autor: Dietřisko & Kentaur
je to tu. Půjdu za Tomem do kasáren. Doufám jen, že se nám nic nestane.
Miluju ho. A to je nejdůležitější.
Tom
Ucítil jsem na své posteli lehké zhoupnutí. Vyděšeně jsem sebou trhl a vyletěl do sedu. Na puse mi okamžitě přistála něčí ruka, abych nekřičel. Polilo mě horko. Abych se přiznal, měl jsem docela strach. Rozespale jsem zamžoural a snažil se zorientovat. Ruka mi sjela z úst a neznámý mi přiložil prst ke rtům. Po chvilce jej úplně oddělal.
„Bille?“ zašeptal jsem zmateně. Seděl na mé posteli a tvářil se vážně. „Co tu děláš?“ zeptal jsem se a obezřetně zkontroloval Gustava, jestli stále spí.
„Utečeme spolu,“ špitl. Doteď jsem si nevšiml tašky, která ležela vedle něj.
„Cože?“ Překvapeně jsem zamrkal.
„Utečeme,“ zopakoval a pohladil mě po ruce. „Jen ty a já.“
„P-proč?“ vysoukal jsem ze sebe roztřeseně.
„Takhle nemůžeme žít. Copak ty tady chceš zůstat napořád a dělat všechno to zlo? Pomáhat v zabíjení?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Tohle je válka, neutečeme před ní. A navíc je to nebezpečné… A ty přijdeš o hodnost, jméno a o… Říši,“ namítl jsem.
„Ta už mě dávno nezajímá.“
Skopnul jsem peřinu a sedl si vedle něj. Pořád jsem po očku sledoval chrápajícího Gustava. Kdyby se teď probudil, byli bychom dost v průšvihu.
„Jestli…“ Zdálo se, že zaváhal. Cítil jsem, jak se jeho ruka lehce třese. „Jestli opravdu půjdeme, musíme rychle… Za chvíli se střídá hlídka, takže to tu bude na chvilku nestřežené. To je naše šance,“ zašeptal. Chytil jsem ho za ruku a naklonil se k němu.
„Jsi si jistý, že to chceš?“ Rozhodně přikývl. „Tak dobře,“ vydechl jsem a krátce ho políbil na rty. Opatrně jsem se s těmi jeho pomazlil a pak se do nich naléhavě vpil. Trvalo to jen chvilku a možná to bylo naposledy…
Potichu jsem se zvedl a oblékl se. Snažil jsem se šustit co nejméně. Bill mě jen tiše pozoroval. Vzal jsem si jen několik málo věcí a pak jsem se společně s ním vyplížil pryč z místnosti.
Když jsme byli konečně mimo dosah Gustavova sluchu, trochu jsem si oddechl. Sice ještě zdaleka nenadešel konec, ale první malé vítězství bylo za námi. Co nejtišeji jsme dokázali, jsme se rozešli po chodbě. Ozvěna každého našeho kroku se rozléhala až bolestně hlasitě. Kousal jsem se do rtu a říkal si, že všechno dobře dopadne, že se nemám čeho bát.
„Počkej chviličku tady,“ sykl Bill a zmizel za rohem. Dlouhou dobu se nic nedělo. Několikrát jsem vynervovaně přešlápl. Při jakémkoliv, byť jen sebemenším zvuku, jsem ztuhnul. Mezitím se Bill vrátil a my mohli pokračovat v cestě za svobodou. Pevně jsem se ho chytil za ruku. Aspoň trochu mě to uklidnilo. Ani jsem se ho neptal, kde byl. Raději jsem mlčel a prostě ho následoval. Vrtalo mi hlavou, jak dlouho tohle plánoval. A proč mi to neřekl?
Došli jsme až ke dveřím na dvůr. Slyšel jsem, jak Bill trhaně vydechl. Sáhl si do kapsy a váhavě vytáhl klíče. Snažil se nedělat žádný rámus a pomalu odemkl. Vyběhli jsme ven. Už zbývalo jen projít dvůr, překonat poslední dveře a byli jsme volní. Tedy skoro.
Najednou jsem uslyšel nějaké hlasy. Hrklo ve mně. Natiskl jsem se k Billovi a vyděšeně jsem se na něj podíval. Ten na nic nečekal a stáhl mě za hromadu nějakých pytlů, kterých jsem si předtím nevšiml. Možná to bylo tím strachem, ale štvalo mě, že jsem tak neschopný. Vždycky jsem toužil být volný, ale když to teď mělo nastat, bál jsem se. Slyšel jsem tichý smích a pak bylo ticho. Opravdu upřímně jsem si oddechl. Přeběhli jsme dvůr a zastavili se u brány. Zbývala poslední a zároveň nejhorší část.
Vyšli jsme ven. Čekalo tam na nás auto.
„Dokázali jsme to,“ vydechl jsem. Bill s úsměvem přikývl, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Najednou se za námi ozval nečekaný zvuk – prudký nádech. Odskočili jsme od sebe a otočili se.
Stál tam Gühne a zděšeně se na nás díval.
„Pojď, dělej!“ vykřikl Bill. Nasedli jsme do auta a vyrazili pryč.
Bill
22. září 1939
Transportní vůz
Když jsme s Tomem odjížděli, mysleli jsme si, že prostě rychle pojedeme a až se dostaneme za hranice, všechno bude v pořádku. Byli jsme šťastní a viděli svou budoucnost – v bezpečí a společně. Avšak podcenili jsme Günheho. Zřejmě okamžitě obvolal všechny jednotky v okolí. Pronásledovali nás až skoro k hranicím s Polskem. Pár kilometrů před nimi nám zahradila cestu auta plná příslušníků SS.
Naložili nás do transportního vozu. Vezou nás do koncentráku. A já vím, co bude. Sedíme v naprosté tmě, jen si svítím sirkama. Řekl jsem Tomovi, aby spal. Opřel se o mě a docela rychle usnul. On neví, co nás čeká. Rozhodl jsem se, že mu to zatím nebudu říkat.
Teď ho držím v náručí a přemýšlím. Ničeho nelituju. Zamiloval jsem se do něj a chtěl být jenom s ním. Aspoň jsme to zkusili. Myslel jsem na to, jak ke mně poprvé přišel. Jak se na mě díval. Jak mi svěřil své tajemství, které ho trápilo, a já jemu na oplátku taky. Jak mě poprvé políbil. A jak jsem zjistil, že ho miluju.
Zamýšlím se i nad svým životem. Byl plný krutosti a bolesti. Jen díky chvílím s Tomem stálo za to žít. Moc rád bych mu tohle všechno řekl. Jak jsem pochopil, co vlastně znamená žít a milovat. Díky němu.
Mein Tagebuch,
musíme se rozloučit. To, co jsme spolu prožili, patří jen nám.
Obergruppenführer SS
*1. 9. 1914 – † 22. 9. 1939
Škrtnul jsem další sirkou a zapálil deník. Hodil jsem ho doprostřed nákladního prostoru.
Tom se probudil. Otevřel oči a podíval se na hořící knížku.
„Co to je?“ zeptal se zmateně.
„Můj deník,“ řekl jsem tiše.
„A proč…“ začal
„Nechtěl jsem, aby ho někdo četl…“
„Proč by ho někdo četl?“ ptal se dál. Jenom jsem zavrtěl hlavou.
„Chci, abys věděl, že tě miluju. Pamatuj si to. Ať se stane cokoliv.“ Vážně jsem se mu díval do očí.
„Já tebe taky…“ Smutně se usmál a pohladil mě po tváři.
Vůz s hrknutím zastavil.
„Co se děje?“ vyhrkl Tom.
„Už jsme tu.“ Z mého hlasu nezaznívaly žádné emoce. Otevřeli nákladní prostor. Moji bývalí podřízení nás vyvlekli ven. Chovali se k nám… jako k míň než zvířatům. To jsme byli v jejich očích. Zrádcové. Jeden z nich hrubě chytil Toma.
„Ty půjdeš do plynu,“ řekl chladně a táhl ho ke komorám. Jen se na mě vyděšeně podíval a už ho tam zavřeli. Nemohl jsem se ani pohnout. Jen jsem bezmocně sledoval, jak pouštějí plyn. Roztřásl jsem se po celém těle.
„Máte poslední přání?“ otočili se na mě.
„Jo. Dát přes hubu Günhemu,“ procedil jsem mezi zuby. Pokrčili rameny. Přání se mohlo uskutečnit – Günhe si naši popravu nenechal ujít. Rozpřáhl jsem se a praštil ho pěstí do obličeje. Spadl na zem. Pozoroval jsem, jak leží v prachu, a bylo mi z něj na zvracení. Pak mi řekli, abych se postavil čelem ke zdi. Udělal jsem to.
Miluju tě, Tome, pomyslel jsem si.
Ozvalo se několik výstřelů.
KONEC
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Naaaaaaaaaaaaaaaaah sem věděl, že to prostě skončí špatně, ale krásně špatně. Smutné endy, to je něco mého 😀 Škoda, že je to tak krátké, ale stopro to stálo za to. Vydrželi spolu až do konce, ale překvapilo mě, že Bill věděl o tom co bude a Tom byl ze všeho tak vyjukany O.O Ale co už :3 Kují♥
No tak koniec… trochu ma prekvapilo, že už nastal, ale popravde ma napadlo, že by sa už aj mohol blížiť. A ten bad end… myslím, že som ho akosi očakávala (aj keď som stále mala malinkú nádej, že by náhodou, ale Andreas musel všetko prekaziť). Som však rada, že boli tí dvaja spolu až do konca a Tom zmenil Billov pohľad na život. Teraz už majú pokoj 🙂
Vďaka za príbeh a teším sa na vaše ďalšie diela.
Teda konec povídky jsem ještě nečekala, tak to byl pro mě trošičku šok 😀
Jinak tohle je jediná povídka, ve které vám odpustím smutný konec 😀 V žádné jiné nee 😀 Jak jsem tušila, tak to taky dopadlo a to špatně. Po pravdě ale tahle povídka ani jinak dopadnout nemohla. Je teda pravda, že jsem maličko doufala v to, že by se klukům útěk mohl povést a mohli by spolu odjet někde hoooodně daleko a být tam spolu šťastní, ale věděla jsem, že je to asi nereálné.
Tenhle konec, i když je smutný, tak musím říct, že se mi celkem líbí. Ne proto, že kluci umřeli, ale proto, že se skutečně milovali a nechtěli pokračovat v těchhle zvěrstvech. Proto si myslím, že je tohle pro ně daleko lepší, než kdyby tohle museli dělat další roky. Líbí se mi to, jak dokázal Tom obrátit Billův náhled na celou věc a dokázal mu otevřít oči. Jsem ráda, že si kluci pro sebe ukradli každou volnou chvilku a byli spolu šťastní.
Je škoda, že to dopadlo smutně, ale hold se s tím budu muset nějak smířit. Čekala jsem to, tak jsem na to byla trošku připravená 🙂
Za povídku děkuji, jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst i přes to, že některí části pro mě byly trošku těžké.
Jo, a až teď tady brečím nad tím, že kluci umřeli 😀 A to jsem doufala, že brečet nebudu 😀
Tak Váím děkuji za povídku a už teď se těším na Vaši další 🙂
Ty jo, než se člověk rozkouká, tak je konec… Asi to nemohlo dopadnout jinak, ačkoliv jsem přecejen doufala, že jejich láska bude mít šanci na přežití…
Povídka se mi líbila, díky za ní a těším se na další věci od vás 🙂
ono to ani jinaka skončit nemohlo. Bylo mi to jasně..jen musím říct, že Bill měl teda meně bolestivou smrt..
Tak. Na tuhle povídku jsem schválně čekala, až bude hotová, abych ji potom mohla přečíst najednou. A musím říct, že je mi úplně jedno, zda měl někdo příliš vysoké postavení, či zda někdo o někom přemýšlel ''jen'' jako o Billovi… a další podobné ''nesrovnalosti''
Ten příběh měl zasáhnout, a to taky udělal. Ukázat, že bytost může cítit, může se chtít změnit, pro lásku obětovat … zemřít.
Nutí to k zamyšlení, to je účel.
Těším se na další povídku.
TTak to bylo… no, nedokážu to slovy popsat. Už ze začátku jsem věděla, že to takhle nějak nejspíš skončí, ale stejně jsem pořád doufala…
Těším se na další vaši povídku, tak snad se tu objeví brzy 🙂
Jinak to ani skončit nemohlo moc pěkná povídka.
Tušila jsem, že to skončí špatně už od prvního dílu. Nevím proč. I když jsem si pořád držela malinkatou naději, že spolu opravdu utečou. Mrzí mě, že ta povídka byla tak krátká, ale zato byla povedená a já si ji moc užila. 🙂 Téma WW2 mi vždycky bylo blízké, a musím přiznat, že vás obdivuju za ten nápad zasadit do tohohle prostředí twincest…