, aby tě to bolelo, ale trochu jsem se cítil přehlíženej,“ ušklíbl se blonďák, hrajíc si na neviňátko.
„Prosím tě… víš, že bysme tě nepřehlíželi dlouho. Jo a díky, žes mě upozornil, ty víš,“ řekl Tom a slabě se usmál.
„Hmmm… stejně tě zranil. Měl jsem se tam objevit dřív,“ hlesl Andreas.
„Anebo jsem se k němu vůbec neměl otáčet zády. Andy, co se stalo, stalo se. Ani jeden čas nevrátíme. Hlavní je, že jsme v pořádku,“ usmál se Tom povzbudivě.
„V pořádku? Podívej se na sebe? Kdyby se trefil, tak tu nejsi,“ vykřikl Bill v panice.
„Bráško, netrefil se. Neboj, jakmile mě pustí, už se do toho bytu nevrátíme. Pamatuješ na ten dům, kde jsme jako malí vyrůstali?“ řekl rasta s mírným úsměvem.
„Ten, z kterého jsme odešli, protože jsme tam nemohli po tom všem zůstat? Samozřejmě si ho pamatuju. A co s ním?“ Bill nakrčil čelo. Tohle ho zmátlo. Proč s tím Tom začínal?
„Vrátíme se tam. Na chvíli, než se dáme do pořádku. Pomůžu ti zapomenout a pak se postarám, aby se to už nikdy nikomu nestalo,“ řekl Tom rozhodně, až to jeho bratra udivilo.
„Tys ten dům neprodal?“ zeptal se Andreas překvapeně.
„Ne… přece neprodám barák plnej vzpomínek. Skoro všechno jsme tam nechali. Teda když nepočítám oblečení,“ odpověděl rasta a podíval se do obličeje svého dvojčete.
Bill vypadal, jako by se ztratil ve vzpomínkách. Opravdu černovlásek vzpomínal, jaké to bylo, když byli ještě děti.
„Billy, kde jsi. Přece nebudeš bez jídla a mamka tě hledá,“ volal mě bráška, ale já chtěl být schovaný.
Nechtěl jsem, aby se naši zase hádali. Nechápu jejich důvody. Bojím se, že je to kvůli mně. Že nejsem jako Tommy.
„No tak, Billy. Kde jsi? Billy, nezlob mě,“ Tom procházel kolem stromu, na který jsem vylezl.
„Proč?“ zeptal jsem se.
Tom zvedl hlavu a usmál se. „Co proč? Budeš mít hlad.“
„Já nechci, aby se mamka s taťkou hádali. Proto tam nejsem,“ vzlykl jsem.
Tommy si povzdychl a začal lézt za mnou nahoru. Chvilku mu to trvalo, ale po pár minutách už seděl u mě.
„Nehadají se kvůli tobě, blázínku. Nikdy se nehádali kvůli tobě,“ Tom mě objal a já se cítil v bezpečí.
„Slyšel jsem je. Táta o mně říkal, že jsem divnej. Že je rád, že aspoň jedno dítě je normální,“ vzlykl jsem a ucítil i na tvářích slzy.
„To není pravda. Oba tě mají rádi,“ šeptal mi bráška.
„Opravdu?“ podíval jsem se mu do obličeje.
„Jasně, že jo. I já tě mám rád a nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“
„Billy, co se děje?“ zeptal se Tom překvapeně, když uviděl na tváři dvojčete slzy.
„To… to nic. Jen jsem si na něco vzpomněl,“ usmál se Bill a rychle slzy setřel.
„Nechci, abys brečel. Už to nechci vidět. Kolikrát jsem ti říkal, že nedovolím, aby ti někdo ublížil, ale…“ Tom věděl, že ten slib nesplnil.
„Ne… Tommy… to není tvoje vina, ale moje. Kdybych ti to řekl, nemuselo by to zajít takhle daleko,“ Bill sklonil poraženě hlavu.
„To nic nemění na tom, že jsem si toho nevšiml. Nebo jsem to odmítal vidět,“ řekl rasta a věděl, že Bill bude protestovat, proto ho hned zastavil.
„Kluci, tohle nemá cenu. Obviňujete se, ale ničemu to nepomůže. Nebo snad jo?“ zeptal se po chvíli jejich dohadování Andy.
Bratři se na něj otočili a nakonec s ním museli souhlasit. Nic by výčitkami nevyřešili. Proto se zaměřili na své další plány, až se vrátí do domu svých rodičů. A že to byla hromada velice zajímavých nápadů.
Uběhl asi měsíc a dvojčata už týden bydlela v domě rodičů. Bylo to pro ně nové, ale všimli si něčeho, o co kdysi nezavadili ani pohledem. Vedle domu stála velká dílna. Otcova. Ani jeden nevěděl, že jejich otec stavěl auta, nebo jak později zjistili, vylepšoval. Tom byl až překvapený z toho, co v dílně našel.
O jejich návratu se ale dozvěděli jejich někdejší přátelé a rozhodli se je poctít návštěvou. Sami ale uvažovali nad možností znovuobnovit jejich starou partu. Bylo to přece už tolik let.
Pár dní na to se u dveří domu dvojčat objevili tři kluci a dvě holky. Tom, který odpočíval v obýváku, zatímco se Bill sprchoval, zaslechl klepání na dveře. Pomalu vstal a šel otevřít. Jak byl překvapený, když uviděl jejich přátele.
autor: T-KAY
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Musela jsem si 8. díl zběžně přečíst znova, protože jsem si už nepamatovala kde jsme v povídce skončili, ale to nevadí. Vím, že v životě nastanou životní sotuace takové, které nedovolují člověk psát nebo číst. Takže si určitě na další část počkám 😉 A přeji v práci hodně úspěchů 🙂
Možtná bych si měla ale povídku celou nějak prolouskat, protože jsem při tomhle díle zjistila, že nevím zásadní věc, a to jestli jsou kluci spolu nebo ne 😀 Fakt se teď úplně stydím, že takovou věc nevím, ale hold to budu muset dohnat.
Každopádně na deana si pamatuju velice dobře 😀 A jsem ráda, že dal klukům zatím pokoj a že to vypadá, že jsou kluci v pohodě a snaží si užívat života a obnovují staré kontakty 🙂 Snad už bude všechno v pořádku 🙂
A heleme se, já už ani nedoufala, že by se tu mohl objevit nový díl Brothers War 🙂
Snad se to v životech kluků obrátí k lepšímu 🙂 A dají se brzy dohromady 😛