Breaking Through 6.

Andreas postával na chodbě a čekal, až se Tom vytetelí z posluchárny. Sledoval své spolužáky a významně se usmál na Marly, která se na něj podívala, když vycházela ze dveří. To bylo bohužel vše, čeho se Andreasovi dostalo. Jeho modřina byla plně vybarvená a stejně její srdce neobměkčila. Vzpamatoval se, když kolem něj Tom proběhl.

Cesta k léčebně Tomovi trvala snad ještě kratší dobu než posledně. Přicházel k velké bráně a k vrátnici, když si vzpomněl na výsadu, které se mu brzy dostane. Z jedné kapsy vytáhl svůj mobil a z druhé složený lísteček, na kterém bylo telefonní číslo. Znovu začal padat sníh a vločky, které dopadaly na displej Tomova telefonu, rychle tály a rozmazávaly tak vše, co se na něm ukazovalo. Tom displej rychle otřel, aby zkontroloval opsané číslo, a zmáčkl vytáčení.

„Psychiatrická léčebna, doktorka Schneiderová,“ ozvalo se po lupnutí ve sluchátku.

„Podívejte, já chápu, že se pořád nějakým způsobem cítíte zavázaný kvůli tomu, co se stalo, ale opravdu není potřeba se tím zatěžovat a chodit sem tak často. Ne že by mi dělalo problém s vámi mluvit, ale okrádáte sám sebe o čas, který byste mohl strávit nějak produktivněji. Věřte mi, že vím, jak je vám líto, co se stalo. To, že jste zase tady, to jen potvrzuje, ale není to nutné.“

Tom sešel pár schodů na písčitou cestičku pokrytou sněhem a rozhlédl se kolem. Něco děsivého na tomto místě přece jen bylo. Lampy, které osvětlovaly každý předmět v areálu, nutily stíny házet všemožné odrazy a tvary, a kdyby si Tom v hlavě pětkrát nezopakoval, že je dospělý muž a na duchy a strašidla nevěří, pravděpodobně by odsud zdrhal nadzvukovou rychlostí. Vzpomínky na hororovou tématiku z prostředí psychiatrických léčeben mu zaplňovaly mysl a on se je všemožně snažil vytlačit představami horkého písku na pláži, azurového moře a blankytného nebe. Cukl sebou, když zaslechl tlumený výkřik, o kterém si nebyl naprosto jistý, zda jej slyšel. Rozšířil oči, když se na budově D zničehonic rozsvítila světla na celém jednom patře. Z dálky mohl vidět stíny, které létaly po stěnách chodby, jak ošetřovatelé pobíhali tam a zpět, snažíc se zajistit klid na oddělení. Musel uznat, že jak za dne vypadá okolí poměrně neškodně, v noci získává to místo úplně jiný rozměr. Většina z budov se nacházela ve tmě. Světla svítila pouze na hlavních chodbách a i ta byla ztlumena.

Tom zakroutil hlavou a přestal rozjímat. Otočil se a po chodníku zamířil dolů k východu. Koukal pod své nohy a poslouchal, jak čerstvá vrstva sněhu křupe pod každým jeho krokem. Zastavil se, když pravidelnost křupání pod jeho nohama narušilo jiné křupání, které stoprocentně nepatřilo jemu. Ohlédl se a nejdříve se mu rozbušilo srdce, že duchové skutečně existují. Vydechl a snažil se přemýšlet racionálně. Na druhé straně cesty, která se kousek od Toma začala rozšiřovat, viděl pod lampou vysokou postavu celou v černém. Tmavé kalhoty, boty a velká bunda s kapucí, která zahalovala tělo i obličej. Postava se procházela pod lampou, nezacházejíc dál, než dosahovalo kolo světla okolo lampy dopadající na zem. Vypadalo to, že si užívá křupající sníh a především klid a samotu, kterou jí Tom právě narušoval. Cítil se zvláštně. Zůstával stát v úctyhodné vzdálenosti a jen sledoval, co se bude dít. Postava zvedla tvář k nebi a několik chvil tak zůstala. Tom si byl jistý, že kdyby k němu nestála zády, světlo lampy by mu prozradilo její identitu.

Studený vzduch projel Tomovým tělem a zastudil jej v hrudníku, když se nadechl skrz pootevřená ústa. Jeho břicho se stáhlo a zabolelo, jak Tom potlačoval nutkání zakašlat. Nechtěl osobu vyplašit, ale kašlání uvnitř jeho hrudníku bolelo, proto zakašlal nahlas a okamžitě pocítil úlevu. Osoba se však prudkým pohybem otočila a Tom zkoprněl, když kapuce spadla tím rychlým otočením postavě z hlavy.

Bill zůstával přimražený k místu z naprosto jiného důvodu. Jeho srdce bilo neuvěřitelnou rychlostí a třas z chladu nahradil třas ze strachu. Ten kluk stál od něj v bezpečné vzdálenosti, přesto Bill sledoval pozorně každý, byť jen nepatrný náznak pohybu. Jeho nezajímalo, kde se tam kluk vzal. Jestli je to zloděj, bezdomovec, návštěva některého z pacientů, což by bylo absurdní vzhledem k tomu, že byl večer a návštěvy se pouští do léčebny v dopoledních hodinách. Nebyl schopný si uvědomit rysy v jeho tváři nebo výraz, který mu pohrával na obličeji. Sledoval pouze jakýkoli náznak, že mu chce ten kluk ublížit. Na sucho polykal a zhluboka dýchal. Bál se, že když se pohne, kluk se rozběhne k němu a vzhledem k době, kterou strávil venku jen v tenkých kalhotách, bylo naprosto jasné, že by jej ten kluk okamžitě dohonil, protože jeho končetiny byly zkřehlé neschopné rychlejšího pohybu. Do očí se mu nahrnuly slzy, protože nevěděl, jak z této situace ven. Moc dobře ji znal. Hrdlo se mu svíralo nad vzpomínkami, kdy takto tváří v tvář stál naproti svému nepříteli, který vyčkával. Čekal na jedno špatně zvolené slovo, jeden špatný pohyb.

Tom tajil dech a nedovoloval se byť jen poškrábat na ruce. Věděl, že jestli udělá krok ať už jakýmkoliv směrem, nedopadne to dobře. Proto si teď zatraceně moc lámal hlavu, aby přišel na to, co udělat. Bill vypadal, že je ztuhlý a vyčkává, pravděpodobně chycený někde mezi vnímáním a stavem, který předchází záchvatu. Tom to nechtěl znovu zažít. Nechtěl, aby Bill kvůli němu trpěl podruhé.

Zvedl koutky v tom nejklidnějším a nejutěšujícnějším úsměvu. Snažil se, aby jeho tvář vypadala uvolněně. Opatrně zvedl studenou dlaň v náznaku lehkého mávnutí, avšak než stihl pohyb opravdu dokončit, Billovy nohy se odlepily od místa, kde stál, otočil se k Tomovi zády a zmizel ve stínech. Tom uslyšel jen bouchnutí dveří od budovy C, a pak už nastalo kolem jen ohlušující ticho. Tom se cítil, jako by se právě probudil ze snu. Rozhlídnul se kolem a skoro začal pochybovat, že se to opravdu stalo. Lampa stála opuštěně před ním a vrhala světlo dolů. Uvědomil si, že bouchnutí dveří od budovy znamenalo, že je Bill v bezpečí a nic mu nehrozí. Krátce zauvažoval, že by měl všechno říct primářce, ale jeho kroky zamířily k lampě, namísto k její kanceláři. Ujišťoval se, že to možná Bill dělá. Toulá se večer po areálu sám, ztracen ve svých myšlenkách.

Tom došel pod oprýskanou lampu a podíval se na změť stop, které podle vzorku podrážky nepatřily jemu. Dokonce našel i cestičku, která vedla pryč, jak se Bill rozeběhl z toho místa. Tom si povzdychl a hodlal se otočit a odejít, když si všiml předmětu, který byl napůl zahrabaný pod sněhem a napůl se třpytil, jak na něj dopadala zář z lampy. Sehnul se a prsty odhrábnul sníh. Zašklebil se, když jej ledový sníh pálil na prstech. S trochou sněhu vzal do dlaně předmět, a jakmile přebytečný sníh pod horkostí Tomovy dlaně roztál, zjistil, že v ruce drží zlatý řetízek s černým obdélníkovým přívěskem, který nejspíše patřil Billovi. Musel jej ztratit, když utíkal z místa pryč. Tom usoudil, že jej musel svírat v dlani, protože zapínání bylo ulomené. I kdyby leželo někde ve sněhu pod Tomovýma nohama, neměl by šanci něco tak malého najít. Schoval šperk do dlaně a odešel.

*

Bill tiše sledoval chlapcovu postavu, jak odchází z areálu pryč. Uslyšel zabouchnutí brány vedlejšího vchodu. To byl signál. Rychle se vyplížil z pokoje a následně z budovy. Všude bylo ticho. Doběhl na místo pod lampu. Holýma rukama odhrabával sníh všude kolem, ale svůj řetízek nenašel. Narovnal se a rozhlédl se kolem. Z jeho oka se spustila jedna osamělá slza. Právě ztratil to nejcennější, co měl. Se skloněnou hlavou a smutkem v duši se vrátil na pokoj, kde odložil bundu a lehl si do postele.

Smutek jej však přešel velmi rychle.

autor: Muckátko :o*