autor: Dietřisko & Kentaur
Kamenná vesnice
Bill
Ještě že jsem přišel včas. Ti zlí temňouši mi chtěli rozbít hračku.
„Ehm… Loki?“ ozval se ten kluk.
„Co je?“
„Ten meč… No… Svítil.“
„Cože?!“ Pustil jsem ho na zem. To není možný… To vůbec není možný… Určitě měl jen halušky…
„Hej! Ty jsi zabil naše přátele!“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil partu dalších Álfů.
„A?“ povytáhl jsem obočí.
„Za to zaplatíš!“ Ztěžka jsem si povzdechl.
„Sorry, ale ne.“
„My jsme Zloději kamenů,“ prohlásil důležitě pravděpodobně boss. Pomalu jsem zamrkal.
„Cože?“
„Jsme klan a jmenujeme se Zloději kamenů,“ vysvětloval trpělivě boss.
„Proč?“ vypadlo ze mě.
„Protože je to cool, ne?“
„Ne.“ Chytil jsem toho kluka a začal couvat.
„Ale není to tak špatný jméno,“ podotkl až do této chvíle můj spojenec.
„Ne, není, je to hrozný a trapný.“
„Budu vám muset zajmout,“ vložil se do toho boss.
„Proč?“ Rozhodil jsem rukama, přičemž jsem toho kluka zase pustil.
„Protože jste urazili náš klan.“
„A vy jste urazili kus těla mýho kámoše. Takže jsme si kvit.“ To Álfy trochu zarazilo.
„Kus… těla?“ řekl pomalu boss.
„Jo,“ přikývl jsem důležitě. Chvíli bylo ticho. „To byla nenápadná narážka na to, že byste se o nás mohli postarat, debilové!“
„Vá… Vážně?“ zamrkal boss. „Ale vy jste naši nepřátelé, ne?“
„A co? Hele, zkusíme si to ještě jednou. Urazili jste kus těla mýho kámoše, to znamená můj kámoš je zraněný vaší vinou.“
„Naší? Ale to udělali oni,“ namítl boss a ukázal na mrtvá těla na zemi.
„Vinou vašeho klanu!“
„Jo, aha, no… Takže… My se o vás postaráme.“ Váhavě se na mě podíval.
„Výborně,“ zatleskal jsem. Dva Álfové podepřeli toho kluka a boss mě přátelsky poplácal po rameni.
„Doufám, že dostaneme speciální péči pro zraněného a mě samozřejmě,“ podotknul jsem.
„Hej! Zas tak blbě mi není…“
„Drž hubu,“ zavolal jsem.
„Jasně, kámo,“ usmál se boss. „Já se jmenuju Laava de Kamen. A ty?“
„Loki. Těší mě,“ zářivě jsem se na něj usmál. Došli jsme až do nějaké vesnice.
„Tady žije náš klan spolu a klanem Lovců termitů,“ prohlásil slavnostně Laava. Eh, věděl jsem, že moc inteligence nepobrali, ale až tak…?
„Krásný,“ řekl jsem, abych mu udělal radost.
„Kde je Laava? Kde je můj Laava?! Vraťte mi Laavu!“
„Ach jo,“ povzdechl si Laava. „To je náš šaman. Uklidni se, tati, tady jsem.“
„Ty jo, ty seš syn šamana?“ ozval se ten kluk.
„No… Většina lidí tady jsou děti šamana. Nechtěli byste ho vidět, když na něj leze jaro.“ Přiběhl k nám postarší mužík a vrhl se na Laavu. Všiml jsem si, že má na sobě jenom bederní pás z kůže nějakého zvířete a spoustu divných náhrdelníků.
„Laavo, ty ses vrátil!“ vzlykl muž. Po chvíle si všiml i nás. „A přivedl sis kamarády!“ Natáhl ke mně ruku. „Já jsem Ywo, místní šaman.“
„Loki.“ Váhavě jsem si s ním potřásl rukou. Stejně tak se představil i tomu klukovi. Nepovedlo se mi zachytit jeho jméno, ale nijak mě to netrápilo.
„Tady kámoš mého dobrého přítele je zraněný,“ vysvětlil Laava.
„Žádný strachy,“ zvolal Ywo, „já mu pomůžu.“ A sakra.
„Bude možné ho… neporušit?“ zeptal jsem se opatrně. „Byl bych rád, kdyby se vrátil v celku,“ vysvětlil jsem raději.
„Neboj se, chlapče, mám v tom praxi.“
„Ale ten poslední to nepřežil,“ podotkl Laava.
„Cože?“ vyjekl ten kluk.
„Tak jdem,“ řekl Ywo a hodil si ho přes rameno.
„Áááá! Pomoc! Loki! Zachraň mě!“ ječel kluk. Rozhodil jsem rukama na znamení toho, že jsem bezmocný, ale pro jistotu jsem šel s nimi. Laava mě doprovázel.
Ywo nás odvedl do svého šamanského stanu. Uprostřed něj byl oheň, všude visely nějaké bylinky a kůže zvířat. Docela to tam smrdělo. Kolem ohniště sedělo několik Álfů.
„To jsou moji sourozenci,“ řekl Laava. „Trojčata Gula, Gabro a Givec a náš nejmladší bráška Slepenec.“
„Započneme rituál,“ zvolal Ywo. Álfové sedící u ohně se zvedli a začali tancovat kolem něj. Ywo začal zpívat v neznámém jazyce. Vložil jsem hlavu do dlaní. Položil toho kluka na zem a začal na něj sypat nějaké kytky. V tu chvíli mi došlo, že žádat tyhle retardy o pomoc byla fakt blbost.
„Ó, Gabro, můj synu, podej mi ó velký obvaz,“ zazpíval Ywo.
„Ó, ano, můj otče, zde ho máš,“ zazpíval Gabro. Klekl jsem si a praštil hlavou do země.
„Ty se taky zapojuješ?“ podivil se Laava.
„Ó, Gulo, má dcero, svlékni toho chlapce,“ pokračoval Ywo.
„Ó, ano, můj otče, ráda,“ odpověděla Gula.
„Ó, dcero, zadrž, tričko stačí!“
„Ó, dobře,“ zazpívala zklamaně Gula.
„Ó, Givče, můj synu, obvaž ó ránu toho chlapce.“
„Ó, ano… Sakra, to je trapný. Už to je.“
„Ó, toto je konec rituálu.“
„Óóóó,“ zvolali všichni a už konečně zmlkli.
„Nyní se odeberte do svého dočasného příbytku,“ řekl Ywo.
„Já vám to ukážu,“ nabídl se Laava.
„Dobře,“ vydechl jsem a pomohl klukovi vstát. Laava nám ukázal nějakou chajdu ve vesnici. Když jsme vešli dovnitř, Laava se s námi rozloučil a odešel. Ten kluk si sedl na zem a objal si kolena.
„Hej, štěně, seš v pohodě?“ Klekl jsem si vedle něj.
„Jo,“ zamumlal.
„Promiň, nevěděl jsem, že jsou až tak blbí.“
„Ne, to je v pohodě, fakt. Aspoň máme co jíst a kde spát.“ Vyhrnul jsem mu tričko, abych se podíval, jak ho to začarovali. Vypadalo to jako normální a neškodný obvaz. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Naše obličeje byly hodně blízko sebe. Tváře mu trochu zčervenaly. Musel jsem říct, že vypadal roztomile. Naklonil jsem se k němu ještě trochu blíž…
V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vběhl Laava.
„Pojďte si prohlédnout vesnici!“
Tom
Romantická chvilka byla pryč. Odklonil jsem se od Lokiho a stydlivě se zadíval do země. Laava postával ve dveřích a skoro se nás snažil zvednout pohledem. Loki vstal, podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Laava nás vytáhl ven a začal nás nadšeně provádět vesnicí. Celou dobu jsem mlčky šel vedle Lokiho s očima zabořenýma dolů. Naše ruce se o sebe občas lehce otřely. Vždycky jako by mnou projel výboj elektrické energie. Čas od času mě zabolel zraněný bok.
Prošli jsme celou vesnicí. Všichni se na nás divně dívali a nějaká skupinka dětí, že začala řehtat, že jsem srandovní.
„Támhle je moje soukromá chýše,“ prohlásil Laava pyšně. Dotáhl nás dovnitř a řekl, ať se posadíme. Všiml jsem si drobné nenápadné Álfky, která stála v rohu a tvářila se trochu vyděšeně. Asi tu nebyli zvyklí na cizince. Laava se chvíli hrabal v něčem, co připomínalo skříň, a pak slavnostně vytáhl několik kamenů. „Zahrajete si se mnou hru?“ Loki protočil oči. „Prosím,“ žadonil Álf.
„Tak dobře,“ souhlasil jsem. Loki mě zpražil pohledem.
„Takže… Budeme hrát na dva týmy, a který z nich nahází víc kamínků do misky, vyhrál.“ Aha, takže ta hra je stejně hloupá jako celý tenhle národ, pomyslel jsem si. Laava zavolal svoji manželku a začali jsme. Loki se nejdřív tvářil nadmíru otráveně, ale pak ho to začalo bavit. Ani jsem nevěřil, že bych se do takové stupidní hry mohl tak zažrat. Trefil jsem i poslední kamínek do příslušné misky.
„Vyhráli jsme, Loki, my vyhráli!“ zajásal jsem a skočil po něm. Překvapeně vydechl.
„No, to je fajn,“ vypadlo z něj. Ještě chvíli jsem po něm skákal, než jsem si uvědomil, že je to trochu divné.
Laavova žena odběhla do kuchyně a po asi deseti minutách přinesla dva talíře s jídlem. Položila to před nás a popřála nám dobrou chuť.
„Děkuju,“ usmál jsem se na ni. Vzal jsem si vidličku a opatrně se začal přehrabovat v něčem, co až na černé gumové kroužky připomínalo špagety.
„To je naše specialita,“ vysvětlil Laava. Strčil jsem si sousto do pusy. Chutnalo to vážně divně, nechutně…
„Je to… Fakt moc dobrý.“ Ukázal jsem zdvižený palec. Přemýšlel jsem, jestli se pozvracím teď anebo až za chvíli. Hrozilo, že teď hned.
Najednou se do chatrče přihnal Givec.
„Velký tatíček Ywo chce, abyste přišli k ohni,“ prohlásil.
„Chtít může,“ zabručel Loki.
„Je to tradice,“ vložil se do toho Laava.
„Možná bysme měli respektovat zdejší tradice, aby se nenaštvali,“ řekl jsem Lokimu.
„Fajn, jak chceš. Ale pak za mnou nechoď, až tě ten šílenec otráví nějakou dýmkou Přátelství kamenů.“ Álfové nás dovedli k velkému ohništi, kde byli shromážděni všichni obyvatelé.
„Teď je čas na příběhy,“ zašeptal dramaticky Laava. Opřel jsem se o Lokiho rameno a přivřel oči. Zaposlouchal jsem se do Ywova uspávacího hlasu.
„Historie našeho kmene sahá několik set let zpátky…“ Loki zívl a taky se o mě opřel. Několik dalších minut bylo vyprávění extrémně nezáživné. Začalo mě to zajímat až ve chvíli, kdy se Ywo zmínil o třech posvátných kamenech. „Jsou uloženy v super tajné jeskyni za mou chatrčí. Používají se při nejdůležitějším rituálu v roce. Jsou životně důležité pro celý klan,“ vydechl a chvíli se zamilovaně usmíval.
„Nepůjdeme už?“ otočil jsem se na Lokiho.
„Hm…“ Zvedli jsme se a odešli do přidělené chatrče. Sedl jsem si na postel a pozoroval bílou zeď.
„Cože jsi říkal o tom meči?“ ozval se Loki po chvilce.
„No, svítil…“
„Jak?“ Natáhl jsem se po meči a vzal ho do ruky. Znovu začal slabě zářit. Loki na to koukal jako u vytržení.
„Páni! To je boží! Asi jako já… Ale já jsem samozřejmě víc!“ S otazníky v očích jsem se na něj podíval. „Naposledy se to stalo Sigmundovi…“
„To už je dlouho,“ řekl jsem zamyšleně. Položil jsem zbraň zpátky na stolek. Lehl jsem si na postel a založil si ruce za hlavou.
„Myslíš, že se tu dá někde umýt?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Laava ti určitě rád poradí,“ zabručel. Přišlo mi, že má nějakou špatnou náladu. Raději jsem vylezl ven a odchytl nějakého domorodce, který mě poslal kousek za vesnici.
Když jsem se vrátil dovnitř, Loki už spal. Přetáhl jsem přes něj peřinu a sám si také lehl. Dlouze jsem zívl a téměř okamžitě odpadl.
Probudil jsem se uprostřed noci. Pootočil jsem se a nahmatal vedle sebe něco teplého. Překvapeně jsem otevřel oči. Loki? Vyhoupl jsem se do sedu a zamžoural po potemnělé místnosti. Místo původních dvou postelí tu byla jen jedna. Co to?
Najednou se mi na hlavu začaly snášet rudé okvětní plátky. Neříkejte mi, že ta kolečka z těch špaget byla otrávená?!
Loki se zavrtěl a otevřel oči. Chvíli překvapeně koukal na lístky květin a pak se usmál. Naklonil se ke mně.
„Ahm… Loki?“
„Ššš…“ Přiložil mi ukazováček na rty. Cítil jsem jeho teplý dech na své tváři. Polilo mě horko. Přisunul se ještě blíž a pohladil mě po tváři. Rozšířenými zorničkami jsem mu hleděl do očí. Moje ruka se instinktivně obtočila kolem jeho ruky.
Loki překonal i poslední malou vzdálenost, která nás dělila. Ucítil jsem jeho jemné rty na svých. Podvědomě jsem se roztřásl. Loki to poznal a pevně mě stiskl v náručí.
Chvíli mi laskal rty a pak se svým jazykem probojoval do mých úst. Zatmělo se mi před očima. Bylo to nádherné. Líbali jsme se několik dlouhých minut. Kolem nás se ozývalo příjemné vzrušující mlaskání.
Když se s úsměvem odtáhl, prohlásil: „Chci suvenýr!“
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Bozi Loki bude chtit ukrast bozi kaminky? 😀 tuhle povidku mam rada, odporuje vsemu, co jsem si o svete fantazie kdy myslela 😀 a taky… konecne polibek! 🙂 nebo zeby Lokiho suvenyr byla Tomova ctena zadnice? Honem dalsi dil! 😀
Bill zase bodoval 😀 Parádne donútil kmeň Zlodejov kameňov, aby im pomohli, aj keď zabili ich príslušníkov. 😀 Ale to je proste on.. aj keď ten kmeň je vážne trochu "vygumovaný" 😀 Najviac ma si dostal ten ich rituál a super tajná jaskyňa za chatrčou 😀
A ten záver.. tak moja reakcia je "Eh?!" z neho som vážne mimo.. stalo sa to naozaj alebo sa to Tomovi snívalo? Ak naozaj, čo tie kvety? A tá posledná veta.. no proste koniec 😀
Som zvedavá, čo z toho nakoniec vznikne.
Ten rituál byl úplně stejně boží, jako celý Loki 😀
Jen ten konec byl nějaký zvláštní, že by to byl sen?
Bože (nebo Loki? :D), tentokrát extrémně zabijáckej díl 😀 Úplně jsem si vybavila… eh, jednu osobu… jak panikaří a vříská "Kde je moje láva, kdo mi ukradl moji lávu?" 😀 A celkově mi to připomínalo jednu hodinu šutrologie 😀
A ten konec… Buď hubičky (teda, špagety? :D) nebo sakra úžasná realita :3
No teda 😀 Vždycky, když si říkám, že minulé díly nemůžete ve vtipnosti překonat, tak napíšete něco takového, u čeho se opět řežu smíchy 😀 😀 Opravdu nechápu, kde na to vy dvě chodíte, ale je mi to jedno, protože se skvěle bavím! 🙂 😀
Tahle povídka je vážně super odreagovací a hlavně na pozvednutí nálady 🙂 Strašně Vám děkuji, že něco takového píšete, protože prostě tohle jsem potřebovala!!!!
Jinak dnešní děj…no božíí 😀 Jako ten super inteligentní kmen, to je fakt něco 😀 Jak jim loki vsigeroval myšlenku, že to jsou oni, kdy ublížil jim a musí se tedy o Billovo ´štěně´ postarat 😀 😀 Pak jak Laava přišel do klanu a řekl, že kamarád jeho dobrého přítele je zraněný 😀 😀 No prostě zabité 😀 Hlavně že chtěl Lokiho zabít a najednou je z něj nej kámoš 😀 😀 nemluvě o tom jejich rituálu 😀 😀 Až jsem se bála, že se Tomovi něco stane 😀
Holky, fakt moc mco děkuji za tuhle povídku! Šíleně moc mě baví! ♥
Jo, a ještě jsem zapomněla napsat, že jsem strašně zvědavá na další díl! už jenom kvůli tomuhle konci. Kéééž by tohle byla pravda!!! ten polibek bych jim přála, ale spíš si myslím, že to má jenom divoké sny 😀
Ale tak nechám se překvapit 🙂
Tak při tomhle díle jsem čůrala smíchy, fakt že jo 😀 To je tak výborná povídka, takovej univerzální zvedač nálady :)) Jsem ráda že jsem se do ní, přestože fantasy nemusím, pustila 🙂 Vy mě prostě nezklamete.
Jsem zvědavá, jaký bude další díl – mam takovej dojem, že se tohle Tomovi jenom zdálo :)) A Loki bude chtít určitě ty kameny 🙂 No, uvidíme, těším se na pokračování 🙂
Prej..'Ty se taky zapojuješ?'..konec prostě 😀 ..díl od dílu se překonáváte..skvělý skvělý skvělý 🙂
Prej..'Ty se taky zapojuješ?'..konec prostě 😀 ..díl od dílu se překonáváte..skvělý skvělý skvělý 🙂
Ten rituál, tak ten mě dostal 😀 já mám dost! ty hlášky jsou prostě božsky božácký a nevím , kam na ně chodíte! 😀 :3 Laava de Kamen? to vážně? 😀 Dokonale mi to zvedlo nemocnou náladu :3
Zajímalo by mě co znamenala ta poslední věta jinak ta povídka nemá chybu.