autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Ani jsme se nenadáli a týden utekl jako voda, zatímco jsem si k Billovi nastěhoval nějaké věci. Byt jsem zatím neměl v plánu prodat, spíš jsem přemýšlel o pronájmu, ale na to byl ještě čas. O svatbě jsme zatím pouze polemizovali, ale nic nebylo zatím ustanovené. Neměli jsme vybraný ani datum. Hlavní bylo, jak jsme to cítili my.
Byl tu ovšem náš první společný víkend. Bill měl v plánu uklízet, dojet mi pro pár dalších věcí a maximálně zajet do krámu. To mně se samozřejmě nelíbilo. Nikdy jsem nebyl příliš domácí typ. Když už jsem odteď měl rodinu, rozhodl jsem se podniknout něco o víkendu s rodinou. Ještě v pátek večer jsem se vkradl k malé do pokojíku, zatímco se Bill sprchoval, a zeptal se jí, zda by nechtěla jet na nějaký výlet. Samozřejmě, že jako pravá princezna si hned usmyslela, že chce na hrad nebo zámek. Vlastně se mi to i zdálo jako dobrý nápad, tak jsem jí přikryl oči rukou a nechal ji pátrat na mapě, dokud nezapíchla prstík do nějakého místa. Našel jsem nejbližší zámek, který byl přibližně tři hodiny odtud. Dal jsem jí už jen pusu na spaní a opustil její pokojík se slovy, aby si promyslela, co si bude chtít vzít s sebou.
Bylo kolem devíti ráno, když se ze schodů ozvaly Billovy šouravé kroky. Nicki ještě snídala a já jí dělal meduňkový čaj na cestu. Měla ho ráda, sama si ho po mně vyžádala. Zašrouboval jsem víčko s nástavcem na cucání a poté jsem se ujistil, zda těsní. To už se ovšem Bill objevil ve dveřích.
„Uhm, dobré ráno,“ šeptnul, když vešel do kuchyně a rozkošně se zaculil. „Co to tu děláte, zlatíčka moje?“ zabalil se o něco více do sněhobílého županu. To se mi snad zdá. My už jsme připraveni na cestu a on tu běhá nahej jen s županem. Mě z něj jebne. Tohle jsem si rozhodl vzít?
„Ahoj, tatí,“ zakření se na něj hned Nicki, která mi přinese misku od müsli, abych ji dal do myčky.
„Dobré ráno, ty spáči,“ brouknu pobaveně a sklidím to. „Chutnalo ti?“ zeptá se Nicki.
„Jo, ty seš, Tomi, ten nejlepší kuchař,“ zaculí se na mě a obejme mě kolem nohou. Zlatíčko moje, jsem rád, že je náš vztah neustále stejný. Naopak se snad ještě zlepšuje. Pohladil jsem ji po hlavičce a podal Billovi latté.
„Mockrát děkuju,“ vzal si ho ode mě a vděčně se usmál. „Nečekal jsem, že budete tak čilí, a hlavně jsem netušil, že jste už vzhůru,“ přizná a zaculí se, načež se hned napije latté.
„No my už jsme dlouho vzhůru. To jen ty vyspáváš…“ vezmu si malou do náruče.
„…a zdržuješ, tati,“ přikývne naprosto vážně Nicol. Holka šikovná. Se smíchem jsem jí dal pusu na tvář a došel k Billovi.
„Být tebou,“ přichytím ho za šňůru od županu, „tak hnu zadkem, jinak jedeme bez tebe,“ dám mu s úsměvem pusu.
„Kam jedeme?“ řekne nechápavě a při tom se na nás oba podívá. „Měl jsem dojet jen nakoupit,“ našpulí rty. „Já chci jet s váma!“ řekne ihned. No ještě aby ne. Musel jsem se nad tím rozesmát a políbit ho.
„V tom případě bys sebou měl hejbnout,“ brouknu a pohladím ho po zadku.
„Že seš to, tati, ty, tak na tebe počkáme,“ zahihňá se Nicki a sleze ze mě. Z té někdy lezou hlody, jako by byla opravdu moje. Pak se rozběhla nahoru do svého pokojíku.
„Ale to já sebou klidně hnu, ale pověz mi, kam pojedeme,“ usmál se na mě sladce a políbil mě. „Děláte mi samá překvapení,“ pošeptal.
„No…“ ovinu mu ruce kolem krku, načež ho párkrát měkce políbím, „když je to náš první společný víkend, rozhodl jsem se, že ho nechci strávit uklízením a válením se doma. Pojedeme někam na výlet. Už včera jsme s Nicki vybrali, kam by ráda jela,“ prozradím mu s úsměvem. „Vlastně bych tyhle vaše víkendy rád nějak oživil. Potřebujete změnu,“ zkonstatuji. Víkendy jsou prakticky věc, na kterou se těším ze všeho nejvíc. Budeme všichni spolu a budeme si užívat. Budeme jezdit na výlety, občas zajedeme k rodičům nebo pořádat grilovačky a podobná setkání. Chci, aby i malá něco zažila a něco si užila. To se na jeho tváři vykouzlil úsměv. Přivinul se ke mně, přičemž hrneček s latté odložil na linku.
„Děkuju,“ něžně mě políbil a pohladil mě po ramenou.
„Rád bych tohle všechno změnil. Pořád jsou tu znát Barbařiny vlivy a pravidla. V jistém směru to je dobře, ale chci tu zanechat i něco po sobě,“ přiznám. „Třeba ta váza v ložnici mě tam naprosto děsí,“ začnu se smát.
„Dáme ji pryč,“ usměje se sladce. „Uděláme si to tu jen a jen podle sebe, podle mě a tebe, podle nás,“ pošeptal a sjel mi prsty po šíji.
„Nesmíš ale zapomínat na Nicki. Nemůžeme jí to tu celý přestavět jako její celý život. Barbara je pořád její máma, kterou má ráda,“ otřu se mu nosem o jeho.
Nicki miluju nadevšechno a Barbaru bych ji nikdy nechtěl nahrazovat nebo jí tu mámu odpírat. Stále patří do rodiny, je to její rodič a je dobré, aby tu na ni měla nějaké vzpomínky, jako jsou třeba fotky u ní v pokojíku.
„Já o tom vím. Nechci, aby z toho byla vyřazená, nikdy nebude, ale některé věci zůstávají pouze na nás. A já chci, aby ses tu cítil dobře, jsi tu doma,“ pohladí mě.
„Dobře. Děkuju,“ usměju se. „Jestli teda nebudeš nic jíst, běž se obléct, hm?“ dám mu pusu na nos.
„Už běžím, šéfe,“ zasměje se na mě, dá mi ještě drobný polibek a následně už cupitá nahoru. Nicki se však náhle rozběhla po schodech dolů, že ho málem srazila s sebou.
„Tomi, Tomi,“ doběhne až ke mně. Huh, co je? „A můžu si s sebou vzít Tomiho juniora?“ pohladí křečka, kterého si nese v dlani. Ah, křeček, na toho jsem nepomyslel.
„No, nejlepší bude, když ho necháš doma,“ přiznám a dám do krabičky ještě nějaké sušenky.
„Ale on bude mít hlad. Určitě mu tu bude smutno,“ posmutní.
„Nebude mu smutno, on si alespoň odpočine a večer si s tebou bude moct hrát. Já ti pro něj nakrájím mrkev a dáme mu nějaké zrní, dobře? Do zámku by ho s námi určitě nepustili, takže bychom ho museli nechat v autě,“ kleknu si k ní, „a tam by mu bylo moc velký horko.“
„Aha…“ skloní pohled na juniora a podrbe ho prstíkem na hlavičce. „Tak dobře,“ usměje se na mě a zas se rozežene nahoru. „A pandu si s sebou můžu vzít?“ volá na mě.
„Jo, tu můžeš, broučku,“ zavolám na ni s úsměvem a zavrtím pobaveně hlavou. Když bude unavená, může se o ni v autě klidně opřít nebo na ní i spát. Cesta to je poměrně dlouhá, takže se alespoň bude moct nějak zabavit.
Ještě jsem se rozhlédl, zda máme všechno, až jsem se rozešel nahoru do ložnice. Došel jsem k malé do pokoje a dal křečkovi pár kousků mrkve. Nicol si tam něco balila do batůžku. Když jsem vešel do ložnice, Bill pobíhal kolem skříně, jako by si nevěděl rady.
„Lásko!“ řekl, jako kdybych byl jeho spásou. „Já nevím, co si vzít na sebe, nevím, kam jedeme.“ Horší než ženská. Pobíhá tu div ne v hysterickym záchvatu a stejně si nakonec vezme kalhoty, tílko a bundu nebo mikinu s sebou, jak ho znám.
„Vezmi si něco pohodlnýho, v čem se cítíš dobře,“ pohladím ho s úsměvem po boku a sám si obléknu kalhoty.
„Děkuju,“ usmál se na mě a hned se nasoukal do džínsů, tílka a pohodlné černé mikiny. Pobaveně jsem se kousl do rtu, avšak nic jsem neřekl a vzal si do ruky mikinu.
„Máš nějakej foťák? Ta princezna se tam určitě bude chtít někde vyfotit,“ zeptám se a strčím si do kapsy iPhone a peněženku.
„Jo, jo, vezmu ho,“ usmál se, načež se sehnul do jednoho šuplíku a vyndal z něj foťák. Vzal si poté ještě tašku, do které foťák uložil společně s mobilem, penězi, kapesníčky a klíčky. Všichni jsme měli skvělé načasování, jelikož to už se na chodbě u dveří objevila i Nicki. Musel jsem žasnout. Když odcházela z kuchyně, měla jenom legíny a tričko. Teď ovšem měla i krásnou volánkovou sukýnku a růžovou mikinu. Na očích měla růžové dětské brýle a na zádech malý batůžek. Moje malá turistka.
„Připravena na dobrodružství,“ zazubí se na nás. Držte mě, nebo ji sežeru. To už jsem nevydržel a začal se smát. I Bill se zasmál.
„Můžeme jít?“ podíval se na mě potom.
„Myslím, že jo, ale naší malé cestovatelce určitě něco chybí, hm,“ povytáhnu obočí. Kdepak má pandu, hm? Nicki mě chvíli nechápavě pozorovala, až se pleskla do čela a zase zaběhla vedle do pokojíku. „Je prostě úžasná,“ povzdechnu si s úsměvem a rozejdu se z ložnice.
„Copak jí chybí?“ zeptal se, načež si hodil tašku přes rameno a nakrčil nos. Poté už kráčel za mnou.
„To hned uvidíš,“ uchechtnu se. Netrvalo ani minutu a Nicki vykráčela z pokoje i s pandou v náručí.
„Už mám všechno, Tomi,“ usměje se na mě sladce. Jen jsem jí úsměv oplatil a pandu jí vzal, aby se na ní někde po cestě nepřerazila, jak měla ve zvyku. Pak už jsme se rozešli dolů.
„Aha,“ zaculil se Bill. „Moji milí, zajímalo by mě, co jste na mě přichystali,“ chytil si Nicki za ruku a mě také.
„No přece pojedeme na zámek, tatí. Ty to pořád nevíš?“ poposkočí malá vesele vedle něj. Já jsem se mu ovšem vyvlékl a zašel do kuchyně. Vzal jsem nám pití a plastovou krabici s nějakým jídlem. Nikde jsem však nemohl najít malou flašku, co jsem připravil pro malou.
„Nicki, kam jsi dala to pitíčko?“ zavolám na ni do chodby.
„Mám ho v baťůžku,“ zavolá na mě nazpátek. Hah, ani jsem si nevšiml, že by si ho vzala. Vychytralá holčička. Brzo bude chytřejší než my s Billem dohromady. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a došel k nim do chodby. Nicki už byla obutá a Bill také, takže jsem se také v rychlosti obul a pak už jsme se přesunuli do garáže.
Bill posadil pandu na zadní sedačku, zatímco jsem tam Nicki připravil pití i obrazovku. Poté jsem z ní svlékl mikinu i sukni, které si chudinka sama tak pečlivě navlékla, a usadil jsem ji do sedačky, načež jsem ji připoutal. Nakonec si i zula balerínky. Když jsme se ujistili, že máme vše, už jsme nasedli do auta. Já na GPS našel onen zámek a vyjeli jsme. Hned jsem napojil svůj iPhone, kde jsem si pro malou připravil playlist jejích oblíbených písniček, takže nám začala zpívat.
Cestu jsem předpokládal zhruba na tři hodiny, ale plány se mi totálně překazily, když jsme kvůli zácpám jenom hodinu jeli přes město a hned za městem jsme narazili na objížďku.
„To nám to pěkně začíná,“ povzdechnu a opřu si hlavu do sedačky. Myslel jsem si, jak to bude úžasný den, náš první víkend, ale jsem otrávený už po hodině. No jo, mě holt někdo nahoře nemá rád.
„Co naděláme, tohle nemohl nikdo tušit. Dorazíme i tak,“ usmál se Bill sladce.
„No jo, ale za jak dlouho. Už tak je to dost dlouhá cesta,“ natočím k němu hlavu. Někdy obdivuju jeho věčný optimismus a klid.
„Já vím,“ pokrčil rameny a jel dál. „Ale i tak, dnešek si užijeme.“
„Jó, užijeme si tó,“ přidá se k němu hned vesele Nicki. Alespoň ona neztrácela naději.
„Neboj, bude to dobré,“ pohladil mě dlaní po stehně, ačkoli se dál soustředil na jízdu.
„Hm,“ brouknu jen a začnu se dívat z okna. Bezvadný.
Uběhla zhruba další půlhodina, co se Nicol poměrně utišila, až se zezadu ozvalo: „Tatí, mně se chce čůrat.“ Oh, skvělý.
„Ou, zlatíčko, vydrž to ještě. Za chvilku dojedeme k nějaké benzínce a tam si dojdeš na záchod, jo?“ brouknul, přičemž se rozjel o něco rychleji. Benzínce? Po dálnici nejedeme, kolem je příroda a támhle už vidím les. Je jí pět, proboha. To si nemůže dojít na záchod do lesa?
„Tak jo, já počkám,“ odsouhlasila.
„To jí nemůžeš prostě zastavit támhle u lesa?“ pozvednu udiveně obočí.
„No, můžu, ale myslel jsem, že benzínka bude prostě lepší. Neměla by být daleko.“ Dělá si srandu?
„Zlatíčko, nechceš raději zalejt kytičky v lese, aby pěkně rostly?“ otočím se na Nicki.
„To porostou, když je počůram?“ udiví se.
„To víš, že jo. Je to taky voda,“ usměju se na ni.
„Tak jo, já zaliju kytičky a stromečky v lese,“ poposedne si. Hodná holka.
„Dobře, vzdávám se,“ brouknul Bill s úsměvem a sjel na jedné cestě k lesu. Sere ho to tolik, že se raději usmívá, aby to nebylo poznat nebo co? Zůstal jsem v klidu sedět v autě a čekal, než ji Bill odpoutá a nechá ji vyčůrat. Když byli hotovi, zase ji usadil, připoutal a nasedl. Ještě se napil, než opět nastartoval.
„Páni, Tomi, to bylo čůránek. Zalila jsem celej les,“ vyprávěla mi hned Nicki. Ještě nikdy nečůrala v lese nebo někde venku či co? Začínám si opravdu myslet, že ji možná moc rozmazluje.
„Copak jsi ještě nikdy takhle nečůrala v lese?“ zeptám se jí.
„Ne, my vždycky jezdíme čůrat na pumpu,“ usměje se na mě. Ahm… co na to říct? Raději jsem se na ni jen usmál a otočil se, načež jsem k sobě semknul rty. Není tohle trochu přehnaný? Zajímalo by mě, jestli ji k tomuhle učí Barbara nebo Bill, ale ač se to v hlavě snažím jakkoli svést na Barbaru, cítím, že tohle je Billova práce. Bill se v tichosti rozjel a pokračovali jsme v naší cestě. Opřel jsem se rukou o okno a na chvíli zavřel oči. Začíná mě bolet hlava. Snad nebude pršet. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a díval se z okna, zatímco si malá vzadu neustále pobrukovala. Myslím si, že v téhle rodině budu muset udělat změny, protože se z toho jinak zblázním. Najednou se tu už necítím tak dobře. Bill mě vtáhnul do jeho rodiny, kde mají úplně jiný režim, jiné zvyky a… no, uznejme, že jistý luxus. Na tohle vážně nejsem zvyklý. Po chvilce jsem ucítil Billovu ruku na své. Jemně mě hladil a přejížděl mi prsty po předloktí. Nijak jsem na to nereagoval.
„Přišlo ti to divný s tou benzínkou, že jo?“ zeptá se tiše.
„Nebudu se k tomu vyjadřovat,“ zakroutím hlavou.
„Chápu to,“ přikývne a ruku stáhne, jelikož stejně přeřazoval a přidal. Snažil se nahnat čas, který jsme ztratili tím, že jel rychleji, než je povoleno.
To se nám samozřejmě nevyplatilo. Jako by toho pro dnešek už nebylo dost, během deseti minut jsme projeli kolem policejního auta, co měřilo. To se mi snad zdá!
„No to… Tos to auto neviděl nebo co?“ vyjedu na Billa nechápavě.
„Ne, neviděl,“ odpověděl, přičemž hned na rychlosti ubral.
„Já se z toho poseru,“ přikryju si dlaní obličej.
„Ani nás nezastavili. Nejel jsem o moc rychleji,“ řekl tiše. Dělá, jako by ho nikdy nezastavili poldové.
„Hm jasně,“ řeknu ironicky a zavrtím hlavou. Jakmile jsme projeli zatáčkou, samozřejmě tam na placu vedle silnice stálo jiné policejní auto, u nějž stál policajt a zastavoval nás policejní plácačkou.
„Dobře, posral jsem to,“ řekl. Zajel ke kraji a zastavil u policisty. Jen ztěžka vydechl a natáhl se pro doklady.
„Tatí, co se děje?“ začala se hned Nicki vystrašeně vyptávat. Hah, ten tak Barbaře může říkat, že ji děsí. Zadíval jsem se na policistu, který přecházel k našemu autu, a poté i toho druhého. Oh, den mi snad přece jen přeje!
„Nic, bude to v pořádku, Nicki,“ snažil se ji uklidnit. „Jel jsem moc rychle, a to se nesmí, víš.“
„Páni policisté, zlatíčko, ubližujou lidem, co porušují pravidla, víš?“ brouknu a odpoutám se.
„Oni ti, tatínku, ublíží?“ začala natahovat. Teď ještě bude brečet, skvěle. Bill se taktéž hned odpoutal a stáhl si okýnko.
„Ne, snad ne, beruško. Bude to v pořádku, jo?“ usmál se na ni dozadu ještě, ale poté se už soustředil na přicházejícího policistu. Bože, zase, abych všechno žehlil já. Otevřel jsem dveře a vystoupil. Bill se na mě podíval, ale zůstal sedět. Semknul jsem rty k sobě a došel k druhému policistovi, který to tam zatím sepisoval.
„Lukasi?“ oslovím ho vlídně. Zvedl ke mně pohled od bločku a prohlédl si mě.
„No heleďme se, koho jsme to chytili,“ začal se smát, „mladýho Kaulitze.“
„Už brzo Trümpera,“ ušklíbnu se. Co na něj jenom zkusit, chm.
„Koukám, že sis polepšil,“ ohlédl se po Billovi a jeho autu.
„Nápodobně. Když jsme se viděli naposledy, byl jsi u městský,“ usměju se.
„Myslíš, když jsme spolu naposledy šukali, hm?“ rozesměje se. „U městský je to na hovno. Tady můžu chytat hajzly a sázet jim pokuty. Vždycky jsem chtěl brát zazobancům prachy.“
„No to já vím moc dobře,“ šťouchnu do něj pobaveně.
„Hej, Ricku, nech to. Já to vyřídím,“ houknul na toho druhého policistu. Uuuhhh, díkybohu. „Tak kam míříte?“
„Ále… tohle je náš společnej výlet i s malou. Jedeme na jeden zámek, kam chtěla,“ opřu se mu s úsměvem o auto. Čím víc to okecám, tím líp.
„Malou? Už máš dceru? Vždyť to není snad ani dva roky, co jsme se naposledy viděli,“ vyvalí na mě oči a pak na auto, z nějž na nás stále vylekaně koukala Nicki.
„Není moje, ale brzo už bude. Budeme se brzy brát,“ ukážu mu prstýnek, který nosím na prsteníčku.
„No ty vole, kdo by to do kurvy Toma Kaulitze řekl,“ zasmál se. „Nestačíš mě překvapovat, chlape. To se vám asi ta pokuta asi moc nehodí, viď?“
„Upřímně moc ne. Malá tam celou dobu cucá z tý šílený flašky pro děti čaj, až mě z toho bolí hlava, do toho ještě zpívá, bože,“ převrátím schválně oči v sloup. Nebudu mu ukazovat svoji něžnou stránku. Tu nezná kromě Billa nikdo. „A teď se jí chtělo na záchod, takže jsme na to trochu šlápli, ale jinak… věř mi, že s tim jezdí jako s hnojem,“ zašklebím se. Snad ho to přesvědčí.
„To si umím představit. Vypadá jako nějakej snobák, co se snaží na všem ušetřit,“ zaksichtí se při pohledu na Billa. Hah, nevím, jestli souhlasit nebo odporovat. Bude lepší souhlasit.
„Trochu jo, no,“ řeknu se smíchem a ohlédnu se po nich. Ten druhý policista zatím Billovi prohlížel gumy u kol.
„Já stejně vím, že ti jde jen o prachy a šukání. Je dobrej v posteli?“ povytáhne zvídavě obočí.
„Dobrej je, ale na tebe jen tak někdo nemá. Tvých 26 cenťáků nezapomenu do smrti,“ šeptnu, přičemž se mu podívám do očí a nenápadně mu přejedu rukou po rozkroku.
„Hmmhh, Tome, přestaň nebo se neudržím. Vždycky jsi mě rajcoval, a teď seš tak pěkně snědej, že bych si tě tu nejradši vohnul o kapotu. Když budeš dělat rozlučku se svobodou, rozhodně se mi ozvi,“ mrkne na mě. „A teď už jeďte, ať se vám tam ta malá nepochčije. Vyměnit tvojí kolínskou za chcanky by byla škoda,“ olízne si šibalsky ret. Hmhh… nikdy nevyjdu ze cviku.
„Dám ti vědět. A díky,“ nahnu se k němu. S úsměvem ho políbím, přičemž mu zmáčknu v dlani zadek a odkloním se. Slyšel jsem pouze, jak vzrušeně oddechl. Vždycky ze mě byl v prdeli. Bůh mě přece jen má asi rád. Poté si už jen olíznu rty a s vítězným úsměvem se vydám k autu. Mávnu na toho druhého poldu, pokývám hlavou a nastoupím do auta, načež se připoutám. Bill se na mě téměř vyděšeně podívá.
„Co… co to bylo?“ podzvedne obočí.
„Ušetřil jsem tě pokuty a stržených bodů, tak se neptej a jeď,“ řeknu jen.
„To děkuju,“ řekne udiveně, „ale za tuhle cenu bych si snad radši nechal vzít papíry,“ šeptne. Byl stále zaražený. Poté ale nastartoval a rozjel se. „Cos mu řekl?“ Bože, teď mě bude vyslýchat nebo co? Nestačí mu, že jsem mu zachránil zadek?
„Že se chtělo malý čůrat,“ pokrčím rameny.
„Ale mně se, Tomi, nechce. Už jsem čůrala,“ ozve se Nicki nechápavě.
„Já vím, zlatíčko, ale oni ne,“ brouknu, přičemž si promnu na prstu prsten a párkrát ho protočím. Ach jo, to byly časy. Plno pěkných chlapů, plno svalů a krásných těl. O tom už můžu leda tak snít. Jsem rád, že se teď vyvíjí tohle s Billem a Nicol dobře, ale pořád uvnitř mě jsou pochyby.
„Aha,“ přikývne Bill. „A co to… ostatní?“ řekne klidně. Ah bože! Tohle tak nesnáším! Kdyby to všechno bylo jinak, řekl bych, ať se nestará, že mu do toho nic není. Jenomže teď se musím za všechno ospravedlňovat jako malý dítě. Do prdele.
„Co přesně myslíš?“ povytáhnu obočí a sundám si prstýnek, načež ho párkrát otočím mezi prsty.
„To nic. Já vím, že jsi to udělal kvůli mně a moc za to děkuju,“ pohladí mě po stehně. Co ta náhlá změna? Že by fungovalo vydírání skrz prstýnek, huh? Viděl jsem, jak po očku sleduje, co s prstýnkem dělám, ale přitom se samozřejmě věnoval jízdě. Odteď vím, jak na něj. Zadíval jsem se na ten zázračný kroužek, samolibě se usmál a navlékl si ho.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
No tak popravde – neviem, čo si mám o Tomovi myslieť a jeho správanie na konci ma fakt naštvalo. Čoraz viac si to u mňa kazí 😀
Začiatok bol super, ako naplánoval výlet, ako sa malá vychystala a tie je pripomienky.. no ale potom, keď sa trošku začali črtať problémy – zápcha na diaľnici je proste bežná vec a pripadá mi, že to všetko bral až príliš pesimisticky (neviem, čit o je úplne ten správny výraz, ale proste všade hľadal chyby a strácal optimizmus). Potom to s tými policajtmi, dobre, zachránil Billa od pokuty, že využil staré známosti, ale tak ten bozk bol podľa mňa príliš, kľudne by to vykecal aj bez neho. A ten úplný záver s tými jeho myšlienkami o pochybách a nakoniec o tom, ako našiel Billovo slabé miesto s tým prstienkom a ich vzťahom… no akože dúfam, že nemieni teraz s Billom nejako manipulovať a keď sa mu nebude niečo páčiť, tak sa bude Billovi "vyhrážať" tým, že sa bude hrať s prstienok, aby Bill "skrotol".
No uvidíme, ako sa to bude ďalej vyvíjať.
Kirsten to úplne celé vystihla.
A ja ešte dodám.. niekedy mám normálne chuť prestať čítať túto poviedku,nie preto,že by sa zle čítala – ani preto,že by bola písaná zlým štýlom. Naopak, číta sa veľmi dobre no.. Tom ma neskutočne štve ! Chápem,je vážne chorý,nemá to v živote ľahké ale.. je to idiot a keď už sa zdá,že sa ako tak znormalizoval tak si to celé niečím dokašle – ako napríklad teraz tými jeho myšlienkami na konci časti. Fakt ma to prestáva baviť už len pre toto. Billa mi je úprimne ľúto,lebo ja by som s niekým takým nedokázala žiť. :/
Škoda no..
Tom je idiot proč se vracel k Billovi když se mu život s nim zda nudný.
U mňa je to už dlhšiu dobu tak ako píše Nyxara. Zostávam len preto, že je to tak skvelo napísané, že sa snažím Toma ignorovať. Bill a Nicky sú zlatíčka. Zaslúžili by si niekoho iného. Tom je presne ako povedal ten policajt obyčajná kurva.
Kroužím tady kolem tohohle dílu už dva dny a bojuju s tím, jestli napsat komentář nebo ne…ale nedalo mi to.
TOM JE NAPROSTÝ KRETÉN!!! Tak jsem to ze sebe dostala. Nechápu ho, vážně ho nechápu. Že by ho ta nemoc vážně až tak moc změnila? Vždyť na začátku to byl perfektní kluk a teď už mu leze na nervy i chudák Nicky.
Vážně bych občas Billovi přála, aby mohl Tomovi nakouknout do hlavy. Myslím, že by se hodně rychle odmiloval!
Myslím, že každý další díl už budu otevírat vyloženě se strachem!
Teda já nemám slov. Totálně souhlasím se Zuzu! Víc k tomu nemám co dodat.