Upřímně, po této povídce si říkám, že bych měl přestat psát 😀 (smutné příběhy) Ale pak si řeknu, k čemu? Miluju, když jsou lidi z mých povídek emočně vysosaní, jako kdyby je napadl psychologický upír. Miluju slzy, které kanou (dokonce i mých, když jsem psal takový konec)! Jako vždy, tohle je má klasická povídka, která rozhodně nekončí šťastně, ale vy už jste zvyklí, takže vás to nepřekvapí. To, co je psáno kurzívou, je flashback. Jen pro informaci a děkuju, že tu stále jste.
***
Tmavé oči bez jiskry bloudily po šedo-modrých stěnách nemocnice. Všude kam dohlédl, byl zmatek. Křik. Naříkání. Peklo.
***
„Měl bys být šťastný, že tak nestydatě omakáváš tělo, které chtějí miliony holek na světě.“ Čokoládové oči se koukaly do těch stejných, nádherně čokoládových. Oči toho majitele, jehož rty vypustily tuto větu, zkoumaly cizí ruce, jež mu po pokožce na břiše roztíraly opalovací krém.
Tom se zasmál. Jeho bratr Bill jej vždy dokázal pobavit i s obličejema, co vždy dělal. Občas si říkal, že jeho bratr by mohl být komikem, rozhodně by rozesmál i mrtvého.
„Vypadáš úžasně i s tím strništěm, ale jen mi chybí to, že tě nemám za co při sexu tahat.“ Vyplázl Tom jazyk a prohrábl si své dlouhé černé dready. Chvíli jeden žmoulal v ruce, ale nemohl se odtrhnout od pohledu na svého bratra.
***
Obrátil se s námahou na druhý bok a ztěžka vydechl. Proč byl osud takový a připravil tolik lidí o život a tolik lidí o jejich blízké? Příroda je krutá a nevyzpytatelná. Spustil pravou ruku dolů a zamžoural do paprsků slunce. Někde tam venku je Bill… a Tom doufal, že je naživu.
***
Slunce pálilo do kůže a šumění moře příjemně ukolébávalo ke spánku. Radostný křik dětí se ozýval všude kolem.
***
Tom se silně nadechl. Tahle vzpomínka byla jednou z těch krásných. Těch líbezných, které si uchoval v paměti. Ovšem člověk si neukládá jen ty krásné chvíle, ale také ty špatné…
„Pane? Pane!? Jak se jmenujete?“ Tom otočil pomalu hlavu za hlasem. Byla to menší snědá žena v lehce zašpiněné sesterské uniformě. Zpocené tmavé vlasy se jí lepily na čelo. V ruce držela starý papír, vytrhnutý z nějakého sešitu. Na druhé straně bylo něco napsáno. To však Tom nemohl přečíst, protože ten jazyk neznal.
***
„Víš, že tě miluju.“ Usmál se Tom, zatímco držel Billa za ruku. Měsíc byl krásně kulatý a vysoko nad nimi. Bořili nohy do písku při každém kroku a cítili, jak jim mořské vlny olizují kotníky.
***
Tom zanaříkal a schoulil se do klubíčka. Hlava mu třeštila od neustálého přemýšlení a také od rány na temeni. Přitiskl si špinavé prsty ke spánkům a jemně promasíroval. Pomohlo to. Na chvíli…
Mezi provizorními lůžky stále pobíhal zdravotnický personál nemocnice. Občas proběhlo nějaké malé dítě, které ustavičně volalo své rodiče. Bylo to smutné. Ti, co měli to štěstí a přežili bez větších zranění, obcházeli lůžka a hledali členy rodiny. Tolik lidí. Tolik životů…
***
„Jednou spolu zestárneme.“ Usmál se starší z dvojčat a tulil si Billa ke svému boku. Měli menší chatku přímo u pláže. Bylo to romantické, protože byli sami. Bez rodiny, bez lidí, bez otravných paparazzi. Jen pro sebe. Pro svou lásku, kterou si mohli plně dát, zde v odlehlém koutě světa, v náručí divoké přírody a azurového moře.
„To nám bylo souzeno už v dobu, kdy jsme se narodili.“ Bill lehce hladil Tomův vypracovaný a nově opálený hrudník. Tato lehce opálená pokožka dráždila Billa jako červená barva býka. Jenže nedráždila k agresivitě, ale k většímu sexuálnímu apetitu. Bylo to prostě a jednoduše sexy. Lehce se naklonil a políbil Toma do prostřed jeho břicha.
Tom zalapal po dechu a vjel prsty do bratrových krátkých vlasů. Tento nepatrný dotek Billových rtů v něm okamžitě vyvolal explozi a cítil, jak tenká bublina uvnitř jeho břicha, plná nadržených motýlů, praskla. Cítil jejich křídla otírající se o jeho útroby.
Bill přehodil nohu přes Tomovy a začal se otírat rozkrokem o jeho bok, zatímco rty okusoval horkost jeho nahé pokožky. Jazykem zkoušel jeho delikátní chuť, a jeho nos byl nabitý jeho osobní živočišnou vůní. Afrodiziakum. Tom byl jako jedno velké afrodiziakum…
Bill se natahoval po boxerkách svého milence, když v tom se s velkým hlasitým prásknutím otevřely dřevěné dveře se skleněnou výplní, které vedly ven na pláž. Bill zvedl hlavu a podíval se tím směrem, potom stočil hlavu na Toma. Udělal se velký průvan. Bill se pomalu zvedl s Tomem v patách a šel zavřít dveře, jež přetrhly krásnou a romantickou chvilku. Když se Bill postavil před dveře a Tom se nalepil zezadu na něj, Bill strnul. Jediné, na co se v tu chvíli zmohl, bylo, že stiskl Tomovo předloktí.
***
Tom přivřel oči. To bylo naposledy, co ho viděl, co jej držel a cítil jeho sladkou vůni. Nechal slzu, aby mu skápla z tváře a po té si ji hned setřel hřbetem ruky. Trochu se zvedl do polosedu a podíval se na svou nohu. Byla stále ještě provizorně zavázaná, ale obvaz byl nyní čistý. Jeho noha krvácela, než se sem dostal. Omotal si kolem rány velký list a zavázal kusem liány. Teď měl aspoň čistou ránu, ale noha jej pálila a nemohl dobře chodit. Teď když to nejvíce potřeboval. Chtěl najít bratra… musel Billa najít.
***
Vlna Tsunami, které novináři začali říkat Elys, se převalila přes Maledivské ostrovy. Nikdo této katastrofě nemohl zabránit. Smetla všechny malé chatky, bungalovy, hotel, dokonce i palmy praskaly a kácely se k zemi.
„Bille!!!“ Zakřičel a otáčel se kolem sebe, doufajíc, že snad bratra někde zahlédne, že se také někde zachytil a čeká na něj. „Bille!!!“ Zakřičel znovu, ale odpovědí mu bylo jen hučení vody, jež se převalovala a devastovala všechno kolem.
***
Tom ležel na zádech, jeho myšlenky se kroutily v bolestech na milovaného bratra. Ruku měl zvednutou a prohlížel si ji ve slunci,
Odlesk stříbrného prstenu na levém prostředníčku jej však nedokázal uklidnit. Jejich prsteny… Dali si je, když strávili první noc milování spolu. Tehdy před dvěma lety. Od té doby je nikdy nesundali z prstu. Bylo to něco jako závazek, jako manželství, jako důkaz, že jsou svoji. Že existují jen jeden pro druhého a nikdo jiný už do toho nikdy nezasáhne.
„Tom Kaulitz?“ Tom znovu otočil hlavu po hlase. Uviděl staršího prošedivělého pána ve vojenské uniformě. Tom se zmohl jen na přikývnutí.
„Je mi to líto…“ Hlesl muž a odešel z místnosti, aby mohl být mladík sám. Tom svěsil ramena a stiskl prsten u srdce. Neměl sílu zadržovat slzy. Proto se naplno rozplakal. Přišel o něj. Byl od něj odloučen. Poprvé za celý svůj život…
Měsíc byl stejně krásný jako v ten den. Moře bylo klidné a jen tiše hučelo, když naráželo do skalisek kousek od něj. Tom zvedl oči a podíval se na obzor. Od vlnek poskakovaly odlesky měsíce. Vypadalo to, jako by si na měsíci udělali zářivou noční párty, kde se jen tančilo.
„Navždy spolu, Bille. Pamatuješ?“ Zeptal se do ticha a hodil prstýnek co nejdál od sebe. Lehce se pohladil po pažích a nechal se unášet vzpomínkami na Billa.
Byli opět spolu, tančící mezi korálovými útesy…
Ty nejkrásnější věci totiž nejdou vidět ani slyšet, ale jdou cítit srdcem…
autor: Davidoff
Smutná povídka….ale nádherná láska!
Krásna povídka.
krásná povídka
Pri Tebe porušujem svoje pravidlo "neničiť si dušu smutnými príbehmi" pretože píšeš úžasne a stojí za to trpieť takýmto spôsobom. Bolo to strašne krásne. A asi si okopírujem len tie flashbacky a prečítam si ich a budem sa hrať na to, že to ostatné sa nestalo:) Ďakujem za silný emotívny zážitok.
Povídku jsem tu viděla sice už včera, ale rozhodně jsem neměla náladu na něco smutného a depresivního, takže jsem si ji nechala až na teď 😉 Moc ráda bych si alespoň jednou od Tebe přečetla něco veselého 🙂 Miluju Tvůj styl psaní a Tvoje nápady, a proto od Tebe čtu i tyhle děsně depresivní povídky, ale bylo moc moc hezké si někdy přečíst i něco pozitivního 🙂
Tahle povídka byla božská! ♥ Zanechala ve mně spousty pocitů. Jsem opravdu ráda, že jsem si něco takového mohla přečíst, protože to byla krása 🙂
Ten flashback byl ale úplně nejlepší ♥ Úplně jsem se rozlývala nad tím, jak se kluci milují. Napsal jsi to tak úžasně, až mě vážně zabylo líto, že celá povídka není nesena pouze v tomhle rozverném, romantickém duchu 🙂 Perfektně jsem si tu lásku mezi nima užívala 🙂 Jinak to tsunami 🙁 Je mi to strašně moc líto, na konci jsem zase brečela (ovšem kdy já nebrečím? :D) Ty to dokážeš vždycky tak perfektně vystihnout a napsat, že mám pocit, že se to děje mně a o to víc je to pro mě horší.
Každopádně Ti chci opět moc poděkovat za příval emocí, jak smutných tak krásných! Tahle povídka se Ti opět velice povedla, a i přes to, že je takhle smutná, se k ní opět rozhodně vrátím! 🙂 Tvoje povídky jsou skvělé, díky, že píšeš! ♥♥
Tak tohle bylo opravdu krásné… :'( až jsem to obrečela..